Přejít k článku

Přejít na obsah

Křesťanská neutralita a poslední dny

Křesťanská neutralita a poslední dny

 Křesťanská neutralita a poslední dny

„Nejsou částí světa, právě jako já nejsem částí světa.“ (JAN 17:16)

1, 2. Co Ježíš řekl o tom, jaký vztah budou mít jeho následovníci ke světu, a jaké otázky vznikají v souvislosti s těmito slovy?

BYLA to poslední noc, kterou Ježíš strávil zde na zemi jako dokonalý člověk. Učedníci tehdy naslouchali jeho dlouhé modlitbě, v níž mluvil o něčem, co charakterizuje život všech pravých křesťanů. O svých následovnících řekl: „Dal jsem jim tvé slovo, ale svět je nenávidí, protože nejsou částí světa, stejně jako já nejsem částí světa. Prosím tě, ne abys je vzal ze světa, ale abys nad nimi bděl kvůli tomu ničemnému. Nejsou částí světa, právě jako já nejsem částí světa.“ (Jan 17:14–16)

2 Ježíš dvakrát řekl, že jeho následovníci nebudou částí světa. To, že budou odděleni  od světa, ovšem povede k napětí — svět je bude nenávidět. Křesťané se toho ale nemusí děsit, protože nad nimi bude bdít Jehova. (Přísloví 18:10; Matouš 24:9, 13) V souvislosti s těmito Ježíšovými slovy si můžeme položit otázky: ‚Proč praví křesťané nejsou částí světa? Co to znamená nebýt částí světa? Jaký postoj mají křesťané ke světu, který je nenávidí? A jaký postoj mají konkrétně ke světským vládám?‘ Biblické odpovědi na tyto otázky jsou velmi důležité, protože se týkají každého z nás.

„Pocházíme z Boha“

3. (a) Díky čemu jsme odděleni od světa? (b) Z čeho je patrné, že svět je „v moci toho ničemného“?

3 Jedním z důvodů, proč nejsme částí světa, je to, že máme blízký vztah k Jehovovi. Apoštol Jan napsal: „Víme, že pocházíme z Boha, ale celý svět leží v moci toho ničemného.“ (1. Jana 5:19) Je jasně patrné, že Janův výrok o světě je pravdivý. Války, rozbujelá zločinnost, krutost, útlak, nepoctivost a nemravnost — to vše dokazuje, že svět není pod vlivem Božím, ale pod vlivem Satana. (Jan 12:31; 2. Korinťanům 4:4; Efezanům 6:12) Ten, kdo se stane svědkem Jehovovým, takové nesprávné věci nedělá ani je neschvaluje, a tak přestane být částí světa. (Římanům 12:2; 13:12–14; 1. Korinťanům 6:9–11; 1. Jana 3:10–12)

4. Jak dáváme najevo, že patříme Jehovovi?

4 Jan řekl, že křesťané, na rozdíl od světa, ‚pocházejí z Boha‘. Všichni, kdo se Jehovovi zasvětí, mu patří. Apoštol Pavel napsal: „Jestliže žijeme, žijeme Jehovovi, nebo jestliže umíráme, umíráme Jehovovi. A proto ať žijeme, či umíráme, patříme Jehovovi.“ (Římanům 14:8; Žalm 116:15) Protože patříme Jehovovi, jsme mu výlučně oddáni. (2. Mojžíšova 20:4–6) Pravý křesťan tedy nevěnuje svůj život ničemu, co je vlastní tomuto světu. Ke státním symbolům sice má úctu, ale neuctívá je, a to ani skutkem, ani ve svých myšlenkách. Rozhodně neuctívá žádné sportovní hvězdy ani žádné jiné dnešní idoly. Samozřejmě uznává, že druzí mají právo jednat podle svého přání, ale on sám uctívá jedině Stvořitele. (Matouš 4:10; Zjevení 19:10) Také tento postoj ho odděluje od světa.

„Mé království není částí tohoto světa“

5, 6. Jak nás odděluje od světa to, že se podřizujeme Božímu Království?

