Přejít k článku

Přejít na obsah

Misionářské působiště je naším domovem

Misionářské působiště je naším domovem

 Životní příběh

Misionářské působiště je naším domovem

VYPRÁVÍ DICK WALDRON

Bylo nedělní odpoledne v září 1953. Ještě neuplynul ani týden od našeho příjezdu do Jihozápadní Afriky (nyní Namibie). Připravovali jsme veřejné shromáždění v hlavním městě Windhoeku. Co nás přimělo opustit Austrálii a přijet do této africké země? Měli jsme tam s manželkou a také se třemi jinými mladými ženami působit jako misionáři a oznamovat dobrou zprávu o Božím Království. (Matouš 24:14)

NARODIL jsem se v osudném roce 1914 a první léta svého života jsem prožil v Austrálii. V době mého dospívání byla velká hospodářská krize, a proto jsem se o obživu naší rodiny musel starat i já. V Austrálii tehdy nebyla práce, ale přišel jsem na způsob, jak lovit divoké králíky. A těch tam bylo hodně. Přispíval jsem tedy tím, že jsem rodinu stále zásoboval králičím masem.

Když v roce 1939 vypukla druhá světová válka, získal jsem práci u městské tramvajové a autobusové dopravy v Melbourne. U autobusů pracovalo na směny přibližně 700 mužů a při každé směně jsem se setkal s jiným řidičem nebo průvodčím. Často jsem se jich ptal na jejich náboženství, a oni mi vysvětlovali, čemu věří. Uspokojily mě však odpovědi pouze jediného člověka, a ten patřil ke svědkům Jehovovým. Vyprávěl mi biblické poselství o rajské zemi, kde budou bohabojní lidé žít navždy. (Žalm 37:29)

 Se svědky Jehovovými se v té době setkala i moje matka. Když jsem se pozdě večer vracel ze směny, doma mě čekala nejen večeře, ale mnohdy také časopis Útěcha (nyní Probuďte se!). To, co jsem tam četl, se mi líbilo. Později jsem dospěl k závěru, že tohle náboženství je to pravé, aktivně jsem se do něj zapojil a v květnu 1940 jsem byl pokřtěn.

V Melbourne byl průkopnický domov, kde bydlelo asi 25 svědků Jehovových, kteří byli celodobými kazateli. Přistěhoval jsem se k nim. Každý den vyprávěli zajímavé zážitky z kazatelské služby a já jsem si čím dál víc přál sloužit společně s nimi. Nakonec jsem si podal přihlášku do průkopnické služby. Moje přihláška byla schválena a potom jsem byl pozván, abych sloužil v australské odbočce svědků Jehovových. Tak jsem se stal členem rodiny betel.

Uvěznění a zákaz činnosti

Jednou z mých povinností v betelu bylo obsluhovat pilu. Řezal jsem dříví, z něhož se dělalo dřevěné uhlí. To se v odbočce používalo k pohonu motorových vozidel, protože byla válka, a benzin nebyl k dostání. U pily nás pracovalo dvanáct a všichni jsme měli brannou povinnost. Zanedlouho jsme byli odsouzeni na šest měsíců kvůli tomu, že jsme z biblických důvodů odmítali nastoupit vojenskou službu. (Izajáš 2:4) Poslali nás na nucené práce do vězeňského zemědělského tábora. Víte, jakou práci nám tam dali? Dělali jsme přesně to, co jsme se naučili v betelu — řezali dříví.

Šlo nám to velmi dobře, a tak nám velitel vězeňského tábora dovolil mít Bibli a naši biblickou literaturu, přestože to bylo zakázáno. V té době jsem získal cenné poučení o mezilidských vztazích. Když jsem pracoval v betelu, byl tam jeden bratr, s nímž jsem nedokázal vyjít. Byli jsme zkrátka dvě naprosto rozdílné osobnosti. Co myslíte, s kým jsem se nakonec dostal do jedné cely? Samozřejmě, že s tím bratrem. Teď jsme měli dost času jeden druhého dobře poznat a nakonec jsme si vytvořili trvalý přátelský vztah.

