Přejít k článku

Přejít na obsah

Pracovali na „poli“ před žní

Pracovali na „poli“ před žní

 Pracovali na „poli“ před žní

UČEDNÍCI Velkého učitele byli zmateni. Ježíš právě dokončil krátký příběh o pšenici a plevelu. Bylo to jedno z mnoha podobenství, která ten den vyprávěl. Když skončil, většina jeho posluchačů odešla. Jeho následovníci však věděli, že jeho podobenství musí mít určitý význam — zejména to podobenství o pšenici a plevelu. Věděli, že Ježíš není jen vypravěčem poutavých příběhů.

Matouš píše, že ho prosili: „Vysvětli nám podobenství o plevelu na poli.“ Nato jim Ježíš podobenství vysvětlil a zároveň předpověděl, že mezi těmi, kdo se budou vydávat za jeho učedníky, dojde k rozsáhlému odpadnutí. (Matouš 13:24–30, 36–38, 43) To se skutečně stalo, a po smrti apoštola Jana se odpadlictví rychle rozšířilo. (Skutky 20:29, 30; 2. Tesaloničanům 2:6–12) Jeho účinky byly tak pronikavé, že Ježíšova otázka zaznamenaná  Lukáše 18:8 se zdála velmi aktuální: „Až přijde Syn člověka, nalezne skutečně na zemi víru?“

Ježíšův příchod měl znamenat začátek „žně“ křesťanů, kteří se podobají pšenici. To mělo být příznakem ‚závěru systému věcí‘, a ten začal v roce 1914. Nemělo by nás tedy překvapovat, že v období, kdy se schylovalo k zahájení žně, začaly být patrné projevy intenzivního zájmu o biblickou pravdu. (Matouš 13:39)

Zkoumání historických záznamů ukazuje, že zejména od 15. století se projevoval myšlenkový pohyb, a to dokonce i mezi masami lidí v křesťanstvu, mezi nepravými křesťany, kteří byli jako „plevel“. Když Bible začala být volně dostupná a byly zpracovány biblické konkordance, upřímní jednotlivci začali Písmo pozorně zkoumat.

Světla přibývá

Na začátku 19. století byl jedním takovým mužem Henry Grew (1781–1862) z Birminghamu v Anglii. Když mu bylo třináct let, společně se svou rodinou se plavil přes Atlantský oceán a 8. července 1795 se dostali do Spojených států. Usadili se v Providence ve státě Rhode Island. Rodiče mu vštípili lásku k Bibli. V roce 1807, když mu bylo dvacet pět let, byl Grew pozván, aby sloužil jako pastor baptistické církve v Hartfordu ve státě Connecticut.

Svou odpovědnost za vyučování bral vážně a lidem, kteří byli svěřeni do jeho péče, se snažil pomáhat, aby žili v souladu s Písmem. Byl přesvědčen o tom, že je nutné udržovat sbor čistý, aby v něm nikdo svévolně nepáchal hřích. Občas se stávalo, že musel společně s jinými odpovědnými muži ve sboru vyloučit ty, kdo se dopustili smilstva nebo dělali nějaké jiné nečisté věci — takovým osobám tedy byla odňata pospolitost.

V církvi byly i jiné problémy, které ho znepokojovaly. Měli tam muže, kteří nebyli členy církve a přitom byli pověřeni, aby spravovali její finanční záležitosti a aby vedli zpěv  při bohoslužbách. Tito muži také mohli hlasovat o záležitostech týkajících se sboru, a do určité míry tedy řídili sborové záležitosti. Grew se opíral o zásadu, že křesťané mají být odděleni od světa, a byl proto pevně přesvědčen, že tuto činnost mají vykonávat pouze věrní muži. (2. Korinťanům 6:14–18; Jakub 1:27) Chtít, aby nevěřící zpívali písně k Boží chvále, bylo podle něho rouhání. V roce 1811 byl Henry Grew kvůli tomuto stanovisku církví zavržen. V téže době se od církve oddělili i jiní členové, kteří zastávali stejné názory.

Oddělují se od křesťanstva

Tato skupina, v níž byl i Henry Grew, začala studovat Bibli, a jejich cílem bylo přizpůsobit svůj život i svou činnost tomu, co Bible radí. Díky svému studiu rozuměli biblickým pravdám stále víc, a proto začali odhalovat omyly křesťanstva. Například v roce 1824 napsal Grew pojednání, v němž na základě pádných důvodů vyvrátil Trojici. Můžeme si všimnout logického dokazování v této pasáži z jeho spisů: „‚O tom dni a hodině neví žádný člověk, ani andělé, kteří jsou v nebi, ani Syn, jedině OTEC.‘ [Marek 13:32, King James Version] Povšimněme si, jak je zde výčet bytostí odstupňován. Člověk, andělé, Syn, Otec. ... Náš Pán nás učí, že o tom dni věděl jedině Otec. To však není pravda, jestliže — jak se někteří domnívají — Otec, Slovo a Svatý Duch jsou tři osoby v jednom Bohu; podle tohoto [učení, dogmatu o Trojici] ... to Syn totiž věděl stejně jako Otec.“

