Přejít k článku

Přejít na obsah

Jehova nás učil trpělivosti a vytrvalosti

Jehova nás učil trpělivosti a vytrvalosti

 Životní příběh

Jehova nás učil trpělivosti a vytrvalosti

VYPRÁVÍ ARISTOTELIS APOSTOLIDIS

V severním podhůří Kavkazu leží ruské město Pjatigorsk, které je proslulé svými minerálními prameny a mírným podnebím. Zde žili moji rodiče, kteří byli řeckými uprchlíky, a zde jsem se v roce 1929 narodil. O deset let později, po strašlivém období stalinského pronásledování, teroru a etnických čistek, jsme se stali uprchlíky znovu. Byli jsme totiž přinuceni odstěhovat se do Řecka.

KDYŽ jsme se přistěhovali do Pirea v Řecku, dostalo pro nás slovo „uprchlíci“ úplně nový význam. Měli jsme pocit, že sem vůbec nepatříme. Můj bratr a já jsme sice měli jména po dvou slavných řeckých filozofech, Sokratovi a Aristotelovi, ale tato jména jsme slyšeli jen málokdy. Všichni nám říkali rusáčkové.

Krátce po vypuknutí druhé světové války zemřela má milovaná maminka. Byla ztělesněním našeho domova, a když jsme ji ztratili, byli jsme zdrceni. Předtím byla nějaký čas nemocná a naučila mě mnoha pracím v domácnosti. Později v životě mi to bylo velmi užitečné.

Válka a osvobození

Válka, nacistická okupace a neustálé bombardování ze strany spojeneckých vojsk navodily atmosféru, v níž se každý den zdálo, že se už zítřka nedožijeme. Všude byla chudoba, hlad a umírání. Od svých jedenácti let  jsem musel těžce pracovat společně se svým otcem, abychom měli my tři z čeho žít. Moje vzdělávání bylo ztíženo, jednak válkou a tím, co s ní bylo spojeno, a jednak tím, že jsem neuměl dobře řecky.

V říjnu 1944 německá okupace Řecka skončila. Krátce nato jsem se dostal do styku se svědky Jehovovými. Žili jsme tehdy v bídě a beznaději a biblická vyhlídka na šťastnou budoucnost pod vládou Božího Království zapůsobila na moje srdce. (Žalm 37:29) Boží slib nekonečného života v pokojných podmínkách, které na této zemi nastanou, na mě působil skutečně jako balzám. (Izajáš 9:7) V roce 1946 jsem byl společně s otcem pokřtěn a tím jsme symbolizovali své zasvěcení Jehovovi.

Následující rok jsem s radostí přijal své první služební pověření jako oznamovací služebník (později se mu začalo říkat služebník pro časopisy) ve druhém sboru, který vznikl v Pireu. Náš obvod sahal od Pirea až k Elefsíně, což je vzdálenost asi 50 kilometrů. Tehdy sloužilo ve sboru mnoho pomazaných křesťanů. To, že jsem s nimi mohl pracovat a učit se od nich, jsem považoval za velkou výsadu. Byl jsem rád v jejich společnosti, protože měli nepřeberné množství zážitků, které svědčily o tom, jaké úsilí museli vynaložit, aby vytrvali v kázání. Z jejich způsobu života bylo patrné, že k tomu, abychom sloužili Jehovovi věrně, je nutná velká trpělivost a vytrvalost. (Skutky 14:22) Mám opravdu radost, že v této oblasti je dnes přes padesát sborů svědků Jehovových.

Neočekávaný problém

Za nějaký čas jsem se seznámil s Eleni, krásnou, horlivou mladou křesťankou z města Pátra. Koncem roku 1952 jsme se zasnoubili. Za několik měsíců však Eleni těžce onemocněla. Lékaři zjistili, že má nádor na mozku, a její stav byl kritický. Byla nutná okamžitá operace. S vynaložením velkého úsilí se nám podařilo najít v Aténách lékaře, který byl ochoten i při tehdejším nedostatečném vybavení vyhovět našemu náboženskému přesvědčení a provést operaci bez transfuze krve. (3. Mojžíšova 17:10–14; Skutky 15:28, 29) Po operaci posuzovali lékaři stav mé snoubenky poměrně optimisticky, ale nevylučovali možnost recidivy.

