Přejít k článku

Přejít na obsah

Všímá si Jehova tvého jednání?

Všímá si Jehova tvého jednání?

 Všímá si Jehova tvého jednání?

JAK bys na tuto otázku odpověděl? Mnozí si řeknou: ‚Myslím, že si Bůh všímal toho, jak jednali muži jako Mojžíš, Gideon nebo David, ale pochybuji, že by se zajímal o to, co dokážu já. Rozhodně nejsem ani jako Mojžíš, ani jako Gideon, ani jako David.‘

Je pravda, že v biblických dobách někteří věrní muži vykonali mimořádné skutky víry. ‚Poráželi království, zacpávali tlamy lvů, zastavovali sílu ohně a unikali ostří meče.‘ (Hebrejcům 11:33, 34) Jiní však projevovali svou víru méně nápadným způsobem, a Bible nás ujišťuje, že i jejich skutků víry si Bůh všímal. Ukažme si to na příkladech několika biblických postav — bude to jeden pastýř, jeden prorok a jedna vdova.

Pastýř přináší oběť

Co ti vytane na mysli, když slyšíš o Abelovi, druhém synovi Adama a Evy? Možná si vzpomeneš, že zemřel mučednickou smrtí, což se asi stane málokomu z nás. Bůh si ale Abela nejprve povšiml z jiného důvodu.

Jednoho dne vzal Abel něco z nejlepších zvířat svého stáda a obětoval to Bohu. Dnes by možná byl jeho dar považován za poměrně malý, avšak Jehova si jej povšiml a vyjádřil své schválení. To ale není vše. Téměř o čtyři tisíce let později Jehova inspiroval apoštola Pavla, aby o tom napsal v knize Hebrejcům. Ani po tolika letech Bůh nezapomněl na tuto prostou oběť! (Hebrejcům 6:10; 11:4)

Podle čeho se Abel rozhodoval, jaký druh oběti přinese? To Bible neříká, ale je zřejmé, že o tom Abel jistě přemýšlel. Byl pastýřem, a proto není překvapující, že obětoval něco ze svého stáda. Povšimněme si však, že obětoval to nejlepší — totiž „tučné kusy“. (1. Mojžíšova 4:4) Je také možné, že rozjímal o slovech, která v zahradě Eden řekl Jehova hadovi: „Položím nepřátelství mezi tebe a ženu a mezi tvé semeno a její semeno. On ti zhmoždí hlavu a ty mu zhmoždíš patu.“ (1. Mojžíšova 3:15; Zjevení 12:9) Ačkoli Abel nevěděl, kdo je ta ‚žena‘ a její „semeno“, možná si uvědomil, že ‚zhmoždění paty‘ jejího semene bude spojeno s vylitím krve. Jistě si uvědomoval, že nic nemůže mít větší cenu než živý, dýchající tvor. Ať tomu bylo jakkoli, oběť, kterou předložil, byla skutečně vhodná.

Podobně jako Abel, i dnešní křesťané přinášejí Bohu oběti. Neobětují ovšem žádné prvotiny stáda, ale přinášejí mu „oběť chvály, totiž ovoce rtů, které se veřejně hlásí k [Božímu] jménu.“ (Hebrejcům 13:15) Svými rty činíme veřejné prohlášení, když s druhými mluvíme o své víře.

 Chtěl bys, aby tvé oběti chvály byly kvalitnější? V tom případě bedlivě uvažuj o tom, co potřebují lidé ve vašem obvodu. Co je trápí? Co je zajímá? Na co z biblické zprávy jim poukázat, aby to na ně zapůsobilo? Když jsi v kazatelské službě, vždy se zamýšlej nad rozhovory, které jsi vedl, a uvažuj o tom, jak bys mohl postupovat účinněji. A když mluvíš o Jehovovi, dělej to s přesvědčením, ze srdce. Ať je tvá oběť skutečně ‚obětí chvály‘.

