Přejít k článku

Přejít na obsah

Celý život se vzdělávám

Celý život se vzdělávám

 Životní příběh

Celý život se vzdělávám

VYPRÁVÍ HAROLD GLUYAS

Již více než sedmdesát let mě provází jedna vzpomínka z dětství. Sedím v maminčině kuchyni a dívám se na etiketu s nápisem „Cejlonský čaj“. Je na ní obrázek několika žen, které sbírají čajovníkové lístky na překrásně zelené plantáži na Cejlonu (nyní Srí Lanka). Tento obrázek se tolik lišil od našeho domova ve vyprahlé Jižní Austrálii, že rozehrál mou fantazii. Představoval jsem si, jak úchvatná a vzrušující země to musí být. Nemohl jsem tehdy ani tušit, že na tomto nádherném ostrově strávím 45 let jako misionář.

NARODIL jsem se v dubnu roku 1922. Tehdy byl svět úplně jiný, než jaký je dnes. Naše rodina pracovala na osamocené obilné farmě poblíž odlehlého venkovského městečka Kimba. To leží na jižním okraji rozlehlého pustého vnitrozemí téměř ve středu obrovského australského kontinentu. Naši existenci neustále ohrožovalo sucho, ničivá hejna hmyzu a sežehující horko. Žili jsme v buši a naším domovem byla pouhá chatka vyrobená z plechu. Měl jsem pět sourozenců, a tak péče o nás a o tatínka dala mamince hodně práce.

Vnitrozemí pro mě bylo místem, kde jsem se cítil svobodný a kde jsem zažíval dobrodružství. Pamatuji se, jakou bázeň jsem v dětství pociťoval, když jsem pozoroval spřežení silných volů, jak v buši odstraňují křoví, nebo když jsem byl svědkem prudkých písečných bouří, které se někdy přehnaly naším  krajem. Vlastně jsem se v životě učil daleko dříve, než jsem začal chodit do malé školy, jednotřídky vzdálené od našeho domu asi 5 kilometrů.

Moji rodiče byli věřící, ale nikdy nechodili do kostela, a to hlavně kvůli velké vzdálenosti mezi naší farmou a městem. Nicméně na počátku třicátých let začala maminka poslouchat biblické přednášky soudce Rutherforda, které každý týden vysílala rozhlasová stanice v Adelaide. Myslel jsem si, že soudce Rutherford je nějaký kazatel z Adelaide, a příliš mě jeho přednášky nezajímaly. Maminka se na ně ale každý týden těšila. Pozorně naslouchala, když ze starého rádia na baterky chraplavě zněl jeho hlas.

Jednoho horkého prašného odpoledne zastavila před naším domem stará dodávka a z ní vystoupili dva dobře oblečení muži. Patřili ke svědkům Jehovovým. Maminka si jejich poselství vyslechla a koupila si od nich hezkou řádku knih, které okamžitě začala číst. To, co se z nich dozvěděla, na ni tak hluboce zapůsobilo, že brzy požádala tatínka, aby ji odvezl k našim sousedům a ona si s nimi o tom mohla povídat.

Spolukřesťané na mě mají dobrý vliv

Zanedlouho poté nás drsné životní podmínky ve vnitrozemí donutily k tomu, abychom se přestěhovali do města Adelaide vzdáleného 500 kilometrů. Naše rodina se začala scházet s místním sborem svědků Jehovových a všichni jsme dělali duchovní pokroky. Po přestěhování jsem přestal chodit do školy. Bylo mi 13 let a měl jsem ukončenou sedmou třídu. Kvůli své lehkomyslné povaze bych se snadno nechal odvést od duchovních věcí nebýt pomoci několika výborných celodobých služebníků neboli průkopníků, kteří se o mě osobně zajímali.