Časem byla činnost svědků Jehovových v Austrálii zakázána. Všechny finanční prostředky, které měla odbočka k dispozici, byly zabaveny, a betelité měli velmi málo peněz. Tehdy za mnou jeden z nich přišel a řekl mi: „Dicku, chtěl bych jít do města vydávat svědectví, ale nemám jiné boty než pracovní.“ Ochotně jsem mu pomohl, a bratr se vydal do města v mých botách.

Pak jsem se dozvěděl, že ten bratr byl kvůli kázání zatčen a uvězněn. Neodolal jsem a poslal jsem mu lístek se slovy: „Je mi líto, co se ti stalo. Měl jsem štěstí, že jsem si v těch botách tentokrát nevyšel já.“ Ale brzy jsem byl zatčen i já a byl jsem podruhé uvězněn kvůli svému neutrálnímu postoji. Po propuštění jsem dostal za úkol starat se o farmu, z níž se dovážely potraviny pro rodinu betel. Mezitím bylo dosaženo soudního rozhodnutí, na jehož základě byl zákaz činnosti svědků Jehovových zrušen.

Oženil jsem se s horlivou zvěstovatelkou

V době, kdy jsem pracoval na farmě, jsem vážně uvažoval o tom, že se ožením, a začal jsem se zajímat o mladou průkopnici Coralii Cloganovou. Její babička byla první z rodiny, kdo projevil zájem o biblické poselství. Když umírala, řekla Coraliině matce Veře: „Vychovej své děti tak, aby milovaly Jehovu a sloužily mu, a jednoho dne se setkáme na rajské zemi.“ Když později za Verou přišel jeden průkopník a přinesl jí publikaci Miliony nyní žijících lidí nikdy nezemrou, pochopila, co jí babička tehdy vlastně říkala. Na základě této brožury se Vera ujistila, že podle Božího záměru má lidstvo trvale žít na rajské zemi. (Zjevení 21:4) Byla pokřtěna začátkem 30. let minulého století a svým třem dcerám — Lucy, Jean a Coralii — pomáhala  získat lásku k Bohu, jak jí to doporučila její matka. Coraliin otec však proti náboženským zájmům své rodiny projevoval silný odpor. Byla to situace, na kterou upozorňoval už Ježíš. (Matouš 10:34–36)

Rodina Cloganových byla muzikální, a tak každé dítě hrálo na nějaký hudební nástroj. Coralie velmi dobře hrála na housle. V roce 1939, když jí bylo patnáct let, dostala za svou hru významné ocenění. Když vypukla druhá světová válka, Coralie začala vážně přemýšlet o své budoucnosti. Přišel čas, aby se rozhodla, co udělá se svým životem. Měla před sebou skvělou hudební kariéru. Dostala pozvání, aby hrála v symfonickém orchestru v Melbourne. Naproti tomu měla možnost věnovat čas velkolepé činnosti, a to kázání poselství o Království. Coralie a obě její sestry se v roce 1940 daly pokřtít a pak se začaly připravovat na celodobou evangelizační činnost.

Krátce nato, co se Coralie rozhodla pro celodobou službu, mluvil s ní Lloyd Barry, odpovědný bratr z australské odbočky, který se později stal členem vedoucího sboru svědků Jehovových. Po přednášce, kterou měl tehdy v Melbourne, Coralii řekl: „Vracím se teď vlakem do betelu. Nechtěla bys jet se mnou a pracovat v rodině betel?“ Coralie nabídku ochotně přijala.

Ve válečných letech, kdy byla činnost svědků zakázána, měla Coralie společně s dalšími sestrami z betelu důležitý úkol. Zásobovaly bratry v Austrálii biblickými publikacemi. Pod dohledem bratra Malcolma Vale vytiskly většinu publikací. V době zákazu činnosti, který platil déle než dva roky, byly vytištěny knihy Nový svět Děti a všechna vydání časopisu Strážná věž.

Tiskárna musela být asi patnáctkrát přestěhována, aby unikla pozornosti policie. Určitou dobu se biblická literatura tiskla ve sklepě budovy, ve které se kvůli utajení tiskly také publikace jiného druhu. Když hrozilo nebezpečí, sestra v recepci měla stisknout tlačítko, aby ve sklepě zazněl zvonek. Tak mohly sestry schovat publikace dříve, než tam vešel někdo nezvaný.

