Přejít k článku

Přejít na obsah

Přijetí pozvání od Jehovy přináší odměnu

Přijetí pozvání od Jehovy přináší odměnu

 Životní příběh

Přijetí pozvání od Jehovy přináší odměnu

VYPRÁVÍ MARIA DO CÉU ZANARDIOVÁ

„Jehova ví, co dělá. Když ti poslal pozvání, měla bys je pokorně přijmout.“ Tato slova, která mi asi před 45 lety řekl můj otec, mi pomohla přijmout první pozvání, které jsem od Jehovovy organizace dostala — bylo to pozvání do celodobé služby. Až dodnes jsem otci za jeho radu vděčná, protože takových pozvání jsem přijala víc, a byla jsem bohatě odměněna.

V ROCE 1928 si můj otec předplatil časopis Strážná věž a začal se zajímat o Bibli. Žil ve středním Portugalsku, a jediným spojením s Božím sborem byly publikace, které dostával poštou, a Bible, jež patřila mým prarodičům. V roce 1949, v mých třinácti letech, se naše rodina přestěhovala do Brazílie, odkud pocházela maminka. Usadili jsme se na předměstí Ria de Janeiro.

Naši noví sousedé nás pozvali, abychom s nimi šli do kostela, a několikrát jsme se tam opravdu vypravili. Tatínek se jich rád vyptával na peklo, duši a na budoucnost země, ale oni mu neuměli odpovědět. „Budeme tedy muset počkat na pravé badatele Bible,“ říkával.

Jednoho dne se u nás doma zastavil jakýsi slepec a nabídl nám časopisy Strážná věž Probuďte se! Tatínek se ho zeptal na tytéž věci, a ten muž mu dal logické biblické odpovědi. Následující týden nás navštívil někdo jiný ze svědků Jehovových, tentokrát to byla žena. Odpověděla nám na několik dalších otázek a pak zdvořile řekla, že už musí  jít do služby v „poli“. Otec tomu nerozuměl, a ona mu proto přečetla slova u Matouše 13:38: „Pole je svět.“ Otec se zeptal: „Mohu jít s vámi?“ „Samozřejmě,“ odpověděla. Opět jsme našli biblickou pravdu, a nesmírně jsme se z toho radovali! Na nejbližším sjezdu se tatínek dal pokřtít a já jsem byla pokřtěna krátce potom, v listopadu 1955.

Přijímám první pozvání

O půl druhého roku později jsem dostala z odbočky svědků Jehovových v Riu de Janeiro velkou hnědou obálku, v níž bylo pozvání do celodobé kazatelské služby. Maminka tehdy byla dost nemocná, a proto jsem se tatínka ptala na radu. „Jehova ví, co dělá,“ odpověděl rozhodně. „Když ti poslal pozvání, měla bys je pokorně přijmout.“ To mě povzbudilo. Vyplnila jsem přihlášku a 1. července 1957 jsem začala s celodobou službou. Mým prvním působištěm bylo město Três Rios ve státě Rio de Janeiro.

Obyvatelé města Três Rios zpočátku nechtěli našemu poselství naslouchat, protože jsme nepoužívali katolický překlad Bible. Situace se zlepšila, když jsme začali studovat Bibli s mužem, který se jmenoval Geraldo Ramalho a byl aktivním katolíkem. Pomohl mi získat Bibli s podpisem místního kněze. Jakmile potom někdo vznesl nějakou námitku, ukázala jsem mu knězův podpis, a pak se už nikdo na nic neptal. Geraldo byl později pokřtěn.

Měla jsem velkou radost, když se v roce 1959 konal přímo v centru města Três Rios krajský sjezd. Náčelník policie, který tehdy studoval Bibli, dal dokonce po celém městě rozmístit transparenty s oznámením tohoto sjezdu. Ve městě Três Rios jsem pracovala tři roky, a pak jsem byla pozvána do nového působiště, do města Itu, které leží asi 110 kilometrů na západ od São Paula.

