Přejít k článku

Přejít na obsah

Vyzkoušeli jsme Jehovu

Vyzkoušeli jsme Jehovu

 Životní příběh

Vyzkoušeli jsme Jehovu

VYPRÁVÍ PAUL SCRIBNER

„Dobré jitro, paní Stackhouseová. Přijímám dnes objednávky na velikonoční mazance. Jistě si mazanec objednáte.“ Tehdy začátkem jara roku 1938 jsem byl ve městě Atco, ve státě New Jersey, a jako prodejce u pekařské firmy General Baking Company jsem právě oslovil jednu z našich nejlepších zákaznic. K mému překvapení však paní Stackhouseová mou nabídku odmítla.

„NEZLOBTE se, ale nemám zájem, my Velikonoce neslavíme,“ řekla.

Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet. Oni neslaví Velikonoce? Ovšem první zásada při obchodování je, že zákazník má vždy pravdu. Co teď? „Ty mazance jsou ale velice chutné,“ dovolil jsem si pokračovat, „a vy přece máte naše výrobky rádi. Nechtěli byste si na nich přece jen pochutnat, i když, ehm, Velikonoce neslavíte?“

„Ne,“ odpověděla, „ale chtěla jsem s vámi, pane Scribnere, o něčem mluvit, a teď by k tomu mohla být dobrá příležitost.“ Ten rozhovor úplně změnil můj život! Paní Stackhouseová, členka skupiny (neboli sboru) svědků Jehovových v Berlinu ve státě New Jersey, mi vysvětlila, jaký je původ velikonočních oslav, a dala mi tři brožury. Jmenovaly se Bezpečnost, Odhaleno Ochrana. Odešel jsem s brožurami domů. Byl jsem na ně zvědavý, ale také jsem měl určité obavy. To, co mi paní Stackhauseová říkala, mi připadalo povědomé, připomnělo mi to něco z mého dětství.

Mé první setkání s badateli Bible

Narodil jsem se 31. ledna 1907, a v roce 1915, když mi bylo osm let, můj tatínek zemřel na rakovinu. Maminka se potom se mnou odstěhovala  ke svým rodičům a všichni jsme žili společně ve velkém domě ve městě Malden ve státě Massachusetts. V tom domě ve třetím patře žil se svou manželkou také Benjamin Ransom, můj strýc z matčiny strany. Strýček Ben patřil již od přelomu století k Mezinárodním badatelům Bible, což bylo tehdejší označení svědků Jehovových. Měl jsem strýčka Bena moc rád, ale ostatní členové maminčiny rodiny, kteří byli metodisté, ho považovali za podivína. Jeho manželka se s ním nakonec rozvedla a předtím se jí podařilo poslat ho kvůli jeho náboženství do ústavu pro choromyslné, ale byl tam jen krátce. Lékaři v té nemocnici velmi brzy zjistili, že strýček Ben je úplně normální, a s omluvou ho propustili.

Strýček Ben mě brával s sebou na shromáždění Mezinárodních badatelů Bible do Bostonu, zejména když tam byli hostující řečníci, nebo na setkání při různých mimořádných příležitostech. Jednou přijel jako hostující řečník sám Charles Taze Russell, který v té době dohlížel na kazatelské dílo. Jinou takovou mimořádnou událostí bylo promítání Fotodramatu Stvoření. To bylo v roce 1915, a i když to je už dávno, až dodnes si jasně pamatuji na vyobrazení, na němž byl znázorněn Abraham, jak vede Izáka na horu, aby ho tam obětoval. (1. Mojžíšova, 22. kapitola) Ještě dnes si vybavuji Abrahama a Izáka, jak s nákladem dříví vystupují na ten pahorek, a Abraham se přitom naprosto spoléhá na Jehovu. Byl jsem tehdy chlapec bez otce, a tento příběh na mě proto působil velmi silně.

