Přejít k článku

Přejít na obsah

‚Jestliže tě někdo nutí ke službě‘

‚Jestliže tě někdo nutí ke službě‘

 ,Jestliže tě někdo nutí ke službě

„TY TAM, nech všeho a pojď sem! Vezmi ten balík a odnes mi ho!“ Přenesli jsme se do prvního století. Nějaký Žid se právě zabýval svou prací a najednou dostal od římského vojáka takový příkaz. Jak asi reagoval? Ježíš ve svém Kázání na hoře doporučil: „Jestliže někdo s autoritou tě nutí ke službě na jednu míli, jdi s ním dvě míle.“ (Matouš 5:41) Jak asi Ježíšovi posluchači rozuměli této radě? A co by to mělo znamenat pro nás?

Abychom si mohli na tyto otázky odpovědět, potřebujeme něco vědět o tom, jak byla ve starověku vykonávána povinná služba. Bylo to něco, s čím se obyvatelé Izraele v Ježíšově době setkávali stále.

Povinná služba

Doklady o tom, že na Blízkém východě bylo obvyklé vykonávat povinnou službu (neboli robotu), pocházejí už z 18. století př. n. l. Texty administrativního rázu, nalezené ve starověkém syrském městě Alalachu, se zmiňují o skupinách robotníků, které státní správa odvedla, aby konali osobní službu. V Ugaritu na syrském pobřeží měli nájemní zemědělci podobné povinnosti, pokud je král těchto povinností nezprostil.

Ale pokud jde o národy, které byly poraženy nebo podmaněny, ty bývaly často podrobovány nucené práci. Egyptští poháněči nutili Izraelity, aby jako otroci vyráběli cihly. Později Izraelité donutili k otrocké práci kananejské obyvatele Zaslíbené země, a podobné praktiky pokračovaly i za krále Davida a Šalomouna. (2. Mojžíšova 1:13, 14; 2. Samuelova 12:31; 1. Královská 9:20, 21)

Když Izraelité prosili, aby pro ně byl ustanoven král, Samuel jim vysvětlil, co bude král právem vyžadovat. Bude brát své poddané, aby mu sloužili jako vozatajové a jezdci na koních, aby pro něj orali, sklízeli, vyráběli zbraně a tak dále. (1. Samuelova 8:4–17) Ale když se stavěl Jehovův chrám, otrockou nucenou práci museli vykonávat cizinci, zatímco „z žádných izraelských synů Šalomoun neučinil otroky; byli totiž válečníky a jeho sluhy a jeho knížaty a jeho pobočníky a veliteli jeho vozatajů a jeho jezdců na koních“. (1. Královská 9:22)

O Izraelitech, kteří byli zaměstnáni při stavebních projektech, v 1. Královské 5:13, 14 čteme: „Král Šalomoun přiváděl z celého Izraele povolané k nucené práci; a počet povolaných k nucené práci dosáhl třiceti tisíc mužů. A posílal je do Libanonu ve směnách po deseti tisících měsíčně. Měsíc zůstávali v Libanonu, dva měsíce doma.“ Jeden znalec o tom říká: „Izraelští a judští králové bezpochyby využívali roboty k tomu, aby si zajistili neplacené pracovní síly pro svou stavební činnost a také k práci na královských pozemcích.“

 Pod Šalomounovou vládou bylo toto břemeno těžké. Bylo tak obtížné, že když Rechoboam pohrozil, že lidem jejich náklad ještě zvětší, vyvolalo to v celém Izraeli vzpouru a lid ukamenoval úředníka ustanoveného nad těmi, kteří byli povoláni k nucené službě. (1. Královská 12:12–18) Zřízení v podobě nucené práce však zrušeno nebylo. Asa, Rechoboamův vnuk, povolal obyvatele Judy, aby stavěli města Gebu a Micpu, a „nikdo nebyl vyňat“. (1. Královská 15:22)

Pod římskou nadvládou

Z Kázání na hoře je patrné, že Židé v prvním století dobře věděli o tom, že mohou být ‚nuceni ke službě‘. Tímto výrazem se překládá řecké slovo ag·ga·reuʹo, které se původně vztahovalo na činnost perských kurýrů. Ti měli oprávnění vynutit si ke službě muže, koně, lodě a cokoli jiného, aby mohli urychleně vyřídit veřejné záležitosti.