Jak jsem se měl v této situaci zachovat? Měl jsem snad vzhledem ke změněným okolnostem zrušit své zasnoubení a zbavit se závazku? To rozhodně ne! Svým zasnoubením jsem dal slib, a chtěl jsem, aby mé ano znamenalo ano. (Matouš 5:37) Ani na chvíli jsem si nedovolil uvažovat jinak. Eleni se do jisté míry zotavila — pečovala o ni tehdy její starší sestra — a v prosinci 1954 jsme se vzali.

Po třech letech došlo u Eleni k recidivě a týž lékař musel provést další operaci. Tentokrát bylo nutno zasáhnout do mozku hlouběji, aby byl nádor úplně odstraněn. Následkem tohoto zákroku zůstala moje manželka částečně ochrnutá a měla těžce poškozené centrum řeči. Nyní nám oběma vznikla celá řada úplně nových složitých problémů. I ten nejjednodušší úkon se pro mou drahou  manželku stal obtížným. Její stav se velmi zhoršil, a museli jsme proto ve svém každodenním životě provést velké změny. Především jsme však potřebovali nesmírnou trpělivost a vytrvalost.

Právě v této situaci se ukázalo, jak velmi cenné bylo to, co jsem se naučil od maminky. Každé ráno jsem přichystal všechno, co bude třeba k přípravě jídla, a Eleni vařila. Velmi často jsme zvali hosty, mimo jiné i celodobé služebníky, zájemce, s nimiž jsme studovali Bibli, a spolukřesťany, kteří s námi byli ve sboru a byli v nouzi. Všem u nás velice chutnalo. I jiné práce v domácnosti jsme s Eleni dělali společně, takže jsme doma měli čisto a uklizeno. Tato mimořádně náročná situace trvala 30 let.

Horlivost navzdory tělesnému postižení

Na mě i na ostatní působilo opravdu silným dojmem to, že moji manželku nemohlo nic připravit o lásku k Jehovovi a o horlivost ve službě. Eleni se vytrvale snažila mluvit a během doby se jí to začalo dařit, i když používala jen velmi omezenou slovní zásobu. Velice ráda oslovovala lidi na ulici, aby se dozvěděli dobrou zprávu z Bible. Když jsem jezdil na služební cesty, bral jsem Eleni s sebou a auto jsem obvykle zaparkoval u chodníku, kde chodilo hodně lidí. Otevřela okénko a vybízela kolemjdoucí, aby si brali Strážnou věž Probuďte se! Jednou rozšířila za dvě hodiny 80 časopisů. Velmi často upotřebila všechny starší výtisky, které byly k dispozici ve sboru. Eleni se pravidelně podílela i na jiných odvětvích kazatelské služby.

Během všech těch let, kdy byla invalidní, stále se mnou navštěvovala shromáždění. Nikdy nevynechala žádný sjezd, ani v době, kdy jsme museli kvůli pronásledování svědků Jehovových v Řecku cestovat za hranice. I přes své zdravotní omezení se s radostí účastnila sjezdů v Rakousku, Německu, na Kypru a v jiných zemích. Eleni si nikdy nestěžovala a nebyla náročná, ani když musela kvůli mým přibývajícím odpovědným úkolům ve službě Jehovovi občas snášet jisté nepohodlí.

