Přejít k článku

Přejít na obsah

Vyznání, které vede k uzdravení

Vyznání, které vede k uzdravení

 Vyznání, které vede k uzdravení

„KDYŽ jsem mlčel, mé kosti byly vyčerpané celodenním sténáním. Ve dne v noci totiž na mně těžce spočívala tvá ruka. Má životní vláha se změnila jako v suchém letním žáru.“ (Žalm 32:3, 4) Je možné, že těmito výmluvnými slovy vyjádřil izraelský král David hlubokou citovou bolest, kterou si sám způsobil, když závažný hřích zatajil, místo aby jej vyznal.

David byl muž vynikajících schopností. Byl to udatný válečník, zkušený státník, básník a hudebník. Nespoléhal se však na své schopnosti, ale spoléhal se na svého Boha. (1. Samuelova 17:45, 46) Byl popsán jako muž, jehož srdce bylo „úplné s Jehovou“. (1. Královská 11:4) Dopustil se však jednoho mimořádně trestuhodného hříchu, a právě o něm se možná zmínil ve 32. žalmu. Jestliže prozkoumáme okolnosti, které k jeho hříchu vedly, můžeme se mnohému naučit. Poznáme, jakým léčkám se máme vyhýbat, a také uvidíme, že je nutné ze svých hříchů se vyznávat, abychom obnovili svůj vztah k Bohu.

Věrný a oddaný král se dopustil hříchu

Izraelský národ vedl vojenské tažení proti Ammonitům, ale David pobýval v Jeruzalémě. Když se jednou večer procházel po střeše svého paláce, všiml si, že v sousedním domě se koupe krásná žena. Neprojevil sebeovládání, ale začal po ní vášnivě toužit. Když se dozvěděl, že to je Bat-šeba, manželka Urijáše, který bojoval v jeho armádě, nechal si ji zavolat a dopustil se s ní cizoložství. Za nějaký čas Bat-šeba Davidovi vzkázala, že je těhotná. (2. Samuelova 11:1–5)

David se ocitl v pasti. Kdyby byl jejich hřích odhalen, oba by čekal trest smrti. (3. Mojžíšova 20:10) David proto vymyslel plán. Urijáše, Bat-šebina manžela, odvolal z bitvy. Dlouze se ho vyptával, jak probíhá válka, a potom mu dal pokyn, aby se vrátil domů. Doufal, že to bude vypadat, jako by otcem Bat-šebina dítěte byl Urijáš. (2. Samuelova 11:6–9)

Davida však čekalo velké zklamání, protože Urijáš svou manželku nenavštívil. Řekl, že je nemyslitelné, aby se vrátil domů, zatímco vojsko prožívá válečné útrapy. V době vojenského tažení se muži v izraelském vojsku zdržovali pohlavních styků i se svými manželkami. Měli zůstat z obřadního hlediska čistí. (1. Samuelova 21:5) David potom pozval Urijáše k jídlu a opil ho, ale Urijáš přesto domů ke své manželce nešel. Svým chováním projevil věrnost, a Davidův těžký hřích tím byl odsouzen. (2. Samuelova 11:10–13)

Hřích, kterého se David dopustil, se pro něho stal jakoby smyčkou, která se začala utahovat. Zoufalý David viděl jen jediné východisko. Poslal Urijáše zpět do boje s dopisem pro vojevůdce Joaba. Smysl tohoto krátkého sdělení byl jasný: „Postavte Urijáše dopředu do nejtěžších bitevních výpadů, a ustoupíte od něj, a bude sražen a zemře.“ Zdálo se, že těmito několika slovy po sobě mocný král zametl stopy a Urijáše poslal na smrt. (2. Samuelova 11:14–17)

Jakmile skončilo období Bat-šebina truchlení nad manželem, David se s ní oženil. Uplynul čas, a narodilo se jim dítě. Během celé té doby David nikomu o svých hříších nic neřekl. Je možné, že se pokoušel sám před  sebou své skutky ospravedlnit. Cožpak Urijáš nezahynul čestnou smrtí v bitvě stejně jako ostatní? A nedopustil se ostatně neposlušnosti vůči králi, když odmítl jít ke své manželce? Ve snaze ospravedlnit hřích si ‚zrádné srdce‘ dokáže vymýšlet ty nejrůznější důvody. (Jeremjáš 17:9; 2. Samuelova 11:25)