V Ježíšově době byl Izrael okupován Římany, kteří již předtím přejali obdobný systém. Ve východních provinciích mohlo být od obyvatel vyžadováno kromě normálních daní ještě vykonávání povinné práce, a to pravidelně nebo výjimečně. Takové povinnosti byly přinejmenším nepopulární. Pro státní dopravu také byla běžně bez oprávnění odnímána zvířata, vozatajové nebo vozy. Historik Michael Rostovtzeff uvádí, že správci „se pokoušeli [toto zřízení] nějak usměrňovat nebo organizovat, ale bezúspěšně, protože pokud existovalo, nutně mělo špatné důsledky. Prefekti, kteří se poctivě snažili učinit přítrž svévolnosti a útlaku, jež byly onomu systému vlastní, vydávali jeden výnos za druhým . . . Ale toto zřízení působilo útlak i nadále.“

„Kdokoli mohl být přinucen k tomu, aby na určitou vzdálenost nesl vojenské zavazadlo,“ říká jeden znalec řečtiny, „a kdokoli mohl být dohnán k tomu, aby vykonal jakoukoli službu, kterou mu okupanti uložili.“ To se stalo Šimonovi z Kyréné, kterého římští vojáci „přinutili ke službě“, aby nesl Ježíšův mučednický kůl. (Matouš 27:32)

O tomto nepopulárním zřízení se zmiňují i rabínské texty. Jeden rabín byl například přinucen  dopravit myrty do paláce. Nádeníci mohli být odňati zaměstnavatelům a postaveni k jiné práci, ale zaměstnavatelé jim přesto museli zaplatit mzdu. Mohli být sebráni soumaři nebo dobytek. Pokud byli vůbec vráceni, pravděpodobně se již nehodili k žádné práci. Je tedy pochopitelné, proč takové odnětí majetku lidé považovali v podstatě za jeho konfiskaci. Jedno židovské přísloví proto říká: „Angareia je jako smrt.“ Jistý historik k tomu uvádí: „Jestliže byli v rámci angareia místo vysloveně tažných zvířat zabaveni voli, kteří se používali při orání, mohla tím být celá vesnice zruinována.“

Můžete si dobře představit, jak nepopulární byly takové služby, zejména když byly často ukládány arogantním způsobem a protiprávně. Židé v sobě živili nenávist k pohanským mocnostem, pod jejichž nadvládou se nacházeli, a když tedy byli nuceni k takové nepříjemné, těžké práci, bylo to pro ně ponížením, které v nich vyvolávalo rozhořčení a odpor. Nezachoval se žádný zákon, z něhož by byla patrná maximální vzdálenost, na kterou mohl být občan donucen nést náklad. Dá se předpokládat, že mnozí by nebyli ochotni udělat ani krok nad to, co zákon vyžadoval.

Ale právě o tomto zřízení mluvil Ježíš, když řekl: „Jestliže někdo s autoritou tě nutí ke službě na jednu míli, jdi s ním dvě míle.“ (Matouš 5:41) Když to lidé slyšeli, mnohé určitě napadlo, že je nerozumný. Co měl vlastně Ježíš na mysli?

Jak by měli reagovat křesťané?

Jednoduše vyjádřeno, Ježíš svým posluchačům řekl, že když ten, kdo má autoritu, je nutí vykonat nějakou zákonnou službu, mají tuto práci udělat ochotně, a ne rozmrzele. Měli tedy splácet „césarovy věci césarovi“, ale neměli přehlížet povinnost splácet „Boží věci Bohu“. (Marek 12:17) *

Kromě toho i apoštol Pavel vybízel křesťany: „Každá duše ať se podřizuje nadřazeným autoritám, neboť není žádná autorita kromě od Boha; existující autority jsou umístěny do svých relativních postavení Bohem. Proto ten, kdo se staví proti autoritě, zaujal postoj proti Božímu uspořádání . . . Jestliže . . . činíš to, co je špatné, boj se: vždyť ne nadarmo nosí meč.“ (Římanům 13:1–4)

Jak Ježíš, tak i Pavel tedy uznávali, že král nebo vláda mají právo udělit trest těm, kdo jejich požadavky porušili. Jaký trest to mohl být? Jednu odpověď nám poskytuje řecký filozof Epiktétos, který žil v prvním a druhém století n. l. Píše: „Jestliže nepředvídaně dojde k rekvizici a voják ti zabaví oslátko, nech to být. Nevzpírej se, nereptej, nebo dostaneš rány a o toho osla stejně přijdeš.“

 Ale ve starověku, stejně jako v naší době, křesťané při některých příležitostech cítili, že požadavkům vlády nemohou s dobrým svědomím vyhovět. Někdy to mělo velmi vážné následky. Někteří křesťané byli odsouzeni k smrti. Jiní strávili mnoho let ve vězení, protože odmítli podílet se na činnostech, které se podle jejich názoru neslučovaly s neutralitou. (Izajáš 2:4; Jan 17:16; 18:36) V jiných případech křesťané měli pocit, že požadavkům, které na ně byly kladeny, vyhovět mohou. Uveďme si příklad. Někteří křesťané jsou přesvědčeni o tom, že mohou s dobrým svědomím vykonávat služby pod civilní správou, při nichž se dělá všeobecně prospěšná práce. K takovým činnostem by mohla patřit péče o zestárlé a invalidní osoby, protipožární služba, čištění pláží, práce v parcích, lesích nebo knihovnách a podobně.