5 Křesťané jsou následovníky Krista Ježíše a poddanými Božího Království, a to je další důvod, proč nejsou částí tohoto světa. Když byl Ježíš u výslechu před Pontským Pilátem, řekl: „Mé království není částí tohoto světa. Kdyby mé království bylo částí tohoto světa, moji sloužící by byli bojovali, abych nebyl vydán Židům. Mé království však není z tohoto zdroje.“ (Jan 18:36) Toto Království je nástrojem k tomu, aby bylo posvěceno jméno Jehovy Boha, ospravedlněna jeho svrchovanost a aby se stala jeho vůle na zemi stejně jako v nebi. (Matouš 6:9, 10) Při své službě Ježíš kázal dobrou zprávu o Království a řekl, že jeho následovníci ji budou kázat až do konce systému věcí. (Matouš 4:23; 24:14) V roce 1914 se splnila prorocká slova ze  Zjevení 11:15: „Království světa se stalo královstvím našeho Pána a jeho Krista a bude kralovat navždy a stále.“ Již velmi brzy bude nebeské Království jedinou vládní mocí, jež bude panovat nad lidmi. (Daniel 2:44) V určité chvíli budou přinuceni uznat jeho autoritu i světští panovníci. (Žalm 2:6–12)

6 To všechno si dnes praví křesťané uvědomují a jako poddaní Božího Království se řídí Ježíšovou radou, aby ‚neustále hledali nejprve království a Boží spravedlnost‘. (Matouš 6:33) To neznamená, že by byli neloajální vůči zemi, v níž žijí, ale znamená to, že jsou duchovně odděleni od světa. Prvořadý úkol křesťanů je dnes stejný jako v prvním století, totiž ‚vydávat důkladné svědectví o Božím království‘. (Skutky 28:23) Žádná lidská vláda nemá právo bránit této práci, kterou nám dal Bůh.

7. Proč jsou praví křesťané neutrální a jak to dali najevo?

7 Svědkové Jehovovi patří Bohu, jsou následovníky Ježíše a poddanými Božího Království, a proto v národních i mezinárodních konfliktech, k nimž došlo ve 20. a 21. století, zůstali neutrální. V těchto konfliktech nepodporovali žádnou stranu, proti nikomu nepozvedli zbraň ani nešířili žádnou světskou propagandu. Tváří v tvář zdánlivě nepřekonatelnému odporu projevili pozoruhodným způsobem svou víru. Řídili se zásadami, k nimž se v roce 1934 přihlásili ve svém sdělení německým nacistickým panovníkům: „Nemáme žádný zájem o politické záležitosti, ale jsme zcela oddáni Božímu království spravovanému jeho Králem Kristem. Nechceme nikomu škodit ani ubližovat. Velmi rádi bychom přebývali v míru a činili podle svých možností dobře všem lidem.“

Kristovi vyslanci a zplnomocněnci

8, 9. V jakém smyslu jsou dnes svědkové Jehovovi vyslanci a zplnomocněnci a jak to ovlivňuje jejich vztah k národům?

8 Pavel poukázal na to, že on a jeho pomazaní spolukřesťané jsou ‚vyslanci, kteří zastupují Krista, jako by Bůh skrze ně snažně prosil‘. (2. Korinťanům 5:20; Efezanům 6:20) Duchem pomazaní křesťané mohou být od roku 1914 právem označováni jako vyslanci Božího Království, jehož jsou ‚syny‘. (Matouš 13:38; Filipanům 3:20; Zjevení 5:9, 10) Jehova také vyvedl z národů „velký zástup“ ‚jiných ovcí‘. Jsou to křesťané s pozemskou nadějí, kteří mají podporovat pomazané syny v jejich vyslanecké činnosti. (Zjevení 7:9; Jan 10:16) Tyto „jiné ovce“ mohou být označeny jako „zplnomocněnci“ Božího Království.