Prorok káže, a lidé jeho poselství nepřijímají

Nyní si povšimněme proroka Enocha. Je možné, že jakožto svědek Jehovy Boha byl zcela sám. Jsi podobně jako Enoch jediný, kdo ve vaší rodině věrně slouží Jehovovi? Jsi jediný, kdo se ve vaší třídě nebo na vašem pracovišti řídí biblickými zásadami? Pokud to tak je, dostáváš se možná do náročných situací. Přátelé, příbuzní, spolužáci nebo spolupracovníci na tebe možná vyvíjejí nátlak, abys přestoupil Boží zákony. Mohou říkat: „Nikdo se o tom nedozví. Nikomu nepovíme, že jsi to udělal.“ Tvrdí možná, že Bůh se stejně nestará o to, co děláš, takže je hloupost dělat si starosti kvůli biblickým morálním zásadám. Jestliže nesmýšlíš a nejednáš jako oni, nelíbí se jim to, a proto se možná všemi prostředky snaží tě zviklat.

Odolávat takovému nátlaku samozřejmě není snadné, ale je to možné. Vzpomeň si na Enocha, který byl sedmým mužem v řadě od Adama. (Juda 14) Již v době před Enochovým narozením většina lidí postrádala všechen mravní smysl. Mluvili hanebně a dělali ‚otřesné‘ věci. (Juda 15) Jejich jednání se příliš nelišilo od jednání mnoha dnešních lidí.

Jak se s tím Enoch vyrovnával? Odpověď na tuto otázku nás dnes velmi zajímá. Enoch sice tehdy možná byl jediný, kdo uctíval Jehovu, ve skutečnosti ale nebyl sám. Chodil totiž s Bohem. (1. Mojžíšova 5:22)

Enoch se ve svém životě soustřeďoval především na to, aby se líbil Jehovovi. Věděl, že chodit s Bohem znamená víc než jen vést čistý, mravný život. Jehova od Enocha očekával, že bude kázat. (Juda 14, 15) Lidé museli být varováni, že jejich bezbožné skutky neunikají Boží pozornosti. Enoch stále chodil s Bohem, a to déle než 300 let — mnohem déle, než vytrvává kdokoli z nás. Chodil s Bohem až do své smrti. (1. Mojžíšova 5:23, 24)

My jsme dostali stejný příkaz jako Enoch — totiž abychom kázali. (Matouš 24:14) Kromě toho, že vydáváme svědectví dům od domu, také se snažíme sdělovat dobrou zprávu svým příbuzným, známým ze zaměstnání a spolužákům. Někdy ale možná nemáme dost odvahy promluvit. Stává se to i tobě? Nezoufej. Podle vzoru prvních křesťanů se modli, aby ti Bůh dodal odvahu. (Skutky 4:29) Nezapomeň, že pokud chodíš s Bohem, ve skutečnosti nikdy nejsi sám.

Vdova připravuje jídlo

Představte si — vdova, jejíž jméno ani neznáme, byla dokonce dvakrát odměněna za to, že připravila jedno prosté jídlo! Nebyla to Izraelitka, ale žena z cizího národa. Žila v desátém století př. n. l. ve městě Carefat. Blížilo se ke konci dlouhé období sucha a hladu, a této vdově docházela zásoba potravin. Zbyla jí už jen hrstka mouky a trochu oleje, pouze tolik, aby mohla pro sebe a svého syna připravit poslední jídlo.

 V této chvíli přišel návštěvník. Byl to Boží prorok Elijáš. Poprosil vdovu, aby se s ním rozdělila o to málo, co ještě má k jídlu. Ta žena měla sotva dost pro sebe a svého syna, a ještě se měla rozdělit s návštěvníkem? Elijáš ji však Jehovovým slovem ujistil, že pokud se s ním o své jídlo rozdělí, nebude hladovět ani ona, ani její syn. K tomu, aby důvěřovala, že si jí, vdovy z cizího národa, povšimne Bůh Izraele, potřebovala tato žena víru. Ona však Elijášovi uvěřila, a Jehova ji odměnil. „Velký džbán mouky se nevyčerpal a malý džbán oleje neselhal, podle Jehovova slova, jež mluvil prostřednictvím Elijáše.“ Ta žena a její syn byli zásobováni jídlem až do chvíle, kdy hladomor skončil. (1. Královská 17:8–16)

