Životní příběh

Lístek, který změnil můj život

VYPRÁVÍ IRENE HOCHSTENBACHOVÁ

Odehrálo se to jednoho úterního večera v roce 1972. Tehdy mi bylo šestnáct let a doprovázela jsem své rodiče na nějaké náboženské shromáždění v Eindhovenu, městě, které leží v provincii Severní Brabantsko v Nizozemsku. Cítila jsem se nesvá a raději bych byla někde jinde. Tu mi dvě mladé ženy podaly lístek a na něm stálo: „Milá Irene, moc rády bychom ti pomohly.“ Vůbec jsem netušila, že tento lístek změní můj život. Ještě než budu vyprávět, jak se to vyvíjelo dál, dovolte mi, abych vám prozradila něco ze své minulosti.

NARODILA jsem se na ostrově Belitung v Indonésii. Z doby, kdy jsme žili na tomto tropickém ostrově, si pamatuji některé zvuky — šumění palem ve větru, jemné bublání blízké říčky, smích dětí hrajících si okolo našeho domu a také tóny hudby, jež naplňovala náš dům. V roce 1960, když mi byly čtyři roky, se naše rodina přestěhovala z Indonésie do Nizozemska. Podnikli jsme dlouhou cestu lodí. Měla jsem s sebou svou oblíbenou hračku, malého šaška s bubínky. Ze všech zvuků si nejvíce pamatuji právě jeho bubnování. V sedmi letech jsem onemocněla a následně jsem přestala slyšet. Od té doby již nedokážu vnímat žádné okolní zvuky. Zbyly mi jen vzpomínky.

Vyrůstala jsem ohluchlá

Rodiče se o mě láskyplně starali, a tak jsem si zprvu plně neuvědomovala, co pro mě bude hluchota znamenat. Když jsem byla ještě malá, připadalo mi legrační i moje velké  naslouchátko, které mi však vlastně nepomáhalo. Aby se děti ze sousedství se mnou mohly dorozumět, psaly mi křídou na chodník. Bývalo to dlouhé povídání a já jim nahlas odpovídala, i když jsem svůj hlas neslyšela.

Když jsem trochu povyrostla, uvědomila jsem si, že se od ostatních lidí liším. Také jsem si všímala, že si kvůli mé hluchotě někteří lidé ze mě dělají legraci. A jiní mě mezi sebe vůbec nepustili. Cítila jsem se od druhých odříznutá a opuštěná. Tehdy jsem začala chápat, co s sebou hluchota přináší, a čím starší jsem byla, tím větší strach jsem měla ze světa lidí, kteří slyší.

Rodiče chtěli, abych chodila do speciální školy pro neslyšící, a tak se celá naše rodina přestěhovala z jedné vesnice v provincii Limburg do Eindhovenu. Zde si můj otec hledal práci a můj bratr a sestry začali chodit do nové školy. Za všechny ty změny, které museli kvůli mně podstoupit, jsem jim vděčná. Ve škole jsem se učila přizpůsobovat sílu hlasu a zřetelněji artikulovat. A přestože učitelé nepoužívali znakový jazyk, moji spolužáci mě naučili znakovat.

Mám svůj svět

Během mého dospívání se rodiče usilovně snažili se mnou komunikovat, ale bylo mnoho věcí, které jsem nechápala. Například jsem nepochopila, že moji rodiče studují Bibli se svědky Jehovovými. Pamatuji si však, že naše rodina jednoho dne navštívila jakési místo, kde bylo mnoho lidí. Seděli na židlích, dívali se dopředu, někdy zatleskali a čas od času povstali. Ale proč to všechno dělali, to jsem nevěděla. Mnohem později jsem se dozvěděla, že jsem byla na sjezdu svědků Jehovových. Rodiče mě také brávali s sebou do malého sálu v Eindhovenu. Říkala jsem si, že je to dobré, protože všichni byli laskaví a moje rodina vypadala šťastně. Ale nechápala jsem, proč tam vlastně stále chodíme. Teď už vím, že ten malý sál byl sál Království svědků Jehovových.

Na těchto shromážděních však nebyl nikdo, kdo by mi program tlumočil. Dnes už je mi jasné, že ti, kdo tam byli přítomni, mi chtěli pomoci, ale nevěděli jak na to, protože jsem hluchá. Připadala jsem si tam jako páté kolo u vozu. ‚Kdybych tak byla raději ve škole,‘ říkala jsem si. Právě když se mi hlavou honily takové myšlenky, dvě mladé ženy načmáraly něco na kousek papíru a podaly mi ho. Byl to ten lístek, o kterém jsem se zmínila v úvodu. Vůbec mě nenapadlo, že tento lístek položí základ vzácnému přátelství, které mě vysvobodí ze světa odloučení.