Grew odhalil pokrytectví duchovenstva a vojenských velitelů, kteří předstírali, že slouží Kristu. V roce 1828 prohlásil: „Můžeme si vůbec představit větší rozporuplnost, než je to, že křesťan vyjde ze svého pokojíku, kde se modlil za své nepřátele, a přikáže svým vojákům, aby v ďábelském rozlícení vrazili své smrtící zbraně do srdce právě těmto nepřátelům? V prvním případě se křesťan podobá svému umírajícímu Pánu a je šťastný; komu se však podobá ve druhém případě? Ježíš se za své vrahy modlil. Křesťané vraždí ty, za koho se modlí.“

Písemně se Grew vyjádřil ještě důrazněji: „Kdy uvěříme Všemohoucímu, jenž nás ujišťuje, že ‚není oklamán‘? Kdy pochopíme podstatu, ducha toho svatého náboženství, které od nás vyžaduje, abychom se vystříhali toho, co byť i jen ‚vypadá zle‘? ... Cožpak to není urážka Syna toho požehnaného, jestliže se někdo domnívá, že jeho náboženství vyžaduje, aby člověk za určitých okolností jednal jako anděl a za jiných mu dovoluje jednat jako démon?“

Věčný život není vrozený

V letech před tím, než se rozšířilo používání rozhlasu a televize, bylo oblíbené vyjadřovat své názory psaním a rozšiřováním brožur. Asi v roce 1835 napsal Grew důležitou brožuru, v níž odhalil skutečnost, že nauka o nesmrtelné duši a nauka o pekle jsou nebiblické. Byl přesvědčen o tom, že tyto nauky jsou rouháním vůči Bohu.

Tato brožura měla mít dalekosáhlé účinky. V roce 1837 našel ve vlaku jeden její výtisk čtyřicetiletý George Storrs. Pocházel z Lebanonu ve státě New Hampshire, ale v té době žil ve městě Utica ve státě New York.

Těšil se velké vážnosti jako náboženský služebník metodistické episkopální církve. Při čtení této brožury se pozastavil nad tím, jak působivými důkazy je možno vyvrátit tyto základní nauky křesťanstva, o kterých dosud nikdy nepochyboval. Nevěděl, kdo je jejím autorem, a s Henry Grewem se setkal teprve po několika letech, nejpozději v roce 1844, kdy oba žili ve Philadelphii v Pensylvánii. Tři roky však Storrs studoval tyto otázky sám a mluvil o nich jen s jinými duchovními.

To, co poznával, nemohl nikdo vyvrátit, a proto George Storrs nakonec došel k závěru, že kdyby zůstal v metodistické církvi, nemohl by být věrný Bohu. V roce 1840 z ní vystoupil a odstěhoval se do Albany ve státě New York.

 Během šesti týdnů na začátku jara roku 1842 uspořádal Storrs sérii šesti přednášek na námět „Pátrání — Jsou ničemní lidé nesmrtelní?“. Vyvolala tak velký zájem, že ji připravil k vydání tiskem a během následujících čtyřiceti let byla ve Spojených státech a ve Velké Británii vydána v počtu 200 000 výtisků. V debatách, které sloužily k vyvrácení nauky o nesmrtelné duši, Storrs a Grew spolupracovali. Grew horlivě kázal až do své smrti — zemřel 8. srpna 1862 ve Philadelphii.

Zanedlouho po výše uvedených šesti přednáškách se Storrs začal zajímat o kázání Williama Millera, který očekával, že v roce 1843 dojde k viditelnému návratu Krista. Asi dva roky se Storrs aktivně podílel na kázání této zprávy po celé severovýchodní části Spojených států. Po roce 1844 už dále nepoukazoval na žádné datum Kristova návratu, ale neměl žádné námitky, jestliže chronologii chtěli zkoumat jiní. Storrs byl přesvědčen o tom, že se Kristův návrat přiblížil a že je důležité, aby křesťané zůstali bdělí a duchovně čilí, aby byli připraveni na den prohlídky. S Millerovou skupinou se však rozešel, protože tito lidé přijímali nebiblické nauky, například nauku o nesmrtelné duši, o tom, že svět bude spálen, a o tom, že lidé, kteří umírají v nevědomosti, nemají vůbec žádnou naději na věčný život.

K čemu povede Boží láska?

Názor adventistů, že Bůh vzkřísí mrtvé lidi jen proto, aby je opět usmrtil, Storrse odpuzoval. V Písmu nenašel žádný důkaz, že by Bůh hodlal vykonat takový zbytečný a mstivý čin. Storrs a jeho spolupracovníci přešli do druhého extrému, když se domnívali, že ničemní lidé nebudou vzkříšeni vůbec. Měli sice obtíže s vysvětlováním některých biblických textů, které pojednávají o vzkříšení nespravedlivých, ale zdálo se jim, že jejich závěr více odpovídá Boží lásce. Zanedlouho však měl být učiněn další krok, pokud jde o pochopení Božího záměru.

