Přejít k článku

Přejít na obsah

„Odvolávám se k césarovi!“

„Odvolávám se k césarovi!“

 „Odvolávám se k césarovi!“

DAV se zmocňuje bezbranného muže a začíná ho bít. Ti lidé se domnívají, že si onen muž zaslouží smrt. Zdá se, že ho opravdu ubijí, ale náhle se objevují vojáci a s námahou vyrvou oběť z rukou rozvášněného davu. Tím mužem je apoštol Pavel. Útočníci, kteří ho napadli, jsou Židé. Obviňují Pavla, že poskvrnil chrám, a vehementně vystupují proti jeho kázaní. Pavlovi zachránci jsou Římané, které vede jejich velitel Claudius Lysias. Uprostřed této vřavy je Pavel zatčen, protože je podezříván ze zločinu.

Pavlovým zatčením začíná právní případ, který je v hlavních rysech vylíčen v posledních sedmi kapitolách knihy Skutky. Chceme-li těmto kapitolám lépe rozumět, bude užitečné, jestliže poznáme historii Pavlova právního případu, zjistíme, jaká obvinění byla proti němu vznesena a jak se hájil, a poučíme se o některých podrobnostech, pokud jde o trestní řízení v římském soudnictví.

Claudius Lysias bere Pavla do vazby

Claudius Lysias měl mimo jiné udržovat pořádek v Jeruzalémě. Jeho nadřízený, římský místodržitel Judeje, sídlil v Cesareji. Kroky, které Lysias podnikl v Pavlově případě, je možno chápat jako ochranu jednotlivce před násilím a jako zadržení rušitele pokoje. Reakce Židů přiměla Lysia k tomu, že se rozhodl dát svého vězně odvést do kasáren, které byly v pevnosti Antonia. (Skutky 21:27–22:24)

Lysias potřeboval vypátrat, čeho se Pavel dopustil. V chaotické situaci nezjistil nic.  Bez váhání proto přikázal, aby Pavla ‚vyslýchali a přitom mrskali, aby se dozvěděl, proč lidé proti Pavlovi tak křičeli‘. (Skutky 22:24) To byl obvyklý způsob, jak získat doznání od zločinců, otroků a jiných nízko postavených osob. Důtky (flagrum) tomu sice mohly napomoci, ale nástroj to byl děsivý. Některé z těchto bičů měly řetězy, na nichž visely kovové kuličky. Jiné měly řemeny, do nichž byly vevázány ostré kůstky a kousky kovu. Působily hrozné rány, protože trhaly maso na cáry.

V této chvíli se Pavel přihlásil ke svému římskému občanství. Říman, který nebyl odsouzen, nesměl být bičován. Když se tedy Pavel dovolával svého práva, situace se okamžitě změnila. Kdyby římský úředník týral římského občana nebo ho trestal, mohlo ho to stát místo. Je tedy pochopitelné, proč od té chvíle s Pavlem zacházeli jako s mimořádným vězněm, který dokonce mohl přijímat hosty. (Skutky 22:25–29; 23:16, 17)

Lysias si nebyl jist, z čeho je Pavel vlastně obviňován, a proto ho přivedl před Sanhedrin, aby se ukázalo, proč se vlastně dav tak rozběsnil. Když se Pavel zmínil o tom, že je souzen kvůli sporu o vzkříšení, začala v Sanhedrinu hádka. Rozepře se vyhrotila a Lysias dostal strach, že Pavla roztrhají na kusy. Opět ho musel vytrhnout z rukou rozvášněných Židů. (Skutky 22:30–23:10)

Lysias nechtěl nést zodpovědnost za smrt Římana. Jakmile se dozvěděl o spiknutí, jehož cílem bylo Pavla zabít, urychleně dal svého vězně odvést do Cesareje. Zákon vyžadoval, aby o vězních, kteří byli přiváděni před vyšší soudní úřady, byly zaslány zprávy vysvětlující daný případ. Tyto zprávy obsahovaly také výsledky prvních výslechů, důvody, proč se proti dotyčnému zavedlo řízení, a názor vyšetřovatele. Lysias oznámil, že Pavel byl ‚obžalován kvůli otázkám židovského Zákona, a nebyl obviněn ani z jediné věci, která zasluhuje smrt nebo pouta‘. Dále přikázal, aby Pavlovi žalobci předložili své stížnosti prokurátorovi Felixovi. (Skutky 23:29, 30)

