Přejít k článku

Přejít na obsah

Starověké sporty a důležitost vítězství

Starověké sporty a důležitost vítězství

 Starověké sporty a důležitost vítězství

„KAŽDÝ, kdo se účastní zápolení, projevuje sebeovládání ve všem.“ „Když někdo zápolí ve hrách, není korunován, pokud nezápolil podle pravidel.“ (1. Korinťanům 9:25; 2. Timoteovi 2:5)

Hry, o nichž se zde apoštol Pavel zmiňoval, byly nedílnou součástí starověké řecké civilizace. Co se o takovém sportovním zápolení a o atmosféře, která je doprovázela, dozvídáme z dějin?

Nedávno se v římském Koloseu pořádala výstava nazvaná Nike—Il gioco e la vittoria („Niké — Hry a vítězství“), jejímž tématem byly řecké sportovní hry. * Exponáty daly do jisté míry odpověď na výše uvedenou otázku a poskytly také náměty k přemýšlení o tom, jak by měl na sporty pohlížet křesťan.

Sporty ve starověku

Řecko sice nebylo první civilizací, v níž se pěstovaly sporty, ale jak to popsal řecký básník Homér, již asi v osmém století př. n. l. tam byla společnost, která měla za vzor hrdiny, zdůrazňovala soutěživost a vysoce oceňovala vojenskou chrabrost a sportovní zdatnost. Jak ukazovala výstava, nejstaršími z řeckých svátků byly původně náboženské slavnosti, které se při  pohřbech hrdinů konaly na počest bohů. Například Homérův epos Ilias, nejstarší dochované dílo řecké literatury, popisuje, jak urození bojovníci, společníci Achilla, při tryzně za Patrokla odložili zbraně a dokazovali svou odvahu soutěžením v boxu, v zápase, v hodu diskem a oštěpem a při závodech na dvoukolých vozech.

Pořádání podobných slavností se rozšířilo po celém Řecku. V tištěném průvodci k výstavě se uvádí: „Tyto slavnosti poskytovaly Řekům hlavní příležitost k tomu, aby z úcty ke svým bohům odložili své nekonečné spory, které často přecházely v násilí, a aby svou charakteristickou soupeřivost úspěšně přeměnili v mírumilovné, ale neméně horlivé soutěžení ve sportech.“

Skupiny městských států přijaly zvyk pořádat pravidelná setkání na místech uctívání a konat tam sportovní soutěže na počest svých božstev. Čtyři z těchto slavností — olympijské a nemejské, jež byly obě zasvěceny Diovi, pýthijské, jež byly zasvěceny Apollonovi, a istmické, jež byly zasvěceny Poseidónovi — získaly během doby takový význam, že byly prohlášeny za slavnosti všeřecké. To znamená, že se jich směli účastnit závodníci z celého řeckého světa. Důležitou součástí oslav byla oběť a modlitba a na počest bohů se konaly také vrcholné sportovní a umělecké soutěže.

Nejstarší a nejvýznamnější z těchto slavností se pořádaly v Olympii k poctě Dia. Konaly se každé čtyři roky, a to údajně od roku 776 př. n. l. Druhé nejdůležitější slavnosti byly pýthijské. Konaly se blízko nejslavnější věštírny starověkého světa, totiž v Delfách. Sport při nich sice měl také své místo, ale protože byly určeny k poctě Apollona, ochránce básnictví a hudby, největší důraz se při nich kladl na zpěv a tanec.

Závodní disciplíny

Ve srovnání s dnešní atletikou nebyl počet závodních disciplín příliš velký a soutěží se účastnili jen muži. Do programu starověkých olympijských her nebylo nikdy zařazeno víc než asi deset disciplín. Na výstavě v Koloseu bylo možno zhlédnout sochy, reliéfy, mozaiky a malby na terakotových vázách, a návštěvník si z nich mohl o těchto disciplínách udělat představu.

Závody v běhu se konaly na tři vzdálenosti — na jedno stadion, což je asi 200 metrů, dále na vzdálenost dvojnásobnou, tedy na 400 metrů, a pak to byl vytrvalostní závod na trati dlouhé asi 4 500 metrů. Sportovci běhali a cvičili úplně nazí. Závodníci v pentatlonu soutěžili v pěti disciplínách: v běhu, skoku do dálky, hodu diskem, hodu oštěpem a v zápase. Pořádala se také utkání v boxu. Dalším zápasem bylo pankration, jež se popisuje jako „brutální sport, v němž se spojoval box holými pěstmi a zápas“. Konaly se také závody dvoukolých vozů, a to na vzdálenost osmi stadií. Závodilo se na lehkých dvoukolých vozech, jež byly vzadu otevřené, měly dvě malá kola a byly taženy dvojspřežím nebo čtyřspřežím hříbat či dospělých koní.

Box byl mimořádně surový a někdy při něm došlo ke smrtelnému zranění. Zápasníci si kolem pěstí omotávali řemínky z tvrdé kůže pobité kousky kovu, takže rány byly ničivé. Můžeme si představit, proč se zápasník jménem Stratofonte nemohl poznat, když se na  sebe po čtyřhodinovém boji podíval do zrcadla. Starověké sochy a mozaiky svědčí o tom, že rohovníci bývali úděsně znetvoření.