Po nějaké době se ve mně vlivem těchto horlivých bratrů probudila touha po duchovních věcech. Byl jsem v jejich společnosti šťastný a obdivoval jsem jejich obětavý postoj. Když tedy v roce 1940 během oblastního sjezdu v Adelaide zaznělo oznámení povzbuzující k celodobé službě, ke svému vlastnímu překvapení jsem se nabídl. V té době jsem nebyl ještě ani pokřtěný a s vydáváním svědectví jsem měl jen málo zkušeností. Přesto jsem byl o pár dní později požádán, abych se připojil ke skupince průkopníků ve městě Warrnambool, které leželo několik stovek kilometrů od Adelaide, v sousedním státě Victoria.

I přes tento váhavý začátek jsem si kazatelskou službu brzy zamiloval a jsem rád, že moje láska během let neochladla. Ve skutečnosti to byl rozhodující krok v mém životě. Od té chvíle jsem začal dělat opravdové duchovní pokroky. Naučil jsem se, jak cenné je být v úzkém kontaktu s těmi, kdo milují  duchovní věci. Zjistil jsem, že necháme-li na sebe takové lidi působit, pak v sobě můžeme bez ohledu na naše vzdělání rozvinout ty nejlepší stránky. A z toho, co se od nich naučíme, pak můžeme mít užitek po celý život.

Zkoušky mě posílily

Jen krátce poté, co jsem začal sloužit jako průkopník, bylo dílo svědků Jehovových v Austrálii zakázáno. Nebyl jsem si jist tím, co mám dělat, a tak jsem se ptal jiných bratrů. Ti mi řekli, že mluvit s lidmi o Bibli zakázáno není. Společně s jinými průkopníky jsem tedy chodil dveře ode dveří a předával jsem lidem jednoduché poselství z Bible. Posílilo mě to pro zkoušky, které mě zakrátko čekaly.

O čtyři měsíce později mi bylo 18 let a byl jsem povolán k vojenské službě. Naskytla se mi tak příležitost obhajovat svou víru před několika důstojníky a jedním soudcem. V té době se kvůli neutrálnímu postoji ocitlo ve vězení v Adelaide asi 20 bratrů, a já jsem se k nim brzy připojil. Museli jsem vykonávat těžkou fyzickou práci v kamenolomu nebo při opravách silnic. Naučil jsem se při tom takovým vlastnostem, jako jsou vytrvalost a rozhodnost. Díky našemu dobrému chování a pevnému postoji jsme si nakonec získali úctu mnoha vězeňských dozorců.

Po několika měsících jsem byl propuštěn, dobře jsem se najedl a ihned jsem se vrátil do průkopnické služby. Nebylo ale snadné najít partnera, a tak jsem byl požádán, abych ve vzdálené zemědělské oblasti v Jižní Austrálii pracoval sám. Souhlasil jsem a vydal jsem se lodí na Yorský poloostrov. S sebou jsem si vezl jen kolo a literaturu na rozšiřování. Po příjezdu mi rodina zájemců doporučila malý penzion, kde se o mě jedna laskavá žena starala jako o svého syna. Ve dne jsem jezdil po prašných cestách a kázal jsem v městečkách rozesetých po celém poloostrově. Když jsem se chtěl dostat do vzdálenějších oblastí, musel jsem občas přespat v nějakém hotýlku nebo penzionu. Při těchto cestách jsem ujel na kole stovky kilometrů a získal jsem mnoho příjemných zážitků. Nikdy mi příliš nevadilo, že sloužím sám. Pociťoval jsem Jehovovu péči, a to mě k němu přibližovalo.

Bojuji s pocity nedostatečnosti

V roce 1946 mi přišel dopis, ve kterém jsem byl požádán, abych začal cestovat jako služebník bratří (tak se tehdy říkalo krajským dozorcům). Znamenalo to navštěvovat mnoho sborů, které byly v přiděleném kraji. Přiznám se, že mi povinnosti spojené s tímto úkolem připadaly opravdu náročné. Jednou jsem zaslechl jistého bratra, jak říká: „Harold sice příliš nevyniká na pódiu, ale ve službě je dobrý.“ To mě moc povzbudilo. Dobře jsem si uvědomoval, že nejsem schopný řečník ani organizátor, ale byl jsem přesvědčen, že hlavní činností křesťanů je kázání.

