Přejít k článku

Přejít na obsah

Mlýny, díky kterým máme na stole chléb

Mlýny, díky kterým máme na stole chléb

 Mlýny, díky kterým máme na stole chléb

ŘÍKÁ se, že „chleba se nikdy nepřejíš“, že chléb je „hlavním ze všech jídel“ a také že „od nepaměti poskytuje člověku stálou oporu a posilu“. Ano, od starověku je chléb základní potravinou, a opatřit si chléb na každý den je jednou z nejnaléhavějších lidských potřeb.

Základní složkou chleba je mouka, která se získává mletím obilovin. Mletí je tedy starověké řemeslo. Bez pomoci techniky bylo rozemílání zrn na mouku jistě velmi pracné. V biblických dobách byl zvuk ručního mlýnku spojován s normálními, pokojnými podmínkami, a když jej slyšet nebylo, znamenalo to, že země je zpustošená. (Jeremjáš 25:10, 11)

Co všechno v průběhu dějin k mletí patřilo? Jaké metody a prostředky k tomu lidé používali? A díky jakým mlýnům máme na stole chléb my dnes?

Proč je potřebujeme?

První lidské dvojici, Adamovi a Evě, Jehova řekl: „Hle, dal jsem vám všechno rostlinstvo nesoucí semeno, které je na povrchu celé země, a každý strom, na němž je ovoce stromu nesoucí semeno. Ať vám to slouží k jídlu.“ (1. Mojžíšova 1:29) K potravinám, které Jehova dal lidstvu, patřila i semena obilovin. Tento zdroj potravy měl pro lidskou existenci zásadní význam, neboť všechny obiloviny — mezi něž patří pšenice, ječmen, žito, oves, rýže, proso, čirok a kukuřice — obsahují polysacharid škrob, a tělo jej dokáže přeměnit na svůj základní zdroj energie, totiž na glukózu.

Člověk však není schopen trávit syrové celé obiloviny. Pro lidi jsou stravitelnější, jsou-li rozemlety na mouku a potom uvařeny. Mezi nejjednodušší způsoby, jak přeměnit velké množství zrn na mouku, patří roztloukání v hmoždíři nebo drcení mezi dvěma kameny, případně kombinace obojího.

Mlýnky poháněné lidskými svaly

Sošky ze starověkých egyptských hrobek ukazují, jak se používal jeden z prvních mlýnků na obilí. Svým tvarem připomínal sedlo. Skládal se ze dvou kamenů, přičemž spodní byl mírně vyhloubený a šikmý. Vrchní kámen byl menší. Tento mlýnek zpravidla obsluhovala žena, která za ním klečela. Svrchní kámen držela oběma rukama, nalehla na něj horní polovinou těla a pohybovala jím dopředu a dozadu. Mezi těmito dvěma kameny se drtilo zrní. Tento nástroj byl velmi jednoduchý a přitom velmi účinný.

Hodiny strávené klečením však na ženách zanechaly následky. Když tlačily horní kámen do nejzazší polohy a tahaly ho zpátky, jejich záda, paže, stehna, kolena a prsty na  nohou byly vystaveny stálému napětí. Studiem kostních abnormalit na kostrách ze starověké Sýrie došli paleontologové k závěru, že obsluhování takovýchto mlýnků ženám působilo opakovaná zranění z přetížení. Měly prohlubně v čéškách, poškozený poslední hrudní obratel a těžkou osteoartrózu palců u nohou. Zdá se, že ve starověkém Egyptě byla práce s mlýnkem údělem služek. (2. Mojžíšova 11:5) * Někteří učenci se domnívají, že když Izraelité opustili Egypt, vzali si s sebou právě tento druh mlýnků.

Nástroje na mletí byly později vylepšeny o rýhování na obou kamenech, aby se zvýšila jejich účinnost. Časem se začal používat horní kámen s trychtýřovitým otvorem, takže bylo možné plnit mlýnek zrním, které se potom samo sypalo mezi kameny. Ve čtvrtém nebo v pátém století př. n. l. byl v Řecku vynalezen primitivní mlecí stroj. K hornímu kamenu byla připevněna vodorovná rukojeť, která byla na jednom konci nasazena na čep. Když se volným koncem této páky pohybovalo sem a tam v krátkém oblouku, svrchní kámen s násypným otvorem se třel o spodní.

Všechny výše zmíněné mlýnky měly jednu vážnou nevýhodu. Byly závislé na pohybu vpřed a vzad, kterému se žádné zvíře nemůže naučit. Všechny tedy byly odkázány na lidskou sílu. Potom se objevil nový vynález — otáčivý mlýn. Nyní bylo možné použít zvířata.

