Přejít k článku

Přejít na obsah

‚Usilujte o pokoj‘

‚Usilujte o pokoj‘

 ‚Usilujte o pokoj‘

„Pokud to závisí na vás, buďte pokojní vůči všem lidem.“ (ŘÍMANŮM 12:18)

1, 2. Uveďte některé důvody, proč mír vytvořený lidmi nemůže být trvalý.

PŘEDSTAVTE si dům, který má chatrné základy, ztrouchnivělé trámy a propadlou střechu. Měli byste chuť nastěhovat se do něj a vytvořit z něj svůj domov? Nejspíš ne. I kdybyste dům nově natřeli, nezměnilo by to nic na skutečnosti, že jeho konstrukce je narušená. Dříve či později dům pravděpodobně spadne.

2 Takový dům připomíná mír a pokoj, jejichž zdrojem je tento svět. Jsou založeny na chatrných základech — na slibech a taktikách člověka, „kterému nepatří záchrana“. (Žalm 146:3) Dějiny jsou dlouhou řadou konfliktů mezi národy, etnickými skupinami a kmeny. Je pravda, že se vyskytla krátká období míru, ale jaký mír to byl? O jakém míru může být řeč, jestliže spolu dva národy válčí a potom vyhlásí mír — buď proto, že jeden národ je poražen, nebo proto, že oba národy už ve válce nevidí žádný další prospěch? Vždyť nenávist, podezírání a žárlivost, které požár války roznítily, jsou tu stále. Mír, který je pouhým pozlátkem, pouhým ‚krycím nátěrem‘ nepřátelství, tedy nemá dlouhého trvání. (Ezekiel 13:10)

3. Proč se mír a pokoj Božího lidu liší od míru vytvořeného lidmi?

3 Přesto v tomto světě zmítaném válkami skutečný mír a pokoj existují. Kde? Mezi lidmi, kteří jdou ve šlépějích Ježíše Krista, tedy mezi pravými křesťany, kteří poslouchají Ježíšova slova a snaží se napodobovat jeho způsob života. (1. Korinťanům 11:1; 1. Petra 2:21) Pokoj, jenž panuje mezi pravými křesťany různých ras, různého společenského postavení a různých národností, je opravdový, protože vychází z pokojného vztahu, který tito lidé mají k Bohu a který je založen na jejich víře ve výkupní oběť Ježíše Krista. Jejich pokoj je darem od Boha. Není tedy něčím, co vytvořili lidé. (Římanům 15:33; Efezanům 6:23, 24) Je výsledkem toho, že se podřizují ‚Knížeti pokoje‘, Ježíši Kristu, a uctívají Jehovu, ‚Boha lásky a pokoje‘. (Izajáš 9:6; 2. Korinťanům 13:11)

4. Jak křesťan „hledá“ pokoj?

4 Nedokonalí lidé nedosahují pokoje automaticky. Petr proto řekl, že ‚hledat pokoj a usilovat o něj‘ by měl každý křesťan. (1. Petra 3:11) Jak to můžeme dělat? Odpověď dává jedno starověké proroctví. Prostřednictvím Izajáše Jehova řekl: „Všichni tvoji synové budou vyučeni Jehovou a pokoj tvých synů bude hojný.“ (Izajáš 54:13; Filipanům 4:9) Ano, skutečný pokoj zažívají lidé, kteří dbají na to, čemu je vyučuje Jehova. Kromě toho pokoj společně s ‚láskou, radostí, trpělivostí, laskavostí, dobrotou, vírou, mírností a sebeovládáním‘ je ovocem Božího svatého ducha. (Galaťanům 5:22, 23) Pokoj tedy nemůže zažít ten, kdo nemá lásku, kdo nepociťuje radost, kdo je netrpělivý, nelaskavý, zlý, nevěrný, prudký nebo kdo nemá sebeovládání.

