Přejít k článku

Přejít na obsah

Ugarit — Starověké město ve stínu Baala

Ugarit — Starověké město ve stínu Baala

 Ugarit — Starověké město ve stínu Baala

STALO se to v roce 1928. Jeden syrský rolník narazil svým pluhem na kámen zakrývající hrob, který obsahoval starověkou keramiku. Ten muž ani netušil, jak významný jeho objev je. O tomto náhodném nálezu se dozvěděl francouzský archeologický tým vedený Claudem Schaefferem, a následujícího roku se archeologové na ono místo vydali.

Zanedlouho byl objeven nápis, podle něhož se týmu archeologů podařilo identifikovat sutiny, které postupně odkrývali. Byl  to Ugarit, „jedno z nejdůležitějších starověkých měst na Blízkém východě“. Spisovatel Barry Hoberman o tom napsal: „Žádný archeologický objev, dokonce ani nález svitků od Mrtvého moře, neměl hlubší vliv na naše pochopení Bible.“ (The Atlantic Monthly)

Křižovatka obchodních cest

Ugarit byl ve druhém tisíciletí př. n. l. kvetoucím kosmopolitním městem na pobřeží Středozemního moře. Nacházel se na severu dnešní Sýrie, na místě, kde leží pahorek známý jako Ras Šamra. Rozkládal se na území, jež sahalo od hory Kasius na severu až k Tell Sukasu na jihu, což byla vzdálenost asi 60 kilometrů. Od Středozemního moře, které tvořilo západní hranici, sahalo území asi do vzdálenosti 30 až 45 kilometrů na východ, do údolí Orontes.

Ugarit měl mírné podnebí, a proto zde vzkvétal chov dobytka. V tomto území se dařilo obilninám, získával se zde olivový olej, bylo zde rozšířeno vinařství a těžilo se zde stavební dříví — jehož byl naopak velký nedostatek v Mezopotámii a v Egyptě. Vzhledem k tomu, že město leželo na křižovatce strategických obchodních cest, stalo se také jedním z prvních velkých mezinárodních přístavů. Do Ugaritu přicházeli obchodníci z oblasti Egejského moře, Anatólie, Babylóna, Egypta a z jiných oblastí na Středním východě a obchodovali zde s kovy, zemědělskými výrobky a s nejrozmanitějším zbožím místní výroby.

Ačkoli se Ugarit těšil hmotnému blahobytu, byl vždy vazalským královstvím. Město bylo nejsevernější výspou egyptské říše až do 14. století př. n. l., kdy bylo začleněno do chetitské říše, o níž pojednávají světské dějiny. Ugarit byl povinen platit svému vrchnímu vládci tribut a dodávat mu vojáky. Když takzvané „mořské národy“ * začaly pustošit Anatólii (střední Turecko) a severní Sýrii, vyžádali si Chetité ugaritská vojska a loďstvo. Ugarit se tedy neměl čím bránit a kolem roku 1200 př. n. l. byl zcela zničen.

Minulost ožívá

Ze zničeného Ugaritu zbyl rozsáhlý pahorek, který je asi 20 metrů vysoký a zabírá plochu více než 25 hektarů. Archeologické vykopávky byly provedeny pouze na jedné šestině této plochy. Mezi sutinami objevili archeologové zbytky obrovského palácového komplexu, který měl téměř sto místností a nádvoří a rozkládal se na ploše asi 10 000 metrů čtverečních. V tomto komplexu byl vodovodní systém, záchody a kanalizace. Nábytek byl zdoben intarziemi ze zlata, lapisu lazuli a slonoviny. Byly nalezeny bohatě vyřezávané destičky ze slonoviny. K paláci patřila i zahrada obehnaná zdí a bazén zapuštěný do země, což vše přispívalo k přitažlivé kráse tohoto areálu.

Nad městem a okolní planinou se tyčily chrámy Baala a Dagana. * Tyto chrámové věže,  jež byly vysoké asi 20 metrů, měly malou vstupní halu vedoucí do vnitřní síně, v níž byla umístěna socha boha. Schodiště vedlo na terasu, kde král při různých příležitostech předsedal obřadům. V noci nebo za bouře mohly být na vrcholcích chrámu rozsvíceny majáky, které měly přivést lodě bezpečně do přístavu. Ve svatyni boha bouře Baal-Hadada bylo nalezeno 17 kamenných kotev, jež byly bezpochyby děkovnými dary od námořníků, kteří tomuto bohu připisovali zásluhu za svůj bezpečný návrat.

