Přejít k článku

Přejít na obsah

Útěcha pro ty, kdo trpí

Útěcha pro ty, kdo trpí

 Útěcha pro ty, kdo trpí

OTÁZKA, proč Bůh připouští utrpení, zaměstnává filozofy a teology již celá staletí. Někteří z nich tvrdili, že v konečném důsledku musí nést odpovědnost za všechno utrpení Bůh, protože je všemohoucí. Autor spisu Homiliae Clementinae, apokryfního díla ze druhého století, zastával názor, že Bůh vládne světu oběma rukama. Svou „levicí“, prostřednictvím Ďábla, působí utrpení a strádání a svou „pravicí“, prostřednictvím Ježíše, zachraňuje a žehná.

Myšlenka, že Bůh by mohl utrpení připouštět, i když je sám nepůsobí, je pro některé lidi nepřijatelná, a tito lidé se proto rozhodli existenci utrpení popírat. „Zlo je pouhá klamná představa a nemá žádný reálný základ,“ napsala Mary Baker-Eddyová. „Kdybychom hřích, nemoce a smrt považovali za neskutečné, zmizely by.“ (Science and Health With Key to the Scriptures)

V důsledku tragických událostí, k nimž došlo v průběhu dějin, a zejména od první světové války, dospěli mnozí lidé k závěru, že Bůh zkrátka nedokáže utrpení zabránit. „Myslím, že po holocaustu už není snadné přisuzovat Bohu všemohoucnost jako vlastnost, která s ním je nerozlučně spjata,“ napsal židovský učenec David Wolf Silverman. Dodal: „Jestliže Bůh má být vůbec poznatelný, potom jeho dobrota musí být slučitelná s existencí zla, a to platí jen tehdy, jestliže Bůh není všemocný.“

Ovšem tvrzení, že Bůh nese v nějakém smyslu spoluvinu za utrpení, že mu nedokáže zabránit nebo že utrpení je pouhým výplodem naší představivosti, jsou pro trpící lidi chabou útěchou. Ale ještě závažnější je, že takové názory jsou naprostým protikladem toho, jak Boha popisuje Bible. Ta ukazuje, že Bůh má smysl pro právo, je silný a starostlivý. (Job 34:10, 12; Jeremjáš 32:17; 1. Jana 4:8) Co tedy Bible říká o tom, proč Bůh připouští utrpení?

Jak utrpení začalo?

Bůh nestvořil lidi pro to, aby trpěli. Naopak obdařil první lidskou dvojici, Adama a Evu, dokonalou myslí a dokonalým tělem, připravil nádhernou zahradu, která byla jejich domovem, a dal jim práci, jež měla smysl a mohla jim přinášet uspokojení. (1. Mojžíšova 1:27, 28, 31; 2:8) Jejich trvalé štěstí však záviselo na tom, zda budou uznávat Boží vládu a také jeho právo rozhodovat, co je dobré a co špatné. Toto Boží výsadní právo představoval strom označený jako „strom poznání dobrého a špatného“. (1. Mojžíšova 2:17) Kdyby Adam s Evou uposlechli Boží příkaz a nejedli z tohoto stromu, dali by tím najevo, že jsou podřízeni Bohu. *

Tragické bylo, že Adam s Evou Boha neuposlechli. Vzpurný duchovní tvor, který je později identifikován jako Satan Ďábel, přesvědčil Evu, že poslouchat Boha pro ni není nejvýhodnější. Bůh ji údajně připravuje o něco velmi žádoucího: o nezávislost,  právo rozhodovat o tom, co je pro ni dobré a co špatné. Satan tvrdil, že jestliže Eva z tohoto stromu pojí, ‚zcela jistě se jí otevřou oči a zcela jistě bude jako Bůh a bude znát dobré a špatné‘. (1. Mojžíšova 3:1–6; Zjevení 12:9) Vyhlídkou na nezávislost se Eva dala svést. Ze zakázaného ovoce pojedla a Adam brzy udělal totéž.