 „Pokojní vůči všem lidem“

5, 6. (a) Jaký rozdíl je mezi tím, když je někdo klidný, a tím, když je pokojný? (b) Vůči komu se křesťané snaží být pokojní?

5 Mír či pokoj bývají definovány jako „stav klidu“. Tato definice by se mohla vztáhnout na mnoho situací, kdy nedochází ke sváru. Vždyť pokoj má i mrtvý člověk! Chceme-li však zažívat skutečný pokoj, musíme o takový pokoj aktivně usilovat. Ve svém Kázání na hoře Ježíš řekl: „Šťastní jsou pokojní, protože budou nazváni ‚Božími syny‘.“ (Matouš 5:9) Ježíš mluvil k lidem, kteří měli mít později možnost stát se duchovními ‚Božími syny‘ a obdržet nesmrtelný život v nebi. (Jan 1:12; Římanům 8:14–17) A nakonec všichni věrní lidé, kteří nemají nebeskou naději, zažijí „slavnou svobodu Božích dětí“. (Římanům 8:21) Tuto naději mohou mít pouze pokojní lidé. Řecké slovo překládané jako „pokojní“ znamená doslova „ti, kdo působí pokoj“. Často bývá rozdíl mezi tím, kdo je klidný, a tím, kdo je pokojný. Být pokojný v biblickém smyslu znamená aktivně pokoj podporovat, a někdy ho dokonce působit tam, kde dříve nebyl.

6 Toto mějme na paměti při úvaze o radě, kterou dal apoštol Pavel Římanům: „Je-li to možné, pokud to závisí na vás, buďte pokojní vůči všem lidem.“ (Římanům 12:18) Slovy, která napsal Římanům, Pavel nemyslel jen to, že by měli mít klidnou povahu, i když i to je užitečné. Povzbuzoval je, aby pokoj působili. Vůči komu? Vůči „všem lidem“, tedy vůči členům rodiny, spolukřesťanům, a dokonce těm, kdo nesdíleli jejich názory. Povzbuzoval Římany, aby působili pokoj, ‚pokud to záviselo na nich‘. Ne, nechtěl, aby se kvůli pokoji dopouštěli kompromisu v otázkách své víry. Ale místo aby druhým lidem zbytečně odporovali, měli k nim přistupovat s pokojnými úmysly. Křesťané to měli dělat vždy, ať už byli v kontaktu s lidmi ve sboru nebo mimo sbor. (Galaťanům 6:10) V souladu s tím Pavel napsal: „Vždy usilujte o to, co je dobré pro sebe navzájem a pro všechny ostatní.“ (1. Tesaloničanům 5:15)

7, 8. Jak a proč jsou křesťané pokojní vůči těm, kdo nesdílejí jejich názory?

7 Jak můžeme být pokojní vůči těm, kdo nesdílejí naši víru, a těm, kdo se nám dokonce možná staví na odpor? Jedním ze způsobů je to, že se snažíme nevyvolávat zdání nadřazenosti. Sotva by bylo pokojné, kdybychom například o některých jednotlivcích mluvili pohrdavě. Jehova zjevuje své rozsudky nad organizacemi a třídami, ale my nemáme právo mluvit o žádném jednotlivci, jako by už byl odsouzen. Skutečně neodsuzujeme ostatní lidi, dokonce ani naše odpůrce. Pavel sdělil Titovi, aby dal křesťanům na Krétě radu k tomu, jak mají jednat s lidskými autoritami. Potom mu řekl, že má křesťanům připomenout, aby „o nikom nemluvili urážlivě, nebyli útoční, byli rozumní a projevovali veškerou mírnost ke všem lidem“. (Titovi 3:1, 2)

 8 To, že jsme pokojní vůči těm, kdo nesdílejí naše názory, je velmi užitečné, protože jim tak doporučujeme pravdu. Nepěstujeme ovšem přátelství, která „kazí užitečné návyky“. (1. Korinťanům 15:33) Přesto můžeme být zdvořilí. Ke všem lidem bychom měli být uctiví a měli bychom s nimi jednat s lidskou laskavostí. Petr napsal: „Udržujte si znamenité chování mezi národy, aby v tom, v čem proti vám mluví jako proti zločincům, oslavovali Boha v den jeho prohlídky kvůli vašim znamenitým skutkům, jichž jsou očitými svědky.“ (1. Petra 2:12)

Pokojní ve službě

9, 10. Jaký příklad pokojného jednání s nevěřícími dal apoštol Pavel?

