Přejít k článku

Přejít na obsah

Otázky čtenářů

Otázky čtenářů

 Otázky čtenářů

Je správné obracet se k Bohu v modlitbě, i když v ní neuvedeme slova „v Ježíšově jménu“ nebo nějaké podobné vyjádření?

Bible ukazuje, že když se křesťané chtějí přiblížit k Jehovovi v modlitbě, měli by to dělat v Ježíšově jménu. Ježíš řekl svým učedníkům: „Nikdo nepřichází k Otci, leda skrze mne.“ A dodal: „O cokoli ... poprosíte v mém jménu, udělám to, aby byl Otec oslaven ve spojitosti se Synem. Jestliže poprosíte o cokoli v mém jménu, udělám to.“ (Jan 14:6, 13, 14)

Dílo Cyclopedia of Biblical, Theological, and Ecclesiastical Literature v pojednání o Ježíšově jedinečném postavení říká: „Modlitba je určena samotnému Bohu, skrze Ježíše Krista jako Prostředníka. Všechny snažné prosby, jimiž se lidé obracejí ke světcům či k andělům, jsou tedy nejen bezcenné, ale jsou rouháním. Uctívání jakéhokoli tvora, bez ohledu na to, jak vysoké má postavení, je modlářstvím, a Boží posvátný zákon je přísně zakazuje.“

Co však, když člověk, který prožil něco velmi krásného, Jehovovi poděkuje, ale nepřipojí slova „v Ježíšově jménu“? Bylo by to nesprávné? Ne, nemusí to tak být. Dejme tomu, že se křesťan náhle ocitne v nějakém nebezpečí a jen vykřikne: „Jehovo, pomoz mi!“ Bůh jistě neodmítne pomoc jen proto, že jeho služebník neřekl slova „ve jménu Ježíše Krista“.

Měli bychom si však uvědomit, že pouze promluvit nahlas, byť i k Bohu, ještě samo o sobě není modlitba. Když Kain zabil svého bratra Abela, Jehova jej za tento čin odsoudil. Kain potom řekl: „Můj trest za provinění je příliš velký, abych jej unesl. Tak mě dnešního dne skutečně vyháníš z povrchu zemské půdy, a budu skryt před tvým obličejem; a musím se stát tulákem a uprchlíkem na zemi, a je jisté, že kdokoli mě najde, zabije mne.“ (1. Mojžíšova 4:13, 14) Kain sice tato slova řekl Jehovovi, ale dal tím pouze průchod svým citům a postěžoval si na trpké ovoce hříchu.

Bible nám říká: „Bůh se staví proti domýšlivým, ale pokorným dává nezaslouženou laskavost.“ Kdybychom Nejvyššího oslovovali neuctivě, jako by to byl pouhý člověk, jistě bychom tím dávali najevo nedostatek pokory. (Jakub 4:6; Žalm 47:2; Zjevení 14:7) Bylo by také neuctivé, kdybychom sice věděli, co Boží slovo říká o Ježíšově úloze, a přece bychom při modlitbě záměrně nevyjádřili, že Ježíše Krista uznáváme. (Lukáš 1:32, 33)

To neznamená, že Jehova od nás očekává modlitbu v nějakém zvláštním stylu nebo nějakého předepsaného znění. Nejdůležitější je stav našeho srdce. (1. Samuelova 16:7) V prvním století n. l. jeden římský důstojník, který se jmenoval Kornélius, „neustále úpěnlivě prosil Boha“. Kornélius, neobřezaný pohan, nebyl Jehovovi zasvěcen. Pravděpodobně své modlitby nevyslovoval v Ježíšově jménu, ale přesto „vystoupily jako upomínka před Boha“. Proč? Protože Bůh, který ‚zkoumá srdce‘, viděl, že Kornélius je ‚oddaný muž, který se bojí Boha‘. (Skutky 10:2, 4; Přísloví 17:3) Jakmile Kornélius získal poznání o „Ježíšovi, který byl z Nazaretu“, obdržel svatého ducha a stal se Ježíšovým pokřtěným učedníkem. (Skutky 10:30–48)

Lidem ostatně nepřísluší rozhodovat o tom, které modlitby Bůh slyší. Jestliže křesťan při určité příležitosti pronáší nějaký výrok k Bohu a nedopatřením neuvede slova „v Ježíšově jménu“ nebo něco podobného, nemusí se zatěžovat pocitem viny. Jehova dobře zná naše omezení, a chce nám pomáhat. (Žalm 103:12–14) Můžeme si být jisti, že pokud projevujeme víru v „Božího Syna..., slyší [nás], ať prosíme o cokoli podle jeho vůle“. (1. Jana 5:13, 14) Ovšem zejména při veřejné modlitbě, která je pronášena jménem přítomných, dávají praví křesťané najevo, že uznávají úlohu, kterou podle Písma zaujímá v Jehovově záměru Ježíš. A poslušně se snaží vyjádřit úctu k Ježíšovi tím, že se ve svých modlitbách obracejí k Bohu Ježíšovým prostřednictvím.