9 Vyslanec a jeho spolupracovníci se nevměšují do záležitostí země, v níž slouží. Podobně i křesťané zůstávají neutrální v politických záležitostech národů světa. Nepodporují žádné národnostní či rasové skupiny nebo sociální či ekonomické vrstvy, ani se nestaví proti nim. (Skutky 10:34, 35) Naopak ‚konají dobro všem‘. (Galaťanům 6:10) Díky tomu, že jsou svědkové Jehovovi neutrální, nemůže nikdo jejich poselství právem odmítnout tvrzením, že v určitém rasovém, národnostním  nebo kmenovém konfliktu stojí svědkové na opačné straně.

Vyznačují se láskou

10. Jak důležitá je pro křesťany láska?

10 Dalším důvodem, proč jsou v záležitostech světa křesťané neutrální, je jejich vztah ke spolukřesťanům. Ježíš řekl svým následovníkům: „Podle toho všichni poznají, že jste moji učedníci, budete-li mít mezi sebou lásku.“ (Jan 13:35) Bratrská láska je jedním z hlavních rysů křesťana. (1. Jana 3:14) Ke spolukřesťanům máme velice úzký vztah, protože souvisí s naším vztahem k Jehovovi a k Ježíšovi. Křesťanská láska se neomezuje jen na členy místního sboru. Zahrnuje ‚celé společenství našich bratrů na světě‘. (1. Petra 5:9)

11. Jak vzájemná láska svědků Jehovových ovlivňuje jejich chování?

11 Svědkové Jehovovi dnes projevují svou bratrskou lásku tím, že naplňují slova Izajáše 2:4, kde se říká: „Budou muset překovat své meče v radlice a svá kopí v zahradnické nůžky. Národ nepozvedne meč proti národu ani se již nebudou učit válce.“ Praví křesťané přijímají poučování od Jehovy, a proto si zachovávají pokoj s Bohem a mezi sebou navzájem. (Izajáš 54:13) Boha i své bratry milují, a bylo by pro ně tedy nemyslitelné, aby proti spolukřesťanům v jiných zemích — nebo proti komukoli jinému — pozvedli zbraň. Jejich jednota a pokoj jsou nedílnou součástí jejich uctívání a projevem toho, že skutečně mají Božího ducha. (Žalm 133:1; Micheáš 2:12; Matouš 22:37–39; Kolosanům 3:14) ‚Snaží se najít pokoj a usilují o něj‘, přičemž si uvědomují, že „Jehovovy oči jsou upřeny na spravedlivé“. (Žalm 34:14, 15)

Jaký postoj mají křesťané ke světu

12. Jaký postoj k lidem ve světě má Jehova a jak svědkové Jehovovi tento postoj napodobují?

12 Nad tímto světem už Jehova vynesl nepříznivý rozsudek, ale soud nad všemi jednotlivci ve světě ještě nevynesl. Prostřednictvím Ježíše to učiní ve svém ustanoveném čase. (Žalm 67:3, 4; Matouš 25:31–46; 2. Petra 3:10) Stále ještě projevuje lidstvu velkou lásku. Dal dokonce svého jediného zplozeného Syna, aby každý měl příležitost získat věčný život. (Jan 3:16) Jako křesťané napodobujeme Boží lásku tím, že s druhými lidmi mluvíme o Božím opatření pro záchranu. Nenecháme se odradit, ani když se naše snahy setkají s nepříznivou odezvou.

13. Jak bychom měli pohlížet na lidské panovníky?

13 Jak bychom měli pohlížet na lidské panovníky? Pavel na tuto otázku odpověděl: „Každá duše ať se podřizuje nadřazeným autoritám, neboť není žádná autorita kromě od Boha; existující autority jsou umístěny do  svých relativních postavení Bohem.“ (Římanům 13:1, 2) Všemohoucí lidem dovoluje, aby zaujímali ‚relativní‘ postavení spojené s určitou mírou autority (tato autorita je při vzájemném srovnání vyšší nebo nižší, ale vždy je podřízena Jehovovi). Křesťan se světské autoritě podřizuje, protože je to jeden z projevů jeho poslušnosti vůči Jehovovi. Jak je to ale v případě, kdy požadavky lidské vlády jsou v rozporu s požadavky Božími?

