Přejít k článku

Přejít na obsah

Empatie — Klíč k laskavosti a soucitu

Empatie — Klíč k laskavosti a soucitu

 Empatie — Klíč k laskavosti a soucitu

„ZMÍRNÍŠ-LI bolest, co bližní tvůj cítí, pak není marné celé tvé žití,“ napsala Helen Kellerová. Jistě chápala, co znamená mít rozjitřené city. Když jí bylo pouhých 19 měsíců, následkem nemoci úplně oslepla a ohluchla. Jedna soucitná učitelka ji však naučila číst Braillovo písmo a psát jím, a později naučila Helen mluvit.

Helenina učitelka, Ann Sullivanová, sama až příliš dobře věděla, jaké pocity frustrace přemáhají ty, kdo bojují s nějakým tělesným postižením. Sama byla téměř slepá. Byla však trpělivá a vynalezla způsob, jak s Helen komunikovat. Dělala to tak, že jí na ruku „vypisovala“ písmena. Empatie této učitelky podnítila Helen k rozhodnutí, že sama bude také pomáhat hluchoslepým lidem a že tomu zasvětí svůj život. Helen zvládla s velkým úsilím své vlastní tělesné postižení a mohla se pak vcítit do situace lidí, kteří byli v podobné situaci. Chtěla jim pomáhat.

Jistě jste si povšimli, že v tomto sobeckém světě je snadné ‚zavřít dveře svého něžného soucitu‘, a nevšímat si toho, co potřebují druzí. (1. Jana 3:17) Pro křesťany ovšem platí příkaz, aby milovali svého bližního a měli jeden k druhému vřelou lásku. (Matouš 22:39; 1. Petra 4:8) Pravděpodobně si však uvědomujete, jak to ve skutečnosti dopadá: Rozhodně chceme mít jeden k druhému lásku, ale příležitosti k tomu, abychom zmírnili něčí bolest, často přehlédneme. Důvod může být zcela prostý, že totiž nevíme, co druzí potřebují. Je třeba otevřít dveře své laskavosti a soucitu, a klíčem k tomu je empatie.

Co je empatie?

Jeden slovník říká, že je to „schopnost ztotožnit se s druhým v jeho situaci a mít pochopení pro jeho pocity a pohnutky“. Definuje se také jako schopnost vžít se do situace druhého. K tomu, abychom někomu mohli projevit empatii, je především nutné jeho situaci pochopit a potom sdílet pocity, které v něm tato situace vyvolává. Ano, empatie mimo jiné znamená, že bolest druhého pociťujeme ve svém srdci.

Slovo „empatie“ se v Bibli nevyskytuje, ale Písmo na tuto vlastnost poukazuje nepřímo. Apoštol Petr radil křesťanům, aby projevovali ‚soucítění, bratrskou náklonnost a soucit‘. (1. Petra 3:8) Řecké slovo překládané výrazem ‚soucítění‘ doslovně znamená „trpět s druhým“ nebo „mít soucit“. K podobnému cítění povzbuzoval apoštol Pavel, když spolukřesťany vybízel: „Radujte se s těmi, kdo se radují; plačte s těmi, kdo pláčou.“ Pavel dodal: „Dbejte o druhé stejně jako sami o sebe.“ (Římanům 12:15, 16) Co myslíte, mohli bychom  vůbec milovat svého bližního jako sami sebe, kdybychom se neuměli vžít do jeho situace?

Přirozenou empatii projevuje do určité míry téměř každý. Na koho by nepůsobily drásající fotografie hladovějících dětí nebo zoufalých uprchlíků? Která milující matka by si nevšímala vzlykání svého dítěte? Ne každé utrpení se však dá snadno rozeznat. Je opravdu těžké plně pochopit pocity člověka, který trpí depresí nebo má nějaké skryté tělesné postižení či nějakou poruchu příjmu potravy — pokud jsme sami nikdy takové problémy neměli. Písmo nám však ukazuje, že se můžeme a máme naučit soucítit s lidmi, v jejichž situaci sami nejsme.

Biblické příklady empatie

Nejlepší příklad empatie nám poskytuje Jehova. Ačkoli sám je dokonalý, neočekává dokonalost od nás, protože „sám dobře zná naše utváření, pamatuje, že jsme prach“. (Žalm 103:14; Římanům 5:12) Je si vědom našich omezení, a proto také ‚nedovolí, abychom byli pokoušeni nad to, co můžeme snést‘. (1. Korinťanům 10:13) Prostřednictvím svých služebníků a svého ducha nám pomáhá najít východisko. (Jeremjáš 25:4, 5; Skutky 5:32)

Jehova osobně cítí bolest, kterou trpí jeho lid. Židům, kteří se vrátili z Babylónu, řekl: „Kdo se dotýká vás, dotýká se mé oční bulvy.“ (Zecharjáš 2:8) David, jeden z pisatelů Bible, dobře věděl o tom, že Bůh s ním cítí, a proto o Bohu řekl: „Vlij přece mé slzy do svého koženého měchu. Což nejsou v tvé knize?“ (Žalm 56:8) Jehova pamatuje na slzy svých věrných služebníků, kteří zápasí o to, aby ve vztahu k němu zůstali ryzí. Jejich slzy jsou jakoby zapsané v Boží knize — a toto vědomí je pro ně velkou útěchou.

