Přejít k článku

Přejít na obsah

Sloužil jsem tam, kde mě bylo třeba

Sloužil jsem tam, kde mě bylo třeba

 Životní příběh

Sloužil jsem tam, kde mě bylo třeba

VYPRÁVÍ JAMES B. BERRY

Psal se rok 1939. Ve Spojených státech byl tehdy život těžký, protože zde byla velká hospodářská krize, a v Evropě se na obzoru rýsovala válka. Můj mladší bratr Bennett a já jsme hledali práci, a proto jsme se vydali z našeho domova ve státě Mississippi do Houstonu ve státě Texas.

JEDNOHO dne koncem léta jsme zaslechli mezi praskajícími zvuky rádia znepokojivou zprávu: Hitlerova vojska vstoupila do Polska. „Začal Armagedon!“ vykřikl můj bratr. Ihned jsme dali výpověď z práce. Šli jsme do nejbližšího sálu Království a poprvé jsme se zúčastnili shromáždění. Proč do sálu Království? Dovolte, abych vám o tom vyprávěl od začátku.

Narodil jsem se roku 1915 v Hebronu ve státě Mississippi. Žili jsme v zemědělské oblasti. Badatelé Bible — tak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým — procházeli naším krajem asi jednou za rok a u někoho v domě vždy zorganizovali přednášku. Rodiče proto měli doma mnoho biblických publikací. Bennett i já jsme uvěřili, že to, co tyto knihy učí, je pravda. Peklo není horké, duše umírá, spravedliví budou žít věčně na zemi. A přece jsme se ještě museli mnohému naučit. Nějaký čas potom, co jsem vyšel ze školy, jsme se s bratrem vydali do Texasu hledat práci.

Když jsme se tam konečně spojili se svědky Jehovovými v sále Království, zeptali se nás, zda jsme průkopníky. O tom, že průkopník je svědek Jehovův, který je celodobým služebníkem, jsme vůbec nevěděli. Potom se nás zeptali, zda bychom chtěli kázat. „Samozřejmě,“ odpověděli jsme. Předpokládali jsme, že  s námi pošlou někoho, kdo nám ukáže, jak se to dělá. Ale oni nám jen podali mapu a řekli: „Pracujte tady!“ O tom, jak se káže, jsme neměli ani ponětí, ale nechtěli jsme se nechat zahanbit. Nakonec jsme jednoduše mapu toho obvodu poštou vrátili a vydali jsme se zpět do Mississippi.

Jak jsme si biblickou pravdu osvojili

Když jsme se vrátili domů, četli jsme publikace svědků každý den, a to téměř celý rok. Doma jsme neměli zavedenou elektřinu, a tak jsme po večerech četli při ohni. V těch dobách navštěvovali sbory svědků Jehovových a svědky žijící na odloučených místech zónoví služebníci, neboli cestující dozorci, a duchovně je posilovali. Jeden z těchto služebníků, Ted Klein, navštívil náš sbor a doprovázel Bennetta a mě při kazatelské činnosti dům od domu. Často nás bral s sebou oba najednou. Vysvětlil nám, co vlastně průkopnická služba je.

V jeho společnosti jsme opravdu začali uvažovat o tom, že bychom měli sloužit Bohu víc. A tak nás — tedy Bennetta, naši sestru Velvu a mě — 18. dubna 1940 bratr Klein pokřtil. Naši rodiče byli při našem křtu přítomni a naše rozhodnutí je velmi potěšilo. Sami byli pokřtěni asi o dva roky později. Oba zůstali věrní Bohu až do své smrti — tatínek zemřel v roce 1956 a maminka v roce 1975.

Když se mě bratr Klein zeptal, zda bych mohl pracovat jako průkopník, řekl jsem mu, že bych to dělal rád, ale že nemám peníze ani oblečení, zkrátka nic. „To nevadí,“ řekl, „já to zařídím.“ A zařídil. Nejdříve zaslal mou přihlášku do průkopnické služby. Potom mě vzal s sebou do New Orleans, asi 300 kilometrů daleko, a ukázal mi několik pěkných bytů nad jedním sálem Království. Byly pro průkopníky. Brzy jsem se tam přestěhoval a zahájil jsem svou průkopnickou dráhu. Svědkové Jehovovi v New Orleans průkopníkům pomáhali tím, že jim dávali oblečení, peníze a jídlo. Během dne bratři přinášeli jídlo a nechávali je u dveří, nebo nám je dokonce dávali do ledničky. Jeden bratr, který byl majitelem nedaleké restaurace, nás pozval, abychom k němu chodili pravidelně, když zavíral, a dostávali jsme čerstvé jídlo, které mu ten den zbylo — například maso, chléb, papriku s mletým masem a plněné koláče.