Zákon Boží a zákon césarův

14, 15. (a) Jak se v jednom případě, kdy šlo o poslušnost, Danielovi podařilo odvrátit konflikt? (b) Jaký postoj zaujali tři Hebrejci, když byl v otázce poslušnosti konflikt nevyhnutelný?

14 Vynikající příklad toho, jak lze zachovat vyrovnanost mezi podřízeností lidským vládám a podřízeností Boží autoritě, nám poskytují Daniel a jeho tři přátelé. Tito čtyři mladí Hebrejci se ocitli ve vyhnanství v Babylóně. Poslouchali zákony té země, a brzy byli vybráni ke zvláštnímu školení. Daniel si uvědomil, že při tomto školení pravděpodobně dojde ke konfliktu s Jehovovým zákonem, a proto o této záležitosti promluvil s odpovědným úředníkem. Aby tedy bylo respektováno svědomí těchto čtyř Hebrejců, byla pro ně učiněna mimořádná opatření. (Daniel 1:8–17) Svědkové Jehovovi jednají podle Danielova příkladu, když se snaží taktně vysvětlovat odpovědným úředníkům svůj postoj, a tím předcházet zbytečným problémům.

15 Později však nastala situace, kdy se konfliktu ve věci podřízenosti nedalo zabránit. Babylónský král postavil na pláni Dura velkou modlu a přikázal vysokým úředníkům, včetně správců soudních oblastí, aby se shromáždili k jejímu zasvěcení. Tři Danielovi přátelé již tehdy byli jmenovanými správci babylónské soudní oblasti, a příkaz se tedy vztahoval i na ně. Všichni, kdo byli při této slavnosti shromážděni, se měli v určitém okamžiku před sochou poklonit. Hebrejci však věděli, že by to bylo proti Božímu zákonu. (5. Mojžíšova 5:8–10) Když se tedy všichni ostatní poklonili, oni sami zůstali stát. Neposlechli králův příkaz, a proto se ocitli v nebezpečí, že budou strašlivým způsobem usmrceni. Jejich život mohl být zachráněn jedině zázrakem. Raději však riskovali život, než aby neposlechli Jehovu. (Daniel 2:49–3:29)

16, 17. Jak apoštolové odpověděli, když jim bylo přikázáno, aby přestali kázat, a proč tak odpověděli?

16 V prvním století byli apoštolové Ježíše Krista předvoláni před židovské vůdce v Jeruzalémě a dostali příkaz, aby přestali kázat v Ježíšově jménu. Jak na to reagovali? Ježíš jim již dříve přikázal, aby činili učedníky ve všech národech, tedy i v Judeji. Také jim řekl, aby byli jeho svědky v Jeruzalémě i všude jinde na světě. (Matouš 28:19, 20; Skutky 1:8) Apoštolové věděli, že příkazy, které jim dal Ježíš, vyjadřují to, co od nich očekává Bůh. (Jan 5:30; 8:28) Proto řekli: „Musíme poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi.“ (Skutky 4:19, 20; 5:29)

 17 Apoštolové se nechovali vzpurně. (Přísloví 24:21) Když jim však lidští panovníci zakázali činit Boží vůli, mohli jedině prohlásit: ‚Musíme poslouchat Boha, a ne člověka.‘ Ježíš řekl, že máme ‚splácet césarovy věci césarovi, ale Boží věci Bohu‘. (Marek 12:17) Jestliže na základě toho, co nám přikáže nějaký člověk, neposlechneme příkaz Boží, pak dáváme člověku to, co ve skutečnosti patří Bohu. My tak nejednáme. Césarovi splácíme všechno, co jsme mu dlužni, ale uznáváme, že nejvyšší autoritu má Jehova. On je Svrchovaný Panovník, Stvořitel a Zdroj veškeré autority. (Zjevení 4:11)

Zůstaneme pevní

18, 19. Jaký znamenitý postoj zaujímá mnoho našich bratrů a jak se můžeme řídit jejich příkladem?