Místodržitel Felix nevynáší rozsudek

Soudnictví v provincii bylo založeno na Felixově svrchované moci vládní i civilní. Mohl se rozhodnout, zda se bude řídit místními zvyky, nebo zda uplatní zákonem stanovené trestní právo — použitelné v případě členů vyšší společnosti nebo v případě vládních úředníků. Toto trestní právo bylo označováno jako ordo neboli řád. Mohl také uplatnit soudní pravomoc extra ordinem, což bylo možné v případě kteréhokoli zločinu. Očekávalo se, že místodržitel provincie bude ‚brát v úvahu nikoli to, jak se postupuje v Římě, ale jak se má postupovat všeobecně‘. Měl tedy možnost v rozsáhlé míře jednat podle vlastního úsudku.

Všechny podrobnosti starověkého římského práva neznáme, ale Pavlův případ se považuje za „klasický příklad trestního řízení extra ordinem vedeného v provincii“. Místodržitel a jeho poradci si vyslechli obvinění, které vznášely soukromé osoby. Obžalovaný byl konfrontován se svým žalobcem a mohl se hájit, ale důkazní břemeno spočívalo na žalobci. Římský úředník mohl uložit trest, který považoval za vhodný. Mohl o něm rozhodnout okamžitě nebo mohl vynesení rozsudku odložit na neurčito, a v tom případě byl obžalovaný držen ve vazbě. Učenec Henry Cadbury říká, že „díky takové arbitrární pravomoci mohl římský úředník bezpochyby podlehnout ‚nepatřičnému vlivu‘ a dát se podplatit — buď aby obžalovaného zprostil viny, nebo aby ho odsoudil anebo aby záležitost odročil“.

Velekněz Ananiáš, židovští starší a Tertullus oficiálně Pavla před Felixem obvinili, že je ‚jako mor a popuzuje k povstáním mezi Židy‘. Tvrdili, že je vůdcem „sekty Nazarejců“ a že se pokoušel znesvětit chrám. (Skutky 24:1–6)

Muži, kteří napadli Pavla jako první, se domnívali, že Pavel přivedl pohana Trofima na chrámové nádvoří, kam měli přístup pouze  Židé. * (Skutky 21:28, 29) Přesně vzato, tím domnělým přestupníkem byl Trofimos. Kdyby si však Židé vysvětlovali Pavlův údajný čin jako navádění a napomáhání k přestupku, mohlo by i to být chápáno jako hrdelní zločin. A zdá se, že Řím učinil ústupek a dovolil, aby za takový zločin byl vynesen trest smrti. Kdyby tedy Pavla nezatkl Lysias, ale příslušníci židovské chrámové policie, Sanhedrinu by nic nebránilo Pavla vyslýchat a odsoudit.

Židé usoudili, že to, co Pavel učil, neodpovídá judaismu neboli zákonnému náboženství (religio licita). Jeho učení mělo být považováno za nezákonné, a dokonce za podvratné.

Také tvrdili, že Pavel „popuzuje k povstáním mezi všemi Židy po celé obydlené zemi“. (Skutky 24:5) Židy z Alexandrie krátce předtím císař Claudius osočil, že „podněcují po celém světě všeobecný mor“. Podobnost je nápadná. „Obvinění znělo úplně stejně jako obvinění vznesené proti Židům za principátu Claudiova nebo v prvních letech Neronových,“ říká historik A. N. Sherwin-White. „Židé se pokoušeli přimět vladaře k tomu, aby Pavlovo kázání považoval za podněcování občanských nepokojů mezi židovským obyvatelstvem Římské říše. Věděli, že vladaři nejsou ochotni někoho odsoudit jen na základě náboženského obvinění, a proto se snažili dodat náboženskému obvinění politický podtext.“