Tváří v tvář násilnickému davu

Za nějaký čas jsem byl přidělen jako průkopník do Jacksonu ve státě Mississippi. Společně s mladým bratrem, s nímž jsem sloužil, jsme se zde setkali s davovým násilím, a zdálo se, že místní činitelé, kteří se měli starat o prosazování zákona, stáli na straně davu! Podobná situace byla ve městě Columbus v Mississippi, do něhož jsme byli přiděleni potom. Kázali jsme lidem všech ras a národností, a proto nás někteří běloši nenáviděli. Mnozí se domnívali, že se dopouštíme pobuřování. Tento názor zastával předseda místní skupiny Americké legie, což je organizace velice vlastenecká. Tento muž několikrát podnítil dav, aby proti nám zaútočil.

Když na nás ve městě Columbus zaútočil dav poprvé, právě jsme rozšiřovali časopisy na ulici. Zatlačili nás k prosklené výloze obchodu. Kolem se shromáždilo mnoho lidí, zvědavých, co se děje. Za chvíli přišla policie a byli jsme odvedeni do správní budovy. Útočníci šli za námi až ke správní budově a tam před všemi  úředníky prohlásili, že pokud opustíme město do určitého data, můžeme vyváznout se zdravou kůží. Pokud ne, kůži z nás sedřou! Řekli jsme si, že bude lépe na čas z města odejít. Za několik týdnů jsme se však vrátili a v kázání jsme pokračovali.

Krátce nato nás přepadla osmičlenná banda, a ti muži nás násilím vtáhli do svých dvou aut. Odvezli nás do lesa, strhli z nás oděvy a zmrskali nás — každý z nás dostal třicet ran, a to mým páskem! Měli pistole a také lana, a musím se přiznat, že jsme měli strach. Myslel jsem si, že nás svážou a hodí do řeky. Naši literaturu roztrhali a rozházeli a gramofon nám rozbili o pařez.

Po výprasku nám řekli, abychom se oblékli a odešli po lesní cestě a abychom se neotáčeli. Šli jsme tedy, a opravdu jsme si mysleli, že když se otočíme, zastřelí nás — a vůbec nic se jim za to nestane. Za několik minut jsme však slyšeli, jak odjíždějí.

Při jiné příležitosti nás rozzuřený dav honil a my jsme si museli ovázat oblečení kolem krku a plavat po řece, abychom jim unikli. Zanedlouho nato jsme byli uvězněni na základě obvinění z pobuřování. Než došlo k soudu, strávili jsme tři týdny ve vězení. Ve městě Columbus získal ten případ velkou publicitu. Studenti jedné vyšší školy dokonce směli odejít z vyučování, aby se mohli zúčastnit přelíčení. Když nadešel ten den, byla správní budova nabitá — zbyla jen místa k stání. Mezi těmi, kdo svědčili ve prospěch státu, byli dva kazatelé, starosta a policie.

Právník jménem G. C. Clarke, který byl svědkem Jehovovým, a jeho společník, byli posláni, aby nás zastupovali. Požádali, aby naše obvinění z pobuřování bylo pro nedostatek důkazů zamítnuto. Právník, který s bratrem Clarkem spolupracoval, sice svědkem Jehovovým nebyl, ale velmi působivě mluvil v náš prospěch. V určitém okamžiku soudci řekl: „Lidé považují svědky Jehovovy za blázny. Blázni? Za blázna považovali i Thomase Edisona!“ Potom ukázal na svítidlo a řekl: „Ale podívejte se na tu žárovku!“ Edisona, který vynalezl žárovku, snad někteří lidé považovali za blázna, ale výsledky, kterých dosáhl, nemůže nikdo popřít.

Když soudce, který předsedal obvodnímu soudu, vyslechl svědectví, oznámil žalobci: „Nemáte ani ten nejmenší důkaz o pobuřování, a oni mají právo tuto činnost provádět. Už je do této soudní síně nevoďte a nemrhejte časem ani penězi státu, ani mým časem, dokud nebudete mít nějaké důkazy!“ To bylo naše vítězství!

Potom nás však soudce zavolal do své úřadovny. Věděl, že celé město je proti jeho rozhodnutí. Proto nás varoval: „Co jsem řekl, bylo v souladu se zákonem, ale osobně vám oběma radím: Odejděte odtud, nebo vás zabijí!“ Věděli jsme, že má pravdu, a z města jsme proto odešli.

Potom jsem se připojil k Bennettovi a Velvě, kteří sloužili jako zvláštní průkopníci ve městě Clarksville ve státě Tennessee. Po několika měsících jsme byli přiděleni do města Paris ve státě Kentucky. O půl druhého roku později, právě když jsme se chystali založit tam sbor, jsme s Bennettem dostali mimořádné pozvání.

