Přejít k článku

Přejít na obsah

Alexandr VI. — Papež, na něhož Řím nezapomněl

Alexandr VI. — Papež, na něhož Řím nezapomněl

 Alexandr VI. — Papež, na něhož Řím nezapomněl

„Z KATOLICKÉHO stanoviska si Alexandr VI. zaslouží to nejostřejší odsouzení.“ (Geschichte der Päpste seit dem Ausgang des Mittelalters [Dějiny papežů od konce středověku]) „Jeho soukromý život je naprosto neomluvitelný... Musíme připustit, že tento pontifikát není Církvi vůbec ke cti. Současníci rodiny Borgiů sice byli na podobné ostudné jednání zvyklí, ale zločiny [této rodiny] pozorovali s nevýslovnou hrůzou. Až dodnes, tedy za více než čtyři sta let, důsledky [těchto zločinů] ještě zcela nevymizely.“ (L’Église et la Renaissance (1449–1517) [Církev a renesance])

Proč se uznávaná historická díla pojednávající o římskokatolické církvi vyjadřují o papežovi a jeho rodině tak ostře? Čeho se tito lidé dopustili, že si zaslouží takovou kritiku? Výstava nazvaná I Borgia—l’arte del potere (Borgiové — umění vládnout), která probíhala od října 2002 do února 2003 v Římě, poskytla příležitost k uvažování o výsadách, na něž si činí nárok papežství, a především o způsobu, jak těchto výsad využíval Rodrigo Borgia neboli Alexandr VI. (papežem byl v letech 1492–1503).

Cesta k moci

Rodrigo Borgia se narodil roku 1431. Pocházel z významné rodiny žijící v Játivě, v království Aragonském, v dnešním Španělsku. Na jeho výchovu dohlížel jeho strýc Alfonso de Borgia, biskup ve Valencii. Ten se také postaral o to, aby jeho synovec Rodrigo, ještě ani ne dvacetiletý, obdržel církevní beneficia (církevní úřady spojené s důchodem z církevního jmění). V osmnácti letech se Rodrigo jakožto chráněnec nyní již kardinála Alfonsa přestěhoval do Itálie a studoval zde práva. Když se Alfonso stal papežem Kalixtem III., jmenoval Rodriga a dalšího svého synovce kardinály. Pere Lluís Borgia obdržel vladařství nad různými městy. Rodrigo byl zanedlouho jmenován církevním vicekancléřem, a tento úřad zastával za vlády několika papežů. Díky tomuto postavení získal mnoho výnosných beneficií, nahromadil neuvěřitelné bohatství, měl nesmírnou moc a žil v knížecím přepychu.

Rodrigo byl velmi inteligentní muž. Byl výmluvným řečníkem, mecenášem krásných umění a velmi dobře věděl, jak dosáhnout  svých cílů. Měl však celou řadu nezákonných milostných vztahů, přičemž měl se svou celoživotní milenkou čtyři děti a s jinými ženami jich měl ještě více. Papež Pius II. jej sice za jeho sklon k „velice prostopášným“ zábavám a „nevázaným radovánkám“ káral, ale Rodrigo se nezměnil.

Když v roce 1492 zemřel papež Inocenc VIII., kardinálové se sešli k volbě jeho nástupce. Je známo, že si Rodrigo Borgia, jenž se netajil svým cynismem a nabídl svým volitelům skvělé dary, koupil od spolukardinálů tolik hlasů, že z tohoto konkláve vyšel jako papež Alexandr VI. Čím zaplatil kardinálům za jejich hlasy? Církevními úřady, paláci, hrady, městy, opatstvími a biskupstvími, s nimiž byly spojeny vysoké církevní důchody. Je pochopitelné, proč jeden autor církevních dějin označil vládu Alexandra VI. za ‚hanebné a ostudné období římskokatolické církve ‘.

O nic lepší než světská knížata

Alexandr VI. využil svou duchovní moc, kterou měl jakožto hlava církve, a rozhodl o rozdělení nově objevených zámořských držav na americkém kontinentu na španělskou a portugalskou sféru vlivu. Díky své světské moci se stal hlavou papežských států, jež měly svá území ve střední Itálii, a ve svém království vládl velmi podobně jako kterýkoli jiný panovník v renesanční době. Vláda Alexandra VI., stejně jako vláda papežů před ním a po něm, se tedy vyznačovala zkorumpovaností, nepotismem a několika podezřelými případy smrti.

V těchto bouřlivých dobách docházelo k soupeření o moc nad italskými územími, a papež nebyl jen pasivním pozorovatelem. Politickými manévry a aliancemi, jež uzavíral a zase rušil, se snažil co nejvíce rozšířit svou moc, podporoval kariéru svých dětí, a rodinu Borgiů vyvýšil nad všechny ostatní. Jeho syn Juan se oženil se sestřenicí kastilského krále a stal se vévodou z Gandíe ve Španělsku. Jofré, jeho další syn, si vzal za manželku vnučku krále neapolského.

