Přejít k článku

Přejít na obsah

Sjednoceni láskou k Bohu

Sjednoceni láskou k Bohu

 Sjednoceni láskou k Bohu

V PRVNÍM století našeho letopočtu vznikl křesťanský sbor a jeho význačnou vlastností — navzdory tomu, že jeho členové byli velmi rozdílní — tehdy byla jednota. Tito ctitelé pravého Boha pocházeli z národů Asie, Evropy i Afriky. Byli to představitelé nejrůznějších společenských vrstev — jako například kněží, vojáci, otroci, vyhnanci, řemeslníci, vzdělanci nebo obchodníci. Někteří byli Židé, jiní pohané. Mnozí byli dříve smilníky, homosexuály, opilci, zloději nebo vyděrači. Jakmile se však stali křesťany, zavrhli své špatné jednání a pevně se sjednotili ve víře.

Díky čemu dokázalo křesťanství v prvním století sjednotit tyto lidi? Co umožnilo křesťanům mít pokojné vztahy mezi sebou i s ostatními lidmi? Proč se nepodíleli na vzpourách a různých konfliktech? Proč se rané křesťanství tak lišilo od současných velkých náboženství?

Co členy sboru tak pevně stmelilo?

Nejvýznamnějším činitelem, který v prvním století sjednocoval spoluvěřící, byla láska  k Bohu. Tito křesťané si uvědomovali, že jejich povinností je především milovat pravého Boha Jehovu celým svým srdcem, duší a myslí. Apoštol Petr, jenž byl Žid, dostal například pokyn, aby navštívil dům jistého cizince, tedy někoho, s kým by za běžných okolností užší vztahy nepěstoval. K tomu, že uposlechl, jej vedla především láska k Jehovovi. Blízký vztah k Bohu měli Petr i ostatní první křesťané díky tomu, že získali přesné poznání Boží osobnosti a věděli, co se mu líbí a co nelíbí. Všichni křesťané brzy pochopili, že Jehovovou vůlí vzhledem k nim je, aby byli „sjednoceni stejnou myslí a stejným myšlenkovým postupem“. (1. Korinťanům 1:10; Matouš 22:37; Skutky 10:1–35)

Věřící také stmelovala víra v Ježíše Krista. Toužili chodit věrně v jeho stopách. Ježíš jim přikázal: „[Milujte] jeden druhého; právě jako jsem si já zamiloval vás . . . Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:34, 35) Nemělo jít jen o nějaký povrchní cit, ale o obětavou lásku. K čemu to mělo vést? Ježíš se za ty, kdo v něj uvěřili, modlil: „Prosím . . ., aby všichni byli jedno, právě jako ty, Otče, jsi ve spojení se mnou a já ve spojení s tebou, aby také oni byli ve spojení s námi.“ (Jan 17:20, 21; 1. Petra 2:21)

Jehova na své pravé služebníky vylil svatého ducha neboli svou činnou sílu. Tento duch mezi nimi podporoval jednotu. Zprostředkoval jim porozumění biblickým naukám, a to bylo přijato všemi sbory. Všichni Jehovovi ctitelé kázali totéž poselství — kázali o posvěcení Jehovova jména prostřednictvím Božího mesiášského Království, což je nebeská vláda, která bude panovat nad celým lidstvem. První křesťané chápali svou povinnost ‚nebýt částí tohoto světa‘, a proto zůstávali neutrální, kdykoli vypukla nějaká vzpoura nebo ozbrojený konflikt. Usilovali o pokojné vztahy se všemi lidmi. (Jan 14:26; 18:36; Matouš 6:9, 10; Skutky 2:1–4; Římanům 12:17–21)

Všichni křesťané přijali odpovědnost podporovat jednotu. Jak? Tím, že se ujišťovali, zda jejich jednání odpovídá biblickým měřítkům. Proto apoštol Pavel křesťanům napsal: „[Odložte] starou osobnost, která odpovídá vašemu dřívějšímu způsobu chování“, a „[oblečte] novou osobnost.“ (Efezanům 4:22–32)

Jednota zachována

Věřící v prvním století byli ovšem nedokonalí, a tudíž vznikaly situace, které jejich jednotu podrobovaly zkoušce. Ve Skutcích 6:1–6 například čteme o tom, že došlo k rozepři mezi řecky mluvícími a hebrejsky mluvícími židovskými křesťany. Řecky mluvící křesťané měli totiž pocit, že jsou diskriminováni. Jakmile se ale o této záležitosti dozvěděli apoštolové, rychle a spravedlivě celou věc vyřešili. Později v souvislosti s jednou naukovou otázkou vznikl spor ohledně povinností nežidovských křesťanů. Na podkladě biblických zásad bylo vyneseno rozhodnutí, které sbory jednomyslně přijaly. (Skutky 15:1–29)

Z těchto příkladů vidíme, že v prvním století neshody nezpůsobily v křesťanském sboru žádné etnické rozdělení ani nepřekonatelnou naukovou nejednotu. Proč ne? Díky tomu, že sjednocující činitele — láska  k Jehovovi, víra v Ježíše Krista, vzájemná obětavá láska, podřízenost vůči vedení svatého ducha, jednotné porozumění biblickým naukám a ochota změnit své chování — byly dostatečně silné na to, aby v raném sboru udržely jednotu a pokoj.