Strýček Ben se pak s manželkou přestěhoval do státu Maine. Maminka se znovu vdala a naše rodina se přestěhovala do státu New Jersey. A tak jsem strýčka Bena dlouho neviděl. Jako dospívající chlapec jsem se v New Jersey seznámil s Marion Neffovou. Pocházela z presbyteriánské rodiny, v níž bylo osm dětí, a tuto rodinu jsem rád navštěvoval. V její společnosti a ve společnosti skupiny mládeže z jejich církve jsem strávil tolik nedělních večerů, že jsem se nakonec stal presbyteriánem také. Ale některé věci, jež jsem se dozvěděl u badatelů Bible, jsem si stále pamatoval. V roce 1928 jsme se s Marion vzali a v letech 1935 a 1938 se nám narodily dcery Doris a Louise. Když jsme tedy měli batole a k němu ještě novorozence, uvědomili jsme si, že naše rodina potřebuje duchovní vedení, aby prospívala.

V těch brožurách jsme našli pravdu

Společně s Marion jsme hledali církev, do které bychom vstoupili, a tak jsme si vymysleli plán. Každou neděli jsme se střídali — jeden z nás byl s dětmi doma a druhý šel na bohoslužby církve, do které bychom případně vstoupili. Jednou v neděli Marion měla zůstat doma, ale já jsem se nabídl, že budu hlídat děti místo ní, abych si mohl přečíst brožuru Bezpečnost, první z těch tří, které mi dala paní Stackhouseová. Jakmile jsem začal číst, nemohl jsem se od ní odtrhnout! Sílilo ve mně přesvědčení, že to, co jsem teď našel, nemůže nabídnout žádná církev. Příští týden se situace opakovala a já jsem ochotně hlídal děti  a přitom jsem četl druhou brožuru, Odhaleno. To, co jsem četl, mi připadalo povědomé. Bylo to snad totéž, čemu věřil strýček Ben? V naší rodině se říkalo, že má nějaké divné náboženství. Jak se na to bude dívat Marion? Mohl jsem být bez starostí. Jednou jsem totiž přišel domů z práce — bylo to několik dnů potom, co jsem přečetl brožuru Odhaleno — a Marion mě překvapila, když řekla: „Ty brožury jsem přečetla. Jsou opravdu zajímavé.“ To se mi ulevilo!

Na zadní straně brožur bylo oznámení o nedávno vydané knize Nepřátelé, která obsahuje sžíravé odhalení falešného náboženství. Rozhodli jsme se, že si ji opatříme. Ale než jsme si ji stačili písemně objednat, zaklepal u nás na dveře jeden svědek Jehovův a tuto publikaci nám nabídl. Ta kniha nám pomohla. Přestali jsme navštěvovat modlitebny různých církví a začali jsme chodit na shromáždění svědků Jehovových v Camdenu ve státě New Jersey. Za několik měsíců, v neděli 31. července 1938, se nás asi padesát sešlo na trávníku u sestry Stackhouseové — vedle domu, kde jsem se kdysi pokoušel prodat mazance — a z gramofonové desky jsme si vyslechli proslov soudce Rutherforda o křtu. Potom jsme se v domě převlékli a devatenáct z nás se dalo pokřtít v nedalekém potoce.

 Rozhodl jsem se pro průkopnickou službu

Krátce po křtu mi jedna sestra ve skupině řekla o tom, že někteří lidé, takzvaní průkopníci, vykonávají kazatelskou službu jako svou hlavní činnost. To okamžitě vzbudilo mou zvědavost a brzy jsem se seznámil s celou rodinou průkopníků. Jeden starší muž, bratr Konig, jeho manželka a dospělá dcera pracovali jako průkopníci v sousedním sboru. Pro Konigovy byla služba zdrojem velké radosti, a na mě jako na otce rodiny s malými dětmi to velmi zapůsobilo. Často jsem se u nich zastavoval, zaparkoval jsem svůj dodávkový vůz, s nímž jsem jezdil pro pekařskou firmu, a nějaký čas jsem s nimi pracoval dům od domu. Zanedlouho jsem se také já chtěl stát průkopníkem. Ale jak to udělat? Měli jsme s Marion dvě malé děti a práci jsem měl náročnou. V Evropě totiž začala druhá světová válka a ve Spojených státech vstupovalo do armády stále více mladých mužů. Proto ti, kdo zůstali v civilních zaměstnáních, měli stále víc práce. Zaměstnavatel na mě naléhal, abych si přibral víc tras, a mně bylo jasné, že při takovém úvazku bych s průkopnickou službou nemohl nikdy začít.

