Přejít k článku

Přejít na obsah

Pavel organizuje příspěvky na hmotnou pomoc pro svaté

Pavel organizuje příspěvky na hmotnou pomoc pro svaté

 Pavel organizuje příspěvky na hmotnou pomoc pro svaté

DUCHOVNÍ zájmy mají pro pravé křesťany prvořadý význam. Ale péče o to, aby se druhým dobře dařilo i po tělesné stránce, je pro ně také důležitá. Často se v hmotném ohledu starají o ty, kdo prožívají těžkosti. Bratrská láska podněcuje křesťany, aby pomáhali spoluvěřícím, kteří jsou v nouzi. (Jan 13:34, 35)

Láska k duchovním bratrům a sestrám podnítila apoštola Pavla k tomu, aby ve sborech v Achaii, Galácii, Makedonii a v oblasti Asie zorganizoval sbírku. Co vyvolalo tuto nutnost? Jak byl tento program hmotné pomoci organizován? Jaká byla odezva? A proč bychom se měli zajímat o to, co se tehdy dělo?

Situace v jeruzalémském sboru

Židé a proselyté z jiných míst, kteří se o Letnicích roku 33 n. l. stali učedníky, zůstali po Letnicích ještě nějaký čas v Jeruzalémě, aby se o pravé víře dozvěděli víc. V nutných případech spoluvěřící rádi pomáhali nést výdaje spojené s tímto prodlouženým pobytem. (Skutky 2:7–11, 41–44; 4:32–37) K nouzi mohlo docházet také následkem občanských nepokojů, které vznikaly proto, že židovští nacionalisté podněcovali ke vzpouře a davovému násilí. Nikdo z Kristových následovníků však neměl hladovět, a proto bylo chudým vdovám denně rozdělováno jídlo. (Skutky 6:1–6) Herodes tvrdě pronásledoval sbor, a v polovině čtyřicátých let n. l. v Judeji zuřil hladomor. Ježíšovi učedníci proto možná prožívali okolnosti, o nichž Pavel mluvil jako o „utrpeních“, ‚souženích‘ a ‚drancování jejich majetku‘. (Hebrejcům 10:32–34; Skutky 11:27–12:1)

Kolem roku 49 n. l. byla situace stále ještě tíživá. Proto když Petr, Jakub a Jan souhlasili s tím, že se Pavel ve své kazatelské činnosti soustředí na pohany, vybídli ho, aby ‚měl na mysli chudé‘. A právě o to se Pavel snažil. (Galaťanům 2:7–10)

Organizuje se sbírka

Pavel dohlížel na finanční prostředky pro chudé křesťany v Judeji. Asi v roce 55 n. l. řekl Korinťanům: „Pokud jde o sbírku, která je pro svaté, učiňte i vy tak, právě jak jsem nařídil galatským sborům. Ať si každý z vás ve svém domě dá každý první den v týdnu něco stranou do zásoby podle toho, jak se mu daří. ... [Potom] pošlu ty, které prostřednictvím dopisů schválíte, aby odnesli váš laskavý dar do Jeruzaléma.“ (1. Korinťanům 16:1–3) O rok později Pavel řekl, že se na sbírce podílely také Makedonie a Achaia.  A když byl výtěžek sbírky poslán do Jeruzaléma, byli přítomni i delegáti z oblasti Asie, což zřejmě nasvědčuje tomu, že přispěly i sbory z tohoto území. (Skutky 20:4; 2. Korinťanům 8:1–4; 9:1, 2)

Nikdo nebyl nucen dát víc, než kolik si mohl dovolit. Byla to spíš otázka vyrovnání, aby jakýmkoli přebytkem byl vynahrazen nedostatek, který měli svatí v Jeruzalémě a v Judeji. (2. Korinťanům 8:13–15) „Ať každý jedná, právě jak se rozhodl ve svém srdci,“ řekl Pavel, „ne s nechutí nebo z donucení, neboť Bůh miluje radostného dárce.“ (2. Korinťanům 9:7)

Apoštol uvedl pádný důvod, proč by Korinťané měli být štědří. Ježíš ‚zchudl kvůli nim, aby oni jeho chudobou zbohatli‘ duchovně. (2. Korinťanům 8:9) Jistě budou chtít jeho štědrost napodobovat. Bůh je kromě toho obohacoval „ke každému druhu štědrosti“, a proto bylo vhodné, aby oni pomohli opatřit to, co svatí potřebovali. (2. Korinťanům 9:10–12)

Postoj účastníků

Jestliže si povšimneme toho, s jakým postojem se křesťané v prvním století podíleli na programu hmotné pomoci pro svaté, získáme mnoho poznatků o dobrovolném dávání. Ta sbírka nebyla jen projevem péče o chudé spoluvěřící, kteří uctívali Jehovu. Byla dokladem toho, že mezi křesťany ze Židů a křesťany z pohanů bylo bratrské pouto. To, že jedni příspěvky nabídli a druzí je přijali, bylo mezi těmito pohany a Židy znamením jednoty a přátelství. Dělili se o věci hmotné, ale sdíleli i věci duchovní. (Římanům 15:26, 27)

Je možné, že Pavel makedonské křesťany k účasti původně nepozval — také oni totiž žili v hluboké chudobě. Oni však ‚snažně prosili o výsadu, aby mohli dávat‘. Prožívali sice „trápení během velké zkoušky“, ale přesto dávali radostně ‚nad svou skutečnou možnost‘! (2. Korinťanům 8:1–4) K jejich velké zkoušce patrně patřilo obviňování, že jejich náboženství je pro Římany nezákonné. Je tedy pochopitelné, že se dokázali vžít do situace svých bratrů v Judeji, kteří prožívali podobné těžkosti. (Skutky 16:20, 21; 17:5–9; 1. Tesaloničanům 2:14)