Pokladnice nápisů

V sutinách Ugaritu byly objeveny tisíce hliněných destiček. Texty, jež zde byly nalezeny, se týkaly záležitostí ekonomických, právních, diplomatických a administrativních, byly v osmi jazycích a bylo v nich použito pěti druhů písma. Schaefferův tým našel nápisy v jazyce tehdy ještě neznámém, který pak byl nazván jazykem ugaritským. Používá 30 klínopisných znaků, které tvoří jednu z nejstarších abeced, jež kdy byly objeveny.

Ugaritské dokumenty pojednávají nejen o záležitostech každodenního života, ale obsahují i literární texty, které umožnily nový pohled na náboženské představy a zvyky, jež tehdy panovaly. Zdá se, že ugaritské náboženství se velmi podobalo náboženství sousedních Kananejců. Podle názoru Rolanda de Vauxa tyto texty „podávají dosti přesný obraz toho, jaká civilizace byla v kananejské zemi krátce před tím, než ji dobyli Izraelité“.

Náboženství v Baalově městě

Texty z Ras Šamry obsahují zmínky o více než 200 bozích a bohyních. Nejvyšším božstvem byl El, který byl nazýván otcem bohů i lidí. A bůh bouře Baal-Hadad byl „jezdcem na oblacích“ a „pánem země“. El je znázorňován jako moudrý stařec s bílým vousem, vzdálený od lidí. Naproti tomu Baal je silným a ctižádostivým božstvem, jež se snaží vládnout nad bohy i nad lidstvem.

Objevené texty byly možná přednášeny v průběhu náboženských svátků, jako byl například nový rok nebo svátek sklizně. Jejich přesný výklad však neznáme. V jedné básni, jejímž námětem je spor o panství, Baal porazí Elova oblíbeného syna, jímž je Jamm, bůh moře. Toto vítězství možná vyvolávalo v ugaritských námořnících důvěru, že Baal je bude na moři chránit. Baal je přemožen v souboji s Motem a sestupuje do podsvětí. Nastává období sucha a lidská činnost ustává. Baalova manželka a sestra Anat — bohyně lásky a války — Mota zabije a Baala opět oživí. Baal pobije syny Elovy manželky Atirat (Ašery) a opět se zmocní trůnu. Mot se však po sedmi letech vrátí.

Někteří znalci spatřují v této básni symbol každoročního střídání ročních období, v nichž jsou životodárné deště přemoženy  sežehujícím letním žárem a na podzim se vracejí. Jiní odborníci se domnívají, že sedmiletý cyklus se vztahuje na obavy z hladu a sucha. Ať už to bylo jakkoli, Baalovo výsadní postavení se považovalo za nezbytnou podmínku toho, aby lidé měli úspěch ve svém snažení. Učenec Peter Craigie o tom říká: „Cílem Baalova náboženství bylo zajistit Baalovo nadřazené postavení; jeho ctitelé byli přesvědčeni o tom, že jedině tehdy, zůstane-li svrchovaným panovníkem, bude dále zajištěna úroda a dobytek, což bylo nezbytné pro další existenci lidí.“

Hradba proti pohanství

Z objevených textů je jasně patrná zvrácenost ugaritského náboženství. Dílo The Illustrated Bible Dictionary v té souvislosti píše: „Texty ukazují, k jakým zvrhlostem vedlo uctívání těchto božstev; zdůrazňují válčení, posvátnou prostituci a smyslnou lásku, s čímž souvisí společenský úpadek.“ Profesor de Vaux k tomu říká: „Při čtení těchto básní lze pochopit, jak odporné muselo toto uctívání být v očích skutečných vyznavačů jahvismu a v očích velkých proroků.“ Zákon, který Bůh dal starověkému izraelskému národu, byl hradbou proti takovému falešnému náboženství.