 Do misionářské služby

Když jsme uviděli pozvání do druhé třídy biblické školy Strážné věže Gilead, řekli jsme si: ‚Zmýlili se. Proč by zvali do takové školy dva obyčejné kluky z Mississippi?‘ Představovali jsme si, že potřebují vzdělané lidi, ale přesto jsme tam šli. Ve třídě bylo 100 studentů a vyučování trvalo pět měsíců. Graduace se konala 31. ledna 1944 a my jsme se nemohli dočkat, až budeme sloužit v zahraničí. Obstarávání pasů a víz však tehdy trvalo dlouho, a studenti proto byli na přechodnou dobu přiděleni jako průkopníci do Spojených států. Nějakou dobu jsme vykonávali průkopnickou službu v Alabamě a v Georgii, a nakonec jsme oba, Bennett i já, dostali své pověření — na ostrov Barbados v Malých Antilách.

Druhá světová válka ještě pokračovala a na mnoha místech, včetně Barbadosu, byly dílo a literatura svědků Jehovových zakázány. Při celní prohlídce nám zde celníci otevřeli zavazadla, prohlíželi je, a našli literaturu, kterou jsme v nich schovali. Mysleli jsme si: ‚To je konec.‘ Místo toho nám však jeden z celníků jen řekl: „Je nám líto, že jsme museli prohledat vaše zavazadla; něco z této literatury je na Barbadosu zakázáno.“ Ale nechal nás projít, i s veškerou literaturou, kterou jsme v zavazadlech měli. Když jsme později vydávali svědectví státním úředníkům, řekli nám, že nevědí, proč byla naše literatura zakázána. O několik měsíců později byl zákaz zrušen.

Naše služba na Barbadosu byla velmi úspěšná. Každý z nás vedl nejméně 15 biblických studií, a většina zájemců dělala duchovní pokroky. Měli jsme radost, když někteří začali přicházet na sborová shromáždění. Předtím však byla literatura nějaký čas zakázána, a proto bratři neměli nejnovější poznatky o tom, jak mají být shromáždění vedena. Zanedlouho se nám však podařilo celou řadu schopných bratrů vyškolit. Bylo pro nás potěšením pomáhat mnohým z našich zájemců, když začínali s kazatelskou službou, a s radostí jsme pozorovali, jak sbor roste.

Zakládám rodinu

Po osmnácti měsících strávených na Barbadosu jsem potřeboval podstoupit operaci, a musel jsem se proto vrátit do Spojených států. Již předtím jsem si dopisoval s jednou svědkyní Jehovovou — jmenovala se Dorothy, a nyní ve Spojených státech jsem se s ní oženil. S manželkou jsme potom pracovali jako průkopníci v Tallahassee na Floridě, ale za šest měsíců jsme se přestěhovali do města Louisville ve státě Kentucky, kde mi jeden svědek Jehovův nabídl práci. Můj bratr Bennett sloužil dále mnoho let na Barbadosu. Později se oženil s jednou tamní misionářkou a sloužil s ní jako cestující dozorce na ostrovech. Nakonec se museli ze zdravotních důvodů  vrátit do Spojených států. Pracovali potom dále mezi španělskými sbory, jimž Bennett sloužil jako cestující dozorce až do roku 1990, kdy ve svých sedmdesáti třech letech zemřel.

V roce 1950 Dorothy porodila naše první dítě, holčičku, kterou jsme pojmenovali Daryl. Nakonec jsme měli pět dětí. Naše druhé dítě, chlapec Derrick, zemřel na zánět mozkových blan, když mu bylo jen dva a půl roku. Potom se však v roce 1956 narodil Leslie, a po něm v roce 1958 přišel Everett. Společně s Dorothy jsme se snažili vychovávat naše děti v souladu s biblickou pravdou. Stále jsme se snažili dodržovat týdenní program rodinného studia Bible a dbali jsme na to, aby byl pro všechny děti zajímavý. Když byli Daryl, Leslie a Everett ještě malí, dávali jsme jim každý týden otázky, které měli prozkoumat, a příští týden na ně měli odpovědět. Také si hráli na to, jak káží dům od domu. Jeden z nich vešel do vestavěného šatníku a představoval majitele bytu. Zbylí dva stáli venku a klepali na dveře. Ve svých rolích se humorně snažili navzájem si nahnat strach, ale pomáhalo jim to pěstovat si lásku ke kazatelskému dílu. Pravidelně jsme s nimi také chodili do kazatelské služby.

