Přejít k článku

Přejít na obsah

S radostí jsem se podílel na poválečném vzrůstu

S radostí jsem se podílel na poválečném vzrůstu

 Životní příběh

S radostí jsem se podílel na poválečném vzrůstu

VYPRÁVÍ FILIP S. HOFFMANN

V květnu 1945 skončila druhá světová válka. Již v prosinci téhož roku navštívil Dánsko Nathan H. Knorr, který tehdy dohlížel na celosvětovou kazatelskou činnost svědků Jehovových. Společně s ním přijel i jeho pětadvacetiletý tajemník Milton G. Henschel. Pro tuto dychtivě očekávanou návštěvu byl pronajat velký sál. Nás mladé potěšil zejména proslov bratra Henschela, protože bratr byl v našem věku a vybral si námět: „A pamatuj na Stvořitele svého ve dnech mladosti své.“ (Kazatel 12:1, American Standard Version)

PŘI této návštěvě jsme se dozvěděli, že se podnikají úžasné věci pro pokrok celosvětového kazatelského díla a že se na nich můžeme podílet i my. (Matouš 24:14) Ve Spojených státech byla například otevřena nová škola, která měla připravovat mladé muže a ženy pro misionářskou službu. Bratr Knorr upozornil, že pokud bychom byli pozváni, nedostaneme „zpáteční lístek“ ani se předem nedozvíme, kam budeme posláni. I přesto si někteří z nás podali přihlášku.

Než ale budu vyprávět o tom, co jsem prožíval po druhé světové válce, dovolte mi, abych se vrátil k roku 1919, kdy jsem se narodil. Před válkou i během ní došlo k řadě událostí, které zásadně ovlivnily můj život.

Biblická pravda od černé ovce rodiny

Když mě maminka čekala — byl jsem její první dítě —, modlila se, bude-li to chlapec, aby se stal misionářem. Její bratr byl badatelem Bible, jak byli tehdy svědkové Jehovovi  známi, ale příbuzní ho považovali za černou ovci rodiny. Bydleli jsme nedaleko Kodaně a když tam badatelé Bible měli své každoroční sjezdy, maminka zvala strýčka Thomase, který žil od Kodaně dále, aby spal u nás. Jeho pozoruhodné biblické vědomosti a logické argumenty maminku přesvědčily, takže se v roce 1930 stala badatelkou Bible.

Maminka Bibli milovala. Podle příkazu v 5. Mojžíšově 6:7 učila sestru i mě, ‚když seděla ve svém domě, když šla po cestě, když uléhala nebo když vstávala‘. Časem jsem se začal účastnit kázání dům od domu. Rád jsem diskutoval o nesmrtelné duši, pekelném ohni a podobných námětech, o kterých učily církve. Uměl jsem účinně dokazovat z Bible, že takové nauky jsou mylné. (Žalm 146:3, 4; Kazatel 9:5, 10; Ezekiel 18:4)

Naše rodina se sjednotila

Po sjezdu v Kodani v roce 1937 bratři potřebovali někoho, kdo by dočasně pomáhal ve skladu literatury v dánské odbočce svědků Jehovových. Právě jsem dokončil studia na obchodní škole a neměl jsem žádné závazky, a tak jsem se nabídl. Když práce ve skladu skončila, byl jsem požádán, abych v odbočce ještě zůstal. Krátce nato jsem se tedy odstěhoval z domova do odbočky v Kodani, ačkoli jsem ještě nebyl pokřtěný. Denně jsem byl ve společnosti zralých křesťanů, a to mi pomohlo k duchovnímu pokroku. Následující rok, 1. ledna 1938, jsem symbolizoval své zasvěcení Jehovovi Bohu křtem ve vodě.

V září 1939 začala druhá světová válka a 9. dubna 1940 německá vojska obsadila Dánsko. Dánům však byla ponechána značná osobní svoboda, takže jsme mohli pokračovat v kazatelské činnosti.

V té době došlo k něčemu úžasnému. Otec se stal činným, věrným svědkem a naše rodinné štěstí bylo úplné. Když jsem byl tedy spolu s dalšími čtyřmi dánskými bratry pozván do osmé třídy školy Gilead, celá rodina mě v tom podporovala. Pětiměsíční kurz začal v září 1946 a konal se v nádherném areálu nedaleko South Lansingu v severní části státu New York.

