Přejít k článku

Přejít na obsah

Služba druhým zmírňuje utrpení

Služba druhým zmírňuje utrpení

 Životní příběh

Služba druhým zmírňuje utrpení

VYPRÁVÍ JULIÁN ARIAS

V roce 1988 — tenkrát mi bylo 40 let — se zdálo, že mám zaměstnání do budoucna zajištěné. Byl jsem oblastním ředitelem v jedné nadnárodní společnosti. K mému postavení patřilo luxusní auto, dobrý plat a reprezentativní kancelář v centru Madridu. Vedení mi dokonce naznačilo, že budu jmenován národním ředitelem společnosti. Netušil jsem, že zakrátko se můj život úplně změní.

V TOM roce mi můj lékař jednoho dne sdělil, že mám roztroušenou sklerózu, což je nevyléčitelná nemoc. Byl jsem zdrcen. Když jsem se později dočetl, co může roztroušená skleróza s člověkem udělat, byl jsem zděšený. * Zdálo se, že nade mnou bude po celý život viset příslovečný Damoklův meč. Budu se vůbec moci starat o svou manželku Milagros a o našeho tříletého syna Ismaela? Jak to zvládneme? Ještě jsem nenašel na tyto otázky odpověď, a už přišla další tvrdá rána.

Asi měsíc potom, co mě lékař informoval o mé chorobě, si mě zavolal do kanceláře můj nadřízený a řekl mi, že společnost potřebuje lidi, kteří ji budou „dobře reprezentovat“. A pracovník, který trpí degenerativní nemocí — i když v raném stádiu —, tento požadavek nesplňuje. Dostal jsem tedy okamžitou výpověď. A náhle bylo po kariéře!

Před rodinou jsem se snažil vypadat statečně, ale toužil jsem po samotě, abych mohl  uvažovat o své nové situaci a přemýšlet o tom, co mě čeká. Snažil jsem se přemoci vznikající depresi. Nejvíc se mě dotklo to, že jsem se takřka přes noc stal pro svou firmu zbytečným.

Ve slabosti nacházím sílu

Byl jsem vděčný za to, že jsem se v této skličující době mohl spolehnout na několik zdrojů síly. Asi dvacet let předtím jsem se stal svědkem Jehovovým. Upřímně jsem se proto modlil k Jehovovi a vyjadřoval jsem mu své pocity a také obavy z budoucnosti. Velkou oporou mi byla moje manželka, která je rovněž svědkem Jehovovým. Podpořili mě i někteří blízcí přátelé. Jejich laskavost a soucit pro mě byly neocenitelnou pomocí. (Přísloví 17:17)

Pomáhalo mi také vědomí odpovědnosti vůči druhým. Chtěl jsem dobře vychovávat svého syna, učit ho, hrát si s ním a školit ho v kazatelské činnosti. Nemohl jsem se tedy vzdát. Kromě toho jsem byl starším v jednom sboru svědků Jehovových, a tamní křesťanští bratři a sestry potřebovali moji podporu. Jak bych mohl být příkladem druhým, kdybych dovolil, aby choroba podlomila mou víru?

V mém životě nastaly po tělesné i po hmotné stránce nevyhnutelné změny. Některé byly k horšímu, ale některé také k lepšímu. Kdysi jsem slyšel, jak jeden lékař řekl: „Nemoc člověka nezničí, spíše ho změní.“ A zjistil jsem, že všechny takové změny nemusí být negativní.

Můj ‚osten v těle‘ mi v prvé řadě pomohl lépe chápat zdravotní problémy druhých a mít s těmito lidmi soucit. (2. Korinťanům 12:7) Lépe než kdy dříve jsem porozuměl slovům z Přísloví 3:5: „Důvěřuj v Jehovu celým svým srdcem a neopírej se o své vlastní porozumění.“ A hlavně jsem díky své nové situaci pochopil, na čem v životě opravdu záleží a jak může člověk získat pravé uspokojení a pocit sebeúcty. V Jehovově organizaci jsem toho stále mohl udělat dost. Zjistil jsem, jaký je pravý význam Ježíšových slov: „Více štěstí je v dávání než v přijímání.“ (Skutky 20:35)