Když papež potřeboval spojence, který by posílil jeho vztahy s Francií, zrušil zasnoubení své třináctileté dcery Lucrezie s jedním aragonským šlechticem a dal ji příbuznému vévody milánského. Když toto manželství přestalo být politicky výhodné, našla se záminka k jeho zrušení, a Lucrezia byla provdána za člena soupeřící dynastie, Alfonse Aragonského. Mezitím se Lucreziin ctižádostivý a krutý bratr Cesare Borgia spojil s francouzským králem Ludvíkem XII. a skutečnost, že se jeho sestra nedávno provdala za člena aragonského rodu, vyvolávala rozpaky. Řešení? Jeden pramen říká, že její nešťastný manžel „byl na schodech svatopetrské basiliky zraněn čtyřmi muži, kteří jej chtěli zavraždit. Když se uzdravoval, jeden z Cesarových sluhů jej uškrtil.“ Pro svou strategii potřeboval papež nové spojence, a pro Lucrezii, které bylo v té době 21 let, proto zařídil třetí sňatek, tentokrát se synem mocného vévody z Ferrary.

Cesarova kariéra je charakterizována jako „krví zbrocený výčet bezohledných skutků“. Ve svých sedmnácti letech sice přijal od svého otce jmenování za kardinála, ale spíše než pro církevní záležitosti měl vlohy pro válčení.  Byl totiž neobyčejně lstivý, ctižádostivý a zkažený. Z církevního úřadu později odstoupil a oženil se s jednou francouzskou princeznou, čímž se stal vévodou z Valentinois. Potom se s podporou francouzských vojsk pustil prostřednictvím válek a vražd do díla, ve snaze podrobit si severní Itálii.

Aby Cesare mohl dále sledovat své cíle, chtěl mu papež zajistit vojenskou podporu Francie, a proto blahosklonně souhlasil s výhodným, ale skandálním rozvodem, o nějž usiloval francouzský král Ludvík XII., aby se mohl oženit s Annou Bretaňskou a její vévodství připojit ke svému království. Jedna odborná publikace o tom říká, že papež „obětoval prestiž církve a přísné zásady, aby pro členy své rodiny získal světské výhody“.

Papežovy excesy terčem kritiky

Excesy Borgiů vzbudily nepřátelství a vyvolaly kritiku. Své odpůrce papež v podstatě ignoroval, ale jednoho z nich ignorovat nemohl, totiž Girolama Savonarolu. Ten byl dominikánským mnichem a působil ve Florencii jako zanícený kazatel a politický vůdce. Odsuzoval zlořády papežského dvora i osobu a politické zájmy samotného papeže. Volal po jeho sesazení a po reformě církve. Savonarola hřímal: „Vůdcové církve, . . . v noci chodíte ke svým konkubínám a ráno ke svým svátostem.“ Později řekl: „[Tito vůdcové] mají tvář nevěstky, jejich pověst je ke škodě Církve. Říkám vám, ti lidé nemají křesťanskou víru.“

Papež si chtěl Savonarolu koupit, a proto mu nabídl úřad kardinála. Ale Savonarola odmítl. Ať již byl důvodem jeho odpor proti papežovi, a nebo jeho kázání, Savonarola skončil tragicky. Byl exkomunikován, uvězněn, mučením donucen k doznání, a pak byl oběšen a upálen.

Závažné otázky

Tyto historické události vyvolávají důležité otázky. Jak se dají takové papežovy intriky a jeho chování vysvětlit? Jak je vysvětlují historikové? Uvádějí se různé důvody.

Mnozí znalci zastávají názor, že osobu Alexandra VI. je nutno chápat v jejím historickém kontextu. Jeho politické a církevní aktivity vycházely údajně z přání chránit mír, zachovávat rovnováhu mezi soupeřícími státy, posilovat přátelská pouta se spojenci, kteří by hájili papežský stolec, a udržovat křesťanské panovníky sjednocené proti ohrožení ze strany Turků.