V ten den začali Adam s Evou pociťovat následky své vzpoury. Zavrhli Boží vládu, a tak přišli o ochranu a požehnání, které měli, dokud byli podřízeni Bohu. Bůh je vyhnal z ráje a Adamovi řekl: „Zemská půda [je] kvůli tobě prokleta. V útrapách budeš jíst její výnos po všechny dny svého života. V potu své tváře budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do zemské půdy.“ (1. Mojžíšova 3:17, 19) Adam s Evou začali zakoušet nemoci, bolest a stárnutí a nakonec zemřeli. Utrpení se stalo součástí lidského života. (1. Mojžíšova 5:29)

Řešení problému

Někdo se možná zeptá: ‚Cožpak Bůh nemohl hřích Adama a Evy prostě přejít?‘ Nemohl. Byla by tím ještě více podkopána úcta k jeho autoritě, a to by mohlo vést k dalším vzpourám a tudíž k ještě většímu utrpení. (Kazatel 8:11) A navíc kdyby Bůh takovou neposlušnost shovívavě přehlížel, nesl by spoluvinu na nesprávném jednání. Mojžíš, jeden z pisatelů Bible, nám připomíná: „Boží díla jsou dokonalá, neboť všechny jeho cesty jsou právo. Bůh věrnosti, u něhož není bezpráví; je spravedlivý a přímý.“ (5. Mojžíšova 32:4, poznámka pod čarou) Jestliže měl Bůh dostát zásadám, které mu jsou vlastní, musel nechat Adama a Evu, aby nesli důsledky své neposlušnosti.

Proč Bůh první lidskou dvojici i Satana — neviditelného podněcovatele jejich vzpoury — nezničil ihned? Sílu k tomu měl. Adam s Evou by nepředali žádným potomkům dědictví v podobě utrpení a smrti. Ale takový projev Boží moci by nepotvrdil, že je Boží autorita nad jeho inteligentními tvory oprávněná. Navíc kdyby Adam s Evou zemřeli bezdětní, znamenalo by to, že Boží záměr, aby země byla naplněna jejich dokonalými potomky, selhal. (1. Mojžíšova 1:28) A „Bůh není jako lidé... Co slíbí, to splní; promluví, a je to hotovo.“ (4. Mojžíšova 23:19, Today’s English Version)

Jehova Bůh ve své dokonalé moudrosti rozhodl, že dovolí, aby na omezenou dobu vzpoura pokračovala. Vzbouřenci tak budou mít dostatek příležitostí poznat, k čemu vede nezávislost na Bohu. Dějiny jasně ukáží, že lidstvo potřebuje Boží vedení. Ukáže se také, že Boží vláda předčí vládu lidí i vládu Satana. Bůh zároveň učinil kroky k tomu, aby byl jeho původní záměr se zemí splněn. Slíbil, že jeho „semeno“ neboli „potomstvo“ ‚zhmoždí Satanovi hlavu‘, a tak jednou provždy skoncuje s Ďáblovou vzpourou a odstraní její ničivé účinky. (1. Mojžíšova 3:15, poznámka pod čarou)

Tímto slíbeným Semenem byl Ježíš Kristus. V 1. Jana 3:8 se dozvídáme, že „Boží Syn [byl] učiněn zjevným, ... aby rozbil Ďáblova díla“. Učinil to tím, že položil svůj dokonalý lidský život a zaplatil výkupní cenu, aby Adamovy děti vyplatil ze zděděného hříchu a smrti. (Jan 1:29; 1. Timoteovi 2:5, 6) Ti, kdo skutečně projevují víru v Ježíšovu oběť, dostali slib, že budou natrvalo zbaveni utrpení. (Jan 3:16; Zjevení 7:17) Kdy k tomu dojde?