Korinťané sice byli — pokud jde o tuto sbírku — zpočátku tak horliví, že Pavel jejich příklad použil k povzbuzení Makedonců, ale nadšení Korinťanů postupně ochablo. Nyní se apoštol zmínil o štědrosti Makedonců, aby podnítil Korinťany. Považoval za nutné připomenout jim, že je na čase zakončit to, s čím před rokem začali. Co se stalo? (2. Korinťanům 8:10, 11; 9:1–5)

Sbírku v Korintu předtím zahájil Titus, ale vznikly nějaké problémy, kterými bylo patrně jeho úsilí zmařeno. V Makedonii se Titus poradil s Pavlem a potom se vrátil se dvěma dalšími bratry, aby korintský sbor posílili a aby dokončili sbírku. Někteří jednotlivci možná naznačovali, že se Pavel předtím snažil Korinťany nějak využít. Snad právě proto poslal tři muže, aby sbírku dokončili, a každému dal doporučení. „Vyhýbáme [se] tomu, aby nám někdo vyčítal ve spojitosti s tímto štědrým příspěvkem, který máme rozdělit,“ řekl Pavel. „Vždyť ‚činíme poctivé opatření nejenom před zrakem Jehovy, ale také před zraky lidí‘.“ (2. Korinťanům 8:6, 18–23; 12:18)

 Doručení příspěvku

Na jaře roku 56 n. l. byly darované peníze připraveny, aby mohly být odneseny do Jeruzaléma. Pavel se vydal na cestu společně s delegací, kterou vybrali ti, kdo na sbírku přispěli. Ve Skutcích 20:4 je uvedeno: „Doprovázel ho Sopatros, syn Pyrrha z Beroy, Aristarchos a Sekundus z Tesaloničanů, Gaius z Derbé, Timoteus a z oblasti Asie Tychikos a Trofimos.“ Patrně mezi nimi byl i Lukáš, který možná zastupoval křesťany z Filip. Na tuto cestu se tedy vydalo nejméně devět mužů.

„Celkový obnos shromážděný pro sbírku, byl jistě značný,“ uvádí znalec Dieter Georgi, „jinak by totiž nestálo za to, aby v této závěrečné fázi Pavel s tolika dalšími delegáty podstupovali takové těžkosti a platili takové výdaje.“ To, že jich byla celá skupina, sloužilo nejen k zajištění bezpečnosti, ale pro Pavla to také bylo ochranou, aby neexistoval žádný důvod obviňovat ho z nepoctivosti. Tito delegáti byli posláni, aby před svatými v Jeruzalémě reprezentovali nežidovské sbory.

Kdyby se delegace plavila z Korintu do Sýrie, byli by se do Jeruzaléma dostali ještě před Pasachem. Pavel se však doslechl, že Židé zosnovali úklad a chtějí ho zabít, a proto změnil plány. (Skutky 20:3) Je možné, že se ho nepřátelé chtěli zbavit na moři.

Pavlovi však šlo o něco jiného. Před odchodem napsal křesťanům v Římě, aby se za něj modlili, ‚aby byl osvobozen od nevěřících v Judeji a aby se jeho služba pro Jeruzalém prokázala svatým přijatelná‘. (Římanům 15:30, 31) Svatí sice bezpochyby přijmou příspěvky s hlubokou vděčností, ale Pavlovi mohlo jít o to, jaké těžkosti by mohl jeho příchod způsobit mezi Židy všeobecně.

Apoštol jistě myslel na chudé. Písmo sice neříká, kdy byl příspěvek předán, ale jeho doručení posílilo jednotu a umožnilo nežidovským křesťanům, aby svým židovským spoluvěřícím projevili vděčnost za duchovní bohatství, které od nich dostali. Když se Pavel krátce po svém příchodu do Jeruzaléma objevil v chrámu, došlo k výtržnosti, která měla za následek jeho zatčení. Nakonec mu to však poskytlo příležitost vydat svědectví místodržitelům a králům. (Skutky 9:15; 21:17–36; 23:11; 24:1–26:32)

Jak přispíváme hmotnými prostředky dnes

Od prvního století došlo k mnoha změnám — ale základní zásady se nezměnily. Je správné, že křesťané jsou informováni o potřebě finanční pomoci. Všechny příspěvky, které poskytují ve prospěch těch, kdo jsou v nouzi, mají být dobrovolné a mají být projevem lásky k Bohu a k bližním. (Marek 12:28–31)

Z toho, jakým způsobem byla poskytována hmotná pomoc ve prospěch svatých v prvním století, je patrné, že rozdělování takových příspěvků musí být dobře organizováno a musí při něm být důsledně uplatňována poctivost. Jehova Bůh samozřejmě ví, co je zapotřebí, a pro své služebníky činí opatření, aby mohli dále i přes těžkosti sdělovat druhým lidem dobrou zprávu o Království. (Matouš 6:25–34) Ale svým dílem můžeme přispět všichni, bez ohledu na to, jaké je naše ekonomické postavení. Tak dojde k tomu, že ‚kdo má mnoho, nebude mít příliš mnoho, a kdo má málo, nebude mít příliš málo‘. (2. Korinťanům 8:15)