Pro mě byla tato situace dlouhodobým školením v trpělivosti a vytrvalosti. Často jsem pociťoval, jak mi Jehova pomáhá. Bratři a sestry přinášeli skutečné oběti, aby nám všemožně pomáhali, a také lékaři nás laskavě podporovali. Pokud jde o věci nezbytné k životu, po všechny ty obtížné roky nám nic nechybělo, ačkoli jsem kvůli naší náročné situaci nemohl mít práci na plný úvazek. Jehovovy zájmy a služba byly pro nás vždy na prvním místě. (Matouš 6:33)

Mnozí lidé se nás ptali, co nám v té obtížné době pomáhalo. Když se dnes podívám nazpět, uvědomuji si, že posilou pro naši trpělivost a vytrvalost bylo osobní studium Bible, vroucí modlitby k Bohu, pravidelná účast  na křesťanských shromážděních a horlivost v kazatelské službě. Vždy jsme si připomínali povzbuzující slova Žalmu 37:3–5: „Důvěřuj v Jehovu a čiň dobro; ... Měj ... největší potěšení v Jehovovi... Uval svou cestu na Jehovu a spolehni se na něho, a on sám bude jednat.“ Dalším veršem, který pro nás měl velkou cenu, byl Žalm 55:22: „Uvrhni své břemeno na Jehovu, a on sám tě podpoří.“ Jednali jsme jako dítě, které zcela důvěřuje svému otci. Svá břemena jsme na Jehovu nejen uvrhli, ale také jsme je v jeho rukou ponechali. (Jakub 1:6)

Dvanáctého dubna 1987, když moje manželka kázala před naším domem, prudce se za ní zabouchla těžká železná vrata, takže Eleni upadla na chodník a vážně se zranila. Tři roky pak ležela v kómatu a začátkem roku 1990 zemřela.

Do služby Jehovovi jsem vložil všechny své schopnosti

V roce 1960 jsem byl jmenován služebníkem sboru ve čtvrti Nikaia v Pireu. Potom jsem měl výsadu sloužit v Pireu ještě v mnoha jiných sborech. Vlastní děti sice nemám, ale velmi mě těšilo pomáhat mnoha duchovním dětem, aby se upevnily v pravdě. Někteří z těchto křesťanů dnes slouží jako sboroví starší, služební pomocníci, průkopníci a členové rodiny betel.

Když byla v roce 1975 v Řecku obnovena demokracie, svědkové Jehovovi už nemuseli konat tajné sjezdy v lesích, ale mohli své sjezdy pořádat veřejně. Nyní se ukázalo, jak neocenitelné zkušenosti získali někteří z nás při organizování sjezdů v cizině. Mnoho let tedy bylo mou výsadou a radostí sloužit v různých sjezdových výborech.

V roce 1979 byly vypracovány plány na stavbu prvního sjezdového sálu v Řecku, a to na okraji Atén. Dostal jsem za úkol pomáhat při organizování a uskutečňování tohoto velikého stavebního projektu. I tato práce vyžadovala trpělivost a vytrvalost. Tři roky jsme pracovali společně se stovkami obětavých bratrů a sester, a za tu dobu se mezi námi vytvořila pevná pouta lásky a jednoty. Vzpomínky na tento projekt se mi nesmazatelně vryly do srdce.

Uspokojování duchovních potřeb vězňů

O několik let později se mi otevřely další dveře k činnosti. V Korydallu, blízko obvodu našeho sboru, je jedna z největších věznic v Řecku. Jakožto svědek Jehovův jsem byl v dubnu 1991 jmenován ke službě v této věznici a od té doby ji navštěvuji každý týden. Mám povolení vést zde biblická studia a konat křesťanská shromáždění s vězni, kteří o to projeví zájem. Mnozí z nich se velmi změnili, a tím potvrdili, že Boží slovo má nezměrnou moc. (Hebrejcům 4:12) Na vězeňský personál i na ostatní vězně to silně zapůsobilo. Někteří z vězňů, s nimiž jsem studoval Bibli, již byli propuštěni a jsou nyní zvěstovateli dobré zprávy.

Nějaký čas jsem studoval se třemi pověstnými překupníky drog. Když udělali duchovní pokrok, přišli na biblické studium oholení, pěkně učesaní a v košili s kravatou — a to uprostřed srpna, kdy je v Řecku největší horko! Ředitel věznice, správce věznice a někteří zaměstnanci vyběhli z kanceláří, aby se podívali, co se to děje. Nemohli věřit svým očím!

