Přejít k článku

Přejít na obsah

Jak si máme připomínat Ježíše Krista?

Jak si máme připomínat Ježíše Krista?

 Jak si máme připomínat Ježíše Krista?

Ježíš Kristus „rozhodně byl jedním z nejvlivnějších lidí, kteří kdy žili“. (The World Book Encyclopedia)

NA VELKÉ osobnosti se obvykle pamatuje ve spojení s tím, co tito lidé vykonali. Proč tedy mnozí vzpomínají na Ježíše kvůli jeho narození, a ne kvůli jeho činům? Většina těch, kdo se hlásí ke křesťanství, dokáže vyprávět, co se stalo ve spojitosti s Ježíšovým narozením. Kolik lidí si však vybaví jedinečná poučení, která Ježíš pronesl v Kázání na hoře? A kolik lidí se je snaží uplatňovat?

Je pravda, že Ježíšovo narození bylo něčím neobyčejným, ale jeho učedníci připisovali daleko větší důležitost tomu, co Ježíš dělal  a čemu učil. Bůh si jistě nepřál, aby život Krista jako dospělého muže upadl v zapomenutí a aby se stále vzpomínalo jen na jeho narození. Legendami o Narození Páně a lidovými vánočními zvyky však byla osoba Ježíše Krista úplně odsunuta do pozadí.

Vzhledem k tomu všemu, co se děje při vánočních oslavách, vzniká ještě další znepokojující otázka. Kdyby se Ježíš v dnešní době vrátil na zemi, jak by pohlížel na Vánoce, jež jsou vysloveně věcí obchodu? Asi před dvěma tisíci lety Ježíš navštívil jeruzalémský chrám. Byl rozhořčen chováním směnárníků a obchodníků, kteří využívali židovský náboženský svátek k tomu, aby vydělávali peníze. „Odstraňte to odtud,“ řekl. „Přestaňte dělat z domu mého Otce dům kupčení!“ (Jan 2:13–16) Z toho jasně vyplývá, že Ježíš neschvaloval směšování obchodu a náboženství.

Ve Španělsku vyjadřují mnozí upřímní katolíci znepokojení nad rostoucí komercializací Vánoc. Ale vzhledem k tomu, jaký je původ mnoha vánočních zvyků, je takový trend patrně nevyhnutelný. Novinář Juan Arias o tom píše: „Ti, kdo v křesťanstvu kritizují ‚zpohanštění‘ Vánoc a skutečnost, že tyto svátky jsou zasvěceny spíše veselí a požitkářství než náboženství, si obvykle neuvědomují, že oslavy Narození Páně se již od svého prvopočátku . . . vyznačovaly určitými rysy římských pohanských oslav [slunce].“ (El País, 24. prosince 2001)

V posledních letech se ve Španělsku mnoho žurnalistů a také řada encyklopedií zmiňuje o tom, že tradiční vánoční oslavy mají pohanské kořeny a že při nich jde především o obchod. O datu, na které připadají oslavy Vánoc, Enciclopedia de la Religión Católica otevřeně říká: „Důvod, proč se katolická církev rozhodla přiřknout onomu svátku právě toto datum, tkví zřejmě v tom, že se snažila nahradit pohanské slavnosti křesťanskými. . . . Víme, že v pohanském Římě byl 25. prosinec zasvěcen oslavám natalis invicti neboli narození ‚neporazitelného slunce‘.“

Enciclopedia Hispánica uvádí podobnou informaci: „Dvacátý pátý prosinec, kdy se slaví Vánoce, není přesně vypočteným datem Ježíšova narození, ale jde o pokřesťanštěnou oslavu zimního slunovratu, který se slavil v Římě.“ Jak oslavovali Římané to, že slunce začíná na zimní obloze přibývat? Hodovali, hýřili a dávali si dárky. Církevní autority se neměly k tomu, aby takový oblíbený svátek zrušily, a proto byl „pokřesťanštěn“ tím, že přestal být označován jako narození slunce a začal být spojován s narozením Ježíše.

Tehdy — ve čtvrtém a pátém století — se dost dobře nedařilo zrušit uctívání slunce a zbavit se zvyků, které s tím byly spojeny. Katolický „světec“ Augustin (354–430 n. l.) považoval za svou povinnost vybízet spoluvěřící, aby dvacátý pátý prosinec neslavili, protože pohané měli v ten den oslavy na počest slunce. Zvyky, které se dodržovaly ve starověkém Římě, jsou zřejmě rozšířené až dodnes.

 Svátky jako ideální příležitost pro zábavu a obchod

K tomu, že se z Vánoc staly nejoblíbenější mezinárodní svátky soustřeďující se na zábavu a obchod, přispělo v průběhu staletí několik činitelů. Později byly k oslavám podle římského vzoru připojeny i zvyky, jež patřily k jiným zimním svátkům, zejména k těm, jež se slavily v severní Evropě. * A ve dvacátém století obchodníci a ti, kdo se zabývají průzkumem trhu, nadšeně podporovali každý zvyk, který by mohl přinést velké zisky.

K čemu to vedlo? Na první místo se dostala oslava Kristova narození, a význam jeho narození tím byl zastíněn. V mnoha případech dokonce z tradičních Vánoc prakticky vymizela jakákoli zmínka o Kristu. „[Vánoce] jsou světovým svátkem, který má rodinný charakter, a každý si je oslavuje, jak chce,“ píše španělský list El País.