V roce 1947 všichni s napětím očekávali příjezd bratrů Nathana Knorra a Miltona Henschela z ústředí svědků Jehovových v Brooklynu. Byla to první taková návštěva od roku 1938, kdy přijel bratr Rutherford. Při příležitosti návštěvy těchto bratrů byl v Sydney uspořádán velký sjezd. Podobně jako mnoho dalších mladých průkopníků jsem se i já zajímal o školení pro misionáře. Krátce  předtím totiž byla v South Lansingu ve státě New York otevřena biblická škola Strážné věže Gilead. Mnozí z nás se ptali, zda ten, kdo se chce přihlásit do školy, musí mít nějaké vyšší vzdělání. Bratr Knorr nám ale vysvětlil, že pokud dokážeme přečíst článek ve Strážné věži a zapamatovat si jeho hlavní myšlenky, pravděpodobně budeme schopni Gilead úspěšně absolvovat.

Myslel jsem si, že kvůli svému nedostatečnému vzdělání nemám žádnou šanci. K mému překvapení jsem však byl o několik měsíců později vybídnut, abych se do školy Gilead přihlásil. V roce 1950 jsem byl přijat a navštěvoval jsem 16. třídu. Být studentem této školy bylo opravdu úžasné a velmi to posílilo moji sebedůvěru. Ukázalo se, že hlavním klíčem k úspěchu není vysokoškolské vzdělání, ale spíše píle a poslušnost. Instruktoři nás povzbuzovali, abychom se co nejvíce snažili. Řídil jsem se jejich radou, a proto jsem stále dělal pokroky a výuku jsem mohl docela dobře sledovat.

Z vyprahlého kontinentu na ostrovní klenot

Po graduaci jsem byl společně s dalšími dvěma bratry z Austrálie poslán na Cejlon. Do hlavního města Kolombo jsme přijeli v září roku 1951. Bylo horko a vlhko, a naše smysly zaplavila vlna dojmů — nových pohledů, zvuků a vůní. Když jsme vystoupili z lodi, přišel nás přivítat jeden z misionářů, kteří již v té zemi sloužili. V ruce měl pozvánku na veřejnou přednášku, která se měla konat příští neděli na jednom náměstí. Byl jsem velmi překvapený, když jsem na pozvánce uviděl své jméno — a to jako jméno řečníka. Jistě si dokážete představit moje obavy. Během let strávených v průkopnické službě v Austrálii jsem se však naučil přijmout jakýkoli úkol, který jsem dostal. A tak jsem s Jehovovou pomocí zvládl i tuto veřejnou přednášku. V misionářském domově v Kolombu již v té době žili čtyři svobodní bratři. Společně s nimi jsme se my tři vrhli do učení obtížné sinhálštiny a začali jsme chodit do kazatelské služby. Většinou jsme sloužili sami a byli jsme rádi, že místní lidé jsou uctiví a pohostinní. Počet účastníků na shromážděních začal brzy vzrůstat.

Čas běžel a já jsem začal vážně přemýšlet o jedné pohledné průkopnici, která se jmenovala Sybil. Potkal jsem ji na lodi — já jsem cestoval do školy Gilead a ona na mezinárodní sjezd do New Yorku. Později absolvovala 21. třídu školy Gilead a v roce 1953 byla poslána do Hongkongu. Rozhodl jsem se, že jí napíšu. Dopisovali jsme si až do roku 1955. Sybil za mnou tehdy přijela na Cejlon a zde jsme se vzali.

Prvním místem, kde jsme jako misionáři sloužili společně, bylo město Jaffna úplně na severu Srí Lanky. V polovině padesátých let dvacátého století se mezi Tamily a Sinhálci začaly vyhrocovat politické neshody, které v pozdějších desetiletích vedly k ozbrojeným konfliktům. Bylo velmi dojemné vidět tamilské i sinhálské svědky, jak si během tohoto náročného období navzájem poskytovali útočiště, a to i po dobu několika měsíců. Tyto zkoušky vytříbily a posílily víru našich bratrů.