Když se nám v roce 1973 narodil náš nejmladší syn, Elton, bylo Dorothy už téměř 50 let a mně bezmála 60. Ve sboru nám říkali Abraham a Sára. (1. Mojžíšova 17:15–17) Starší chlapci často brali Eltona s sebou do služby. Cítili jsme, že pro lidi je působivým svědectvím, když vidí, jak celé rodiny — bratři a sestry, rodiče a děti — pracují společně a dělí se s druhými o biblické pravdy. Eltonovi starší bratři střídavě nosili Eltona na ramenou a vždy mu dali do ruky nějaký biblický traktát. Když lidé otevřeli dveře a viděli roztomilého chlapečka, jak sedí na ramenou svého velkého bratra, skoro vždycky naslouchali. Chlapci Eltona naučili, jak má po skončení rozhovoru podat traktát posluchači a říci několik slov. Tak začínal kázat.

Po celá léta jsme mohli pomáhat jiným lidem, aby poznali Jehovu. Koncem sedmdesátých let jsme se z Louisville přestěhovali do Shelbyville ve státě Kentucky, abychom sloužili ve sboru, kde to bylo zapotřebí. Tam jsme byli nejen svědky toho, jak sbor vzrůstal, ale také jsme pomáhali při hledání pozemku a při stavbě sálu Království. Později jsme byli požádáni, abychom sloužili ještě v jiném nedalekém sboru.

Rodinný život s sebou nese nejistoty

Byl bych rád, kdybych mohl říci, že všechny mé děti zůstaly na Jehovově cestě, ale není tomu tak. Naše čtyři děti, které zůstaly naživu, vyrostly a odešly z domova — a tři z nich potom cestu pravdy opustily. Ale náš syn Everett se řídil mým příkladem a vstoupil do celodobé služby. Později sloužil ve světovém ústředí svědků Jehovových v New Yorku a v roce 1984 byl pozván do 77. třídy Gileadu. Po graduaci odjel do svého přiděleného působiště, jímž byla Sierra Leone v západní Africe. V roce 1988 se oženil s Marianne, průkopnicí z Belgie. Od té doby slouží jako misionáři společně.

Každý z rodičů si umí představit, jak skličující pro nás bylo, když jsme viděli, že se tři z našich dětí vzdávají cesty života, která přináší uspokojení již dnes a se kterou je spojena nádherná naděje na věčný život v budoucím pozemském ráji. Byly doby, kdy jsem si dělal výčitky. Ale utěšilo mě vědomí, že Jehovovi přestaly sloužit dokonce i některé z jeho duchovních dětí, totiž někteří z andělů — ačkoli Jehova provádí ukázňování v lásce a laskavosti a nikdy se nedopouští chyb. (5. Mojžíšova 32:4; Jan 8:44; Zjevení 12:4, 9) Z toho jsem pochopil, že i když se rodiče usilovně snaží vychovávat své děti v Jehovově cestě, některé z dětí přesto možná pravdu nepřijmou.

Jako strom, do kterého se opírá prudký vítr, museli jsme se i my jakoby ohýbat, neboli přizpůsobovat se různým těžkostem a problémům, s nimiž jsme se setkávali. V průběhu let jsem se přesvědčil, že sílu k tomu, abych se okolnostem přizpůsobil a duchovně žil dál, získávám díky pravidelnému studiu Bible a účasti na shromáždění. Léta mi přibývají  a vidím chyby, kterých jsem se v minulosti dopustil, ale snažím se vidět i světlé stránky. Jestliže totiž zůstaneme věrní, takové zážitky nakonec přispějí k našemu duchovnímu růstu. Pokud se z nich poučíme, uvidíme, že i špatné stránky života mohou být k něčemu dobré. (Jakub 1:2, 3)

Dorothy ani já teď už nemáme tolik zdraví a síly, abychom mohli ve službě Jehovovi dělat to, co bychom chtěli. Jsme však vděčni našim drahým křesťanským bratrům a sestrám za jejich podporu. Téměř při každém shromáždění nám bratři říkají, že si velice váží naší přítomnosti. A vynakládají mnoho sil na to, aby nám všemožně pomáhali — dokonce i s opravami domu a auta.

Vedeme studia se zájemci a občas se věnujeme pomocné průkopnické službě. Mimořádně radostné chvíle prožíváme tehdy, když dostaneme zprávy od syna, který slouží v Africe. Rodinné studium vedeme stále, i když jsme dnes při něm jen my dva. Jsme šťastní, že jsme věnovali službě pro Jehovu tolik let. Jehova nás ujišťuje, že ‚na naši práci a na lásku, kterou jsme projevovali k jeho jménu, nezapomene‘. (Hebrejcům 6:10)

[Obrázek na straně 25]

Velva, Bennett a já, když nás 18. dubna 1940 křtil Ted Klein

[Obrázky na straně 26]

S manželkou Dorothy začátkem čtyřicátých let a v roce 1997

[Obrázek na straně 27]

Veřejná přednáška „Kníže pokoje“ oznamovaná pomocí nápisu na městském autobuse na Barbadosu

[Obrázek na straně 27]

Můj bratr Bennett před misionářským domovem