Knihy červená, modrá a žlutá

Po delším hledání jsme s mou partnerkou v průkopnické službě našly vhodné ubytování v centru města u jedné laskavé vdovy, která se jmenovala Maria. Ta se o nás starala jako o vlastní dcery. Zanedlouho ji však navštívil římskokatolický biskup, který působil v Itu. Řekl jí, aby nás poslala pryč, ale ona pevně prohlásila: „Když mi zemřel manžel, vy jste mi nepřinesli žádnou útěchu. Tito svědkové Jehovovi mi pomohli, ačkoli ani nejsem v jejich náboženství.“

Asi v téže době nám jedna žena řekla, že katoličtí kněží v Itu zakázali svým farníkům brát si od nás „tu červenou knihu o Ďáblovi“. To se týkalo biblické publikace „Bůh budiž pravdivý“, kterou jsme lidem v tom týdnu nabízely. Kněží červenou knihu „zakázali“, a proto jsme si připravily nabídku modré knihy („Nová nebesa a nová země“). Když potom kněží postřehli i tuto změnu, nabízely  jsme žlutou knihu (Co přineslo náboženství lidstvu?) a tak jsme pokračovaly dál. Bylo opravdu dobré, že jsme mohly rozšiřovat rozmanité knihy, jejichž desky měly odlišnou barvu.

Asi po roce činnosti v Itu jsem dostala telegram s pozváním, abych přišla dočasně pracovat do betelu, odbočky svědků Jehovových v Riu de Janeiro, protože se připravoval národní sjezd. S radostí jsem pozvání přijala.

Další výsady a náročné úkoly

V betelu nebyla o práci nouze, a já jsem s radostí pomáhala všude, kde to bylo potřeba. Účastnit se každé ráno rozpravy o denním textu a každé pondělí večer rodinného studia Strážné věže bylo skutečně obohacující. A hluboce na mě působily upřímné modlitby Otto Estelmanna a jiných zkušených členů rodiny betel.

Po národním sjezdu jsem si sbalila zavazadla, abych se vrátila do Itu, ale k mému překvapení mi služebník odbočky Grant Miller předal dopis, v němž jsem byla zvána, abych se stala trvalou členkou rodiny betel. Mou spolubydlící byla sestra Hosa Yazedjian, která v brazilském betelu slouží dodnes. Rodina betel tehdy byla malá — bylo nás jen 28 — a všichni jsme byli důvěrnými přáteli.

V roce 1964 přišel do betelu na školení mladý celodobý služebník João Zanardi. Tehdy byl jmenován krajským služebníkem neboli cestujícím dozorcem v blízkém okolí. Někdy jsme se setkávali, když přicházel do betelu odevzdat zprávy. Služebník odbočky mu dovolil, aby se vždy v pondělí večer účastnil rodinného studia, takže jsme spolu mohli strávit víc času. V srpnu 1965 jsme se vzali. S radostí jsem přijala pozvání, abych se k manželovi připojila v krajské službě.

Cestování při službě ve vnitřní části Brazílie bylo tehdy tak trochu dobrodružství. Nikdy nezapomenu na to, jak jsme navštěvovali skupinu zvěstovatelů ve městě Aranha ve státě Minas Gerais. Museli jsme jet vlakem a pak zbytek cesty jít pěšky — s kufry, psacím strojem, diaprojektorem, s taškami do služby a literaturou. Byli jsme opravdu rádi, když jsme vždy viděli postaršího bratra Lourivala Chantala, jak čeká na nádraží, aby nám se zavazadly pomohl.

Ve městě Aranha jsme pořádali shromáždění v pronajatém domě. V malé místnosti vzadu jsme spali. U zdi byla kamna na dřevo. Na nich jsme si vařili a ohřívali vodu, kterou nám bratři nanosili v kbelících. V sousedství byla bambusová plantáž a uprostřed ní jáma, která sloužila jako záchod. V noci jsme nechávali rozsvícené plynové lampy, aby se k nám nepřibližovaly ploštice, které mohou přenášet Chagasovu nemoc. Ráno jsme vždy měli nosní dírky černé od kouře. Opravdu zajímavý zážitek!

Sloužili jsme právě v jednom kraji ve státě Paraná, když jsme opět dostali z odbočky jednu z těch velkých hnědých obálek. Další pozvání od Jehovovy organizace — tentokrát ke službě v Portugalsku! Dopis obsahoval doporučení,  abychom uvážili zásadu vyjádřenou u Lukáše 14:28, a dříve než toto pověření přijmeme, abychom spočítali náklady, protože naše křesťanské dílo je v Portugalsku zakázáno a portugalská vláda již dala uvěznit mnoho bratrů.

Vydáme se do země, kde budeme muset čelit takovému pronásledování? „Naši portugalští bratři tam žijí a věrně slouží Jehovovi, tak proč bychom tam nemohli být my?“ řekl João. Vzpomněla jsem si na slova, jimiž mě kdysi povzbudil tatínek, a souhlasila jsem: „Když nám Jehova poslal pozvání, měli bychom je přijmout a důvěřovat v něj.“ Krátce potom jsme již byli v saopaulském betelu, dostávali jsme další pokyny a připravovali si doklady na cestu.