Otáčivé mlýny usnadňují práci

Prameny se sice rozcházejí, ale otáčivý mlýn byl zřejmě vynalezen v oblasti Středomoří zhruba ve druhém století př. n. l. V prvním století n. l. už Židé v Palestině tento mlýn dobře znali, protože Ježíš mluvil o ‚mlýnském kamenu, jakým otáčí osel‘. (Marek 9:42)

Mlýny poháněné zvířecí silou se používaly v Římě a ve velké části Římské říše. Mnoho takových mlýnů lze ještě vidět v Pompejích. Byly tvořeny těžkým, uprostřed zúženým horním kamenem, který měl úlohu násypky, a kuželovitým spodním kamenem. Když se horní kámen otáčel na dolním, obilná zrna propadávala mezi tyto dva kameny a byla drcena. Do dnešní doby se zachovaly horní kameny tohoto typu o průměru 45 až 90 centimetrů. Tyto mlýnky byly vysoké až 180 centimetrů.

To, zda se lehčí otáčivé mlýnky vyvinuly z mlýnů poháněných zvířecí silou, nebo zda tomu bylo naopak, není jasné. V každém případě měl ruční otáčivý mlýnek tu výhodu, že byl přenosný a dal se snadno používat. Skládal se ze dvou kamenných kotoučů o průměru asi 30 až 40 centimetrů. Vršek dolního kamene byl lehce vypuklý a na něj nasedal horní kámen svou vydutou spodní plochou. Horní kámen spočíval na čepu a otáčelo se jím pomocí dřevěné rukojeti. Obvykle dvě ženy seděly proti sobě, každá z nich jednou rukou držela rukojeť, a otáčely svrchním kamenem. (Lukáš 17:35) Jedna z žen volnou rukou po troškách vhazovala obilí do násypného otvoru horního kamene a mouku, která se sypala z okraje mlýnku, druhá žena sbírala do ploché mísy nebo na kus látky rozprostřený pod mlýnkem. Tento typ mlýnku vyhovoval  potřebám vojáků, námořníků a také malých domácností, které byly daleko od míst, kde se mlelo ve velkém.

Mlýny vodní a větrné

Asi v roce 27 př. n. l. římský stavitel a technik Vitruvius popsal tehdejší vodní mlýn. Tekoucí voda narážela na lopatky svislého kola upevněného na vodorovné hřídeli, a kolo se točilo. Ozubené soukolí tento pohyb převádělo na svislou osu. Na té se otáčel velký vrchní žernov.

Jaký byl výkon tohoto vodního mlýnu ve srovnání s jinými mlýny? Odhaduje se, že na ručním mlýnku bylo možné semlít nejvýše 10 kilogramů obilí za hodinu a na těch nejvýkonnějších mlýnech poháněných zvířaty až 50 kilogramů. Naproti tomu Vitruviův vodní mlýn mohl za hodinu zpracovat 150 až 200 kilogramů meliva. Základní princip popsaný Vitruviem schopní stavitelé mlýnů používali s mnoha obměnami a vylepšeními po mnoho následujících století.

Tekoucí voda nebyla jediným zdrojem přírodní energie, která se používala k pohonu mlýnských kamenů. Téhož výsledku bylo možné dosáhnout, když se vodní kola nahradila lopatkami větrného mlýnu. Tyto mlýny se v Evropě začaly používat pravděpodobně ve dvanáctém století n. l., a to zejména v Belgii, Německu, Holandsku i na jiných místech. Sloužily do té doby, dokud je postupně nevytlačily mlýny poháněné parou a jinými zdroji energie.

„Náš chléb na tento den“

I přes tento pokrok se mnoho dřívějších metod mletí uplatňuje na některých místech až dosud. Hmoždíř a palička se stále používají v určitých částech Afriky a v Oceánii. V Mexiku a Střední Americe na malých sedlových mlýncích melou kukuřici k přípravě tortill. A někde stále ještě nalezneme vodní a větrné mlýny.

Většina mouky pro výrobu chleba v dnešním rozvinutém světě však pochází z plně mechanizovaných a automatizovaných rotačních mlýnů. Zrna jsou postupně rozemílána na mouku mezi páry ocelových válců s rýhovaným povrchem, které se otáčejí nestejnou rychlostí. Tento systém umožňuje vyrábět mouku o různém stupni vymletí, a to za nízkou cenu.

Získávání mouky na pečení již bezpochyby není taková námaha, jako tomu bylo kdysi. Přesto můžeme být našemu Stvořiteli vděční za to, že nám dal jak obilí, tak důmysl k tomu, abychom je proměnili v „náš chléb na tento den“. (Matouš 6:11)

[Poznámka pod čarou]

^ 10. odst. V biblických dobách bylo zvykem, že zajatí nepřátelé, jako například Samson i jiní Izraelité, dostávali za úkol mlít. (Soudci 16:21; Nářky 5:13) Ženy, které měly svou vlastní domácnost, si mlely zrní samy. (Job 31:10)

[Obrázek na straně 23]

Egyptský sedlový mlýnek

[Podpisek]

Soprintendenza Archeologica per la Toscana, Firenze

[Obrázek na straně 23]

Mlýn poháněný zvířecí silou, kde se lisoval olivový olej

[Podpisek obrázku na straně 22]

Ze Self-Pronouncing Edition of the Holy Bible, které obsahuje King James Version a Revised Version