9 Křesťané v prvním století byli známi svou odvahou. Neředili své poselství, a když narazili na odpor, byli rozhodnuti poslouchat Boha jako panovníka spíše než lidi. (Skutky 4:29; 5:29) Odvahu si však nepletli s hrubostí. Zamysleme se nad tím, jak postupoval Pavel, když obhajoval svou víru před králem Herodem Agrippou II. Tento král žil v krvesmilném vztahu se svou sestrou Bereniké. Pavel však nechtěl Agrippovi udělit  lekci týkající se morálky. Naopak, zdůrazňoval myšlenky, na nichž se shodli, a Agrippovi připsal k dobru to, že je znalcem židovských zvyků a že věří v proroky. (Skutky 26:2, 3, 27)

10 Byla snad Pavlova slova neupřímným lichocením muži, který mu mohl dát svobodu? Ne. Pavel jednal v souladu s radou, kterou sám dal, a mluvil pravdu. Nic z toho, co Herodovi řekl, nebylo nepravdivé. (Efezanům 4:15) Pavel však byl člověk, který působil pokoj, a věděl, jak se stát „lidem všeho druhu vším“. (1. Korinťanům 9:22) Jeho cílem bylo hájit své právo kázat o Ježíšovi. Jakožto dobrý učitel začal mluvit o tom, na čem se s Agrippou mohli shodnout. Tak Pavel tomuto nemravnému králi pomohl vidět křesťanství v příznivějším světle. (Skutky 26:28–31)

11. Jak můžeme působit pokoj ve službě?

11 Jak můžeme pokoj působit ve službě? Podobně jako Pavel, i my bychom se měli vyhýbat sporům. Je pravda, že někdy musíme „nebojácně mluvit Boží slovo“, tedy odvážně hájit svou víru. (Filipanům 1:14) Ve většině případů však naším hlavním cílem je kázat dobrou zprávu. (Matouš 24:14) Když člověk poznává pravdu o Božích záměrech, může se začít zbavovat falešných náboženských názorů a očišťovat se od nečistých zvyklostí. Je tedy dobré, když co možná nejvíce klademe důraz na to, co na naše posluchače zapůsobí, a když začneme myšlenkami, které jsou nám společné. Nebylo by dobré, kdybychom proti sobě popouzeli člověka, který by našemu poselství možná naslouchal, kdybychom k němu přistupovali taktně. (2. Korinťanům 6:3)

Působíme pokoj v rodině

12. Jak můžeme působit pokoj v rodině?

12 Pavel řekl, že ti, kdo vstupují do manželství, „budou mít soužení ve svém těle“. (1. Korinťanům 7:28) Objeví se různé těžkosti. Mezi některými manželskými dvojicemi budou mimo jiné čas od času neshody. Jak by je manželé měli řešit? Pokojným způsobem. Ten, kdo působí pokoj, se bude snažit, aby konflikt nenarůstal. Jak to může dělat? V prvé řadě tím, že bude ovládat svůj jazyk. Pokud je tento malý úd používán k sarkastickým a urážlivým poznámkám, opravdu může být ‚nepoddajnou, škodlivou věcí, plnou smrtonosného jedu‘. (Jakub 3:8) Ten, kdo působí pokoj, používá svůj jazyk k budování, a ne k boření. (Přísloví 12:18)

13, 14. Jak můžeme zachovávat pokoj, když chybujeme ve slovech nebo když se rozbouří emoce?