João Maria a Maria João

Naše loď Eugênio C vyplula z přístavu Santos ve státě São Paulo dne 6. září 1969. Po devítidenní plavbě jsme dorazili do Portugalska. Nejdříve jsme několik měsíců spolupracovali se zkušenými bratry v úzkých uličkách čtvrtí Alfama a Mouraria ve staré části Lisabonu. Bratři nás učili obezřetnosti, aby nás policie snadno nedopadla.

Sborová shromáždění se konala v domácnostech bratrů. Když jsme si povšimli, že sousedé začínají být podezřívaví, co nejrychleji jsme shromáždění přesunuli na jiné místo, aby do toho domu nevnikla policie nebo aby bratři nebyli zatčeni. Našim sjezdům jsme říkali pikniky a pořádali jsme je v parku Monsanto, na periferii Lisabonu a v zalesněné pobřežní oblasti Costa da Caparica. Při této příležitosti jsme byli oblečení jako na výlet, a na strategických místech hlídkovali ostražití pořadatelé. Kdyby se přibližovala podezřelá osoba, měli jsme dost času improvizovat nějakou hru, připravit věci na piknik nebo začít zpívat nějakou lidovou písničku.

Aby tajná policie nemohla tak snadno zjistit naši totožnost, nepoužívali jsme svá skutečná jména. Bratři nás znali pod jmény João Maria a Maria João. Svá jména jsme nepoužívali ani v korespondenci, ani v záznamech. Každý měl místo toho určené číslo. Já jsem se úmyslně rozhodla žádné adresy bratrů se neučit nazpaměť, abych je nemohla prozradit, kdybych byla zatčena.

 João i já jsme byli rozhodnuti i přes mnohá omezení využívat každou příležitost k vydávání svědectví, protože jsme věděli, že můžeme svou svobodu kdykoli ztratit. Naučili jsme se spoléhat na našeho nebeského Otce Jehovu. Jako náš Ochránce používal své anděly, takže jsme měli pocit, jako bychom ‚viděli Toho, kdo je neviditelný‘. (Hebrejcům 11:27)

Když jsme jednou společně s jistou sestrou kázaly dům od domu ve městě Porto, setkaly jsme se s nějakým mužem, který nás důrazně zval dovnitř. Sestra pozvání bez váhání přijala, a mně nezbývalo než jít s ní. Zděsila jsem se, když jsem v předsíni viděla fotografii někoho ve vojenské uniformě. Co teď? Náš hostitel nás přiměl, abychom se posadily, a potom se mě zeptal: „Kdyby váš syn byl povolán k vojenské službě, dovolila byste mu sloužit v armádě?“ To byla choulostivá situace. V duchu jsem se pomodlila a pak jsem mu klidně odpověděla: „Já nemám děti, a jsem si jista, že kdybych dala takovou hypotetickou otázku já vám, odpověděl byste mi stejně.“ Nic na to neřekl. A tak jsem pokračovala: „Ale kdybyste se mě zeptal, jaké to je, když člověk ztratí bratra nebo otce, na to bych vám odpověděla, protože mi zemřel otec i bratr.“ Když jsem mluvila, do očí mi vhrkly slzy, a všimla jsem si, že i jemu je do pláče. Řekl, že mu nedávno zemřela manželka. Vysvětlovala jsem mu naději na vzkříšení, a on pozorně naslouchal. Potom jsme se zdvořile rozloučily, odešly jsme, aniž se nám něco stalo, a nechaly jsme to vše v Jehovových rukou.

Přes zákaz dostávali upřímní lidé pomoc, aby mohli poznat pravdu. Právě v Portu začal můj manžel studovat s Horáciem, podnikatelem, který udělal rychlý duchovní pokrok. Také jeho syn Emílio, vynikající lékař, se později postavil na Jehovovu stranu a dal se pokřtít. Jehovova svatého ducha opravdu nemůže nic zastavit.

„Nikdy nevíte, co Jehova dovolí“

V roce 1973 jsme byli s Joãem pozváni do Belgie na sjezd „Božské vítězství“, který se konal v Bruselu. Byly tam tisíce španělských a belgických bratrů a také delegáti z Mosambiku, Angoly, Kapverd, Madeiry a z Azor. Bratr Knorr z newyorského ústředí nás na závěr vybídl: „Věrně dál služte Jehovovi. Nikdy nevíte, co Jehova dovolí. Kdo ví, zda se váš příští mezinárodní sjezd nebude konat právě v Portugalsku!“

O rok později bylo kazatelské dílo v Portugalsku zákonně uznáno. A přesně podle slov bratra Knorra jsme v roce 1978 pořádali v Lisabonu náš první mezinárodní sjezd. Byla to  opravdu výsada, že jsme mohli pochodovat ulicemi Lisabonu a vydávat svědectví pomocí plakátů, časopisů a pozvánek na veřejnou přednášku. Bylo to jako splněný sen.

