Přejít k článku

Přejít na obsah

„Nezměnila bych vůbec nic!“

„Nezměnila bych vůbec nic!“

 Životní příběh

„Nezměnila bych vůbec nic!“

VYPRÁVÍ GLADYS ALLENOVÁ

Někdy se mě lidé ptají: „Kdybys mohla svůj život prožít znovu, co bys změnila?“ Mohu upřímně odpovědět: „Nezměnila bych vůbec nic!“ Ráda bych vám vysvětlila, proč to tak cítím.

V LÉTĚ roku 1929 mi byly dva roky, a tehdy se mému otci Matthewovi Allenovi stalo něco úžasného. Dostal brožuru Miliony nyní žijících lidí nikdy nezemrou. Vydali ji Mezinárodní badatelé Bible, což bylo tehdejší označení svědků Jehovových. Tatínek dychtivě přečetl pár stránek a pak nadšeně prohlásil: „To je to nejlepší, co jsem kdy četl.“

Krátce nato dostal další publikace badatelů Bible. To, co se z nich dozvěděl, začal hned sdělovat všem sousedům. V naší venkovské obci však nebyl žádný sbor svědků Jehovových. Tatínek si uvědomil, jak nutné je pravidelně pěstovat křesťanské společenství, a proto se v roce 1935 naše rodina přestěhovala do města Orangeville v kanadské provincii Ontario, kde byl sbor.

Tehdy nebylo zvykem povzbuzovat děti k účasti na sborovém shromáždění. Obvykle zůstávaly venku a hrály si, dokud shromáždění neskončilo. Tatínkovi se to však nelíbilo. Říkal si: „Jestliže jsou shromáždění dobrá pro mě, jsou dobrá i pro moje děti.“ Byli jsme sice ve sboru noví, ale tatínek dal mému bratrovi Bobovi, mým sestrám Elle a Ruby a mně pokyn, abychom chodili na shromáždění společně s dospělými, a tak jsme ho poslechli. Netrvalo dlouho a děti ostatních svědků tam začaly chodit také. Účast na shromáždění a podávání komentářů  se staly velmi důležitou součástí našeho života.

Tatínek miloval Bibli a uměl poutavě předvádět biblické příběhy. Tímto způsobem nám dětem vštěpoval do srdce důležitá poučení, která si až dodnes s láskou připomínám. Nikdy například nezapomenu poučení, že Jehova žehná těm, kdo ho poslouchají.

Tatínek nás také učil, jak máme používat Bibli, když obhajujeme svou víru. Vymyslel si na to hru. Tatínek třeba řekl: „Věřím, že po smrti půjdu do nebe. Teď mi dokažte, že to není pravda.“ Ruby a já jsme listovaly v konkordanci a hledaly jsme v ní texty, jimiž bychom mohly tu nauku vyvrátit. Když jsme nalezené texty přečetly, tatínek říkával: „To je sice zajímavé, ale ještě jste mě nepřesvědčily.“ A tak jsme se znovu pustily do hledání. Často nám trvalo celé hodiny, než tatínka naše odpovědi uspokojily. Ruby a já jsme se díky tomu dobře naučily objasňovat své náboženské názory a hájit svou víru.

Jak jsem překonala strach z lidí

Doma i při sborových shromážděních se mi sice dostalo vynikajícího školení, ale musím přiznat, že některé stránky křesťanského života mi přesto připadaly obtížné. Stejně jako mnoho mladých lidí jsem se ani já nechtěla lišit od druhých, zejména ne od spolužáků. Jedna z prvních zkoušek mé víry souvisela s tím, čemu jsme říkali informační pochody.

Skupina bratrů a sester při nich měla pomalu procházet hlavními ulicemi města a nosit plakáty s nápisy. Naše město mělo asi 3 000 obyvatel a všichni lidé se navzájem znali. Při jednom takovém informačním pochodu jsem šla na konci řady a nesla jsem plakát s nápisem „Náboženství je léčka a podvod“. Zahlédlo mě několik spolužáků, okamžitě se zařadili za mě a začali zpívat „Bože, nám krále chraň“. Co jsem měla dělat? Vroucně jsem se modlila, abych měla sílu jít dál. Když pochod skončil, oddychla jsem si a spěchala jsem do sálu Království, abych svůj plakát vrátila a šla domů. Ale bratr, který měl tyto pochody na starosti, řekl, že právě začíná další pochod a že jim chybí ještě jeden člověk, který by nesl plakát. A tak jsem šla znovu, a modlila jsem se ještě usilovněji. Spolužáci však už byli unavení a odešli domů. Moje modlitby o sílu se tedy změnily v díkůvzdání. (Přísloví 3:5)

Celodobé služebníky jsme u nás doma vždy vítali. Byli to radostní lidé a rádi jsme je hostili. Kam až mi paměť sahá, naši rodiče nám dětem stále zdůrazňovali, že celodobá služba je nejlepší životní dráha.