O své touze stát se průkopníkem jsem mluvil s bratrem Konigem, a ten mi řekl: „Jen pracuj v Jehovově službě co nejvíc a svůj cíl svěřuj Jehovovi v modlitbě. On ti pomůže, abys ho dosáhl.“ Dělal jsem to déle než rok. Často jsem přemýšlel o biblických textech, jako je Matouš 6:8, kde máme ujištění, že Jehova ví o našich potřebách, dříve než ho vůbec poprosíme. A stále jsem se snažil jednat podle rady u Matouše 6:33 — abychom neustále hledali nejprve Boží Království a spravedlnost. Povzbuzoval mě také bratr Melvin Winchester, který sloužil jako zónový služebník (dnes krajský dozorce).

O svých cílech jsem mluvil s Marion. Rozmlouvali jsme o slovech zaznamenaných u Malachiáše 3:10, která nás vybízejí, abychom Jehovu vyzkoušeli a přesvědčili se, zda na nás nevylije požehnání. Povzbudila mě, když mi řekla: „Jestliže se chceš pustit do průkopnické služby, pak se kvůli mně nijak nezdržuj. Já se mohu postarat o děvčata, a ty můžeš být průkopníkem. Po hmotné stránce toho stejně moc nepotřebujeme.“ Naše manželství trvalo už dvanáct let, a věděl jsem, že Marion je šetrná a pečlivá hospodyně. Po celá léta je vynikající spolupracovnicí v průkopnické službě, a jedním z tajemství našeho úspěchu během asi 60 let naší celodobé služby je to, že dovede být spokojená s málem a považovat to za hojnost.

Po měsících plánování a modliteb jsme nakonec v létě 1941 měli našetřené nějaké peníze, takže jsme si mohli koupit pět a půl metru dlouhý obytný přívěs, ve kterém jsme mohli s rodinou bydlet. Odešel jsem ze zaměstnání a v červenci 1941 jsem se stal pravidelným průkopníkem. V celodobé službě jsem až dodnes. Mým prvním působištěm bylo deset zastávek na silnici č. 50 mezi New Jersey a St. Louis ve státě Missouri, kde se měl začátkem srpna konat sjezd. Dostal jsem poštou jména a adresy bratrů žijících poblíž té silnice a předem jsem jim vždy napsal, kdy mě mají očekávat. Když jsme se dostali na sjezd, měl jsem se hlásit u stolku pro průkopnickou službu a tam jsem měl dostat další úkol.

„Chci Jehovu vyzkoušet“

Do našeho obytného přívěsu jsme naložili literaturu a vydali jsme se do Camdenu na naše poslední shromáždění, abychom se rozloučili s bratry. Museli jsme se starat o dvě malé děti a kromě toho, že se máme dostat na sjezd, jsme o svém budoucím působišti nevěděli nic. Některým bratrům se proto naše plány musely zdát nerealistické, a několik z nich nám řeklo: „Brzy se vrátíte.“ Odpověděl jsem: „Neříkám, že se nevrátím. Ale Jehova prohlásil, že se o mě bude starat, a já ho chci vyzkoušet.“

Po šedesáti letech průkopnické služby, při níž jsme pracovali ve dvaceti městech mezi státy Massachusetts a Mississippi, můžeme říci, že Jehova nám splnil svůj slib v přebohaté míře. Požehnání, které vylil na Marion, na mě i na naše dvě dcery, bylo větší, než jsme si tehdy  v roce 1941 mohli představit. Patří k němu to, že naše dvě dcery věrně slouží jako průkopnice v sousedních sborech a (podle posledního počítání) máme asi sto duchovních synů a dcer po celém východním pobřeží Spojených států. Studoval jsem s 52 osobami, které zasvětily svůj život Jehovovi Bohu, a Marion studovala se 48 lidmi.