18 V dnešní době většina lidských vlád uznává neutrální postoj svědků Jehovových, a my jsme za to vděční. V některých zemích však svědkové Jehovovi čelí velkému odporu. Ve dvacátém století někteří z našich bratrů a sester vynakládali velké úsilí a v duchovním smyslu vedli „znamenitý boj víry“. Stejné je to i dnes. (1. Timoteovi 6:12)

19 Co máme dělat, abychom zůstali pevní i my? Za prvé, pamatujme na to, že odpor musíme očekávat. Když se s ním setkáme, nesmí nás to vyděsit ani zaskočit. Apoštol Pavel varoval Timotea: „Všichni ti, kdo touží žít ve zbožné oddanosti ve společenství s Kristem Ježíšem, budou rovněž pronásledováni.“ (2. Timoteovi 3:12; 1. Petra 4:12) Ve světě, v němž panuje Satanův vliv, přece musíme s odporem počítat. (Zjevení 12:17) Pokud budeme věrní, vždy se najdou lidé, kteří tím budou ‚zmateni a stále o nás budou mluvit utrhačně‘. (1. Petra 4:4)

20. Které povzbuzující pravdy si připomínáme?

20 Za druhé, buďme si jisti, že Jehova a jeho andělé nás budou podporovat. Eliša kdysi řekl: „Těch, kteří jsou s námi, je víc než těch, kteří jsou s nimi.“ (2. Královská 6:16; Žalm 34:7) Je možné, že Jehova má dobrý důvod, proč dovoluje, aby útlak ze strany nepřátel nějaký čas trval. Stále nám však bude dávat potřebnou sílu, abychom mohli tento útlak vydržet. (Izajáš 41:9, 10) Někteří museli položit svůj život, ale proto se nezalekneme. Ježíš řekl: „Nemějte strach z těch, kdo zabíjejí tělo, ale nemohou zabít duši; ale spíše mějte strach z toho, kdo může zahubit duši i tělo v gehenně.“ (Matouš 10:16–23, 28) V tomto systému věcí jsme jen „dočasnými usedlíky“. Svůj čas zde využíváme k tomu, abychom se „pevně chopili skutečného života“, věčného života v Božím novém světě. (1. Petra 2:11; 1. Timoteovi 6:19) Pokud zůstaneme Bohu věrní, nikdo nás nemůže o tuto odměnu připravit.

21. Na co bychom měli stále pamatovat?

21 Pamatujme tedy na svůj drahocenný vztah k Jehovovi Bohu. Stále si važme toho, že smíme být Kristovými následovníky a poddanými jeho Království. Z celého srdce milujme své bratry a stále se radujme z lásky, kterou nám prokazují. Ale především se řiďme žalmistovými slovy: „Doufej v Jehovu; buď odvážný, a ať je tvé srdce silné, ano, doufej v Jehovu.“ (Žalm 27:14; Izajáš 54:17) Potom, podobně jako bezpočet křesťanů před námi, zůstaneme pevní a zcela si jisti svou nadějí — budeme věrnými neutrálními křesťany, kteří nejsou částí světa.

Umíš to vysvětlit?

• Jak nás vztah k Jehovovi odděluje od tohoto světa?

• Jak my, poddaní Božího Království, v tomto světě zachováváme neutralitu?

• Jak nás láska k našim bratrům vede k tomu, že zachováváme neutralitu a zůstáváme odděleni od světa?

[Studijní otázky]

[Obrázek na straně 15]

Jak je náš vztah ke světu ovlivněn tím, že jsme podřízeni Božímu Království?

[Obrázek na straně 16]

Lidé z kmene Hutu a Tutsi radostně pracují bok po boku

[Obrázek na straně 17]

Křesťanští bratři židovského a arabského původu

[Obrázek na straně 17]

Srbští, bosenští a chorvatští křesťané se těší ze vzájemného společenství

[Obrázek na straně 18]

Jaké jednání je správné, jestliže nám panovníci přikazují porušit Boží zákon?