13 Jsme nedokonalí, a tak každý z nás někdy řekne něco, čeho později lituje. Když se to stane, snažme se to rychle napravit a tak působme pokoj. (Přísloví 19:11; Kolosanům 3:13) Nedejte se zatáhnout do ‚debat o slovech‘ a do ‚prudkých sporů o maličkosti‘. (1. Timoteovi 6:4, 5) Dívejte se naopak pod povrch a snažte se porozumět pocitům svého manželského partnera. Jestliže s vámi mluví hrubě, neoplácejte stejné stejným. Pamatujte na to, že „odpověď, když je mírná, odvrací vztek“. (Přísloví 15:1)

14 Někdy možná budete muset přihlédnout k radě v Příslovích 17:14: „Dříve než propukne hádka, rozluč se.“ Když hrozí výbuch hněvu, stáhněte se. Až později emoce ochladnou, pravděpodobně budete schopni vyřešit problém vlídně. V některých případech bude možná užitečné požádat o pomoc zralého křesťanského dozorce. Tito zkušení a soucitní muži mohou být v době, kdy je ohrožen pokoj v manželství, osvěžující pomocí. (Izajáš 32:1, 2)

Ti, kdo působí pokoj ve sboru

15. Jaký špatný postoj vznikl podle Jakubových slov mezi některými křesťany a proč je tento postoj ‚zemský‘, ‚živočišný‘ a ‚démonský‘?

15 Někteří křesťané v prvním století, žel, projevovali žárlivost a svárlivost, což je pravý opak pokoje. Jakub napsal: „To není moudrost, která sestupuje shora, ale je zemská,  živočišná, démonská. Vždyť kde je žárlivost a svárlivost, tam je nepořádek a každá podlost.“ (Jakub 3:14–16) Někteří znalci se domnívají, že řecké slovo překládané jako „svárlivost“ souvisí se sobeckými touhami, s bojem o postavení. Zcela odůvodněně ji tedy Jakub označuje jako ‚zemskou, živočišnou, démonskou‘. V celých dějinách panovníci světa jednali svárlivě, podobně jako když proti sobě bojují divoká zvířata. Svárlivost je opravdu „zemská“ a „živočišná“. Je také „démonská“. Tuto záludnou vlastnost poprvé projevil anděl prahnoucí po moci. Postavil se proti Jehovovi Bohu a stal se Satanem, panovníkem démonů.

16. Jak někteří křesťané v prvním století projevovali podobný postoj, jako měl Satan?

16 Jakub vybízel křesťany, aby se bránili sklonu ke svárlivosti, protože to působí proti pokoji. Napsal: „Z jakého zdroje jsou války a z jakého zdroje jsou boje mezi vámi? Nejsou z tohoto zdroje, totiž z vašich dychtivostí po smyslné rozkoši, které působí rozpor ve vašich údech?“ (Jakub 4:1) ‚Dychtivosti po smyslné rozkoši‘, o kterých se zde mluví, by se mohly vztahovat na chamtivou touhu po hmotných věcech nebo na touhu po význačném postavení, po moci či vlivu. Podobně jako Satan, i někteří křesťané ve sboru chtěli být těmi, kdo září, a ne ‚menšími‘, jakými měli podle Ježíšových slov být jeho praví následovníci. (Lukáš 9:48) Takový postoj může sbor připravit o pokoj.

