Přejít k článku

Přejít na obsah

Je možné zachránit církve?

Je možné zachránit církve?

 Je možné zachránit církve?

„V BRITÁNII lidé sice dosud věří v Boha, ale nechtějí přijmout závazek vůči Kristu,“ říká ugandský duchovní Stephen Tirwomwe. Asi před dvaceti lety přežil kruté čistky, jimž byla v Ugandě vystavena jeho církev. Dnes káže v pánských klubech v anglickém městě Leeds a své desetiminutové proslovy zde pronáší před tím, než jeho posluchači začnou věnovat svou pozornost hraní binga.

Na druhé straně Atlantiku bojuje s podobnou duchovní krizí nedávno zorganizovaná Anglikánská misie v Americe. „Mezi zeměmi, v nichž se mluví anglicky, mají Spojené státy prvenství v počtu obyvatel, kteří se nehlásí k žádné církvi a kteří v duchovním ohledu přerušili všechny styky,“ uvádí se na oficiální internetové stránce této misie. „Stáváme se misionářským polem.“ Když se tato nová misie pokusila o vnitřní reformu své církve a setkala se s žalostným neúspěchem, opustila tradici a spojila se s asijskými a africkými vůdci, aby společně zahájili „misijní tažení do Spojených států“.

Proč však misionáři z Afriky, Asie a Latinské Ameriky „zachraňují duše“ v Evropě a v Severní Americe, v zemích, které se považují za křesťanské?

Kdo koho zachraňuje?

Po více než čtyři sta let zaplavovala koloniální expanze Afriku, Asii, Tichomoří a Jižní Ameriku a za ní v těsném sledu neustále do těchto území proudili zbožní misionáři z Evropy. Takzvaným pohanům žijícím v těchto zemích byli odhodláni přinést své náboženství. Během doby se k činnosti evropských misionářů připojily americké kolonie, které byly údajně založeny na křesťanských zásadách. Po celém světě zřizovaly své vlastní evangelizační misie a v tomto ohledu nakonec misionáře z Evropy předstihly. Nyní se situace obrátila.

 „Těžiště [takzvaného křesťanství] se přesunulo,“ říká Andrew Walls, zakladatel a ředitel Ústředí pro studium křesťanství v nezápadním světě. Na počátku dvacátého století 80 procent lidí, kteří se prohlašovali za křesťany, byli buď Evropané nebo obyvatelé Severní Ameriky. Ale v dnešní době 60 procent lidí, kteří se hlásí ke křesťanství, žije v Africe, Asii a v Latinské Americe. V jedné nedávné tiskové zprávě se uvádí: „Katolické farnosti v Evropě se nyní spoléhají na kněze z Filipín a z Indie“, a „pokud jde o kněze, kteří nyní slouží v amerických katolických farnostech, každý šestý z nich přišel ze zahraničí“. V Holandsku nyní slouží afričtí evangelikálové, kteří většinou pocházejí z Ghany a považují se za „misionářskou církev na světském kontinentu“. A evangelisté z Brazílie nyní podnikají kampaně v různých částech Británie. Jeden pozorovatel k tomu poznamenává: „Křesťanská misie zařadila zpětný chod.“

Schyluje se ke konfliktu

Sekularizace na evropském a na severoamerickém kontinentu postupuje a patrně zde bude misionářů velmi zapotřebí. „Ve Skotsku chodí pravidelně do kostela necelých 10 procent křesťanů,“ uvádí jeden časopis. Ve Francii a v Německu jich je ještě méně. Jak ukazuje jiná tisková zpráva, při jistém průzkumu vyšlo najevo, že „do kostela pravidelně chodí asi 40 procent Američanů a 20 procent Kanaďanů“. Naproti tomu na Filipínách chodí do kostela údajně téměř 70 procent obyvatel a v jiných rozvojových zemích je situace podobná.

Ještě významnější je skutečnost, že příslušníci různých církví na jižní polokouli mají ve srovnání s věřícími, kteří žijí na severní polokouli, silnější sklon lnout k tradicím. Při průzkumech prováděných mezi katolíky ve Spojených státech a v Evropě tito lidé shodně dávají najevo vzrůstající nedůvěru k autoritě církve a přáli by si větší účast laiků a rovnoprávnost žen. Naproti tomu převážná většina katolíků na jižní polokouli zaujímá k těmto otázkám postoj, který je v jejich církvi tradiční. Vzhledem k tomu, že těžiště církve se postupně přesouvá ze severní polokoule na jižní, vzniká základ pro budoucí konflikt. Historik a religionista Philip Jenkins předpovídá: „Je velmi pravděpodobné, že za deset nebo dvacet let členové křesťanských denominací na jedné polokouli již nebudou považovat denominace na druhé polokouli za křesťanské v úplném či původním smyslu toho slova.“

Andrew Walls poukazuje na to, že vzhledem k těmto tendencím vzniká naléhavá otázka, „jak mohou afričtí, asijští, latinskoameričtí, severoameričtí a evropští křesťané žít společně v téže církvi a původním způsobem projevovat tutéž víru“. Co si o tom myslíte vy? Mohou církve v dnešním světě plném rozporů existovat dál? Co je základem pravé křesťanské jednoty? Následující článek ukáže, jak na tyto otázky odpovídá Písmo. Budou v něm rovněž uvedeny neklamné důkazy toho, že jisté jednotné společenství křesťanů již existuje a vzkvétá na celém světě.

[Obrázek na straně 4]

Z tohoto bývalého kostela je nyní hudební kavárna

[Podpisek]

Foto AP/Nancy Palmieriová