 Gilead a další školení

V Gileadu jsem měl příležitost získat báječné nové přátele. Jednou večer jsme se procházeli kolem areálu školy s Haroldem Kingem z Anglie a povídali jsme si o tom, kam asi budeme po graduaci posláni. „Nevěřím tomu, že jsem bílé doverské útesy viděl naposledy,“ řekl Harold. Měl pravdu — ale trvalo to celých 17 let, než je zase uviděl, a z toho čtyři a půl roku strávil na samotce v čínském vězení. *

Po graduaci jsem byl poslán do Texasu, abych tam sloužil jako cestující dozorce. Navštěvoval jsem sbory svědků Jehovových a duchovně jim pomáhal. Přivítali mě s otevřenou náručí. Pro bratry v Texasu bylo zajímavé, že k nim přijel mládenec z Evropy, čerstvý absolvent Gileadu. Uplynulo však jen sedm měsíců a byl jsem pozván do světového ústředí svědků Jehovových v newyorském Brooklynu. Bratr Knorr mě přidělil do kanceláře a dal mi za úkol, abych se naučil pracovní postupy ve všech odděleních. Když jsem se potom vrátil do Dánska, měl jsem uplatnit to, co jsem se naučil, a zajistit, aby se vše dělalo stejně jako v Brooklynu. Cílem bylo sjednotit postupy ve všech odbočkách, aby se dosáhlo větší účinnosti. Později mě bratr Knorr poslal do Německa.

Zavádění nových postupů v odbočkách

Když jsem v červenci 1949 dorazil do Wiesbadenu, bylo mnoho německých měst stále ještě v ruinách. V čele kazatelského díla stáli bratři, kteří byli pronásledováni od roku 1933, kdy se Hitler chopil moci. Někteří strávili ve věznicích a koncentračních táborech osm, deset nebo i více let. S takovými Jehovovými služebníky jsem spolupracoval tři a půl roku. Jejich vynikající příklad mi připomíná komentář německé historičky Gabriely Yonanové, která napsala: „Kdyby nebylo příkladu této křesťanské skupiny, která pod diktaturou národního socialismu zůstala pevná, museli bychom — po Osvětimi a holocaustu — pochybovat o tom, zda vůbec bylo možné naplnit Ježíšovo křesťanské učení.“

Můj úkol v odbočce byl stejný jako v Dánsku: zavádět nové, jednotné organizační postupy. Jakmile němečtí bratři pochopili, že úpravy rozhodně neznamenají kritiku jejich práce — ale že přišel čas, aby jednotlivé odbočky a ústředí lépe spolupracovaly —, nadchli se pro tyto změny a ochotně se pustili do práce.

V roce 1952 mi přišel z kanceláře bratra Knorra dopis, ve kterém bylo uvedeno, že mým dalším působištěm bude odbočka ve švýcarském Bernu. Od 1. ledna 1953 jsem tam měl sloužit jako dozorce odbočky.

Nové důvody k radosti ve Švýcarsku

Nedlouho potom, co jsem přijel do Švýcarska, jsem na sjezdu potkal Esther, a brzy jsme se zasnoubili. V srpnu 1954 mě bratr Knorr  pozval do Brooklynu, kde jsem se dozvěděl principy nové, vzrušující práce. Počet i velikost odboček na světě vzrostl natolik, že bylo zavedeno nové opatření. Svět byl rozdělen na zóny a každé z nich měl sloužit zónový dozorce. Mým úkolem bylo sloužit dvěma takovým zónám: v Evropě a ve Středomoří.

Brzy po této krátké návštěvě v Brooklynu jsem se vrátil do Švýcarska a připravoval se na zónovou službu. Esther a já jsme se vzali, a tak i Esther začala sloužit ve švýcarské odbočce. Moje první cesta vedla do misionářských domovů a odboček v Itálii, Řecku, na Kypru, v zemích Středního východu a na pobřeží severní Afriky a ve Španělsku a Portugalsku — celkem do 13 zemí. Pak jsem se na krátký čas vrátil do Bernu a potom pokračoval v cestě do všech ostatních evropských zemí na západ od železné opony. Během našeho prvního roku manželství jsem byl z domova pryč šest měsíců, kdy jsem sloužil křesťanským bratrům.

Změna okolností

V roce 1957 Esther zjistila, že čeká miminko. Odbočky nejsou zařízeny pro rodiče s dětmi, a tak jsme se rozhodli přestěhovat do Dánska, kde nám můj otec umožnil, abychom bydleli s ním. Esther se starala o naši dcerku Rakel i o mého otce, a já jsem pomáhal v nově postavené odbočce. Sloužil jsem jako instruktor na škole služby Království pro sborové dozorce a také jsem dále sloužil jako zónový dozorce.

Jako zónový dozorce jsem musel hodně cestovat, takže jsem, žel, býval dlouho pryč od své dcery. To mělo své následky. Jednou jsem nějaký čas pobýval v Paříži, kde jsme zřídili malou tiskárnu. Esther a Rakel za mnou přijely vlakem na Gare du Nord. Čekal jsem na ně s Léopoldem Jontèsem, který pracoval v odbočce. Rakel se postavila na stupátko vagonu, podívala se na Léopolda, pak na mne, pak zase na Léopolda a nakonec objala Léopolda.