Ježíš Kristus je vnímavý k citům druhých stejně jako jeho nebeský Otec. Uzdravil hluchého muže, ale předtím ho odvedl do ústraní, pravděpodobně proto, že by tento člověk jinak mohl kvůli takovému zázračnému uzdravení upadnout do rozpaků nebo že by ho to mohlo až příliš polekat. (Marek 7:32–35) Při jiné příležitosti Ježíš pozoroval vdovu, jejíž jediný syn měl být právě pohřben. Okamžitě vycítil její bolest, přistoupil k pohřebnímu průvodu a mladého muže vzkřísil. (Lukáš 7:11–16)

Po svém vzkříšení se Ježíš objevil Saulovi, který byl na cestě do Damašku. Saul se od něj dozvěděl, že zlomyslné pronásledování Ježíšových učedníků se dotýká samotného Ježíše. Ten mu řekl: „Jsem Ježíš, kterého pronásleduješ.“ (Skutky 9:3–5) Podobně jako matka, která cítí bolest svého nemocného dítěte, i Ježíš osobně pociťoval bolest, kterou trpěli jeho učedníci. Ježíš, jako náš nebeský velekněz, také ‚projevuje účast s našimi slabostmi‘, neboli, podle Ekumenického překladu, je schopen ‚mít soucit s našimi slabostmi‘. (Hebrejcům 4:15)

Apoštol Pavel se naučil vnímavě reagovat na utrpení a pocity druhých. Zeptal se: „Kdo je slabý, a já nejsem slabý? Kdo je přiváděn  ke klopýtání, a já nejsem popouzen?“ (2. Korinťanům 11:29) Když ve filipském vězení anděl zázračným způsobem uvolnil Pavlovi a Silovi jejich pouta, Pavel nejdříve myslel na to, aby žalářníkovi řekl, že nikdo neuprchl. Měl pro žalářníka pochopení a vycítil, že by tento muž mohl spáchat sebevraždu. Pavel věděl, že podle římského zvyku by žalářník byl tvrdě potrestán, kdyby některý vězeň uprchl — zejména pokud žalářník dostal výslovný pokyn, aby tohoto vězně bedlivě střežil. (Skutky 16:24–28) Svým laskavým jednáním tedy Pavel žalářníkovi zachránil život, a na tohoto muže to zapůsobilo tak, že on i členové jeho domácnosti učinili potřebné kroky a stali se křesťany. (Skutky 16:30–34)

Jak můžeme empatii pěstovat

Písmo nás na mnoha místech vybízí, abychom napodobovali našeho nebeského Otce a jeho Syna, Ježíše Krista. Empatie je tedy vlastnost, kterou potřebujeme rozvíjet. Jak? Existují tři hlavní způsoby, jak se naučit lépe vnímat potřeby a pocity druhých. Je to: naslouchání, pozorování a používání představivosti.

Naslouchejme. Jestliže pozorně nasloucháme, dozvíme se, s jakými problémy se druzí potýkají. A čím lépe nasloucháme, tím větší je pravděpodobnost, že nám otevřou své srdce a svěří se nám se svými pocity. „Když jsem přesvědčena, že mi starší bude naslouchat, mohu s ním mluvit,“ říká Miriam. „Chci si být jista, že mému problému skutečně rozumí. Moje důvěra k němu roste, jestliže mi klade zkoumavé otázky, z nichž poznám, že mi pozorně naslouchal.“

Pozorujme. Ne každý nám otevřeně řekne, co pociťuje nebo prožívá. Jestliže se však některý spolukřesťan zdá sklíčený nebo některý mladý člověk přestane být sdílný anebo Boží služebník, který býval horlivý, ztratí své nadšení, pak všímavý pozorovatel takové změny postřehne. Schopnost vycítit problém hned v zárodku potřebují mít zejména rodiče. „Maminka vždycky nějak pozná, jak mi je, dřív než o tom s ní mluvím,“ říká Marie, „takže se jí mohu snadno svěřovat se svými problémy.“

Používejme svou představivost. Empatii můžeme nejlépe podnítit tím, že se sami sebe ptáme: Jak bych se v takové situaci cítil já? Jak bych reagoval? Co bych potřeboval? Jobovi tři falešní utěšitelé nebyli schopni vžít se do Jobovy situace. Proto Joba odsuzovali za domnělé hříchy, kterých se podle jejich názoru musel dopustit.

Odsuzovat chyby bývá pro nedokonalé lidi často snadnější než chápat pocity. Jestliže se však usilovně snažíme představit si, jakou tíseň asi pociťuje člověk, kterého něco trápí, pomůže nám to s ním soucítit, a ne ho odsuzovat. Juan, zkušený starší, o tom říká: „Když pozorně naslouchám a snažím se celé situaci porozumět, dřív než začnu předkládat nějaké návrhy, mohu pak poradit daleko lépe.“

Publikace, které rozšiřují svědkové Jehovovi, už v tomto směru pomohly mnoha lidem. Časopisy Strážná věž Probuďte se! pojednávaly o složitých problémech, například o depresi nebo o zneužívání dětí. Takové aktuální informace pomáhají čtenářům být vnímavější k pocitům lidí, kteří byli takovými problémy postiženi. Podobně i kniha Otázky mladých lidí — Praktické odpovědi už pomohla mnoha rodičům pochopit problémy jejich dětí.