V srpnu 1941 jsme se dostali do St. Louis a tam jsem se setkal s bratrem T. J. Sullivanem z betelu. Měl pro mě dopis, který potvrzoval, že jsem ordinovaným náboženským služebníkem. To jsem potřeboval, protože se schylovalo k válce a probíhaly odvody do armády. Řekl jsem bratru Sullivanovi, že Marion věnuje kazatelské službě stejné množství času jako já a že by ráda sloužila jako průkopnice se mnou. Průkopnický stolek sice ještě na sjezdu zřízen nebyl, ale bratr Sullivan okamžitě zapsal Marion jako průkopnici a zeptal se nás: „Kde budete sloužit po sjezdu?“ To jsme nevěděli. „Tak si s tím nedělejte starosti,“ řekl. „Na sjezdu se jistě setkáte s někým z některé oblasti, kde je průkopníků třeba, a tak se to vyřeší. Jenom nám napište, kde jste, a my vám pošleme pověřovací dopis.“ A právě tak to dopadlo. Ukázalo se, že bratr Jack DeWitt, bývalý zónový služebník, znal někoho z města New Market ve Virginii, a ti lidé měli průkopnický domov, v němž bylo zapotřebí ještě několika průkopníků. Po sjezdu jsme se tam vydali.

V New Marketu jsme zažili mimořádně radostné překvapení. Víte, kdo přijel až z Philadelphie, aby se k nám připojil v průkopnické službě? Byl to Benjamin Ransom! Ano, strýček Ben. Před více než pětadvaceti lety v Bostonu zasel do mého srdce semena pravdy, a teď jsme měli velikou radost, že můžeme sloužit dům od domu společně s ním. Strýček Ben musel po celá léta snášet lhostejnost, posměch, a dokonce i pronásledování ze strany své rodiny, ale lásku k Jehovovi a ke křesťanské službě nikdy neztratil.

V průkopnickém domově v New Marketu jsme strávili osm měsíců a velmi se nám tam líbilo. Naučili jsme se tehdy různé věci, například vyměňovat literaturu za drůbež a vajíčka. Potom jsme byli — totiž strýček Ben, Marion, já a ještě tři další průkopníci — posláni do Pensylvánie, abychom sloužili jako zvláštní průkopníci v Hanoveru, což bylo v letech 1942 až 1945 první z našich šesti působišť v Pensylvánii.

Ve zvláštní průkopnické službě za druhé světové války

Za druhé světové války byly chvíle, kdy s námi kvůli našemu neutrálnímu postoji lidé jednali nepřátelsky, ale Jehova nás stále podporoval. V Provincetownu ve státě Massachusetts se nám jednou stalo, že se nám náš starý buick porouchal a já jsem musel jít na opětovnou návštěvu několik kilometrů pěšky. Musel jsem projít katolickou osadou, jejíž obyvatelé byli velmi nepřátelští. Procházel jsem kolem skupiny chuligánů, kteří mě poznali a začali křičet. Přidal jsem do kroku, kameny mi hvízdaly kolem uší a já jsem jen doufal, že se za mnou ti výrostci nepustí. Nic se mi nestalo a v pořádku jsem se dostal do domu svého zájemce. Ale ten muž, uznávaný člen Americké legie, se omluvil: „Dnes na vás nebudu mít čas, protože jsem zapomněl, že jdeme do města do kina.“ To mě polekalo, protože jsem si vzpomněl na tu bandu výrostků, kteří po mně házeli kameny a teď na rohu čekají, až se budu vracet. Ale nálada se mi spravila, když ten pán dodal: „A co kdybyste šel s námi? Cestou si můžeme popovídat.“ Měl jsem tedy příležitost vydat mu svědectví, a nebezpečným místem jsem prošel bez nehody.