K jiné, dramatické změně došlo, když mi bylo 45 let. Skončil jsem s celodobou službou, abych mohl finančně podporovat rodinu. Díky zkušenostem, které jsem nabyl ve službě  pro Jehovu, jsem získal místo ředitele exportu. Pracoval jsem pro tuto společnost asi devět let. Když Rakel dokončila školu, rozhodli jsme se, že zareagujeme na výzvu přestěhovat se tam, kde je větší potřeba hlasatelů Království.

Dotázal jsem se jedné agentury, jaké jsou pracovní příležitosti v Norsku. Odpověď mě nepotěšila. V 55 letech jsem měl velmi malou šanci. Přesto jsem se spojil s odbočkou v Oslo a pronajal dům poblíž města Dröbak. Důvěřoval jsem, že se nějaká pracovní příležitost přece jenom naskytne. Skutečně se jedna objevila, a my jsme pak mohli v Norsku strávit velmi příjemné období ve službě pro Království.

Nejraději vzpomínáme na to, jak jsme s většinou sboru cestovali na sever, abychom pracovali v nepřiděleném území. Pronajali jsme si chatky v kempu, a každý den jsme navštěvovali usedlosti roztroušené v nádherných horách. Velmi nás těšilo, když jsme těmto přátelským lidem vyprávěli o Božím Království. Rozšířili jsme mnoho literatury, ale na opětovné návštěvy si ti lidé museli počkat do příštího roku. Přesto na nás nezapomněli. Esther a Rakel si stále pamatují, jak nás při našem návratu objímali jako členy rodiny, které dlouho neviděli. Po třech letech v Norsku jsme se vrátili zpátky do Dánska.

Radosti rodinného života

Rakel se brzy nato zasnoubila s Nielsem Højerem, horlivým průkopníkem. Po svatbě Niels a Rakel pokračovali v celodobé službě, dokud se jim nenarodily děti. Niels vždycky byl jak dobrým manželem, tak znamenitým otcem, který se o rodinu opravdově zajímal. Jednoho dne časně ráno vzal syna na kolo a jeli na pláž pozorovat východ slunce. Jeden soused se ptal chlapce, co tam dělali. Ten odpověděl: „Modlili jsme se k Jehovovi.“

O několik let později jsme s Esther byli svědky křtu dvou našich nejstarších vnoučat, Benjamina a Nadji. Mezi pozorovateli byl i Niels, který se znenadání objevil přímo naproti mně. Podíval se na mne a řekl: „Pořádní chlapi nebrečí.“ Přesto jsme si v následujícím okamžiku padli do náruče a oba jsme plakali. Je to úžasné mít zetě, s nímž můžete plakat i smát se.

Stále se přizpůsobujeme okolnostem

K dalším projevům požehnání patřilo to, že jsme byli s Esther požádáni, abychom opět sloužili v dánské odbočce. V té době se však už připravovala výstavba mnohem většího areálu v Holbæku. Měl jsem výsadu spolupracovat při dozoru nad stavebními pracemi. Všechny je prováděli neplacení dobrovolníci. Navzdory tuhé zimě byl projekt do konce roku 1982 v zásadě hotov a všichni jsme se s radostí stěhovali do větších a lepších budov.

Brzy jsem se zapojil do kancelářské práce, která mne velmi uspokojovala, a Esther pracovala v telefonní ústředně. Musela však podstoupit výměnu kyčelního kloubu a o jeden a půl roku později operaci žlučníku. I když k nám pracovníci odbočky byli laskaví a ohleduplní, rozhodli jsme se, že bude pro všechny lepší, jestliže z odbočky odejdeme. Odstěhovali jsme se do sboru, kde sloužila naše dcera s rodinou.

Esther má nyní chatrné zdraví. Přesto mohu plným právem říci, že po všechny roky naší společné služby, kdy jsme se mnohokrát přizpůsobovali změněným okolnostem, pro mne byla skvělou společnicí a oporou. Navzdory zhoršujícímu se zdraví se oba stále můžeme v určité míře podílet na kazatelské službě. Když přemýšlím o svém životě, s vděčností si připomínám žalmistova slova: „Bože, vyučoval jsi mě od mládí.“ (Žalm 71:17)

[Poznámka pod čarou]

^ 15. odst. Viz anglické vydání Strážné věže z 15. července 1963, strany 437–442.

[Obrázek na straně 24]

Vykládáme zásilku literatury v německé odbočce v roce 1949

[Obrázek na straně 25]

Mezi mé spolupracovníky patřili i tito svědkové, kteří se vrátili z koncentračních táborů

[Obrázky na straně 26]

S Esther dnes a v den svatby v bernském betelu v říjnu 1955