17. Jak dnes křesťané mohou působit pokoj ve sboru?

17 Také dnes musíme odolávat sklonu k hmotařství a k žárlivosti nebo marným touhám. Pokud opravdu působíme pokoj, nebudeme se cítit ohroženi, jestliže někteří členové sboru jsou v určitých činnostech obratnější než my, ani je v očích ostatních nebudeme znevažovat zpochybňováním jejich pohnutek. Máme-li nějakou význačnou schopnost, nebudeme ji používat tak, abychom vypadali lépe než ti druzí, jako by se sboru dařilo jen díky našim schopnostem a znalostem. Takový postoj by vedl k rozdělení. Rozhodně by nepřinesl pokoj. Ti, kdo působí pokoj, nestavějí na odiv své vlohy, ale naopak je skromně používají k tomu, aby sloužili svým bratrům a přinášeli chválu Jehovovi. Uvědomují si, že poznávacím znakem pravého křesťana je láska, a ne schopnosti. (Jan 13:35; 1. Korinťanům 13:1–3)

‚Pokoj jako tvůj dozorce‘

18. Jak starší podporují pokoj mezi sebou?

18 V působení pokoje poskytují vedení sboroví starší. O svém lidu Jehova předpověděl: „Pokoj určím jako tvé dozorce a spravedlnost jako ty, kdo ti přidělují úkoly.“ (Izajáš 60:17) V souladu s těmito prorockými slovy se ti, kdo slouží jako křesťanští pastýři, usilovně snaží zasazovat o pokoj mezi sebou navzájem a ve stádu. Pokoj mezi sebou mohou starší udržovat tím, že projevují pokojnou a rozumnou „moudrost shora“. (Jakub 3:17) Starší ve sboru pocházejí z různého prostředí a mají různé životní zkušenosti, a proto někdy budou mít rozdílné názory. Znamená to snad, že mezi sebou nemají pokoj? Neznamená, pokud ovšem takovou situaci řeší řádným způsobem. Ten, kdo působí pokoj, vyjadřuje své myšlenky umírněně a potom s úctou naslouchá tomu, co říkají ostatní. Netrvá na svých metodách, ale s pomocí modlitby bere v úvahu názor svého bratra. Pokud není porušena  žádná biblická zásada, je obvykle prostor pro různá hlediska. Když ostatní nesouhlasí s názorem toho, kdo působí pokoj, pak se tento člověk podvolí a bude podporovat rozhodnutí většiny. Tak prokáže, že je rozumný. (1. Timoteovi 3:2, 3) Zkušení dozorci vědí, že zachovávání pokoje je důležitější než prosazování vlastního názoru.

19. Jak starší postupují jako ti, kdo působí pokoj ve sboru?

19 Pokoj se členy stáda podporují starší tím, že jim pomáhají, a tím, že nejsou nepřiměřeně kritičtí k jejich úsilí. Je pravda, že někteří křesťané možná musí být čas od času usměrněni. (Galaťanům 6:1) Ale práce křesťanského dozorce nespočívá hlavně v tom, aby ukázňoval. Často chválí. Láskyplní starší se na ostatních křesťanech snaží vidět to dobré. Dozorci si váží tvrdé práce spolukřesťanů a mají důvěru v to, že jejich spoluvěřící dělají, co je v jejich silách. (2. Korinťanům 2:3, 4)

20. V jakých ohledech má sbor prospěch z toho, když všichni členové působí pokoj?

20 Snažíme se tedy být pokojní a působit pokoj, a to v rodině, ve sboru a ve styku s těmi, kdo nesdílejí naše náboženské názory. Pokud budeme usilovně pěstovat pokoj, pak přispějeme ke štěstí sboru. Zároveň budeme v mnoha ohledech chráněni a posíleni, jak uvidíme v následujícím článku.

Vzpomínáte si?

• Co to znamená být pokojný?

• Jak můžeme být pokojní, když jednáme s lidmi, kteří nejsou svědky?

• Jakými způsoby můžeme pěstovat pokoj v rodině?

• Jak mohou starší podporovat pokoj ve sboru?

[Studijní otázky]

[Obrázek na straně 9]

Ti, kdo působí pokoj, nevytvářejí zdání nadřazenosti

[Obrázky na straně 10]

Křesťané působí pokoj ve službě, doma a ve sboru