V Ugaritu se ve velké míře praktikovalo věštění, astrologie a magie. Lidé hledali znamení a předzvěsti nejen pozorováním nebeských těles, ale také pozorováním deformovaných plodů nebo útrob zabitých zvířat. „Panoval názor, že bůh, jemuž bylo rituálně obětováno zvíře, se s tímto zvířetem ztotožnil a že se duch boha spojil s duchem onoho zvířete,“ uvádí historička Jacqueline Gachetová. „A tak bylo podle znamení vyčtených z těchto orgánů možné získat přímý přístup k duchu božstev, jež mohla dát kladnou nebo zápornou odpověď na otázku ohledně budoucích událostí nebo ohledně toho, jak se rozhodnout v nějaké konkrétní situaci.“ (Le pays d’Ougarit autour de 1200 av.J.C.) Naproti tomu Izraelité se měli takovým zvykům vyhýbat. (5. Mojžíšova 18:9–14)

Mojžíšský Zákon jednoznačně zakazoval sodomii. (3. Mojžíšova 18:23) Jak se na takové jednání dívali lidé v Ugaritu? V objevených textech se píše o tom, že Baal měl pohlavní styk s jalovicí. „Jestliže se tvrdí, že Baal na sebe kvůli tomu bere podobu býka,“ uvedl archeolog Cyrus Gordon, „pak totéž nelze říci o jeho kněžích, kteří jeho mytologickou životní dráhu předváděli.“

Izraelité dostali příkaz: „Na těle si neuděláte řezné rány kvůli duši, která skonala.“ (3. Mojžíšova 19:28) El však na Baalovu smrt reagoval tak, že „si pořezal kůži nožem, nadělal si řezné rány, pořezal si tváře a bradu“. Rituální drásání kůže bylo patrně mezi Baalovými ctiteli obvyklé. (1. Královská 18:28)

Jedna ugaritská báseň zřejmě svědčí o tom, že k rituálům plodnosti, jež byly obvyklé v kananejském náboženství, patřilo vařit  kůzle v mléce. Izraelité však dostali v mojžíšském Zákoně nařízení: „Nebudeš vařit kůzle v mléce jeho matky.“ (2. Mojžíšova 23:19)

Srovnání s biblickými texty

Ugaritské texty byly původně překládány především pomocí biblické hebrejštiny. Peter Craigie uvádí: „Hebrejský text obsahuje mnoho slov, jejichž význam je nejasný a někdy neznámý; překladatelé, kteří se těmto textům věnovali před začátkem 20. století, pomocí různých prostředků jejich význam odhadovali. Když se však tatáž slova vyskytují v ugaritském textu, je možné postupně jim porozumět lépe.“

Například hebrejské slovo použité u Izajáše 3:18 se obvykle překládá výrazem ‚čelní pásky‘. Podobný ugaritský kořen označuje jak slunce, tak i bohyni slunce. Je tedy možné, že jeruzalémské ženy, o nichž se zmiňuje Izajášovo proroctví, nosily malé přívěsky v podobě slunce a také ‚ozdoby v podobě měsíce‘, a to na počest kananejských bohů.

Přísloví 26:23 podle masoretského textu jsou „planoucí rty a ničemné srdce“ přirovnány k hliněné nádobě pokryté „stříbrnou pěnou“. V souladu s významem ugaritského kořene lze přirovnání vyjádřit slovy „jako poleva na hliněném střepu“. Překlad nového světa tedy toto přísloví správně podává slovy: „Jako stříbrná glazura na hliněném střepu jsou horoucí rty spolu se špatným srdcem.“

Základ biblických spisů?

Zkoumání textů z Ras Šamry vedlo některé odborníky k názoru, že určité biblické pasáže jsou přepracováním ugaritské poetické literatury. André Caquot, člen Francouzského institutu, mluví o tom, že „izraelské náboženství v podstatě vychází z kulturního základu kananejského“.

Mitchell Dahood z Papežského biblického institutu v Římě ve svém komentáři k Žalmu 29 píše: „Tento žalm je jahvistickou adaptací staršího kananejského hymnu, jenž byl určen bohu bouře Baalovi... Téměř pro každé slovo tohoto žalmu lze nyní najít protějšek ve starších kananejských textech.“ Je tento závěr oprávněný? Rozhodně ne.