Sjednoceni uctíváním i dnes

Může být stejným způsobem dosaženo jednoty i v dnešní době? Mohou tytéž činitele stále stmelovat členy nějakého náboženství a umožnit jim, aby měli mírumilovné vztahy s lidmi všech ras po celém světě? Ano, je to možné! Svědkové Jehovovi tvoří jednotné celosvětové společenství bratrů ve více než 230 státech a územích. A sjednocují je stejné činitele, které sjednocovaly křesťany v prvním století.

K jednotě mezi svědky Jehovovými přispívá zejména jejich oddanost Jehovovi Bohu. Jinými slovy, snaží se mu zachovat věrnost za všech okolností. Jehovovi svědkové také projevují víru v Ježíše Krista a v jeho učení. Tito křesťané chovají ke svým spoluvěřícím nesobeckou lásku a ve všech zemích, kde jejich dílo existuje, káží tutéž dobrou zprávu o Božím Království. A o tomto Království rádi mluví s lidmi jakéhokoli přesvědčení, rasy, národnosti nebo sociální vrstvy. Svědkové Jehovovi také zachovávají neutralitu v záležitostech tohoto světa, což jim pomáhá odolávat politickým, kulturním, společenským a obchodním tlakům, které působí mezi lidmi tak rozdělujícím vlivem. Všichni svědkové přijímají závazek podporovat jednotu tím, že své chování uzpůsobují podle biblických měřítek.

Jednota přitahuje druhé

Tato jednota mnohdy zaujme i ty, kdo nejsou svědky. Například Ilse * byla kdysi katolickou jeptiškou v jednom německém klášteře. Co ji upoutalo na svědcích Jehovových? Ilse řekla: „Jsou to ti nejlepší lidé, jaké jsem kdy potkala. Neúčastní se válek ani nedělají druhým nic špatného. Chtějí lidem pomoci, aby mohli žít šťastně v pozemském ráji pod Božím Královstvím.“

Jiným příkladem může být Günther, který za druhé světové války bojoval ve Francii na straně německé armády. Jednoho dne vedl v Güntherově jednotce bohoslužbu protestantský kněz. Modlil se o požehnání, ochranu a vítězství. Po skončení bohoslužby zaujal Günther své místo na pozorovatelně. Díval se dalekohledem na opačnou stranu frontové linie a spatřil nepřátelské jednotky, jak se také účastní bohoslužby vedené nějakým knězem. Později Günther poznamenal: „Jejich kněz se asi taky modlil o požehnání, ochranu a vítězství. Nemohl jsem pochopit, jak v jedné válce mohou křesťanské církve podporovat obě bojující strany.“ Ta myšlenka Güntherovi nedávala spát. Když se později setkal se svědky Jehovovými, kteří se válek neúčastní, připojil se k jejich celosvětovému společenství.

Ashok a Feema dříve vyznávali jedno východní náboženství. Doma měli oltářík svého boha. Když jeden člen jejich rodiny vážně onemocněl, přinutilo je to znovu se nad svým náboženstvím zamyslet. Při rozhovorech se svědky Jehovovými zaujaly Ashoka a Feemu myšlenky z Bible a také láska, kterou mezi svědky pozorovali. Nyní jsou oba horlivými zvěstovateli dobré zprávy o Jehovově Království.

Ilse, Günther, Ashok a Feema jsou sjednoceni s miliony svědků Jehovových v celosvětovém společenství bratrů. Důvěřují biblickému slibu, že činitele, které dnes sjednocují v uctívání svědky Jehovovy, brzy sjednotí celé poslušné lidstvo. Potom už nebudeme zažívat žádná zvěrstva, nejednotu ani sváry, k nimž dochází ve jménu náboženství. Celý svět bude sjednocen uctíváním pravého Boha Jehovy. (Zjevení 21:4, 5)

[Poznámka pod čarou]

^ 16. odst. Některá jména v tomto článku byla změněna.

[Obrázky na straně 4 a 5]

První křesťané byli jednotí, i když pocházeli z různého prostředí