Jejich povzbuzení jsem si vzala k srdci, a v roce 1945 jsem vstoupila do celodobé služby. Později jsem se připojila ke své sestře Elle, která sloužila jako průkopnice ve městě London v provincii Ontario. Tam jsem poznala jedno odvětví služby, o němž jsem si myslela, že ho nikdy nezvládnu. Bratři obcházeli stolky v místních barech a stálým zákazníkům nabízeli výtisky Strážné věže Útěchy (nyní Probuďte se!). Naštěstí se tato činnost vykonávala vždy jen v sobotu odpoledne, a tak jsem se mohla celý týden modlit, abych byla dost odvážná a do té služby šla. Ta práce pro mě  opravdu nebyla snadná, ale přinášela mi radost.

Kromě toho jsem se naučila rozšiřovat mimořádná vydání Útěchy, v nichž se poukazovalo na pronásledování našich bratrů v nacistických koncentračních táborech. S těmito časopisy jsme přicházeli zejména k významným kanadským podnikatelům, mezi nimiž byli i ředitelé velkých firem. V průběhu let jsem se přesvědčila, že nás Jehova vždy podporuje, pokud se na něj spoléháme a prosíme ho o sílu. Je to tak, jak říkával tatínek. Jehova žehná těm, kdo ho poslouchají.

Přijímám pozvání sloužit v Québeku

Čtvrtého července 1940 bylo dílo svědků Jehovových v Kanadě zakázáno. Zákaz byl později zrušen, ale v římskokatolické provincii Québec jsme byli přesto pronásledováni. Byla zorganizována zvláštní kampaň, která měla upozornit na to, jak špatně se zde zachází s našimi bratry. Používal se při tom ostře psaný traktát Quebec’s Burning Hate for God and Christ and Freedom Is the Shame of All Canada (Palčivá nenávist Québeku k Bohu a Kristu a ke svobodě je hanbou celé Kanady). S několika sty průkopníky se v Montréalu sešel Nathan H. Knorr, člen vedoucího sboru svědků Jehovových. Vysvětlil nám, jaké důsledky pro nás tato kampaň může mít. Bratr Knorr nám řekl, že pokud se do ní zapojíme, můžeme očekávat, že budeme zatýkáni a vězněni. A to se skutečně stalo. V tom období jsem byla zatčena patnáctkrát. Když jsme vycházeli do kazatelské služby, brali jsme si s sebou kartáček na zuby a hřeben pro případ, že bychom strávili noc ve vězení.

Zpočátku jsme pracovali většinou v noci, abychom na sebe co nejméně upozorňovali. Nosívala jsem mimořádně velkou zásobu traktátů v tašce, kterou jsem si zavěsila na krk a nosila ji pod pláštěm. Taška plná traktátů byla docela objemná, takže to vypadalo, že jsem těhotná. To se mi hodilo, když jsem přeplněnou tramvají jezdívala do svého obvodu. Stávalo se, že nějaký galantní muž vstal a nabídl své místo „těhotné“ dámě.

Časem jsme začali rozšiřovat traktáty i přes den. Nechali jsme je vždy u tří nebo čtyř dveří a pak jsme šli do jiného obvodu. Obvykle to dopadlo dobře. Těžkosti jsme však mohli očekávat tehdy, když se o naší přítomnosti dozvěděl některý římskokatolický farář. Farář jednou podnítil dav 50 nebo 60 dospělých lidí i dětí, aby na nás házeli rajčata a vajíčka. Jedna křesťanská sestra nám poskytla útočiště a dovolila nám přespat u ní na podlaze.

V Québeku bylo velmi zapotřebí průkopníků, kteří by kázali francouzsky mluvícím obyvatelům, a proto jsme se s mojí sestrou Ruby v prosinci 1958 začaly učit francouzštinu. V této provincii jsme potom byly posílány do mnoha míst, kde lidé mluví francouzsky. Každé z těchto působišť bylo v určitém ohledu jedinečné. V jednom takovém místě jsme chodily dva roky dům od domu osm hodin denně a nikdo nám neotevřel. Lidé vždy přišli ke dveřím a stáhli žaluzie. My jsme se však nevzdaly. Dnes jsou v tomto městě dva vzkvétající sbory.

