Přejít k článku

Přejít na obsah

Pozor na zvyky, které se Bohu nelíbí

Pozor na zvyky, které se Bohu nelíbí

 Pozor na zvyky, které se Bohu nelíbí

V ŽÁRU afrického slunce je na malém nádvoří vystavena otevřená rakev. Kolem ní postupně procházejí truchlící a dávají najevo svůj zármutek. Jeden stařec zůstává stát. V očích má smutek, naklání se nad obličejem mrtvého muže a říká mu: „Proč jsi mi neřekl, že odcházíš? Proč jsi mě takhle opustil? Teď když ses vrátil, budeš mi pomáhat dál?“

Na jiném místě v Africe se narodilo děťátko. Nikdo je nesmí vidět. Teprve za určitý čas je dítě ukázáno na veřejnosti a obřadně dostává jméno.

Promlouvat k mrtvému nebo skrývat novorozence, aby jej druzí neviděli — takové jednání může někomu připadat divné. Avšak v některých kulturách a společenských vrstvách jsou názory lidí na smrt a narození, a také chování, jež s těmito názory souvisí, ovlivněny velmi pevným přesvědčením, že mrtví ve skutečnosti nezemřeli, ale že jsou naživu a při vědomí.

Toto přesvědčení je tak silné, že je nedílnou součástí zvyků a obřadů, které se dotýkají téměř všech oblastí života. Miliony lidí například věří, že důležité fáze lidského života, jako je narození, dospívání, manželství, rození dětí a smrt, patří k přechodu, jenž vede do duchovní říše předků. Lidé věří, že odtamtud  mrtvý nadále aktivně zasahuje do života pozůstalých. A v koloběhu života může pokračovat tím, že se narodí znovu.

Hladký přechod mezi jednotlivými fázemi má být zajištěn mnoha zvyky a obřady. Tyto zvyky jsou ovlivněny přesvědčením, že něco z nás žije po smrti dál. Všem zvykům, které souvisejí s tímto názorem, se praví křesťané vyhýbají. Proč?

V jakém stavu jsou mrtví?

O stavu mrtvých mluví Bible zcela jednoznačně. Prostě říká: „Živí si . . . uvědomují, že zemřou; ale pokud jde o mrtvé, ti si neuvědomují naprosto nic . . . Již zanikla jejich láska i jejich nenávist i jejich žárlivost . . . Není práce ani vymýšlení ani poznání ani moudrost v šeolu [společném hrobu lidstva], v místě, k němuž jdeš.“ (Kazatel 9:5, 6, 10) Boží praví ctitelé tuto základní biblickou pravdu zastávají už dlouho. Pochopili, že duše není nesmrtelná, ale může zemřít a být zničena. (Ezekiel 18:4) Také poznali, že duchové mrtvých neexistují. (Žalm 146:4) Ve starověku Jehova svému lidu přísně zakázal mít cokoli společného se zvyky nebo obřady, jež byly spojeny s vírou, že mrtví jsou při vědomí a že mohou ovlivňovat živé. (5. Mojžíšova 14:1; 18:9–13; Izajáš 8:19, 20)

V prvním století se křesťané rovněž vyhýbali všem tradičním zvykům či obřadům, které souvisely s nepravdivým náboženským učením. (2. Korinťanům 6:15–17) Dnešní svědkové Jehovovi — ať pocházejí z jakékoli rasy, z jakéhokoli kmene či z jakéhokoli sociálního prostředí — se také vystříhají tradic a zvyků, jež souvisejí s falešnou naukou, že něco z člověka žije po jeho smrti dál.

Čím se jako křesťané můžeme řídit, když se rozhodujeme, zda dodržovat určitý zvyk? Musíme se důkladně zamyslet nad tím, zda snad tento zvyk nesouvisí s nějakým nebiblickým učením, jako je například víra, že duchové mrtvých ovlivňují život lidí. Musíme vzít v úvahu také to, zda bychom dodržováním takového zvyku nebo účastí na nějakém obřadu nezavdali příčinu ke klopýtání lidem, kteří znají názory a učení svědků Jehovových. Tato dvě hlediska mějme na zřeteli, když budeme nyní zkoumat dvě oblasti, jež s naším námětem souvisejí — narození a smrt.

Obřady spojené s narozením a s pojmenováním dítěte

Na mnoha zvycích spojených s narozením dítěte není nic nesprávného. Avšak na místech, kde se narození považuje za přechod ze světa, v němž přebývají duchové předků, do světa lidské společnosti, musí být praví křesťané obezřetní. Například v určitých oblastech Afriky novorozenec dostane jméno až za nějaký čas a do té doby není vynášen z domu. Tato období čekání se možná od místa k místu liší, ale vždy končí obřadem, při němž je dítě vyneseno ven a ukázáno příbuzným a přátelům. Tehdy je také přítomným oficiálně oznámeno jeho jméno.