Vyrovnaný vztah k rodině a ke křesťanské službě

Po válce jsme sloužili ve Virginii, a z toho osm let ve zvláštní a pravidelné průkopnické službě v Charlottesville. Dcery dospěly, v roce 1956 už byly obě vdané, a Marion a já jsme opět začali cestovat. Sloužili jsme jako průkopníci v Harrisonburgu ve Virginii a jako zvláštní průkopníci v Lincolntonu v Severní Karolíně.

V roce 1966 jsem byl přidělen do krajské služby, abych cestoval mezi sbory a povzbuzoval  bratry. Ve 30. letech podobně povzbuzoval bratr Winchester mě v New Jersey. V krajské službě jsem dva roky sloužil sborům v Tennessee. Potom jsme byli s Marion požádáni, abychom se vrátili k naší nejoblíbenější práci, ke zvláštní průkopnické službě. V letech 1968 až 1977 jsme sloužili jako zvláštní průkopníci na jihu USA, mezi státy Georgia a Mississippi.

V Georgii, ve městě Eastman, jsem byl jmenován dozorcem sboru (dnes bychom řekli předsedajícím dozorcem) místo Powella Kirklanda, drahého staršího bratra, který sloužil mnoho let jako krajský dozorce, ale nyní měl zdravotní problémy. Byl neobyčejně vděčný a pomáhal mi. Jeho podpora byla nezbytně nutná, protože v tom sboru byly neshody, do nichž byli zapleteni někteří význační členové sboru. Problém se stupňoval, a já jsem strávil mnoho času modlitbami k Jehovovi. Na mysl mi přicházely texty jako Přísloví 3:5, 6: „Důvěřuj v Jehovu celým svým srdcem a neopírej se o své vlastní porozumění. Všímej si ho na všech svých cestách, a sám napřímí tvé stezky.“ Velmi jsme se snažili otevřeně o věcech hovořit, a nakonec se podařilo sbor sjednotit, což bylo užitečné pro všechny.

V roce 1977 jsme už začali trochu pociťovat svůj věk. Byli jsme přeloženi do blízkosti města  Charlottesville, kde žijí obě naše dcery se svými rodinami. V této oblasti pracujeme s potěšením už 23 let. Ve Virginii jsme pomohli založit sbor v Ruckersville a s radostí jsme sledovali, jak se z dětí a vnuků těch, s kým jsme kdysi dávno studovali Bibli, stávají sboroví starší, průkopníci a betelité. S Marion si stále ještě udržujeme dobrý časový plán kazatelské služby a mám výsadu aktivně sloužit jako starší sboru Charlottesville-východ. Vedu sborové studium knihy a mám veřejné přednášky.

Během let jsme měli různé problémy, jaké mají i druzí. Například když bylo Doris téměř dvacet let, přes veškeré naše úsilí na nějaký čas duchovně zeslábla a vdala se za muže, který nebyl svědkem Jehovovým. Lásku k Jehovovi však nikdy úplně neztratila. Její syn Bill slouží již 15 let v betelu ve Wallkillu ve státě New York. Doris i Louise již ovdověly, ale radostně slouží nedaleko od nás jako pravidelné průkopnice.

Čemu jsme se během let naučili

Naučil jsem se uplatňovat několik jednoduchých pravidel pro úspěšnou službu: Veď prostý život. Buď příkladem ve všem, co děláš, i ve svém soukromí. V každém ohledu se řiď pokyny ‚věrného a rozvážného otroka‘. (Matouš 24:45)

Marion si vytvořila krátký, ale praktický seznam podnětů, jak úspěšně vykonávat průkopnickou službu a zároveň vychovávat děti: Sestav si praktický časový plán a drž se ho. Průkopnickou službu považuj za svou skutečnou životní dráhu. Stravuj se zdravě. Měj potřebný odpočinek. S rekreací to nepřeháněj. Ať je pravda, včetně všech odvětví křesťanské služby, pro vaše děti něčím příjemným. Ať je pro ně kazatelská služba vždy zajímavým zážitkem.