Pavel se ve své obhajobě zabýval jedním bodem za druhým. ‚Nevyvolával jsem žádné nepokoje. Je pravda, že patřím k takzvané „sektě“, ale s tím je spojeno dodržování židovských předpisů. Jistí Židé v Asii vyprovokovali nepokoj. Kdyby měli nějakou stížnost, měli by tu být a přednést ji.‘ Pavel v podstatě omezil obvinění na náboženský spor mezi Židy, a takový spor nespadal do kompetence Říma. Felix jednal opatrně, protože nechtěl tvrdošíjné Židy popouzet, a proto řízení odročil. Tak dosáhl toho, že se řízení v podstatě zastavilo. Pavel nebyl vydán Židům, kteří tvrdili, že jsou oprávněni v této věci jednat, nebyl odsouzen ani podle římského zákona, a nebyl ani osvobozen. Nikdo nemohl Felixe nutit, aby vynesl rozsudek, a Felix celou věc protahoval nejen proto, aby se zavděčil Židům, ale ještě z jiného důvodu — doufal totiž, že ho Pavel podplatí. (Skutky 24:10–19, 26) *

Za vlády Porcia Festa dochází k obratu

O dva roky později, když do Jeruzaléma přijel jako nový místodržitel Porcius Festus, Židé svou obžalobu obnovili a požádali ho, aby byl Pavel vydán do jejich soudní pravomoci. Festus však kategoricky odpověděl: „Není [to] římský postup, aby jako projev přízně byl kdokoli vydán dříve, než se obžalovaný člověk setká tváří v tvář se svými žalobci a dostane příležitost mluvit na svou obhajobu ohledně stížnosti.“ Historik Harry W. Tajra k tomu říká: „Festus ihned rozpoznal, že římskému občanovi hrozí lynčování.“ Židům proto bylo řečeno, aby se k projednání své právní pře dostavili do Cesareje. (Skutky 25:1–6, 16)

Židé zde prohlásili, že Pavel „již nemá žít“, ale nepředložili žádné důkazy, a Festus si uvědomil, že se Pavel nedopustil ničeho, co zasluhuje smrt. „Měli s ním prostě určité spory ohledně svého vlastního uctívání božstva a ohledně jistého Ježíše, který je mrtev, ale o kterém Pavel tvrdil, že je naživu,“ sdělil Festus dalšímu státnímu úředníkovi. (Skutky 25:7, 18, 19, 24, 25)

Bylo zřejmé, že se Pavel nedopustil žádného politického provinění, ale pokud jde o náboženský spor, Židé pravděpodobně tvrdili, že jediným kompetentním místem v této věci je  jejich soud. Půjde Pavel k přelíčení do Jeruzaléma? Festus se na to Pavla zeptal, ale tento návrh byl opravdu nevhodný. Kdyby byl Pavel poslán zpět do Jeruzaléma do vyšetřovací vazby, byl by tím vydán Židům napospas. „Stojím před césarovým soudcovským stolcem, kde mám být souzen,“ řekl Pavel. „Židům jsem vůbec neukřivdil... Nikdo mě jim nemůže vydat jako projev přízně. Odvolávám se k césarovi!“ (Skutky 25:10, 11, 20)

Jakmile nějaký Říman pronesl tato slova, přestal nad ním mít pravomoc provinciální soud. Říman měl právo odvolání (provocatio), a to mělo „skutečné, komplexní a účinné důsledky“. Festus tedy se svými rádci prodiskutoval formality a pak prohlásil: „K césarovi ses odvolal, k césarovi půjdeš.“ (Skutky 25:12)