Nový způsob života

Krátce potom, co byla stanovena má diagnóza, jsem byl pozván, abych se zúčastnil semináře, který se konal v Madridu. Křesťanští dobrovolní pracovníci se tam měli učit, jak rozvíjet spolupráci mezi lékaři a jejich pacienty z řad svědků Jehovových. Později byly z těchto dobrovolných pracovníků vytvořeny výbory pro styk s nemocnicemi. Cítil jsem, že tento seminář přišel v pravý čas. Otevřela se přede mnou lepší životní dráha — ta, která mi měla přinést daleko větší uspokojení než jakkoli výnosné zaměstnání.

Na semináři jsme se dozvěděli, že právě vznikající výbory pro styk s nemocnicemi mají vykonávat návštěvy v nemocnicích, rozmlouvat s lékaři a provádět prezentace lékařskému personálu, a to vše s cílem rozvinout spolupráci a předejít konfliktním situacím. Výbory pomáhají svědkům najít lékaře, kteří jsou ochotni provést lékařské zákroky bez použití krve. Jako laik jsem ovšem musel získat mnoho znalostí z lékařské terminologie, lékařské etiky a také poznatky o organizační struktuře nemocnic. Po tomto semináři jsem se však vrátil domů jako jiný člověk a měl jsem před sebou nové úkoly, jež byly vzrušující a náročné.

 Návštěvy v nemocnicích — zdroj uspokojení

Moje nemoc mě sice pomalu a neúprosně ochromovala, ale povinností, které jsem měl jako člen výboru pro styk s nemocnicemi, přibývalo. Dostal jsem invalidní důchod, takže jsem měl na vykonávání návštěv v nemocnicích čas. I přes občasná zklamání se ukázalo, že tyto návštěvy jsou snadnější a plodnější, než jsem čekal. Nyní jsem sice odkázán na invalidní vozík, ale v podstatě to nevadí. Vždy mě doprovází některý jiný člen výboru. Navíc jsou lékaři zvyklí mluvit s lidmi, kteří jsou na invalidním vozíku. A někdy se zdá, že naslouchají s větší úctou, když vidí, jaké úsilí musím vynaložit na to, abych je navštívil.

V průběhu uplynulých deseti let jsem navštívil stovky lékařů. Někteří z nich byli hned od počátku ochotni nám pomáhat. Doktor Juan Duarte, madridský kardiochirurg, který si zakládá na tom, že respektuje pacientovo svědomí, okamžitě nabídl své služby. Od té doby operoval bez použití krve více než 200 svědků Jehovových z různých částí Španělska. V průběhu let začalo provádět bezkrevní chirurgii stále víc lékařů. Určitou roli v tom hrály naše pravidelné návštěvy, ale svou úlohu měly také pokroky v medicíně a skutečnost, že v bezkrevní chirurgii se dosahovalo vynikajících výsledků. Jsme také přesvědčeni, že našemu úsilí žehná Jehova.

Mimořádně povzbuzující pro mě byla odezva některých kardiochirurgů, kteří se specializovali na zákroky u dětí. Dva roky jsme navštěvovali jeden lékařský tým skládající se ze dvou chirurgů a jejich anesteziologů. Dodávali jsme jim lékařskou literaturu, která informovala o tom, jak si v této oblasti počínají jiní lékaři. Naše snahy byly odměněny v roce 1999, v průběhu lékařské konference o kardiovaskulární chirurgii u kojenců. Pod vedením jednoho spolupracujícího chirurga, který přicestoval z Anglie, provedli tito dva chirurgové mimořádně obtížnou operaci malého dítěte svědků Jehovových, které mělo vadu aortální chlopně. * Když z operačního sálu vyšel jeden z chirurgů a oznámil nám, že operace byla úspěšná a že svědomí rodiny bylo respektováno, měli velkou radost nejen rodiče tohoto dítěte, ale radoval jsem se s nimi i já. V dnešní době tito dva lékaři běžně přijímají pacienty z řad svědků Jehovových, a to z celého Španělska.