Rozvíjí se vzácné přátelství

Dívky, které mi daly ten lístek, se jmenovaly Colette a Hermine a bylo jim něco přes dvacet let. Později jsem se dozvěděla, že do sboru svědků Jehovových, kam jsem docházela i já, přišly proto, aby zde sloužily jako pravidelné průkopnice, tedy celodobé kazatelky. Ačkoli Colette a Hermine neuměly znakový jazyk, dokázala jsem jim odezírat ze rtů, když na mě mluvily, a tímto způsobem jsme spolu docela dobře komunikovaly.

Moje rodiče potěšilo, když se jich Colette a Hermine zeptaly, zda by se mnou mohly studovat Bibli. Tyto mladé ženy však udělaly mnohem víc. Usilovně se mi snažily tlumočit programy v sále Království a také se velmi snažily zapojit mě ve sboru mezi ostatní. Do kazatelské služby se mnou nacvičovaly nabídky biblické literatury a také mi pomáhaly  s přípravou demonstrací, které jsem měla na teokratické škole. Jen si to představte, nyní jsem dokonce měla odvahu promluvit před skupinou slyšících lidí!

Colette a Hermine mi také dávaly najevo, že jim mohu důvěřovat. Byly trpělivé a naslouchaly mi. I když jsme se často smály mým chybám, nikdy se mi neposmívaly, a moje přítomnost je nikdy nepřiváděla do rozpaků. Snažily se chápat moje pocity a jednaly se mnou jako s rovnocennou partnerkou. Tyto laskavé dívky mě obdarovaly nádherným způsobem — daly mi svou lásku a přátelství.

Nejdůležitější věcí, jakou mě Colette a Hermine naučily, bylo to, že musím poznat našeho Boha Jehovu jako přítele, kterému lze důvěřovat. Řekly mi, že mě Jehova viděl, jak sedím v sále Království, a že rozumí, jaké to pro mě je, když jsem neslyšící. Jsem velmi šťastná, že společná láska k Jehovovi z nás udělala tři přítelkyně. Hluboce jsem pocítila Jehovovu péči a z lásky k němu jsem v červenci roku 1975 symbolizovala své zasvěcení křtem ve vodě.

Po boku výjimečného přítele

V následujících letech jsem poznávala stále více křesťanských bratrů a sester. S jedním bratrem jsem navázala velmi hluboký, přátelský vztah, a v roce 1980 jsme se vzali. Krátce nato jsem vstoupila do průkopnické služby a v roce 1994 jsme společně s mým manželem Harrym byli jmenováni do zvláštní průkopnické služby. Měli jsme sloužit lidem, kteří se dorozumívají holandským znakovým jazykem. Příští rok jsem stála před dalším náročným úkolem. Můj manžel je slyšící a já jsem ho měla doprovázet, když bude navštěvovat různé sbory jako zástupce krajského dozorce.

S tímto úkolem se vyrovnávám následujícím způsobem. Když do nějakého sboru zavítáme poprvé, ihned se jdu představit co nejvíce bratrům a sestrám. Říkám jim, že jsem neslyšící, a žádám je, aby se na mě dívali a mluvili se mnou pomalu. Na sborových shromážděních se hned snažím podávat komentáře. A také se ptám, zda by byl někdo ochoten mi celý ten týden na shromážděních a v kazatelské službě tlumočit.

Tato metoda funguje natolik dobře, že bratři a sestry někdy zapomenou, že neslyším, a tak dochází ke komickým situacím.  Říkají mi například, že když jedou autem a vidí mě ve městě, troubí mi na pozdrav, a já na to samozřejmě nereaguji. Na svá omezení někdy zapomenu i já, třeba tehdy, když se snažím zašeptat manželovi do ucha něco důvěrného. Když se náhle začervená, vím, že jsem „šeptala“ moc nahlas.

Někdy nečekaným způsobem pomohou děti. V jednom sboru, kam jsme přijeli poprvé, si nějaký devítiletý chlapec povšiml, že v sále Království někteří nevědí, jak by se dali se mnou do řeči. Rozhodl se, že to tak nenechá. Přišel ke mně, vzal mě za ruku, dovedl mě doprostřed sálu Království a z plných plic vykřikl: „Tak tohle je Irene — ona je neslyšící!“ Ti, kdo tam byli, ke mně přišli a představili se.

Díky tomu, že doprovázím svého manžela v krajské službě, se okruh mých přátel stále zvětšuje. Po léta jsem se cítila odstrčená a opuštěná. Dneska je však situace úplně jiná. Od toho večera, kdy mi Colette s Hermine daly do ruky svůj lístek, jsem začala pociťovat sílu přátelství. S některými lidmi jsem navázala velmi úzký vztah. Především jsem ale poznala Jehovu, toho nejvzácnějšího Přítele. (Římanům 8:38, 39) Ten lístek skutečně změnil můj život!

[Obrázek na straně 24]

V paměti mi utkvěly zvuky, které vydávala moje oblíbená hračka

[Obrázky na straně 25]

V kazatelské službě a se svým manželem Harrym