Ale co jeho chování? „Špatní křesťané a kněží, kteří nebyli hodni svého úřadu, existovali v Církvi vždy,“ říká jeden znalec. „Aby tím nikdo nebyl otřesen, sám Kristus tento stav předpověděl; dokonce přirovnal svou Církev k poli, na němž poroste pšenice i plevel, a k síti, ve které budou dobré i špatné ryby; a on sám dokonce mezi svými apoštoly trpěl Jidáše.“ *

Tento znalec dále píše: „Stejně jako se cena drahokamu nesníží tím, do jakého materiálu je zasazen, ani hříšnost kněze by v podstatě neměla vyvolat předsudky ... proti nauce, kterou vyučuje. ... Zlato zůstane zlatem, bez ohledu na to, zda ruka, která je podává, je  čistá nebo nečistá.“ Jeden katolický historik tvrdí, že měřítko, jež měli upřímní katolíci uplatnit v případě Alexandra VI., je vyjádřeno radou, kterou dal Ježíš svým učedníkům ohledně znalců Zákona a farizeů: ‚Čiňte, co vám povídají, ale nečiňte podle jejich skutků.‘ (Matouš 23:2, 3) Ale ruku na srdce — považujete takovou argumentaci za přesvědčivou?

Je to pravé křesťanství?

Ježíš poskytl jednoduché vodítko, podle kterého lze vyzkoušet jakost těch, kdo se prohlašují za křesťany: „Poznáte je podle jejich ovoce. Sbírají snad lidé někdy hrozny z trní nebo fíky z bodláčí? Podobně každý dobrý strom nese znamenité ovoce, ale každý prohnilý strom nese bezcenné ovoce; dobrý strom nemůže nést bezcenné ovoce ani prohnilý strom nemůže nést znamenité ovoce. Skutečně tedy poznáte ty lidi podle jejich ovoce.“ (Matouš 7:16–18, 20)

Do jaké míry vůbec náboženští představitelé v minulých staletích odpovídali vzoru, který pro pravé křesťanství stanovil Ježíš a který příkladně uplatňovali Ježíšovi praví následovníci? Do jaké míry odpovídají tomuto vzoru náboženští představitelé dnes? Povšimněme si jen dvou oblastí — účasti v politickém životě a životního stylu.

Ježíš nebyl světským knížetem. Žil tak skromně, že — jak sám řekl — neměl „kam složit hlavu“. Jeho Království nebylo „částí tohoto světa“ a jeho učedníci neměli být „částí světa, právě jako [on nebyl] částí světa“. Ježíš tedy odmítl vměšovat se do tehdejších politických záležitostí. (Matouš 8:20; Jan 6:15; 17:16; 18:36)

Ale nepěstují snad náboženské organizace po celá staletí přátelské styky s politickými vládci? Nesledují tím mocenské a hmotné zájmy, ačkoli to vždy vedlo k utrpení prostého lidu? Nežijí snad mnozí z jejich duchovenstva v přepychu, ačkoli tolik lidí, jimž by měli sloužit, žije v bídě?

Ježíšův nevlastní bratr Jakub napsal: „Cizoložnice, nevíte, že přátelství se světem je nepřátelství s Bohem? Kdokoli tedy chce být přítelem světa, stává se nepřítelem Boha.“ (Jakub 4:4) Proč „nepřítelem Boha“? V 1. Jana 5:19 čteme: „Celý svět leží v moci toho ničemného.“

O morálce Alexandra VI. jeden historik z jeho doby napsal: „Žil nevázaným životem. Neznal stud, nevěděl, co je upřímnost, neměl víru ani náboženství. Byl posedlý neukojitelnou chamtivostí, nezřízenou ctižádostí, barbarskou krutostí a vášnivou touhou dát všem svým dětem — a měl jich mnoho — význačná postavení.“ Borgia ovšem nebyl jediným členem církevní hierarchie, který se choval tímto způsobem.

Co o takovém jednání říká Písmo? „Nevíte, že nespravedliví nezdědí Boží království?“ ptal se apoštol Pavel. „Nedejte se zavést na scestí. Ani smilníci, . . . ani cizoložníci, . . . ani chamtivci . . . nezdědí Boží království.“ (1. Korinťanům 6:9, 10)

Nedávná římská výstava o rodině Borgiů měla mimo jiné „ukázat tyto velké osobnosti v jejich historickém kontextu . . . [a] posloužit k pochopení, ale rozhodně ne je omlouvat nebo naopak odsuzovat“. Závěry si měli vyvodit návštěvníci sami. A jaký závěr jste si vyvodili vy?

[Poznámka pod čarou]

^ 20. odst. Přesné vysvětlení těchto proroctví bylo uvedeno ve vydání Strážné věže z 1. února 1995, na stranách 5 a 6, a ve vydání z 15. června 1992, na stranách 17 až 22.

[Obrázek na straně 26]

Rodrigo Borgia, papež Alexandr VI.

[Obrázek na straně 27]

Lucrezia Borgia byla nástrojem svého otce v jeho mocenských ambicích

[Obrázek na straně 28]

Cesare Borgia byl ctižádostivý a zkažený

[Obrázek na straně 29]

Girolamo Savonarola se nedal umlčet, a proto ho oběsili a upálili