Při jedné takové prohlídce zůstala na stole Strážná věž. Sestry si toho všimly až ve chvíli, kdy do místnosti vcházel policista. S hrůzou sledovaly, co se bude dít. Policista položil aktovku na Strážnou věž a začal s prohlídkou. Když nic nenašel, vzal si aktovku a odešel.

Později byl zákaz činnosti zrušen a odbočce byl navrácen majetek. Mnozí pracovníci odbočky dostali příležitost sloužit jako zvláštní průkopníci. V té době začala Coralie sloužit ve městě Glen Innes. Potom, co jsme se 1. ledna 1948 vzali, jsme zde sloužili spolu. Když jsme z tohoto města odcházeli, byl tam dobře fungující sbor.

Potom jsme byli přiděleni do Rockhamptonu. Nemohli jsme tam však najít žádné ubytování, takže jsme si nakonec postavili stan na pozemku jednoho zájemce. Ve stanu jsme bydleli devět měsíců. Možná bychom tam bydleli ještě déle, ale přišlo období dešťů, a náš stan byl zničen tropickou bouří a monzunovými lijáky. *

 Stěhujeme se do zahraničí

Když jsme byli v Rockhamptonu, dostali jsme pozvání do 19. třídy biblické školy Strážné věže Gilead, která školí budoucí misionáře. Po graduaci v roce 1952 jsme byli posláni do Jihozápadní Afriky.

Místní duchovní dali okamžitě najevo, jak se na naši misionářskou činnost dívají. Šest týdnů, při každém nedělním kázání, své farníky před námi varovali. Říkali jim, ať se s námi vůbec nebaví a nedovolují nám, abychom jim četli z Bible, protože by je to jen zmátlo. Na jednom místě jsme několika lidem zanechali naše publikace, ale duchovní chodil dům od domu za námi a tyto publikace lidem zase bral. Jednoho dne jsme s ním mluvili v jeho pracovně a viděli jsme, že z našich knih už má pěknou sbírku.

Krátce nato se o naši činnost začali zajímat i místní úředníci. Podezírali nás, nepochybně na podnět duchovenstva, že jsme ve spojení s komunisty. Vzali nám tedy otisky prstů a pozvali k výslechu některé lidi, které jsme navštívili. Přesto na naše shromáždění chodilo stále více lidí.

Už od chvíle, kdy jsme tam přijeli, jsme toužili seznámit s biblickým poselstvím domorodé kmeny Ovambů, Hererů a Namaů. Nebylo to však snadné. Jihozápadní Afrika tehdy spadala pod správu Jižní Afriky, jejíž vláda prosazovala systém apartheidu. Jakožto běloši jsme nesměli vydávat svědectví v územích, kde žili černoši, pokud jsme neměli povolení od vlády. Čas od času jsme o něj požádali, ale stejně nám ho nikdy nevydali.

Po dvou letech služby v zahraničí nás potkala velká změna. Coralie otěhotněla. V říjnu 1955 se nám narodila dcera Charlotte. Sice jsme už nemohli dále sloužit jako misionáři, ale podařilo se mi sehnat práci na částečný úvazek, takže jsem ještě nějakou dobu mohl být průkopníkem.

Odpověď na naše modlitby

V roce 1960 jsme byli postaveni před obtížné rozhodnutí. Coralie dostala dopis, v němž bylo napsáno, že její matka je vážně nemocná. Pokud by Coralie nepřijela domů, možná by se s matkou už nesetkala. Měli jsme tedy v plánu, že se vrátíme do Austrálie. Vtom se ale stalo něco nečekaného. V týdnu, kdy jsme měli odjet, jsem od místních úředníků dostal povolení ke vstupu do černošské čtvrti Katutura. Museli jsme se tedy rozhodnout. Konečně jsme dostali povolení, o které jsme sedm let usilovali! A teď bychom se ho měli jen tak vzdát?  Nejsnazší by bylo dospět k závěru, že v naší práci mohou pokračovat druzí. Ale cožpak to nebyl dar od Jehovy, odpověď na naše modlitby?