Pravidla pro zápas povolovala uchopit soupeře pouze v horní části těla a vítězem byl ten, kdo soupeře třikrát položil na lopatky. Naproti tomu při pankratiu nebyly zakázány žádné chvaty. Zápasníci se směli navzájem kopat, bít a kroutit si končetiny. Zakázáno bylo jedině protivníka škrábat, kousat a vypichovat mu oči. Cílem bylo znehybnit soupeře na zemi a přinutit ho, aby se vzdal. Někteří diváci to považovali za „nejlepší podívanou v celé Olympii“.

Nejznámější utkání v pankratiu se ve starověku údajně konalo při finále olympijských her v roce 564 př. n. l. Arrhachion, kterého jeho sok škrtil, byl natolik duchapřítomný, že svému soupeři vymkl prst na noze. Jeho sok byl bolestí přemožen a vzdal se těsně před tím, než Arrhachion zemřel. Rozhodčí prohlásili Arrhachionovu mrtvolu za vítěze.

Závody dvoukolých vozů byly nejprestižnější ze všech sportovních disciplín. Těšily se také největší oblibě mezi aristokraty, protože vítězem nebyl vozataj, ale majitel vozu a koní. Rozhodující okamžiky závodu byly při startu, kdy vozataj musel udržet vůz na své dráze, a pak především při objíždění sloupků, které byly postaveny na obou koncích dráhy. Chyby nebo porušení pravidel mohly vést k nehodám, čímž tyto populární závody byly pro diváky ještě přitažlivější.

Cena

„Běžci v závodě běží všichni,“ napsal apoštol Pavel, „ale pouze jeden obdrží cenu.“ (1. Korinťanům 9:24) Nezáleželo na ničem jiném než na vítězství. Neexistovala žádná stříbrná nebo bronzová medaile, žádné druhé nebo třetí místo. „Vítězství, ‚niké‘, bylo tím nejvyšším cílem sportovce,“ vysvětlovalo se na výstavě. „Nic jiného by ho neuspokojilo, protože jedině vítězství bylo skutečným projevem jeho tělesného i morálního charakteru a chloubou pro jeho rodné město.“ Tento postoj je shrnut v jednom řádku z Homéra: „Jsemť zvyklý hrdinou býti vždycky.“

Cena, která byla udílena vítězi všeřeckých her, byla čistě symbolická — byla to koruna z listů. Pavel o ní řekl, že to je ‚porušitelná koruna‘. (1. Korinťanům 9:25) Této ceně se však připisoval hluboký význam. Představovala sílu, kterou darovala vítězi sama příroda. Vítězství dosažené díky soustředěnému úsilí nebylo považováno za nic jiného než za důkaz božské přízně. Exponáty na výstavě byly ukázkou toho, jak si starověcí sochaři a malíři představovali Niké, okřídlenou řeckou bohyni vítězství, korunující vítěze. Vítězství v Olympii bylo pro sportovce vyvrcholením jeho sportovní dráhy.

Olympijské koruny se dělaly z listů planých oliv, istmické z borových větviček, pýthijské z vavřínu a nemejské z divokého miříku. Organizátoři her na jiných místech nabízeli peněžní i jiné ceny, aby přilákali ty nejlepší závodníky. Na výstavě bylo vidět několik váz, které byly uděleny jako ceny při  panathénských hrách pořádaných v Aténách na počest bohyně Athény. Tyto amfory původně obsahovaly drahocenný olej z Attiky. Jedna z těchto váz má na jedné straně vyobrazení bohyně a nápis „Cena za athénský závod“. Na druhé straně je vyobrazena určitá sportovní disciplína, pravděpodobně ta, v níž dotyčný sportovec zvítězil.

Řecká města s radostí sdílela slávu svých sportovců, kteří se díky svému vítězství stali pro své domovské obce hrdiny. Návrat těchto vítězů byl oslavován vítězným průvodem. Jako oběť díkůvzdání bohům byly vítězům stavěny sochy, což byla pocta, jež se jinak smrtelníkům neprokazovala. Básníci opěvovali jejich udatnost. Vítězům pak bylo vyhrazováno první místo při veřejných obřadech a dostávali důchod ze státních prostředků.

Gymnasia a sportovci, kteří v nich cvičili

Sportovní soutěže byly považovány za jednu z hlavních složek přípravy občana-vojáka. V každém řeckém městě bylo gymnasion, kde se mladým mužům dostávalo nejen tělesného výcviku, ale i vyučování v disciplínách intelektuálních a duchovních. Budovy gymnasia byly uspořádány kolem velkého otevřeného prostoru, na němž se trénovalo. Byly obklopeny podloubími a jinými krytými prostorami, jež se používaly jako knihovny a třídy. Takové instituce navštěvovali především mladí muži z bohatých rodin. Nemuseli pracovat, a mohli proto věnovat čas tomu, aby se vzdělávali. Sportovci zde podstupovali dlouhou a intenzivní přípravu na hry. Pomáhali jim při tom trenéři, kteří jim také předepisovali dietu a dohlíželi na to, aby jejich svěřenci zachovávali sexuální zdrženlivost.