Poměry se ovšem v jednotlivých zemích liší. Jestliže se tedy křesťan má rozhodnout, zda určitým požadavkům vyhovět, nebo ne, musí se řídit svým svědomím, které je školené na základě Bible.

Jít druhou míli

Zásada, kterou Ježíš učil, totiž být ochoten splnit oprávněné požadavky, platí nejen tehdy, jestliže něco požaduje vláda, ale i v každodenních mezilidských vztazích. Může se například stát, že ten, kdo je vám nadřízen, vyžaduje, abyste udělali něco, co sice neodporuje Božímu zákonu, ale co byste raději nedělali. Jak budete reagovat? Máte možná pocit, že vás někdo zbytečně připravuje o čas a energii, a proto snad reagujete rozhořčeně. Tak může vzniknout nepřátelství. A jestliže požadavku vyhovíte, ale jste při tom mrzutí, přicházíte o vnitřní pokoj. Co dělat? Jednejte tak, jak doporučil Ježíš — jděte druhou míli. Nedělejte jen to, oč jste požádáni, ale udělejte víc. Udělejte to ochotně. Díky takovému smýšlení nebudete mít pocit, že vás někdo využívá, ale o svém jednání budete stále rozhodovat sami.

„Mnozí lidé po celý život dělají jen to, co jsou nuceni dělat,“ uvádí jeden autor. „Život je pro ně nepříjemný a jsou stále unaveni. Jiní konají víc než jen svou povinnost a tomu, co dělají, se věnují velkoryse.“ Je opravdu mnoho situací, kdy si můžeme vybrat. Buď půjdeme jen jednu míli, a to z donucení — nebo půjdeme míle dvě. V prvním případě bude mít člověk zájem o to, aby hájil svá práva. Ve druhém případě možná zažije něco velice krásného. Kam se zařadíte vy? Pravděpodobně budete daleko šťastnější a produktivnější, jestliže své činnosti dokážete považovat ne za pouhé povinnosti nebo za to, co dělat musíte, ale za to, co dělat chcete.

A co když patříte k těm, kdo mají postavení spojené s autoritou? Je jasné, že není ani láskyplné, ani křesťanské na základě své autority nutit druhé, aby neochotně plnili vaše požadavky. „Panovníci národů se nad nimi vypínají jako páni a . . . velcí muži nad nimi vykonávají autoritu,“ řekl Ježíš. To však není křesťanský způsob jednání. (Matouš 20:25, 26) Autoritativní přístup může přinést výsledky. Ale jestliže jsou požadavky laskavé a přiměřené a jsou plněny s úctou a radostně — oč lepší vztahy mezi sebou budou mít všichni zúčastnění! Ano ochota jít dvě míle namísto jedné může náš život opravdu obohatit.

[Poznámka pod čarou]

^ 18. odst. Úplný rozbor otázky, co pro křesťany znamená ‚splácet césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu‘, je obsažen ve Strážné věži z 1. května 1996, na stranách 15–20.

[Rámeček na straně 25]

JAK BYL VE STAROVĚKU ZNEUŽÍVÁN NUCENÝ ODVOD

Skutečnost, že nucený odvod se ve starověku často zneužíval jako záminka k vymáhání služeb, je patrná z nařízení, která byla vydána k potlačení takového zneužívání. V Egyptě v roce 118 př. n. l. vydal Ptolemaios Euergetes II. výnos, který říkal, že jeho úředníci „nesmějí nikoho z obyvatel země podrobit nucenému odvodu pro své soukromé služby ani nesmějí rekvírovat (aggareuein) jejich dobytek pro nějaký svůj vlastní účel“. Kromě toho se v něm uvádělo, že „nikdo nesmí pod žádnou záminkou rekvírovat . . . pro vlastní použití čluny“. Jeden nápis, který se nachází v chrámu egyptské Velké Oázy a datuje se do roku 49 n. l., obsahuje slova římského prefekta Vergilia Capita. Ten potvrzuje, že vojáci nezákonně lidem zabavovali jejich majetek, a vydává ustanovení, že „nikdo nesmí nic brát ani rekvírovat . . ., pokud ode mne nemá písemné zmocnění“.

[Obrázek na straně 24]

Šimon z Kyréné byl přinucen ke službě

[Obrázek na straně 26]

Mnozí svědkové Jehovovi byli dlouhou dobu vězněni, protože trvali na svém křesťanském postoji