Význam tohoto zvyku se vysvětluje v knize Ghana —Understanding the People and Their Culture (Ghana — Jak pochopit lid a jeho kulturu). Je v ní uvedeno: „Panuje názor, že prvních sedm dnů života je dítě na ‚návštěvě‘ a přechází ze světa duchů do života na zemi. . . . Je obvyklé, že dítě je stále uvnitř domu a lidé, kteří nepatří k rodině, je nesmějí vidět.“

Proč je dítě obřadně pojmenováno teprve po uplynutí čekací doby? Kniha Ghana in Retrospect (Ghana — pohled do minulosti) to vysvětluje: „Tvrdí se, že teprve osmý den se dítě stane člověkem. Předtím je více méně spojeno s oním světem, z něhož přišlo.“ Dále se v této knize uvádí: „Jméno tak říkajíc činí z dítěte člověka, a proto když se rodiče bojí, že dítě zemře, obvykle mu nedávají jméno, dokud si nejsou jisti, že zůstane naživu. . . . Tento rituál přechodu, někdy nazývaný předvedení  dítěte, je tedy považován za nesmírně důležitý jak pro dítě, tak i pro jeho rodiče. Je to obřad, jímž je dítě uvedeno do společnosti lidských bytostí neboli do jejich světa.“

Obřad, při němž dítě dostává jméno, obvykle provádí některý starší příbuzný rodiny. Jednotlivé úkony při tomto obřadu mohou být na různých místech odlišné, ale často se při něm provádí úlitba. K duchům předků se pronášejí děkovné modlitby za to, že dítě přišlo v pořádku, a bývají s tím spojeny i jiné rituály.

Obřad vrcholí tím, že je oznámeno jméno dítěte. Za pojmenování svého dítěte sice odpovídají rodiče, ale výběr jména často silně ovlivňují také jiní příbuzní. Některá jména mohou mít v místním jazyce symbolický význam, například „odešel a vrátil se“, „matka přišla podruhé“ nebo „otec opět přišel“. Jiná jména mohou mít význam, který má odradit předky, aby si novorozené dítě neodnášeli zpět do světa mrtvých.

Na tom, že se lidé radují z narození dítěte, samozřejmě není nic špatného. Pojmenovat dítě po někom jiném a dát mu jméno, z něhož jsou patrné okolnosti spojené s jeho narozením, jsou přijatelné zvyky, a stanovit, kdy bude dítě pojmenováno, je věc osobního rozhodnutí. Avšak některým zvykům a obřadům se křesťané, kteří se chtějí líbit Bohu, obezřetně vyhýbají. Jinak by budili dojem, že se ztotožňují s názorem, podle něhož je novorozené dítě „návštěvníkem“, který přechází z duchovního světa předků do světa živých lidí.

Je zde ještě další okolnost. I když mnozí lidé v místní komunitě považují obřadné pojmenování dítěte za důležitý rituál přechodu, křesťané musí brát ohled na svědomí druhých a dávat pozor na to, jaký dojem vyvolají u nevěřících. K jakému závěru mohou někteří lidé dojít, když například vidí, že křesťanská rodina ukáže dítě teprve po jeho obřadném pojmenování? Co si druzí pomyslí, jestliže rodiče dají dítěti jméno, které je v rozporu s jejich tvrzením, že vyučují biblické pravdě?

Jestliže se tedy křesťané rozhodují, jak a kdy své dítě pojmenují, snaží se ‚všechno dělat k Boží slávě‘, aby nikomu nezavdali příčinu ke klopýtání. (1. Korinťanům 10:31–33) Nejednají tak, že by ‚dávali stranou Boží přikázání, aby se drželi svých tradic‘, které mají v podstatě sloužit k poctě mrtvým. Vzdávají naopak čest a slávu živému Bohu Jehovovi. (Marek 7:9, 13)

Přechod ze smrti do života

Smrt, stejně jako narození, bývá často považována za přechodné stadium; umírající přechází z viditelného světa do neviditelné říše duchů těch, kteří zemřeli. Mnozí lidé se domnívají, že duchové předků mají moc trestat nebo odměňovat živé a že by se rozhněvali, kdyby se po smrti nějaké osoby nedodržely určité pohřební zvyky a nebyly by vykonány určité obřady. Tato víra velmi ovlivňuje způsob, jak jsou organizovány a vedeny pohřby.

Při pohřbech, které mají usmířit mrtvé, se často projevuje celá škála citů — od zoufalého nářku a výkřiků nad mrtvolou až po radostné oslavy po pohřbu. Takové pohřební slavnosti se často vyznačují nevázaným hodováním, pitím, hlučnou hudbou a tancem. Pohřbům se přisuzuje tak velký význam, že i nejchudší rodiny často vynakládají velké úsilí, aby sehnaly dost peněz na „slušný pohřeb“, i když se tím dostanou do těžkostí a zadluží se.