Jehova nás podporoval ve všech směrech

V roce 1965 jsme začaly se zvláštní průkopnickou službou. V jednom působišti jsme pochopily plný dosah slov apoštola Pavla, jež jsou zaznamenána v 1. Timoteovi 6:8: „Máme-li ... obživu a čím se přikrýt, budeme s tím spokojeni.“ Abychom pokryly veškeré výdaje, musely jsme šetřit, kde se dalo. Proto jsme si odkládaly stranou peníze na činži, topení, elektřinu a na jídlo. Potom nám až do konce měsíce zůstalo 25 centů, které jsme mohly utratit, jak jsme chtěly.

Kvůli omezeným finančním prostředkům jsme mohly topit jen několik hodin v noci. V naší ložnici tedy nikdy nebylo víc než 15 °C a často bylo mnohem chladněji. Potom nás  jednoho dne navštívil syn jedné paní, se kterou Ruby studovala. Po návratu domů zřejmě matce řekl, že určitě zmrzneme. Jeho matka nám pak posílala každý měsíc deset dolarů, abychom si kupovaly naftu a mohly si topit celý den. V žádném směru jsme necítily nedostatek. Nebyly jsme sice bohaté, ale vždy jsme měly to, co jsme potřebovaly. Měly jsme dojem, že všechno, co máme navíc, je požehnáním. Opravdu to odpovídalo slovům v Žalmu 37:25: „Neviděl [jsem] nikoho spravedlivého úplně opuštěného, ani jeho potomstvo, jak hledá chléb.“

Musely jsme sice čelit odporu, ale s radostí jsem pozorovala, jak mnozí lidé, s nimiž jsem v té době vedla biblické studium, získávají poznání pravdy. Mimořádnou radost jsem měla z toho, že někteří nastoupili dráhu celodobých služebníků.

Úspěšně zvládám nové náročné situace

V roce 1970 se naším novým působištěm stal Cornwall v provincii Ontario. Asi rok potom, co jsme do Cornwallu přišly, onemocněla naše maminka. Tatínek zemřel už v roce 1957. Společně s mými dvěma sestrami jsme se o maminku staraly až do její smrti v roce 1972. Ve zvláštní průkopnické službě jsme měly partnerky — byla to Ella Lisitzová a Ann Kowalenková — a ty nás tehdy láskyplně podporovaly a pomáhaly nám, abychom si zachovaly vyrovnanost. Za naší nepřítomnosti se staraly o naše zájemce a plnily za nás různé jiné povinnosti. Skutečně se prokázalo, že jsou pravdivá slova Přísloví 18:24: „Existuje přítel, který přilne těsněji než bratr.“

Život přináší mnoho náročných situací. Jehovova paže mne však láskyplně podporovala, a ve všech zkouškách jsem proto mohla obstát. Z celodobé služby se mohu těšit až dodnes. Bob, který zemřel v roce 1993, strávil v průkopnické službě více než dvacet let, a z toho deset krásných let vykonával tuto službu se svou manželkou Doll. Má starší sestra Ella, která zemřela v říjnu 1998, byla v průkopnické službě přes třicet let a průkopnického ducha si zachovala až do konce svého života. V roce 1991 se zjistilo, že moje druhá sestra, Ruby, má rakovinu. Síly sice neměla  mnoho, ale plně ji využívala ke kázání dobré zprávy. Zemřela 26. září 1999, ale až do toho rána jí zůstal smysl pro humor. Sestru už nemám, ale stále mám duchovní rodinu bratrů a sester a s jejich pomocí si udržuji smysl pro humor také já.

Když se tak dívám zpátky na svůj život, co bych vlastně změnila? Nikdy jsem se nevdala, ale měla jsem láskyplné rodiče, bratra a sestry, a pro všechny byla pravda tím nejdůležitějším v životě. Těším se, že se s nimi brzy setkám při vzkříšení. Už teď cítím, jak mě tatínek objímá a vidím maminčiny slzy, až si padneme do náručí. Ella, Ruby a Bob budou skákat radostí.

Jsem pevně rozhodnuta, že do té doby budu své zdraví a energii, jež mi ještě zbývají, dále využívat ke chvále a cti Jehovy. Život v celodobé průkopnické službě je podivuhodný a přináší velké uspokojení. Žalmista měl pravdu, když o těch, kdo chodí po Jehovových cestách, řekl: „Budeš šťastný a povede se ti dobře.“ (Žalm 128:1, 2)

[Obrázky na straně 26]

Tatínek miloval Bibli. Učil nás, abychom ji používali, když obhajujeme svou víru

[Obrázek na straně 28]

Zleva doprava: Ruby, já, Bob, Ella, maminka a tatínek v roce 1947

[Obrázek na straně 28]

Přední řada, zleva doprava: já, Ruby a Ella na oblastním sjezdu v roce 1998