 Kážeme a vyučujeme na Srí Lance

Byly zde komunity hinduistů i muslimů a potřebovali jsme trpělivost a vytrvalost k tomu, abychom se přizpůsobili. Naučili jsme se však rozumět oběma těmto skupinám lidí a zamilovali si jejich povahu. Bylo velmi neobvyklé vidět v místních autobusech cizince, a tak jsme na sobě často cítili upřené a zvědavé pohledy ostatních cestujících. Sybil se rozhodla, že na to bude reagovat přátelským úsměvem. Velmi nás potěšilo, že se krásný úsměv objevil i ve tvářích těchto lidí.

Jednou jsme museli zastavit u zátarasu na silnici. Strážník, který byl zrovna ve službě, chtěl nejdříve vědět, odkud jsme a kam jedeme a pak nám začal klást osobní otázky.

„Kdo je ta žena?“

„Je to moje manželka,“ odpověděl jsem.

„Jak dlouho jste svoji?“

„Osm let.“

„Máte děti?“

„Ne.“

„To snad není možné! Byli jste u doktora?“

Nejdříve nás projevy takové přirozené zvědavosti překvapovaly, ale časem jsme pochopili, že místní lidé tak dávají najevo upřímný osobní zájem o druhé. Ve skutečnosti to byla jedna z věcí, která nás k nim nejvíce přitahovala. Stačilo, aby se na veřejném prostranství člověk na chviličku zastavil, a už k němu někdo přistoupil a laskavě se ho ptal, jestli mu může nějak pomoci.

Přizpůsobujeme se změnám

Během naší misionářské služby na Srí Lance jsme přijímali různé další úkoly. Sloužil jsem jako krajský a oblastní dozorce a také jako člen výboru odbočky. V roce 1996, kdy už mi bylo přes sedmdesát let, jsem se mohl s uspokojením ohlédnout na těch 45 let strávených v misionářské službě na Srí Lance. Když jsem v Kolombu poprvé navštívil shromáždění, účastnilo se ho asi 20 lidí. Dnes se počet zvěstovatelů vyšplhal na více než 3 500. Mnoho těchto milovaných křesťanů považujeme se Sybil za naše duchovní děti a vnoučata. V této zemi však bylo nutné vykonat ještě mnoho další práce, na kterou jsme ve svém věku už neměli dost sil a energie. S tímto vědomím jsme přijali nabídku vedoucího sboru, abychom se vrátili do Austrálie. Tím jsme umožnili, aby na Srí Lanku mohli místo nás přijet způsobilí, mladí misionáři.

Nyní je mi 83 let a se Sybil se radujeme, protože nám zdraví slouží natolik, že můžeme pokračovat ve zvláštní průkopnické službě v mém bývalém domově v Adelaide. Služba nám pomáhá, abychom byli stále duševně čilí a přizpůsobiví. Díky tomu jsme si také znovu přivykli na velmi odlišný způsob života v této zemi.

Jehova se i nadále stará o všechny naše hmotné potřeby. Od bratrů a sester v místním sboru cítíme vřelou lásku a podporu. Nedávno jsem dostal nový úkol — sloužit ve sboru jako tajemník. A tak jsem zjistil, že když se snažím Jehovovi věrně sloužit, mé školení pokračuje dál. Ohlížím-li se zpět, nepřestávám se divit, že já, obyčejný a lehkomyslný chlapec z buše, jsem se mohl celý život tak vynikajícím způsobem vzdělávat.

[Obrázek na straně 26]

V den naší svatby v roce 1955

[Obrázek na straně 27]

Roku 1957 v kazatelské službě s místním bratrem Rajanem Kadirgamarem

[Obrázek na straně 28]

Sybil a já dnes