Svědkové Jehovovi po mnoho let důkladně odhalují nebiblickou povahu mnoha pohřebních zvyků. * K těmto zvykům patří  bdění nad mrtvým, úlitby a to, že pozůstalí něco mrtvým říkají a něco od nich žádají, dále obřadné slavení výročí pohřbu a jiné zvyky založené na víře, že něco z člověka žije po smrti dál. Takové zvyky zneuctívají Boha, jsou ‚nečisté‘, je to ‚prázdný podvod‘ založený na ‚lidské tradici‘, a ne na Božím slovu pravdy. (Izajáš 52:11; Kolosanům 2:8)

Nátlak, aby se přizpůsobili

Vyhýbat se tradičním zvykům — to pro někoho vůbec nemusí být snadné, zejména v zemích, kde prokazování úcty k mrtvým je považováno za něco mimořádně důležitého. Svědkové Jehovovi takové zvyky nedodržují, a proto se na ně lidé dívají s podezřením nebo je obviňují z protispolečenského jednání a z neúcty k mrtvým. Někteří křesťané sice správně rozumějí biblickým pravdám, ale pod vlivem kritiky a silného nátlaku dostali strach odlišovat se od druhých. (1. Petra 3:14) Jiní se domnívali, že tyto zvyky patří k jejich kultuře a že se jim nemohou úplně vyhnout. A ještě jiní uvažovali tak, že když odmítnou řídit se určitým zvykem, v jejich komunitě mohou vzniknout předsudky proti Božímu lidu.

Nechceme ve svém okolí bezdůvodně budit pohoršení. Ale Bible nás upozorňuje na to, že když se neochvějně postavíme na stranu pravdy, vyvolá to nelibost světa, který je odcizen Bohu. (Jan 15:18, 19; 2. Timoteovi 3:12; 1. Jana 5:19) Tento postoj zaujímáme ochotně, neboť víme, že se od lidí, kteří jsou v duchovní temnotě, musíme lišit. (Malachiáš 3:18; Galaťanům 6:12) Odoláváme nátlaku, abychom jednali způsobem, který se Bohu nelíbí — podobně jako Ježíš odolával pokušení, když ho Satan sváděl k jednání, jež by vyvolalo Boží nelibost. (Matouš 4:3–7) Pravým křesťanům záleží především na tom, aby se líbili Jehovovi Bohu a aby jej ctili jako Boha pravdy, a proto nechtějí podlehnout strachu z lidí. Ani pod nátlakem se nedopouštějí kompromisů tím, že by jednali v rozporu s biblickými měřítky pro čisté uctívání. (Přísloví 29:25; Skutky 5:29)

K mrtvým mají úctu — Jehovovi prokazují čest

Pociťovat hlubokou citovou bolest a zármutek nad smrtí někoho milovaného je naprosto normální. (Jan 11:33, 35) S láskou na blízkého člověka vzpomínat a postarat se o důstojný pohřeb — to jsou vhodné a správné projevy lásky. Avšak když se svědkové Jehovovi vyrovnávají s velkým zármutkem nad smrtí někoho, kdo jim byl drahý, nenechají se přitom strhnout tradičními zvyklostmi, které se Bohu nelíbí. Pro ty křesťany, kteří byli vychováni v kulturách, v nichž panuje velký strach z mrtvých, to vůbec není snadné. Může být velmi obtížné zachovat si vyrovnanost ve chvíli, kdy pociťujeme citovou bolest nad smrtí někoho, kdo nám byl blízký. Ale věrní křesťané dostávají sílu od Jehovy, ‚Boha veškeré útěchy‘, a pociťují také láskyplnou podporu ze strany svých spoluvěřících. (2. Korinťanům 1:3, 4) Pevná víra, že mrtví nejsou při vědomí, ale že jsou v Boží paměti a jednoho dne opět ožijí, jim poskytuje pádný důvod k tomu, aby se úplně oddělili od nekřesťanských pohřebních zvyků, které jsou v rozporu s vírou ve vzkříšení.

Jehova nás povolal „ze tmy do svého podivuhodného světla“, a to v nás jistě vzbuzuje nesmírnou radost. (1. Petra 2:9) Radujeme se, když se narodí dítě, a snášíme zármutek ze smrti někoho milovaného, ale vždy přitom chtějme dělat to, co je správné. Naše hluboká láska k Jehovovi ať nás vždy podněcuje k tomu, abychom ‚chodili dále jako děti světla‘. Ať se nikdy nestane, že bychom se duchovně znečistili nekřesťanskými zvyky, které se nelíbí Bohu. (Efezanům 5:8)

[Poznámka pod čarou]

^ 23. odst. Podívejte se laskavě do brožur Duchové mrtvých — Mohou vám pomoci, nebo ublížit? Existují skutečně? The Road to Everlasting Life—Have You Found It? (Našli jste cestu k věčnému životu?), které vydali svědkové Jehovovi.