Dnes už je nám přes 90 let. Od chvíle, kdy jsme na trávníku před domem Stackhouseových vyslechli proslov ke křtu, už uplynulo dvaašedesát let a z toho jsme šedesát let strávili v celodobé službě. Marion i já můžeme upřímně prohlásit, že jsme se svým životem plně spokojeni. Jsem velice vděčný za povzbuzení, které jsem dostal, když jsem ještě měl malé děti — totiž abych dával na první místo duchovní cíle a stále o ně usiloval. A jsem vděčný své drahé manželce i děvčatům za jejich dlouholetou podporu. Hmotné bohatství sice nemáme, ale často si připomínám slova z Kazatele 2:25: „Kdo jí a kdo pije lépe než já?“

Jehova v našem případě překypující měrou splnil svůj slib uvedený u Malachiáše 3:10. Opravdu ‚na nás vylil požehnání, až již nebyl žádný nedostatek‘.

[Rámeček a obrázek na straně 29]

VZPOMÍNKY NA VÁLEČNÁ LÉTA

Ačkoli od války uplynulo už téměř 60 let, celá rodina si na ty roky živě vzpomíná.

„V Pensylvánii bývalo opravdu chladno,“ vzpomíná Doris. „Jednou v noci bylo 35 stupňů pod nulou.“ Louise dodává: „Doris a já jsme si na zadním sedadle našeho starého buicka navzájem sedaly na nohy a zahřívaly si je.“

„Nikdy jsme však neměly pocit, že bychom byly chudé nebo že by nám něco scházelo,“ říká Doris. „Věděly jsme, že jsme na cestách častěji než většina ostatních lidí, ale vždy jsme měly dobré jídlo a pěkné šaty. Dostávaly jsme je skoro nové od přátel z Ohia, kteří měli dcerky jen o něco starší, než jsme byly my.“

„Maminka a tatínek nám stále dávali najevo, že nás mají rádi a že pro nás mají porozumění,“ zdůrazňuje Louise, „a trávily jsme s nimi hodně času ve službě. To v nás vyvolávalo mimořádně dobrý pocit a cítily jsme k nim velmi důvěrný vztah.“

„Auto, které jsem měl, byl Buick Special z roku 1936,“ vzpomíná Paul, „a tyto vozy byly známé tím, že jim každou chvíli praskla osa. Myslím, že motor byl na zbývající část vozidla příliš silný. Zdálo se, že k tomu dochází vždy v tu nejchladnější noc v měsíci, a já jsem pak musel jít hledat náhradní osu někam na vrakoviště. Ve vyměňování os jsem se stal odborníkem.“

„Nesmíme zapomenout na přídělové lístky,“ říká Marion. „Všechno bylo na příděl — maso, benzin, pneumatiky, zkrátka všechno. Kdykoli jsme byli posláni do nového působiště, museli jsme jít na místní úřad a požádat o přídělový lístek. Někdy trvalo celé měsíce, než jsme takový lístek získali, a vypadalo to tak, že sotva jsme jej dostali, byli jsme posláni do jiného působiště a museli jsme začít znovu. Ale Jehova o nás vždycky pečoval.“

[Obrázek]

Marion, já s Doris (vlevo) a Louisa v roce 2000

[Obrázek na straně 25]

Jako jedenáctiletý s maminkou v roce 1918

[Obrázek na straně 26]

S Louisou, Marion a Doris v roce 1948, když byla děvčata pokřtěna

[Obrázek na straně 26]

Naše svatební fotografie z října 1928

[Obrázek na straně 26]

Mé dcery (zcela vlevo a zcela vpravo) a já v roce 1955 na Yankee stadionu