Na výstavě v Koloseu mohli návštěvníci obdivovat celou řadu uměleckých děl, která znázorňovala starověké sportovce. Byly to většinou římské kopie původních řeckých soch. Vzhledem k tomu, že podle ideologie starověkého Řecka tělesná dokonalost odpovídala dokonalosti mravní a náležela výlučně aristokracii, tato urostlá těla vítězných sportovců představovala filozofický ideál. Římané si jich vážili jako uměleckých děl a mnohé z těchto soch sloužily jako výzdoba stadionů, lázní, vil a paláců.

Římané si vždy libovali v představeních, při nichž bylo vidět násilí, a proto ze všech řeckých disciplín, které se v Římě předváděly, byly s největším nadšením přijímány box, zápas a pankration. Římané nepovažovali takové sporty za soutěže, při nichž by se ukázaly kvality jednotlivých závodníků majících stejné společenské postavení, ale brali je pouze jako zábavu. Původní pojetí sportů jakožto součásti vzdělávání elitních bojovníků-sportovců, kteří se na nich kolektivně podíleli, zaniklo. Římané pohlíželi na řecké sportovní hry jen jako na zdravé cvičení před koupelí nebo jako na pouhý divácký sport, jemuž se věnovali profesionálové z nižších tříd, podobně jako tomu bylo při gladiátorských zápasech.

 Křesťané a hry

Náboženská povaha her byla jedním z důvodů, proč se jich křesťané v prvním století neúčastnili. Vždyť „v jaké shodě je Boží chrám s modlami“? (2. Korinťanům 6:14, 16) A co lze říci o dnešních sportech?

Je zřejmé, že dnešní sporty se neprovozují k poctě pohanských bohů. Nejsou však s některými sporty spojeny projevy téměř nábožného zápalu, podobně jako ve starověku? Zprávy z posledních let navíc ukazují, že v zájmu vítězství jsou někteří sportovci ochotni užívat léky zvyšující výkon, přičemž ohrožují své zdraví, a dokonce i svůj život.

Křesťané vědí, že tělesný výkon má jen malou hodnotu. To, čím se stáváme krásnými v Božích očích, jsou duchovní vlastnosti, „utajený člověk srdce“. (1. Petra 3:3, 4) Uznáváme, že ne všichni dnešní sportovci se vyznačují dravou soupeřivostí, ale mnozí tuto vlastnost projevují. Jestliže se s nimi budeme stýkat, pomůže nám to snad řídit se biblickou vybídkou, abychom ‚nic nedělali ze svárlivosti ani ze samolibosti, ale abychom byli ponížené mysli‘? A nepovede takové společenství k ‚nepřátelství, rozepřím, žárlivosti, výbuchům hněvu, svárům a rozdělení‘? (Filipanům 2:3; Galaťanům 5:19–21)

Při mnoha dnešních sportech se hráči dostávají do tělesného kontaktu a tehdy může docházet k násilí. Každý, koho takové sporty přitahují, by měl pamatovat na slova Žalmu 11:5: „Sám Jehova zkoumá spravedlivého stejně jako ničemného, a každého, kdo miluje násilí, jeho duše jistě nenávidí.“

Pokud má cvičení v životě správné místo, může být příjemné, a apoštol Pavel opravdu řekl, že ‚tělesné cvičení je trochu prospěšné‘. (1. Timoteovi 4:7–10) O řeckých hrách se však Pavel zmiňoval pouze proto, že chtěl zdůraznit, jak je důležité, aby křesťan projevoval takové vlastnosti jako sebeovládání a vytrvalost. Pavel usiloval především o cíl, jímž byla ‚koruna‘ věčného života, kterou dává Bůh. (1. Korinťanům 9:24–27; 1. Timoteovi 6:12) Je tedy pro nás příkladem.

[Poznámka pod čarou]

^ 4. odst. Niké je řecké slovo, jež znamená „vítězství“.

[Rámeček a obrázky na straně 31]

Odpočívající boxer

Tato bronzová plastika, jež pochází ze čtvrtého století př. n. l., svědčí o tom, jaké zničující účinky mělo starověké boxování. Katalog k římské výstavě uvádí, že se při boxování „‚dávala rána za ránu‘, a boxerův houževnatý odpor byl vychvalován jako znamenitý příklad“. „Ke stopám, jež zůstaly po zápasech dřívějších, přibyly i stopy po zápase právě dokončeném,“ uvádí se v popisu.

[Obrázek na straně 29]

Závody dvoukolých vozů byly při starověkých soutěžích nejprestižnější ze všech sportovních disciplín

[Obrázek na straně 30]

Takto starověcí umělci zobrazovali Niké, okřídlenou řeckou bohyni vítězství, jak korunuje vítěze