Na takových případech mě mimořádně uspokojuje vědomí, že mohu být prospěšný svým křesťanským bratrům. Na výbor pro styk s nemocnicemi se obvykle obracejí v jednom z nejobtížnějších období svého života. Čeká je operace, a lékaři v místní nemocnici nejsou ochotni nebo schopni zákrok provést bez krve. Když se však bratři dozvědí, že zde v Madridu máme spolupracující chirurgy ve všech lékařských oborech, pocítí velkou úlevu. Viděl jsem, jak se výraz obličeje jednoho bratra naprosto změnil — napětí povolilo a na tváři se mu rozhostil klid —, jen díky tomu, že jsme v nemocnici byli po jeho boku.

 Soudci a lékařská etika

V posledních letech navštěvovali členové výboru pro styk s nemocnicemi také soudce. Při těchto návštěvách dáváme soudcům publikaci Rodičovská péče a zajišťování léčby pro svědky Jehovovy, která byla připravena především proto, aby se odpovědní činitelé seznámili s naším postojem k používání krve a byli informováni o alternativách ke krevním transfuzím. Tyto návštěvy byly velmi potřebné. V dřívější době se totiž ve Španělsku stávalo, že soudci lékaře opravňovali k podání transfuze proti vůli pacienta.

Místa, kde úřadují soudci, jsou impozantní. Když jsem při své první návštěvě projížděl na invalidním vozíku chodbami, připadal jsem si maličký. Aby toho nebylo málo, měli jsme malou nehodu — z vozíku jsem vypadl a skončil jsem na kolenou. Několik právníků a soudců uvidělo moji svízelnou situaci a přispěchali mi na pomoc. Přesto jsem se před nimi cítil trapně.

Soudci sice přesně nevěděli, proč za nimi přicházíme, ale většinou s námi jednali laskavě. První soudce, kterého jsem navštívil, uvažoval o našem postoji už předtím a řekl, že by si s námi rád promluvil podrobněji. Při naší další návštěvě mě na vozíku osobně zavezl do své pracovny a pozorně naslouchal. Tato úvodní návštěva přinesla znamenité výsledky, které mě a mé společníky povzbudily, abychom překonali své obavy. Zanedlouho jsme viděli další dobré výsledky.

V témž roce jsme exemplář publikace Rodičovská péče zanechali jinému soudci, který nás laskavě přijal a slíbil, že si informace přečte. Dal jsem mu své telefonní číslo, aby se s námi mohl v naléhavém případě spojit. Za čtrnáct dní zatelefonoval a řekl mi, že ho jistý místní chirurg požádal o zmocnění dát transfuzi jedné ženě, která je svědkem Jehovovým a potřebuje operaci. Ta žena si přála, aby nebyla použita krev, a soudce nás požádal, abychom mu pomohli najít řešení, které bude přání této ženy respektovat. Poměrně snadno jsme našli jinou nemocnici, v níž chirurgové operaci úspěšně provedli bez použití krve. Když tento soudce slyšel, jak to dopadlo, měl radost a ujistil nás, že bude podobná řešení hledat i v budoucnosti.

Při mých návštěvách nemocnic často vyvstala otázka lékařské etiky, protože jsme si  přáli, aby lékaři brali v úvahu práva a svědomí pacienta. Z jedné spolupracující nemocnice v Madridu jsem dostal pozvání, abych se účastnil kurzu na téma etiky, který tato nemocnice pořádala. Během tohoto kurzu jsem měl možnost vysvětlit náš biblický názor mnoha odborníkům v tomto oboru. Také mi to pomohlo pochopit, před jakým obtížným rozhodováním lékaři často stojí.

Jeden z učitelů v tomto kurzu, profesor Diego Gracia, který pravidelně organizuje prestižní kurz etiky pro španělské lékaře, se stal neochvějným zastáncem našeho práva na informovaný souhlas v otázce krevních transfuzí. * Byli jsme s ním pravidelně ve styku, což vedlo k tomu, že někteří z představitelů španělské odbočky svědků Jehovových byli pozváni, aby náš postoj vysvětlili účastníkům postgraduálního studia u profesora Gracii, z nichž někteří jsou považováni za nejlepší lékaře v zemi.