Naše portugalské bratry jsme si zamilovali. Mnozí z nich byli vězněni a biti za to, že zachovávali křesťanskou neutralitu. Přáli jsme si sloužit v Portugalsku dál. Ale zůstat jsme zde nemohli. V roce 1982 dostal João těžkou srdeční chorobu, a z odbočky přišel návrh, abychom se vrátili do Brazílie.

Těžká doba

Bratři v brazilské odbočce nám velmi pomáhali a pověřili nás službou ve sboru Quiririm ve městě Taubaté, které leží ve státě São Paulo. João na tom však byl zdravotně stále hůř, a zanedlouho už nemohl vycházet z domu. Zájemci chodili na biblické studium k nám domů, každý den se u nás konaly schůzky před svědeckou službou a každý týden u nás bylo skupinové studium. Tato opatření nám pomáhala udržovat si duchovní smýšlení.

João vykonával v Jehovově službě, co mohl, a to až do 1. října 1985, kdy zemřel. Byla jsem zarmoucená a sklíčená, ale byla jsem rozhodnuta dále sloužit ve svém dosavadním působišti. Další těžká chvíle přišla v dubnu 1986, kdy ke mně do bytu vnikli lupiči a téměř všechno mi ukradli. Poprvé v životě jsem se cítila osamělá a měla jsem strach. Jedni manželé mě láskyplně pozvali, abych u nich nějaký čas bydlela. Byla jsem jim za to velmi vděčná.

To, že João zemřel a že mi vykradli byt, nepříznivě ovlivnilo i mou službu Jehovovi. Ztratila jsem ve službě jistotu. O svém problému jsem napsala do odbočky. Dostala jsem pozvání, abych přijela na nějaký čas do betelu a tak opět získala citovou vyrovnanost. Opravdu mě to posílilo.

Jakmile jsem se začala cítit trochu lépe, přijala jsem pověření ke službě ve městě Ipuã ve státě São Paulo. Kazatelská činnost mě velmi zaměstnávala, ale občas jsem se přesto cítila sklíčená. V takových chvílích jsem telefonovala bratrům v Quiririm, a některá rodina mě přijela na několik dní navštívit. Tyto návštěvy mě opravdu povzbuzovaly. Během prvního roku, který jsem strávila v Ipuã, mě navštívilo 38 bratrů a sester, a museli kvůli tomu podniknout opravdu dalekou cestu.

V roce 1992, šest let po tom, co João zemřel, jsem od Jehovovy organizace dostala další pozvání. Tentokrát jsem se měla přestěhovat do města Franca ve státě São Paulo, a zde celodobě sloužím až dodnes. Tento obvod je velice plodný. V roce 1994 jsem začala studovat Bibli se starostou města. Tehdy se ucházel o křeslo v brazilském kongresu, ale ačkoli měl mnoho závazků, studovali jsme každé pondělní odpoledne. Vždy vypínal telefon, aby nás nikdo nerušil. S velkou radostí jsem pozorovala, jak se postupně vzdaluje od politiky a jak díky pravdě dává do pořádku své manželství. V roce 1998 byl pokřtěn společně se svou manželkou.

Když se ohlédnu do minulosti, mohu říci, že mi život v celodobé službě přinesl nesmírné požehnání a mnoho výsad. Přijímala jsem pozvání, která mi Jehova předkládal prostřednictvím své organizace, a byla jsem opravdu bohatě odměněna. A pokud v budoucnosti ještě dostanu nějaká další pozvání, chci je přijímat stejně ochotně jako až dosud.

[Obrázky na straně 25]

V roce 1957, kdy jsem vstoupila do celodobé služby, a dnes

[Obrázek na straně 26]

S brazilskou rodinou betel v roce 1963

[Obrázek na straně 27]

Při naší svatbě v srpnu 1965

[Obrázek na straně 27]

Sjezd v Portugalsku v době, kdy naše činnost ještě byla zakázána

[Obrázek na straně 28]

V roce 1978 jsme v souvislosti s mezinárodním sjezdem „Vítězná víra“ vydávali svědectví na lisabonských ulicích