Přejít k článku

Přejít na obsah

Dávání, které působí radost

Dávání, které působí radost

 Dávání, které působí radost

GENIVAL žije v jednom chudém městečku v severovýchodní Brazílii. Pracoval jako strážný v nemocnici a ze své ubohé mzdy živil manželku a děti. Měl těžký život, ale desátky odváděl svědomitě. „Někdy měla rodina hlad,“ vzpomíná s výmluvným gestem, „ale Bohu jsem chtěl za každou cenu dávat to nejlepší, co jsem měl.“

Potom o práci přišel, ale desátky dával dál. Farář Genivala nabádal, aby Boha vyzkoušel tím, že dá církvi velký dar. Zaručil mu Boží požehnání. A tak se Genival rozhodl, že prodá svůj domek a výtěžek daruje církvi.

Genival není jediný, kdo dává z upřímných pohnutek. Mnoho zoufale chudých lidí svědomitě dává desátky, protože je církev učí, že odvádění desátků je biblický požadavek. Je tomu skutečně tak?

Odvádění desátků a Zákon

Přikázání odvádět desátky bylo součástí Zákona, který dal Jehova Bůh před více než 3 500 lety dvanácti kmenům starověkého Izraele. Tento Zákon nařizoval, že desetina výnosu z půdy a ovocných stromů a desetina přírůstku stád měla být dána kmenu Levi na podporu jejich služby ve svatostánku. (3. Mojžíšova 27:30, 32; 4. Mojžíšova 18:21, 24)

Jehova Izraelity ujistil, že Zákon ‚pro ně nebude příliš obtížný‘. (5. Mojžíšova 30:11) Pokud věrně zachovávali Jehovova přikázání, včetně odvádění desátků, platil pro ně Boží slib, že budou sklízet bohatou úrodu. A každý rok pravidelně dávali stranou pro případ potřeby ještě další desátek‚ který se za normálních okolností použil v době, kdy se národ sešel ke svým náboženským slavnostem. Tak se mohl nasytit „cizí usedlík a chlapec bez otce a vdova“. (5. Mojžíšova 14:28, 29; 28:1, 2, 11–14)

Pro toho, kdo desátek neodvedl, nebyl v Zákoně uložen žádný konkrétní trest, ale tento způsob podpory pravého uctívání měl každý Izraelita považovat za závažnou morální povinnost. Vždyť Izraelity, kteří v Malachiášově době zanedbávali odvádění desátků, Jehova dokonce obvinil, že ho ‚okrádají na desátcích a obětech‘. (Malachiáš 3:8, Ekumenický překlad) Mohlo by být stejné obvinění vzneseno i proti křesťanům, kteří neodvádějí desátky?

Ukažme si to na příkladu. Zákony, které platí v určité zemi, již nemusí platit za hranicemi této země. Například zákon, podle něhož motoristé v Británii jezdí vlevo, se nevztahuje na řidiče ve Francii. Podobné to je i se zákonem, který vyžadoval odvádění desátků. Byl součástí smlouvy, která byla uzavřena výlučně mezi Bohem a izraelským národem. (2. Mojžíšova 19:3–8; Žalm 147:19, 20) Tento zákon byl závazný pouze pro Izraelity.

Dále je třeba vzít v úvahu, že Jehovovy požadavky se někdy mění, i když on sám se nemění nikdy. (Malachiáš 3:6) Bible jednoznačně říká, že obětní smrt Ježíše Krista v roce 33 n. l. ‚vymazala‘ neboli ‚zrušila‘ Zákon a s ním i „přikázání vybírat desátky“. (Kolosanům 2:13, 14; Efezanům 2:13–15; Hebrejcům 7:5, 18)

Postoj křesťanů k dávání

Stále však bylo nutné hmotně podporovat pravé uctívání. Předtím Ježíš přikázal svým učedníkům, aby byli jeho ‚svědky do nejvzdálenější části země‘. (Skutky 1:8) Počet věřících rostl, a proto bylo stále více zapotřebí, aby  křesťanští učitelé a dozorci navštěvovali sbory a posilovali je. Čas od času bylo nutné starat se o vdovy, sirotky a jiné spoluvěřící, kteří byli v nouzi. Jak křesťané v prvním století kryli náklady, jež s tím byly spojeny?