V ženském bloku věznice jsme měli další povzbuzující zážitek. Zahájili jsme zde biblické studium s jednou ženou, která byla odsouzena k doživotnímu vězení za vraždu. Byla známa svou vzpurností. Biblická pravda, kterou poznávala, v ní však začala působit pozoruhodné změny. Mnozí lidé o ní řekli, že je jako lev, který se mění v beránka! (Izajáš 11:6, 7) Zanedlouho si jí ředitelka věznice začala vážit a získala k ní důvěru. Měl jsem radost, že tato žena udělala velký  duchovní pokrok a nakonec se zasvětila Jehovovi.

Pomoc nemocným a zestárlým

Moje manželka dlouho bojovala s nemocí, a protože jsem viděl, jaké to je, začal jsem lépe chápat potřeby těch, kdo jsou mezi námi nemocní nebo staří. Kdykoli v našich publikacích vyšel nějaký článek, který nás vybízel, abychom těmto lidem vycházeli vstříc a láskyplně jim pomáhali, vždy to upoutalo můj zájem. Těchto článků jsem si velmi vážil a zakládal jsem si je. Během let jsem nashromáždil soubor článků, který měl přes sto stránek. První z těchto článků, které v pořadači mám, je „Brát ohled na starší a potřebné“, který vyšel ve Strážné věži z 15. července 1962. * Mnohé články poukazovaly na to, že je výhodné, jestliže se nemocným a zestárlým poskytuje v každém sboru pomoc organizovaně. (1. Jana 3:17, 18)

Starší sestavili skupinu bratrů a sester, kteří se dali k dispozici, aby se starali o potřeby nemocných a zestárlých členů našeho sboru. Tyto dobrovolníky jsme zorganizovali do několika týmů. Jedni mohou pomáhat během dne, jiní v noci, další se mohou postarat o dopravu, a jiní jsou k dispozici celých 24 hodin — ti tvoří jakýsi pohotovostní oddíl.

Výsledky tohoto úsilí jsou povzbuzující. Pravidelně jsme každý den navštěvovali například jednu nemocnou sestru, která žila sama. Jednou jsme ji našli ležet v bezvědomí na podlaze. Požádali jsme o pomoc sestru, která žije v sousedství a má auto. V rekordním čase, během pouhých deseti minut, odvezla nemocnou spolukřesťanku do nejbližší nemocnice. Lékaři řekli, že to naší sestře zachránilo život.

Členy této skupiny velmi obšťastňuje vděčnost, kterou jim nemocní a letití projevují. Také je povzbuzuje naděje, že s těmito bratry a sestrami budou moci žít v Božím novém systému věcí za úplně jiných podmínek. A další odměnou je vědomí, že podpora, kterou ve svém utrpení tito letití a nemocní křesťané dostávají, jim pomáhá vytrvávat.

Vytrvalost přináší odměnu

Nyní sloužím jako starší v jednom ze sborů v Pireu. Jsem sice už v pokročilém věku a mám různé zdravotní problémy, ale to, že se stále ještě mohu aktivně podílet na sborové činnosti, mi působí velkou radost.

Obtížné situace, náročné úkoly a nepředvídané události, s nimiž jsem se v průběhu let setkával, vyžadovaly velkou houževnatost a vytrvalost. Jehova mi však vždy dával potřebnou sílu, abych tyto problémy překonal. Znovu a znovu se přesvědčuji o pravdivosti žalmistových slov: „Když jsem řekl: ‚Má noha se určitě bude pohybovat nejistě‘, tvá vlastní milující laskavost, Jehovo, mě podporovala. Když mi v nitru přibylo mých zneklidňujících myšlenek, projevy tvé vlastní útěchy začaly laskat mou duši.“ (Žalm 94:18, 19)

[Poznámka pod čarou]

^ 31. odst. Česky vyšlo ve Strážné věži číslo 4 z roku 1963.

[Obrázek na straně 25]

V roce 1957 s manželkou Eleni po její druhé operaci

[Obrázek na straně 26]

V roce 1969 na sjezdu v Norimberku

[Obrázek na straně 28]

Skupina bratrů a sester, kteří pomáhali nemocným a letitým