Chybné kroky, které vedou k hříchu

Jak se mohl David, člověk, který tak miloval spravedlnost, snížit k cizoložství a vraždě? Semena jeho hříchu byla zjevně zaseta již nějaký čas předtím. Je otázkou, proč David nebyl se svými muži a proč je nepodporoval v jejich vojenském tažení proti Jehovovým nepřátelům. David si místo toho hověl ve svém paláci, a tvrdá skutečnost, totiž válka, mu byla příliš vzdálena, takže svou nesprávnou žádost po manželce svého věrného vojáka nedokázal překonat. Dnes je pro pravé křesťany ochranou, jestliže se aktivně podílejí na duchovní činnosti svého sboru a pravidelně se účastní evangelizační práce. (1. Timoteovi 6:12)

Izraelský král si měl pořídit opis Zákona a měl jej denně číst. Bible uvádí důvod: „Aby se naučil bát se Jehovy, svého Boha, aby dodržoval všechna slova tohoto zákona a tyto předpisy tím, že je bude činit, aby se jeho srdce nevyvýšilo nad jeho bratry a aby neodbočil od přikázání napravo ani nalevo.“ (5. Mojžíšova 17:18–20) Je možné, že v době, kdy se dopustil těchto těžkých hříchů, se David těmito pokyny neřídil. Pokud jde o nás, pravidelné studium a rozjímání o Božím slově nám v těchto kritických dobách jistě pomůže, abychom se střežili před nesprávným jednáním. (Přísloví 2:10–12)

Poslední z Deseti přikázání navíc výslovně říká: „Nebudeš toužit po manželce svého bližního.“ (2. Mojžíšova 20:17) David měl v té době již několik manželek a konkubín. (2. Samuelova 3:2–5) Před touhou po další půvabné ženě ho to však neuchránilo. Tato zpráva nám připomíná, jak závažná jsou Ježíšova slova: „Každý, kdo se stále dívá na nějakou ženu tak, že k ní má vášeň, již s ní ve svém srdci zcizoložil.“ (Matouš 5:28) Takové nesprávné žádosti nesmíme pěstovat, ale musíme je co nejrychleji ze své mysli i ze svého srdce vypudit.

Pokání a milosrdenství

V biblické zprávě o Davidově hříchu se nic nezakrývá, ale tato zpráva zde rozhodně není proto, aby uspokojovala něčí sexuální touhy. Díky této zprávě máme příležitost sledovat mocný a působivý projev jedné z Jehovových vynikajících vlastností — jeho milosrdenství. (2. Mojžíšova 34:6, 7)

Když se Bat-šebě narodil syn, Jehova poslal proroka Natana, aby se postavil tváří v tvář Davidovi. To byl projev milosrdenství. Kdyby s Davidem nikdo nepromluvil a on sám by nikomu nic neřekl, je možné, že by se v hříšném jednání zatvrdil. (Hebrejcům 3:13) David však Boží milosrdenství přijal. Natan s ním mluvil taktně, ale jasně. Jeho slova zapůsobila na Davidovo svědomí a David pokorně uznal, že zhřešil proti Bohu. Žalm 51, který se týká právě tohoto hříchu ve spojitosti s Bat-šebou, složil David teprve poté, co činil pokání a svůj těžký hřích vyznal. Kdyby se nám někdy stalo, že bychom podlehli závažnému hříchu, nedopusťme, aby se naše srdce zatvrdilo. (2. Samuelova 12:1–13)

Davidovi bylo odpuštěno, ale ukázňování či následků svého hříchu ušetřen nebyl. (Přísloví 6:27) Jak by z toho mohl vyváznout beztrestně? Kdyby Bůh jednoduše všechno přehlížel, podkopávalo by to důvěru v jeho měřítka. Byl by liknavý jako kdysi velekněz Eli, který své ničemné syny jen mírně pokáral a pak je nechal, takže ve svých ničemných skutcích pokračovali. (1. Samuelova 2:22–25) Ale člověku, který činí pokání, Jehova svou milující laskavost neodpírá. Jeho milosrdenství působí podobně jako osvěžující chladivá voda a tomu, kdo se dopustil provinění, pomůže, aby následky svého hříchu  unesl. Takový člověk pocítí léčivé účinky Božího láskyplného odpuštění a také povzbudivé účinky společenství s jinými Božími ctiteli. Ano, na základě Kristova výkupného může ten, kdo činí pokání, pocítit „bohatství [Boží] nezasloužené laskavosti“. (Efezanům 1:7)