Kolem roku 55 n. l. byla nežidovským křesťanům, kteří žili v Evropě a v Malé Asii, rozeslána naléhavá prosba o pomoc pro sbor v Judeji, který se ocitl v bídě. Ve svých dopisech sboru v Korintu apoštol Pavel popisuje, jak se má tato ‚sbírka pro svaté‘ zorganizovat. (1. Korinťanům 16:1) Možná vás překvapí, co se z Pavlových slov dozvídáme o postoji křesťanů k dávání.

Apoštol Pavel své spoluvěřící nepřemlouval, aby na sbírku přispěli. Naopak, makedonští křesťané, kteří byli „v trápení“ a v ‚hluboké chudobě‘, ho dokonce museli ‚velmi snažně prosit o výsadu, aby mohli laskavě dávat a podílet se na službě určené pro svaté‘. (2. Korinťanům 8:1–4)

Je pravda, že zámožnější Korinťany Pavel povzbuzoval, aby své štědré makedonské bratry napodobili. Jeden výkladový slovník uvádí, že ani v tomto případě ‚nic nenařizoval, ale spíše žádal, dával podněty, povzbuzoval anebo naléhavě prosil. Kdyby něco vynucoval, nemohli by Korinťané dávat spontánně a ze srdce.‘ Pavel věděl, že „Bůh miluje radostného dárce“, a ne člověka, který dává „s nechutí nebo z donucení“. (2. Korinťanům 9:7)

Korinťané měli oplývat vírou, poznáním a také opravdovou láskou ke spolukřesťanům, a to je mělo podněcovat, aby dávali spontánně. (2. Korinťanům 8:7, 8)

‚Jak se rozhodl ve svém srdci‘

Pavel nestanovil konkrétní obnos ani určité procento z příjmu, ale dal pouze podnět, aby si „vždy první den v týdnu každý ... dal stranou nějaký peněžní obnos podle svého příjmu“. (Kurzíva od nás; 1. Korinťanům 16:2, New International Version) Pokud by si Korinťané plánovitě a pravidelně odkládali stranou určitou částku, neměli by pak při Pavlově příchodu pocit, že je na ně vyvíjen citový nátlak a že dávají s nechutí. Rozhodnutí o výši daru mělo být soukromou záležitostí každého křesťana — věcí, k níž ‚se rozhodl ve svém srdci‘. (2. Korinťanům 9:5, 7)

Pokud chtěli Korinťané sklízet bohatou úrodu, museli štědře rozsévat. Nikde však není ani zmínka, že by měli dávat nad své možnosti. ‚Tím nemíním, aby to bylo pro vás těžké,‘ ujistil je Pavel. Příspěvky byly ‚zvláště přijatelné podle toho, co kdo měl, ne podle toho, co neměl‘. (2. Korinťanům 8:12, 13; 9:6) V jednom z pozdějších dopisů apoštol varoval: „Jestliže se někdo nestará o ty, ... kdo jsou členy jeho domácnosti, jistě zapřel víru a je horší než člověk bez víry.“ (1. Timoteovi 5:8) Pavel křesťany nevybízel, aby dávali tolik, že by porušovali tuto zásadu.

 Je významné, že Pavel dohlížel na ‚sbírku pro svaté‘, kteří byli v nouzi. V Písmu se nikde nemluví o tom, že by Pavel nebo jiní apoštolové organizovali sbírky nebo přijímali desátky, aby získali finanční podporu pro svou vlastní službu. (Skutky 3:6) Dary, které mu posílaly sbory, Pavel vždy vděčně přijímal, ale přitom se svědomitě snažil, aby na své bratry nevkládal „nákladné břemeno“. (1. Tesaloničanům 2:9; Filipanům 4:15–18)

Dávání dobrovolných darů v dnešní době

Je zřejmé, že v prvním století Kristovi následovníci neodváděli desátky, ale dávali dobrovolné dary. Možná vás však napadne, zda lze i dnes tímto způsobem účinně financovat kázání dobré zprávy a péči o křesťany, kteří jsou v nouzi.