 Empatie pomáhá v křesťanské činnosti

Sotva kdo z nás by se lhostejně díval na zubožené hladové dítě, kdyby sám měl jídlo, o které by se s ním mohl rozdělit. Pociťujeme-li k někomu empatii, rozpoznáme také duchovní stav tohoto člověka. O Ježíšovi čteme v Bibli: „Když viděl zástupy, bylo mu jich líto, protože byli sedření a byli zmítáni sem a tam jako ovce bez pastýře.“ (Matouš 9:36) V podobném duchovním stavu jsou dnes miliony lidí, a potřebují pomoc.

Jestliže chceme dosáhnout srdce některých lidí, je možná zapotřebí — stejně jako v Ježíšově době — překonat předsudky a zakořeněné tradice. Boží služebník, který se snaží učinit své poselství přitažlivějším a umí uplatňovat empatii, hledá společný základ pro rozmluvu nebo se snaží mluvit o námětech, jež posluchače zajímají. (Skutky 17:22, 23; 1. Korinťanům 9:20–23) Také laskavé skutky, jež jsou projevem naší empatie, mohou přimět naše posluchače k tomu, aby lépe vnímali poselství o Království. To se stalo i v případě žalářníka ve Filipech.

Empatie je neocenitelná také v tom směru, že nám pomáhá přehlížet nedostatky druhých ve sboru. Jestliže se snažíme pochopit pocity bratra, který nás urazil, jistě pro nás bude snadnější mu odpustit. Je možné, že kdybychom byli v jeho situaci a pocházeli bychom z téhož prostředí jako on, reagovali bychom stejně. Jehova projevuje empatii, a proto „pamatuje, že jsme prach“. Neměla by tedy i nás empatie podněcovat k tomu, abychom brali v úvahu nedokonalost druhých a ‚velkoryse jim odpouštěli‘? (Žalm 103:14; Kolosanům 3:13)

Máme-li někomu, kdo se dopustil chyby, poskytnout radu, pravděpodobně to uděláme daleko laskavěji, jestliže se vžijeme do pocitů a vnitřního rozpoložení takového člověka. Křesťanský starší, který se umí vcítit do situace druhého člověka, si připomíná, že stejné chyby by se mohl dopustit i on a že by mohl být ve stejné situaci. Pavel proto doporučuje: „Pokuste se ... usměrnit takového člověka v duchu mírnosti, zatímco každý upíráš oči sám na sebe, abys také nebyl pokoušen.“ (Galaťanům 6:1)

Empatie nás také může podnítit k tomu, abychom — pokud je to v našich silách — nabídli spolukřesťanovi praktickou pomoc, i když se možná neodváží o ni požádat. Apoštol Jan píše: „Kdokoli ... má prostředky tohoto světa k podpoře života a spatří svého bratra, který má nouzi, a přesto před ním zavře dveře svého něžného soucitu, jak v něm zůstává Boží láska? ... Nemilujme slovem ani jazykem, ale skutkem a pravdou.“ (1. Jana 3:17, 18)

K tomu, abychom milovali „skutkem a pravdou“, je nutné, abychom nejdříve viděli, co konkrétně naši bratři potřebují. Všímáme si bedlivě toho, co potřebují, abychom jim mohli pomáhat? Právě v tom totiž spočívá empatie.

Pěstujme soucítění

Je možné, že sami od sebe bychom empatii příliš neprojevovali, ale můžeme empatii pěstovat. Budeme-li naslouchat bedlivěji, budeme-li pozorovat s větším zájmem a budeme-li se častěji vžívat do situace druhých, naše empatie se prohloubí. Potom budeme chtít projevovat víc lásky, laskavosti a soucitu svým dětem, spolukřesťanům i lidem v našem okolí.

Nikdy nepřipusťme, aby naši empatii dusilo sobectví. „Nemyslete jen na sebe a na vlastní blaho,“ napsal Pavel, „spíš přemýšlejte, jak prospět jiným.“ (Filipanům 2:4, Slovo na cestu) Na empatii, kterou projevuje Jehova a jeho Velekněz Ježíš Kristus, závisí naše věčná budoucnost. Pěstovat tuto vlastnost je tedy naší morální povinností. Empatie nás podnítí k tomu, abychom se stali lepšími Božími služebníky a lepšími rodiči. A díky empatii se navíc přesvědčíme o tom, že „více štěstí je v dávání než v přijímání“. (Skutky 20:35)

[Obrázek na straně 25]

Empatie nás vede k tomu, abychom si všímali toho, co potřebují druzí, a pomáhali jim

[Obrázek na straně 26]

Naučíme se projevovat empatii, jakou přirozeně pociťuje milující matka ke svému dítěti?