Přejít k článku

Přejít na obsah

Sjezdy — Radostný důkaz našeho bratrství

Sjezdy — Radostný důkaz našeho bratrství

 Stůjte úplní a s pevným přesvědčením

Sjezdy — Radostný důkaz našeho bratrství

PADESÁTILETÝ Joseph F. Rutherford má sice po téměř ročním nespravedlivém věznění oslabené zdraví, ale s radostí slouží jako hotelový sluha. Rázně přenáší zavazadla a doprovází spolukřesťany do jejich pokojů. Dva z jeho bývalých spoluvězňů — rovněž badatelé Bible — přidělují pokoje velkému množství účastníků, kteří čekají na ubytování. Ruch panuje ještě dlouho po půlnoci. U všech se projevuje nakažlivé nadšení. Co se zde chystá?

Píše se rok 1919 a badatelé Bible (dnes jsou známi jako svědkové Jehovovi) se zotavují ze zlovolného pronásledování, kterému byli ještě nedávno vystaveni. Aby se posílili, pořádají od 1. do 8. září 1919 v Cedar Point ve státě Ohio sjezd. Během posledního sjezdového dne 7 000 nadšených posluchačů pozorně naslouchá, když bratr Rutherford každého z účastníků povzbuzuje slovy: „Jste vyslanci Krále králů a Pána pánů a ... oznamujete lidem ... slavné království našeho Pána.“

Pořádání sjezdů bylo mezi Jehovovým lidem obvyklé už v době starověkého Izraele. (2. Mojžíšova 23:14–17; Lukáš 2:41–43) Taková shromáždění byla velmi radostná a všem účastníkům pomáhala zaměřovat mysl na Boží slovo. Podobně i sjezdy svědků Jehovových v dnešní době pomáhají soustřeďovat se na duchovní zájmy. Pro upřímné pozorovatele jsou tato radostná shromáždění nepopíratelným důkazem toho, že svědkové Jehovovi jsou sjednoceni pevnými pouty křesťanského bratrství.

Vynakládají úsilí, aby se mohli zúčastnit

Dnešní křesťané si uvědomují, že při svých sjezdech získávají duchovní občerstvení a poučují se z Božího slova. Považují tato velká shromáždění za nepostradatelnou pomoc k tomu, aby „stáli úplní a s pevným přesvědčením v celé Boží vůli“. (Kolosanům 4:12) Svědkové Jehovovi tedy tato shromáždění celým srdcem podporují a velmi se snaží se jich účastnit.

Někteří z nich musí projevovat velkou víru a překonávat obrovské překážky, jestliže se chtějí takového sjezdu účastnit. Podívejme se, v jaké situaci je například jedna starší sestra v Rakousku. Trpí cukrovkou a každý den potřebuje injekce inzulinu, ale přesto si zajistila vše tak, aby se mohla ve své zemi účastnit celého oblastního sjezdu. V Indii jedna velká rodina svědků Jehovových žije v takové bídě, že dostat se na sjezd pro ně bylo zdánlivě nemožné. Jedna členka této rodiny však našla východisko. „Nechtěla jsem tuto událost zameškat,“ řekla, „a tak jsem prodala své zlaté náušnice, abychom měli peníze na cestu. Za tu oběť to stálo, protože společenství a zážitky, které jsme tam měli, posílily naši víru.“

Na Papui-Nové Guinei se jedna skupina nepokřtěných zájemců rozhodla, že se zúčastní oblastního sjezdu v hlavním městě. Obrátili se ve své vesnici na jednoho muže, který byl majitelem veřejného dopravního prostředku, a zeptali se ho, kolik by to stálo, kdyby je dopravil na sjezd. Obnos, který uvedl, by nemohli uhradit, a proto se s ním dohodli, že mu budou pomáhat při stavebních pracích na domě a provedou mu přestavbu kuchyně. Tak se mohli dostat na oblastní sjezd a měli užitek z účasti na celém programu.

 Pro svědky Jehovovy, kteří dychtí účastnit se sjezdů, není vzdálenost žádným nepřekonatelným problémem. Když se v roce 1978 konal sjezd v Lille ve Francii, jeden mladý delegát z Polska jel na kole šest dnů a urazil přitom 1 200 kilometrů. V létě roku 1997 dva svědkové Jehovovi z Mongolska cestovali na vzdálenost 1 200 kilometrů, aby se zúčastnili křesťanského shromáždění v ruském městě Irkutsk.

Jak se projevuje pravé společenství bratrů

Nezaujatí pozorovatelé zřetelně vidí, že svědkové Jehovovi jsou jednotní a tvoří společenství bratrů. Na mnohé přihlížející zapůsobilo hlubokým dojmem to, že účastníci sjezdu spolu jednají bez předsudků a že si navzájem projevují pravou vřelost, a to i ti z nich, kteří se snad setkávají poprvé.

Nedávno při mezinárodním sjezdu v Austrálii jeden průvodce turistů, který po celý týden doprovázel delegáty sjezdu, s nimi chtěl zůstat ještě trochu déle, aby si mohl užít jejich společnost. Hluboce na něho zapůsobila jejich láska a jednota, a nemohl věřit, že spolu mohou tak dobře vycházet, zejména když se předtím účastníci většinou neznali. Pak přišel čas, aby se s nimi rozloučil, a tak je požádal, aby mu věnovali pozornost. Oslovil je jako „bratry a sestry“ a začal jim děkovat, ale poděkování nemohl dokončit, protože se zalykal dojetím a rozplakal se.

Na Srí Lance se v roce 1997 konal první trojjazyčný sjezd na velkém stadionu. Celý program probíhal současně v angličtině, sinhálštině a tamilštině. Ve světě vzrůstá napětí mezi etnickými skupinami, a takové shromáždění lidí ze tří jazykových skupin proto neušlo pozornosti. Jeden policista se zeptal jistého bratra: „Kdo řídí tento sjezd — Sinhálci, Tamilové nebo Angličané?“ „Sjezd není řízen žádnou z těchto skupin,“ odpověděl bratr. „Všechno děláme společně.“ Policista tomu nemohl věřit. Když se všechny tři jazykové skupiny spojily k závěrečné modlitbě a na stadionu se rozlehlo jejich společné „Amen“, ozval se spontánní potlesk. Jen málokdo z posluchačů neměl slzy v očích. Ano, sjezdy jsou skutečně radostným důkazem našeho bratrství. (Žalm 133:1) *

[Poznámka pod čarou]

^ 14. odst. Viz strany 66–77, 254–282 v knize Svědkové Jehovovi — Hlasatelé Božího Království, kterou vydali svědkové Jehovovi.