Festus byl rád, že se Pavla zbaví. O několik dnů později před Herodem Agrippou II. přiznal, že si s tím případem nevěděl rady. Festus pak měl pro císaře sestavit o tomto případu prohlášení, ale židovský Zákon, jehož se obvinění týkalo, pro něj byl příliš složitý a nepochopitelný. Agrippa však byl v takových věcech odborníkem. Když tedy projevil zájem, Festus ho okamžitě požádal, aby mu s napsáním dopisu pomohl. Když potom Pavel mluvil před Agrippou na svou obhajobu, Festus nemohl jeho výklad pochopit a zvolal: „Šílíš, Pavle! Velká učenost tě dohání k šílenství!“ Agrippa mu však rozuměl velmi dobře. „Zakrátko bys mě přesvědčil, abych se stal křesťanem,“ řekl. Bez ohledu na to, co si o Pavlových důkazech mysleli, Festus a Agrippa se shodli na tom, že Pavel je nevinen a že mohl být propuštěn, kdyby se byl neodvolal k césarovi. (Skutky 25:13–27; 26:24–32)

Právní odysea končí

Když Pavel dorazil do Říma, svolal židovské přední muže, nejen aby jim kázal, ale také aby zjistil, co o něm vědí. Z toho by se dalo do jisté míry usoudit, jaké záměry měli jeho žalobci. Nebylo nic neobvyklého, jestliže muži, kteří zastávali úřední postavení v Jeruzalémě, v případě projednávání nějaké obžaloby žádali o pomoc Židy žijící v Římě. Pavel se však dozvěděl, že vzhledem k němu nedostali žádné pokyny. Měl tedy čekat na přelíčení. Bylo mu dovoleno, aby si najal dům a nic mu nebránilo kázat. Taková shovívavost ze strany Římanů mohla nasvědčovat tomu, že v jejich očích byl Pavel nevinný. (Skutky 28:17–31)

Pavel zůstal ve vazbě ještě dva roky. Proč? Bible to nevysvětluje. Ten, kdo se odvolal, byl obvykle zadržován tak dlouho, dokud se nedostavili žalobci, kteří by uplatnili obžalobu. Jeruzalémští Židé si však možná uvědomili, že jejich argumenty jsou slabé, a vůbec nepřišli. Je možné, že to považovali za nejúčinnější způsob, jak Pavla umlčet na dobu co nejdelší. V každém případě se však zdá, že Pavel skutečně před Neronem stál, byl prohlášen za nevinného, nakonec byl propuštěn a pak — asi pět let po svém zatčení — se znovu ujal misionářské činnosti. (Skutky 27:24)

Odpůrci pravdy již odedávna ‚pod zdáním práva působí trápení‘, aby tak bránili křesťanskému kazatelskému dílu. To by nás nemělo překvapovat. Ježíš řekl: „Jestliže pronásledovali mne, budou pronásledovat i vás.“ (Žalm 94:20, Překlad Žalmů v revizi kralického znění; Jan 15:20) Ježíš nám však také zaručuje svobodu oznamovat celému světu dobrou zprávu. (Matouš 24:14) Svědkové Jehovovi proto dnes ‚obhajují a zákonně prosazují dobrou zprávu‘, stejně jako kdysi apoštol Pavel odolával pronásledování a odporu. (Filipanům 1:7)

[Poznámky pod čarou]

^ 14. odst. Pečlivě vypracované zábradlí z kamenných sloupků vysoké tři lokte oddělovalo Nádvoří pohanů od vnitřního nádvoří. V pravidelných vzdálenostech byly na této ohradě výstražné nápisy, některé řecké, jiné latinské: „Ať žádný cizinec nevchází za tuto ohradu okolo svatyně. Kdokoli tam bude chycen, bude sám odpovědný za svou smrt, která ho za to stihne.“

^ 17. odst. To však bylo nezákonné. Jeden z pramenů uvádí: „Podle ustanovení obsažených v zákonu o vydírání, Lex Repetundarum, žádný z úředníků, kteří měli moc vládní a civilní, nesměl požadovat ani přijímat úplatek, aby někoho spoutal nebo naopak zbavil pout, aby nad někým vynesl či nevynesl rozsudek nebo aby vězně propustil.“