 Konec utrpení

Odmítnutí Boží autority vedlo k nevýslovnému utrpení. Je tedy na místě, že Bůh svou autoritu projeví zvláštním způsobem, aby s lidským utrpením skoncoval a aby splnil svůj původní záměr se zemí. O tomto Božím opatření se zmínil Ježíš, když učil své následovníky, aby se modlili: „Náš Otče v nebesích ... ať přijde tvé království. Ať se stane tvá vůle, jako v nebi, tak i na zemi.“ (Matouš 6:9, 10)

Doba, po kterou Bůh nechal lidi, aby si zkoušeli vládnout si sami, již končí. V roce 1914 se splnilo biblické proroctví a v nebesích bylo zřízeno Boží Království, jehož Králem je Ježíš Kristus. * Toto Království zanedlouho rozdrtí a ukončí všechny lidské vlády. (Daniel 2:44)

Během své krátké služby na zemi Ježíš svou činností předem naznačil, jaká požehnání čekají lidstvo, až bude obnovena Boží vláda. Evangelia poskytují doklady toho, že Ježíš projevoval soucit lidem, kteří byli chudí a diskriminovaní. Uzdravoval nemocné, sytil hladové a křísil mrtvé. Jeho hlas poslouchaly i přírodní živly. (Matouš 11:5; Marek 4:37–39; Lukáš 9:11–16) Představte si, k čemu to povede, až Ježíš uplatní očišťující účinky své výkupní oběti ve prospěch všech poslušných lidí. Bible obsahuje příslib, že Bůh prostřednictvím Kristovy vlády „setře každou slzu z [lidských] očí a smrt již nebude a nebude již ani truchlení ani křik ani bolest“. (Zjevení 21:4)

Útěcha pro ty, kdo trpí

Náš láskyplný, všemocný Otec Jehova se o nás stará a zanedlouho zařídí, aby se lidstvu ulevilo. To je skutečně povzbudivé! Těžce nemocný pacient se obvykle ochotně podrobí léčbě, která je sice velmi bolestivá, ale pomůže mu. Podobné je to s námi. Víme totiž, že způsob, jak Bůh věci vyřeší, bude znamenat věčné požehnání. Toto vědomí pro nás pak může být oporou, bez ohledu na to, jaké těžkosti dočasně prožíváme.

Ricardo, o kterém byla zmínka v předcházejícím článku, se naučil čerpat útěchu z biblických slibů. „Po manželčině smrti jsem měl intenzivní potřebu držet se v ústraní,“ vzpomíná, „ale brzy jsem pochopil, že mi to manželku nevrátí a že bych si tak jen jitřil city.“ Ricardo míval ve zvyku účastnit se křesťanských shromáždění a sdělovat biblickou zprávu druhým lidem, a tohoto zvyku se tedy přidržel. „Pociťoval jsem Jehovovu láskyplnou podporu a pozoroval jsem, jak Bůh vyslýchá mé modlitby i ve zdánlivě malých věcech. To mě k němu přiblížilo,“ říká Ricardo. „Uvědomoval jsem si Boží lásku, a právě to mi pomohlo překonat trápení, které bylo tím nejhorším, co mě kdy potkalo.“ Přiznává: „Manželka mi pořád hrozně moc chybí, ale jsem teď pevně přesvědčen, že nic z toho,  co Jehova připustí, nám nemůže natrvalo uškodit.“

Ricardo a miliony jiných lidí prahnou po tom, aby přišla doba, kdy dnešní utrpení lidstva již ‚nebude připomínáno ani nevstoupí do srdce‘. Toužíte po tom také? (Izajáš 65:17) Můžete si být jisti, že požehnání Božího Království je pro vás dosažitelné, budete-li se řídit biblickou radou: „Pátrejte po Jehovovi, dokud se dá nalézt. Volejte k němu, dokud se prokazuje být blízko.“ (Izajáš 55:6)