Tato vdova však měla být odměněna ještě jinak. Nějaký čas potom, co se stal onen zázrak, její milovaný syn onemocněl a zemřel. Elijáš byl pohnut lítostí a úpěnlivě prosil Jehovu, aby chlapce vzkřísil. (1. Královská 17:17–24) To by byl zázrak, jaký se do té doby ještě nikdy nestal. Není žádná zpráva o tom, že by předtím byl někdo vzkříšen! Projeví Jehova této vdově z cizího národa znovu své milosrdenství? Udělal to. Dal Elijášovi moc k tomu, aby jejího syna vzkřísil. O této ženě, která byla takto poctěna, se později zmínil Ježíš. Řekl: „V Izraeli [bylo] mnoho vdov, ale Elijáš [byl] poslán ... pouze k vdově do Carefatu v sidonské zemi.“ (Lukáš 4:25, 26)

Dnešní ekonomická situace rozhodně není stabilní, a to ani v průmyslových zemích. Některé velké společnosti propouštějí zaměstnance, kteří pro ně věrně pracovali řadu desetiletí. Křesťan, který si tuto hrozbu nezaměstnanosti uvědomuje, se může dostat do pokušení věnovat práci nadměrné množství času, protože doufá, že v tom případě ho firma nepropustí. Pak ale možná nebude mít téměř žádný čas na křesťanská shromáždění, na kazatelskou službu ani na to, aby pečoval o citové a duchovní potřeby své rodiny. Myslí si však, že si musí svou práci udržet téměř za každou cenu.

Když se křesťan dostane do situace, která je z ekonomického hlediska obtížná, má pochopitelně důvod ke znepokojení. Najít zaměstnání je dnes těžké. Většina z nás se nesnaží zbohatnout, ale podobně jako ta vdova z Carefatu chceme mít alespoň to nejnutnější. Apoštol Pavel nám však připomíná Boží slova: „Rozhodně tě neopustím, rozhodně tě ani nezanechám.“ Můžeme s důvěrou říci: „Jehova je můj pomocník; nebudu se bát. Co mi může udělat člověk?“ (Hebrejcům 13:5, 6) Pavel tomuto slibu důvěřoval natolik, že na něm postavil celý svůj život. A Jehova o něj vždy pečoval. Totéž Bůh udělá i pro nás, jestliže ho neopustíme.

Když přemýšlíme o tom, čeho dosáhli takoví duchovně smýšlející muži, jako byli Mojžíš, Gideon a David, máme možná pocit, že se jim nikdy nevyrovnáme. Můžeme však napodobovat jejich víru. A můžeme také mít na paměti ty prosté skutky víry, které vykonali Abel, Enoch a vdova z Carefatu. Jehova se zajímá o všechny projevy víry — i o skutky, které jsou malé. Když bohabojný student nepřijme od svého vrstevníka drogy, když křesťan odmítne nemravné návrhy na pracovišti nebo když starší křesťan věrně chodí na shromáždění, ačkoli pociťuje únavu nebo má špatné zdraví, Jehova to všechno vidí. A raduje se z toho! (Přísloví 27:11)

 Všímáš si jednání druhých?

Ano, Jehova si všímá toho, jak jednáme. Jako napodobitelé Boha bychom si i my měli pohotově a s oceněním všímat toho, jaké snahy vyvíjejí druzí. (Efezanům 5:1) Co kdybys tedy věnoval bedlivější pozornost tomu, jaké náročné situace musejí někteří z tvých spolukřesťanů překonávat, aby se dostali na shromáždění, účastnili se svědecké služby, nebo dokonce jen k tomu, aby se mohli postarat o své každodenní potřeby?

Těm, kdo Jehovu uctívají společně s tebou, potom dej znát, že si jejich úsilí vážíš. Budou rádi, že sis jejich snahy povšiml. A díky tvému zájmu si možná také uvědomí, že si jich zcela jistě všímá i Jehova.