Zamysleme se nad následujícími skutečnostmi. V roce 1879 vydavatelé tohoto časopisu veřejně prohlásili, že nebudou „nikdy prosit o podporu od lidí nebo se jí dožadovat“. Bylo snad úsilí svědků Jehovových, kteří se snaží rozšiřovat biblickou pravdu, tímto rozhodnutím utlumeno?

Svědkové Jehovovi nyní rozšiřují Bible, křesťanské knihy a jiné publikace ve 235 zemích. Biblický vzdělávací časopis Strážná věž původně vycházel v jediném jazyce, a to měsíčně v nákladu 6 000 výtisků. V dnešní době vychází dvakrát měsíčně v nákladu více než 24 000 000 výtisků. K dispozici je ve 146 jazycích. Celosvětové biblické vzdělávací dílo musí být organizováno, a proto svědkové Jehovovi vybudovali nebo jinak získali správní ústředí ve 110 zemích. Kromě toho postavili na mnoha místech sály, v nichž se shromažďují. Vybudovali také velké sjezdové sály pro ty, kdo mají zájem o další biblické vzdělávání.

Svědkové Jehovovi pečují především o duchovní potřeby lidí. Přitom však nezanedbávají  ani hmotné potřeby spoluvěřících. Když jsou jejich bratři postiženi válkami, zemětřeseními, suchem nebo bouřemi, rychle pro ně zajistí dodávku zdravotnického materiálu, potravin, oblečení a dalších nezbytných věcí. To vše je financováno z darů od jednotlivých křesťanů a sborů.

Dávání dobrovolných darů je účinné, a navíc snímá těžké břemeno z beder chudých křesťanů, jako je například Genival, o němž zde byla zmínka. Dříve než stačil prodat svůj dům, navštívila ho Maria, svědkyně Jehovova, která je v celodobé službě. Genival vzpomíná: „Tento rozhovor ušetřil mé rodině mnoho zbytečných starostí.“

Genival zjistil, že Boží dílo nezávisí na desátcích. Odvádění desátků již není biblickým požadavkem. Poznal, že křesťané mají požehnání, jestliže jsou štědří, ale že nejsou povinni dávat nad své možnosti.

Dávání dobrovolných darů působí Genivalovi skutečnou radost. Říká o tom: „Bez ohledu na to, zda deset procent dám, nebo nedám, můj příspěvek mi působí uspokojení, a jsem si jist, že s ním je spokojen i Jehova.“

[Rámeček a obrázky na straně 6]

Učili první církevní otcové o odvádění desátků?

„Ti z nás, kdo jsou bohatí, pomáhají nuzným... Ti, kdo jsou zámožní a ochotní, dávají podle toho, co každý z nich považuje za vhodné.“ (První apologie, Justin Mučedník, asi 150 n. l.)

„Židé sice zasvěcovali [Bohu] desátky ze svých statků, ale ti, kdo obdrželi svobodu, vyhrazují pro Pána všechen svůj majetek, ... stejně jako to udělala chudá vdova, která vhodila do Boží pokladnice celé své živobytí.“ (Adversus haereses, Proti kacířstvím, Irenaeus, asi 180 n. l.)

„I když máme jakýsi druh pokladny, neukládá se do ní poplatek, cosi zač si možno koupit víru. Měsíčně tam ukládá skromný poplatek každý, kdo chce, jestli chce a jestli může. Nikdo není nucen, přináší to každý dobrovolně.“ (Apologeticum, Obrana křesťanů, Tertullianus, asi 197 n. l.)

„Církev se rozrůstala a vznikaly různé instituce. Tehdy se ukázalo nutným vytvořit zákony, které budou zajišťovat správnou a trvalou podporu duchovenstva. Ze Starého zákona bylo převzato odvádění desátků... Nejstarší konkrétní návrh zákona týkající se této věci je patrně obsažen jednak v dopise biskupů, kteří se v roce 567 sešli v Toursu, a jednak v [kánonech] koncilu, který se sešel v roce 585 v Maconu.“ (The Catholic Encyclopedia)

[Podpisek]

Mince, nahoře vlevo: Pictorial Archive (Near Eastern History) Est.

[Obrázek na straně 4 a 5]

Dávání dobrovolných darů působí radost

[Obrázky na straně 7]

Z dobrovolných darů je financováno kazatelské dílo, humanitární pomoc a výstavba míst ke shromažďování