Z tohoto komentáře je patrná tendence, jež vzrůstá nejen ve Španělsku, ale i v mnoha jiných zemích po celém světě. Vánoční oslavy jsou stále výstřednější, zatímco o Kristu lidé vědí stále méně. Vánoční svátky jsou v podstatě opět tím, čím byly původně v římských dobách — hýřením, hodováním a obdobím, kdy si lidé dávají dárky.

Narodilo se nám dítě

Jestliže tradiční Vánoce mají s Kristem sotva co společného, jak by si měli praví křesťané připomínat narození a život Ježíše Krista? Sedm století před tím, než se Ježíš narodil, o něm Izajáš prorokoval: „Narodilo [se nám] dítě, byl nám dán syn; a na rameni bude mít knížecí panství.“ (Izajáš 9:6) Proč Izajáš naznačil, že Ježíšovo narození a jeho pozdější úloha budou něčím tak významným? Protože Ježíš se měl stát mocným vládcem. Měl být označen jako Kníže pokoje a jeho pokoj ani  jeho knížecí panství nikdy neskončí. Ježíšovo panství má být navíc „podpíráno právem a spravedlností“. (Izajáš 9:7)

Myšlenky z Izajášova prohlášení zaznívají i ve slovech, jimiž anděl Gabriel oznamoval Marii, že se jí narodí Ježíš. „Ten bude velký a bude nazýván Syn Nejvyššího,“ předpověděl. „A Jehova Bůh mu dá trůn jeho otce Davida, a bude kralovat nad Jákobovým domem navždy a jeho království nebude mít konec.“ (Lukáš 1:32, 33) Je tedy zřejmé, že hlavní význam Ježíšova narození spočívá v tom, co Kristus vykoná jako ustanovený Král Božího Království. Kristova vláda může přinést užitek všem — také vám i lidem, kteří jsou vám drazí. Ano, ze slov andělů je patrné, že díky Ježíšovu narození bude „na zemi pokoj mezi lidmi Božího zalíbení“. (Lukáš 2:14, Nová smlouva)

Kdo by si nepřál žít ve světě, v němž bude panovat pokoj a spravedlnost? Jestliže se však chceme těšit z pokoje, který Kristova vláda přinese, je nutné líbit se Bohu a mít k němu dobrý vztah. Ježíš řekl, že k dosažení takového vztahu je nejprve nutné Boha a Krista poznávat. „To znamená věčný život,“ řekl Ježíš, „že přijímají poznání o tobě, jediném pravém Bohu, a o tom, kterého jsi vyslal, Ježíši Kristu.“ (Jan 17:3)

Když Ježíše dobře známe, nemusíme si už klást otázky, jakým způsobem bychom si jej měli připomínat, aby se mu to líbilo. Měli bychom to snad dělat tak, že bychom jedli a pili a dávali si dárky v tentýž den, kdy se to dělalo při starověkých pohanských slavnostech? To se zdá nepravděpodobné. V noci před svou smrtí Ježíš svým učedníkům řekl, čemu on dává přednost. „Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje. Kdo zase miluje mne, bude milován mým Otcem, a budu ho milovat.“ (Jan 14:21)

Svědkové Jehovovi do hloubky zkoumali Svaté Písmo, a díky tomu Boží a Ježíšova přikázání pochopili. Rádi vám pomohou, abyste mohli porozumět, v čem spočívá význam těchto životně důležitých přikázání a abyste si mohli připomínat Ježíše tak, jak to on očekává.

[Poznámka pod čarou]

^ 11. odst. Je to například vánoční strom a postava Santa Clause.

[Rámeček a obrázky na straně 6 a 7]

Odrazuje nás Boží slovo od hodování a dávání dárků?

Dávání dárků

S dáváním darů Bible souhlasí, a o samotném Jehovovi je řečeno, že právě On je Dárcem ‚každého dobrého daru a každého dokonalého obdarování‘. (Jakub 1:17) Ježíš poukázal na to, že dobří rodiče dávají svým dětem dary. (Lukáš 11:11–13) Když se Job uzdravil, dostal dary od svých přátel a od členů své rodiny. (Job 42:11) Nebylo však třeba, aby k obdarovávání docházelo během nějakých zvláštních slavnostních dnů. Pohnutka k tomu vycházela ze srdce. (2. Korinťanům 9:7)

Rodinná setkání

Rodinná setkání mohou členy rodiny velmi spojovat, především tehdy, jestliže už nežijí společně. Ježíš se spolu se svými učedníky účastnil svatební hostiny v Káně, a to bylo jistě velké setkání rodiny i mnoha přátel. (Jan 2:1–10) A ve svém podobenství o marnotratném synovi Ježíš vyprávěl, že otec oslavil návrat svého syna velkou rodinnou hostinou, při níž se také hrálo na hudební nástroje a tančilo. (Lukáš 15:21–25)

Potěšení z dobrého jídla

Bible často mluví o tom, že se Boží služebníci těšili z dobrého jídla společně s členy rodiny, přáteli, tedy s těmi, kdo rovněž sloužili Jehovovi. Když tři andělé navštívili Abrahama, tento muž pro ně připravil hostinu, při které se podávalo hovězí maso, mléko, máslo a kulaté koláče. (1. Mojžíšova 18:6–8) Šalomoun napsal, že „jíst a pít a radovat se“ je darem od Boha. (Kazatel 3:13; 8:15)

Je zřejmé, že Bůh si přeje, abychom se těšili z dobrého jídla ve společnosti přátel a příbuzných, a že schvaluje dávání darů. Máme k tomu mnoho příležitostí kdykoli během roku.