Tváří v tvář realitě

Tato uspokojující práce ve prospěch spoluvěřících samozřejmě nevyřešila všechny mé osobní problémy. Má choroba neúprosně postupuje. Pokud jde o myšlení, jsem však naštěstí v pořádku. Díky manželce a synovi, kteří si nikdy nestěžují, mohu stále ještě plnit své povinnosti. Bez jejich pomoci a podpory by to nebylo možné. Sám si nemohu dokonce ani zapnout kalhoty nebo obléknout plášť. Obzvlášť radostná je pro mě kazatelská činnost, na níž se každou sobotu podílím společně s mým synem. Ismael tlačí můj vozík, abych mohl rozmlouvat s různými obyvateli domů. A stále ještě mohu plnit své povinnosti jako sborový starší.

V posledních dvanácti letech jsem prožil několik traumatických chvil. Vědomí toho, jaký má moje invalidita dopad na rodinu, mi někdy působí větší bolest než samotná nemoc. Vím, že moji blízcí trpí, i když o tom nemluví. Nedávno zemřela má tchyně a můj otec, oba v průběhu jednoho roku, a v témž roce se ukázalo, že se už bez invalidního vozíku nemohu pohybovat. Můj otec zemřel na jinou degenerativní nemoc. Jelikož žil u nás doma, Milagros o něj pečovala. Měla při tom dojem, že vidí, co se v budoucnosti stane se mnou.

Pozitivní však je, že naše rodina je sjednocená a že těžkostem čelíme společně. Ředitelské křeslo jsem vyměnil za invalidní vozík, ale můj život je dnes ve skutečnosti lepší, protože se plně věnuji službě ve prospěch druhých. Dáváním se může zmírnit naše utrpení. Jehova také opravdu plní svůj slib, že nás posílí, kdykoli to potřebujeme. Podobně jako Pavel mohu po pravdě říci: „Ke všemu mám sílu mocí toho, kdo mi sílu předává.“ (Filipanům 4:13)

[Poznámky pod čarou]

^ 5. odst. Roztroušená skleróza je onemocnění centrálního nervového systému. Často při ní postupně dochází k poruše rovnováhy a k postižení končetin, někdy i zraku, řeči nebo také chápání.

^ 19. odst. Tato operace je známá jako Rossova operace.

^ 27. odst. Viz Strážnou věž z 15. února 1997, strany 19–20.

[Rámeček na straně 24]

Pohled manželky

Žít s manželem, který trpí roztroušenou sklerózou, je pro manželku náročné — duševně, citově i fyzicky. Svou činnost musím plánovat rozumně a nesmím si připouštět zbytečné starosti o budoucnost. (Matouš 6:34) Když ale člověk prožívá utrpení, mohou se projevit jeho nejlepší vlastnosti. Naše manželství je pevnější než předtím a můj vztah k Jehovovi je důvěrnější. Velkou posilu mi také přinášejí životní příběhy jiných křesťanů, kteří jsou v podobně náročné situaci. To, že Julián poskytuje cenné služby bratrům, přináší uspokojení nám oběma. Každý den sice mohou vznikat nové náročné situace, ale přesvědčila jsem se, že nás Jehova nikdy neopouští.

[Rámeček na straně 24]

Pohled syna

Vytrvalost mého otce a jeho optimismus jsou pro mě vynikajícím příkladem, a když tatínka tlačím na vozíku, připadám si užitečný. Vím, že nemohu dělat vždycky to, co bych chtěl. Teď jsem ještě moc mladý, ale až mi bude víc, rád bych sloužil jako člen výboru pro styk s nemocnicemi. Díky biblickým slibům vím, že utrpení je dočasné, a také vím, že mnozí bratři a sestry trpí víc než my.

[Obrázek na straně 22]

Manželka je pro mě zdrojem síly

[Obrázek na straně 23]

V rozhovoru s kardiochirurgem dr. Juanem Duartem

[Obrázek na straně 25]

Se synem rádi spolupracujeme ve službě