„Čisté srdce“ a ‚nový duch‘

Když se David ze svého hříchu vyznal, nepoddával se už negativnímu pocitu bezcennosti. V žalmech, v nichž mluvil o svém vyznání, je patrné, že cítil velkou úlevu a že byl pevně rozhodnut sloužit Bohu věrně. Podívejme se například do Žalmu 32. V 1. verši čteme: „Šťastný je ten, jehož vzbouření je prominuto, jehož hřích je přikryt.“ Ať jde o hřích jakkoli závažný, všechno může dopadnout dobře, jestliže ten, kdo se provinil, upřímně činí pokání. Svou upřímnost může dokázat mimo jiné tím, že přijme v plné míře zodpovědnost za své jednání, jako to učinil David. (2. Samuelova 12:13) Ten se nepokoušel sám sebe nějak před Jehovou ospravedlňovat nebo svalovat vinu na druhé. Verš 5 říká: „Konečně jsem ti vyznal svůj hřích a své provinění jsem nezakrýval. Řekl jsem: ‚Vyznám se Jehovovi ze svých přestupků.‘ A sám jsi prominul provinění mých hříchů.“ Upřímné vyznání přináší úlevu a takový člověk se už nemusí ve svém svědomí trápit nad svými minulými nesprávnými činy.

David Jehovu naléhavě prosil o odpuštění a potom žádal: „Stvoř ve mně i čisté srdce, Bože, a vlož do mne nového ducha, stálého.“ (Žalm 51:10) Z toho, že David prosil o „čisté srdce“ a „nového ducha“, je vidět, že si uvědomoval své hříšné sklony a že potřeboval, aby mu Bůh pomohl srdce očistit a pak začít znovu. Nepoddal se sebelítosti, ale byl naopak odhodlán dále usilovně sloužit Bohu. Modlil se: „Jehovo, kéž otevřeš tyto mé rty, aby má vlastní ústa vyprávěla tvou chválu.“ (Žalm 51:15)

Jak Jehova reagoval, když David tak upřímně činil pokání a byl odhodlán mu sloužit? Povzbudil Davida ujištěním: „Způsobím, abys měl pochopení, a budu tě poučovat o cestě, po níž bys měl jít. Budu radit s okem upřeným na tebe.“ (Žalm 32:8) Tato slova jsou ujištěním, že Jehova bude věnovat osobní pozornost tomu, co kajícný člověk pociťuje a co potřebuje. Učinil opatření, aby dal Davidovi hlubší pochopení, schopnost vidět pod  povrch vnějšího zdání. Kdyby se David v budoucnosti znovu dostal do pokušení, byl by schopen postřehnout, k čemu jeho jednání povede a jak bude působit na druhé, a byl by schopen jednat rozvážně.

Tato epizoda z Davidova života slouží k povzbuzení všech, kdo podlehli závažnému hříchu. Jestliže svůj hřích vyznáme a projevíme upřímné pokání, může nám být vráceno to nejcennější, co lze mít, totiž náš vztah k Jehovovi Bohu. Přechodnou bolest a hanbu asi budeme muset vydržet, ale je to daleko lepší než trýzeň, kterou bychom pociťovali, kdybychom o věci nemluvili, nebo než hrozné následky, které by nás čekaly, kdybychom se ve vzpurném způsobu jednání zatvrdili. (Žalm 32:9) Můžeme však pocítit vřelé odpuštění, které poskytuje láskyplný a milosrdný Bůh, „Otec projevů něžného milosrdenství a Bůh veškeré útěchy“. (2. Korinťanům 1:3)

[Obrázek na straně 31]

David doufal, že unikne následkům svého hříchu tím, že pošle Urijáše na smrt