V tom směru pro vás bude velkou pomocí, jestliže uděláte vše pro to, aby se čtení a důkladné studium Bible stalo neodmyslitelnou součástí vašeho života. Poznávejte Boha a toho, jehož Bůh poslal, Ježíše Krista. Usilovně se snažte žít podle Božích měřítek, a dávejte tím najevo, že jste ochotni podřizovat se Boží svrchovanosti. Budete-li to dělat, budete šťastnější již dnes, i když na vás možná dolehnou nějaké zkoušky. V budoucnosti se pak budete radovat ze života ve světě, v němž už žádné utrpení nebude. (Jan 17:3)

[Poznámky pod čarou]

^ 7. odst.Jeruzalémské bibli v poznámce pod čarou k 1. Mojžíšově 2:17 je uvedeno, že „poznání dobra a zla“ je „schopnost ... rozhodovat, co je dobré a co zlé, a jednat podle toho, znamená to, že se člověk domáhá mravní autonomie a tím popírá svůj stav tvora“. Dodává se zde: „Prvotní hřích byl útok na Boží svrchovanost.“

^ 17. odst. Podrobný rozbor biblického proroctví, jež se vztahuje na rok 1914, je uveden v kapitolách 1011 v knize Poznání, které vede k věčnému životu. Vydali ji svědkové Jehovovi.

[Rámeček na straně 6 a 7]

JAK SE MŮŽEME VYROVNÁVAT S UTRPENÍM?

„Na [Boha] uvrhnete všechnu svou úzkost.“ (1. Petra 5:7) Když prožíváme utrpení nebo vidíme, jak trpí někdo z našich drahých, je zcela přirozené, že se cítíme bezradní, rozhořčení a opuštění. Můžeme si však být jisti, že Jehova našim pocitům rozumí. (2. Mojžíšova 3:7; Izajáš 63:9) Stejně jako věrní muži ve starověku, můžeme také my vylít Bohu své srdce a svěřit se mu se svými pochybnostmi a úzkostnými starostmi. (2. Mojžíšova 5:22; Job 10:1–3; Jeremjáš 14:19; Habakuk 1:13) Bůh asi naše zkoušky zázračně neodstraní, ale naše upřímné modlitby může vyslyšet tak, že nám dá moudrost a sílu, abychom se s nimi vypořádali. (Jakub 1:5, 6)

„Nebuďte zmateni výhní zkoušky, která na vás přišla, jako by se s vámi dělo něco neobvyklého.“ (1. Petra 4:12, Ekumenický překlad) Petr zde sice mluví o pronásledování, ale jeho slova platí stejně i na jakékoli jiné utrpení, které může postihnout věřícího člověka. Lidé trpí bídou, nemocemi a tím, že přijdou o někoho ze svých milovaných. Bible říká, že každého postihuje „čas a nepředvídaná událost“. (Kazatel 9:11) Takové věci dnes k lidskému životu patří. Jestliže si to uvědomíme, pomůže nám to snášet utrpení a nepříznivé okolnosti, pokud k nim dojde. (1. Petra 5:9) Ale mimořádnou útěchu získáme především tehdy, budeme-li si připomínat ujištění, že „Jehovovy oči jsou upřeny na spravedlivé a jeho uši jsou obráceny k jejich volání o pomoc“. (Žalm 34:15; Přísloví 15:3; 1. Petra 3:12)

„Radujte se z naděje.“ (Římanům 12:12) Místo abychom přemítali o tom, že jsme v minulosti bývali šťastnější, můžeme uvažovat o slibu, že Bůh s veškerým utrpením skoncuje. (Kazatel 7:10) Tato spolehlivá naděje nás bude chránit, stejně jako přilba chrání hlavu. Naděje zmírňuje životní rány a napomáhá k tomu, aby těmito ranami nebylo trvale poškozeno naše duševní, citové či duchovní zdraví. (1. Tesaloničanům 5:8)

[Obrázek na straně 5]

Adam a Eva zavrhli Boží vládu

[Obrázek na straně 7]

Bůh slibuje, že na světě již nebude utrpení