Umírněnější odborníci připouštějí, že podobnosti jsou zveličovány. Jiní kritizují tendenci, kterou označují jako pan-ugaritismus. „Žádný jednotlivý ugaritský text není úplnou paralelou Žalmu 29,“ uvádí teolog Garry Brantley. „Tvrzení, že Žalm 29 (nebo kterýkoli jiný biblický text) je adaptací nějakého pohanského mýtu, je prokazatelně neopodstatněné.“

Je snad podobnost v obrazném vyjadřování, v poetickém paralelismu a ve stylistických rysech dokladem adaptace? Naopak, takové paralely je třeba očekávat. V díle The Encyclopedia of Religion se uvádí: „Důvod této podobnosti, pokud jde o formu a obsah, je kulturní: Bez ohledu na významné geografické a chronologické rozdíly, jak Ugarit, tak Izrael byly součástí většího kulturního celku, který měl společnou básnickou a náboženskou slovní zásobu.“ Garry Brantley proto dochází k závěru: „Považovat pouhé jazykové podobnosti za důkaz toho, že biblický text má pohanský základ, je nesprávným výkladem.“

Je ostatně třeba poznamenat, že pokud vůbec existují nějaké paralely mezi texty z Ras Šamry a Biblí, pak jsou čistě literární, a ne duchovní. „Vysoká etická a morální úroveň, které dosahuje Bible, se v Ugaritu [nedá] najít,“ poznamenává archeolog Cyrus Gordon. Ano, rozdíly jsou daleko větší než jakékoli podobnosti.

Studium ugaritských materiálů bude pravděpodobně badatelům Bible dále pomáhat k lepšímu pochopení kulturního, historického a náboženského prostředí, v němž žili pisatelé Bible a hebrejský národ jako takový. Další zkoumání textů z Ras Šamry může také přinést nové poznatky, jež přispějí k lepšímu pochopení starověké hebrejštiny. Archeologické nálezy v Ugaritu však především výmluvně svědčí o podstatném rozdílu mezi zvrhlým uctíváním Baala a čistým uctíváním Jehovy.

[Poznámky pod čarou]

^ 7. odst. Označení „mořské národy“ se obvykle vztahuje na obyvatele středomořských ostrovů a pobřežních zemí. Je možné, že k těmto mořeplavcům patřili i Filištíni. (Amos 9:7)

^ 10. odst. Názory znalců se sice liší, ale někteří z nich ztotožňují chrám Dagana s chrámem Ela. Roland de Vaux, francouzský učenec a profesor jeruzalémské Školy biblických studií se domnívá, že Dagan neboli Dagon, o němž je zmínka v knize Soudci 16:23 a v 1. Samuelově 5:1–5, je Elovo vlastní jméno. Dílo The Encyclopedia of Religion uvádí možnost, že „Dagan byl v nějakém smyslu ztotožňován s [Elem] nebo že byl součástí tohoto božstva“. V textech z Ras Šamry je Baal označován jako syn Dagana, ale význam zde použitého výrazu „syn“ je nejistý.

[Praporek na straně 25]

Archeologické objevy v Ugaritu prohloubily naše pochopení Písma

[Mapa a obrázky na straně 24 a 25]

(Úplný, upravený text — viz publikaci)

Chetitská říše ve 14. století př.n.l.

STŘEDOZEMNÍ MOŘE

Eufrat

KASIUS (DŽEBEL EL-AGRA)

Ugarit (Ras Šamra)

Tell Sukas

Orontes

SÝRIE

EGYPT

[Podpisky]

Soška Baala a ryton ve tvaru zvířecí hlavy: Musée du Louvre, Paříž; malba královského paláce: © D. Héron-Hugé pour „Le Monde de la Bible“

[Obrázek na straně 25]

Pozůstatky vchodu do paláce

[Obrázek na straně 26]

Mytologická ugaritská báseň může pomoci k objasnění 2. Mojžíšovy 23:19

[Podpisek]

Musée du Louvre, Paříž

[Obrázky na straně 27]

Stéla se znázorněním Baala

Zlatý talíř s vyobrazením lovecké scény

Slonovinové víko krabičky na kosmetiku s bohyní plodnosti

[Podpisek]

Všechny fotografie: Musée du Louvre, Paříž