Rychle jsem si vše promyslel. Nechtěl jsem z Jihozápadní Afriky odjet, protože jsem se bál, že kdybychom všichni odjeli, naše snahy o získání trvalého pobytu by mohly být zmařeny. Příští den jsem tedy zrušil svou rezervaci na lodi, a Coralii s Charlottou jsem poslal na dlouhou dovolenou v Austrálii.

Potom jsem začal vydávat svědectví obyvatelům černošské čtvrti. Někteří z nich projevili velký zájem. Když se Coralie s Charlottou vrátily, mnozí lidé z černošské čtvrti už navštěvovali shromáždění.

V té době jsem měl staré auto, kterým jsem mohl zájemce vozit na shromáždění. Vždy jsem jel čtyřikrát nebo pětkrát a při každé cestě jsem vezl sedm, osm a někdy i devět lidí. Když vystoupil poslední, Coralie se žertem ptala: „Není ještě někdo pod sedadlem?“

Uvědomili jsme si, že k tomu, aby naše služba přinášela ještě lepší výsledky, potřebujeme literaturu v jazyce domorodců. Dostal jsem tedy za úkol, abych traktát Život v novém světě připravil pro překlad do čtyř místních jazyků — do jazyků herero a nama a do ndongštiny a kwaňamštiny. Překladatelé byli lidé, s nimiž jsme studovali Bibli. Byli vzdělaní, ale musel jsem s nimi úzce spolupracovat, abych se ujistil, že každá věta byla přeložena správně. Nama je jazyk s malou slovní zásobou. Například jsem se snažil vysvětlit myšlenku: „Adam byl na počátku dokonalý.“ Překladatel dlouho přemýšlel a pak řekl, že nemůže přijít na žádné slovo, kterým by přeložil výraz „dokonalý“. Nakonec řekl: „Už to mám. Adam byl na počátku jako zralá broskev.“

Šťastní ve svém působišti

V této zemi, které se nyní říká Namibie, jsme strávili už celých 49 let. Dnes nemusíme žádat o povolení, když chceme kázat v černošských čtvrtích. V Namibii se změnila vláda a byla vytvořena nová ústava, která zajišťuje stejná práva jak bělochům, tak i černochům. Ve Windhoeku jsou dnes čtyři velké sbory, které se scházejí v pěkných sálech Království.

Často vzpomínáme na slova, která jsme slyšeli ve škole Gilead: „Místo, kam jste byli přiděleni, považujte za svůj domov.“ Z toho, jak Jehova řídil události v našem životě, jsme jasně poznali, že si přeje, aby se tato země stala naším domovem. Zdejší zajímavou kulturu i místní bratry jsme si velmi oblíbili. Sdíleli jsme s nimi jejich radosti i těžkosti. Mnozí z těch, kteří se kdysi při cestě na shromáždění tísnili v našem autě, jsou nyní oporou svých sborů. Když jsme v roce 1953 do této rozlehlé země přijeli, dobrou zprávu zde kázalo méně než deset místních zvěstovatelů. Od té doby počet zvěstovatelů vzrostl na více než 1 200. Jehova splnil svůj slib, a tam, kde jsme ‚sázeli a zalévali‘, dával vzrůst. (1. Korinťanům 3:6)

Když s Coralií vzpomínáme na ta léta, kdy jsme sloužili nejdříve v Austrálii a pak v Namibii, cítíme hluboké uspokojení. Modlíme se o to, aby nás Jehova nadále posiloval a abychom nyní i po celou věčnost dokázali jednat podle jeho vůle.

[Poznámka pod čarou]

^ 22. odst. Zajímavá zpráva o tom, jak Waldronovi vytrvávali v tomto náročném působišti, byla uvedena v anglickém vydání Strážné věže z 1. prosince 1952, strany 707 a 708.

[Obrázek na straně 26 a 27]

Cestujeme do Rockhamptonu v Austrálii, našeho nového působiště

[Obrázek na straně 27]

V přístavišti cestou do školy Gilead

[Obrázek na straně 28]

Vydávání svědectví v Namibii nám přináší mnoho radosti