V roce 1870 Storrs těžce onemocněl a několik měsíců nemohl pracovat. V té době znovu zkoumal, co se za 74 let svého života naučil. Došel k závěru, že si nepovšiml důležité části Božího záměru s lidmi, která je naznačena v abrahamské smlouvě — že ‚si všechny národy země budou žehnat, protože Abraham naslouchal Božímu hlasu‘. (1. Mojžíšova 22:18; Skutky 3:25)

Přitom ho napadla nová myšlenka. Jestliže mají být požehnány „všechny rodiny země“, nebude nutné, aby všichni slyšeli dobrou  zprávu? Jak ji uslyší? A co ty miliony a miliony lidí, kteří již zemřeli? Při dalším zkoumání Písma dospěl k závěru, že „ničemní“ lidé tvoří dvě třídy: jedni kategoricky zavrhli Boží lásku, a druzí zemřeli v nevědomosti.

Storrs usoudil, že tito druzí musí být vzkříšeni z mrtvých, aby měli možnost získat užitek z výkupní oběti Krista Ježíše. Ti, kdo ji přijmou, budou žít věčně na zemi. Ti, kdo ji zavrhnou, budou zničeni. Ano, Storrs byl přesvědčen o tom, že Bůh by nevzkřísil nikoho, komu by neposkytl žádnou naději. Za Adamův hřích nakonec nebude mrtev nikdo, kromě samotného Adama! Ale co bude s těmi lidmi, kteří budou naživu v době návratu Pána Ježíše Krista? Storrs si nakonec uvědomil, že ve prospěch těchto lidí bude nutné vykonat kazatelské dílo celosvětového rozsahu. Vůbec si neuměl představit, jak by se něco takového dalo vykonat, ale s vírou napsal: „Je ovšem příliš mnoho lidí, kteří určitou věc zavrhnou jen proto, že nechápou, jak se má provést, jako by pro Boha bylo nemožné ji vykonat, když oni ten způsob nechápou.“

George Storrs zemřel v prosinci roku 1879, doma v Brooklynu, jen několik domovních bloků od místa, které se později stalo centrem celosvětového kazatelského díla, jež tak dychtivě očekával.

Bylo třeba ještě více světla

Rozuměli muži, jako byl Henry Grew a George Storrs, pravdě stejně jasně, jako jí rozumíme my dnes? Ne. Byli si vědomi svého zápasu, a v roce 1847 o tom Storrs napsal: „Měli bychom pamatovat na to, že jsme se teprve sotva vynořili z církevní doby temna; a vůbec bychom se nemohli divit, kdybychom zjistili, že na sobě ještě máme nějaké ‚babylónské roucho‘ místo pravdy.“ Grew si například vážil výkupného, které opatřil Ježíš, ale ještě nechápal, že to bylo „odpovídající výkupné“, tedy Ježíšův dokonalý lidský život, jenž byl dán výměnou za dokonalý lidský život, který ztratil Adam. (1. Timoteovi 2:6) Henry Grew se také mylně domníval, že se Ježíš viditelně vrátí na zemi a bude zde panovat. Záleželo mu však na tom, aby bylo posvěcováno Jehovovo jméno, což je námět, o který se od druhého století n. l. zajímalo jen velmi málo lidí.

George Storrs také některým důležitým myšlenkám nerozuměl správně. Byl schopen vidět nepravdy, které podporovalo duchovenstvo, ale někdy zašel do opačného extrému. Storrs například odmítal způsob, jak ortodoxní duchovenstvo pohlíželo na Satana, ale zašel přitom příliš daleko a odmítal myšlenku, že Ďábel je skutečnou osobou. Odmítl Trojici; ale až do doby krátce před svou smrtí si nebyl jist, zda svatý duch není osobou. George Storrs sice očekával, že Kristův návrat bude nejdříve neviditelný, ale domníval se, že se nakonec projeví viditelně.  Zdá se však, že oba muži byli poctiví a upřímní, a přiblížili se k pravdě daleko víc než většina ostatních badatelů.

„Pole“, které Ježíš popsal v podobenství o pšenici a plevelu, ještě nebylo ke žni zcela připraveno. (Matouš 13:38) Grew, Storrs a jiní na tomto „poli“ pracovali a připravovali je ke žni.

Charles Taze Russell, který začal v roce 1879 vydávat tento časopis, o svých předcházejících letech napsal: „Při studiu Božího slova nám Pán v mnoha směrech poskytoval pomoc, a vynikající oporou nám při tom byl náš drahý, letitý bratr George Storrs, který nám velmi pomáhal mluveným i psaným slovem; vždy jsme se však snažili o to, abychom nebyli následovníky lidí, ať byli jakkoli dobří a moudří, ale abychom byli ‚následovníky Boha jako milované děti‘.“ Ano, z úsilí mužů, jako byli Grew a Storrs, mohli mít upřímní badatelé Bible užitek, ale přesto bylo nezbytně nutné zkoumat Boží slovo, Bibli, protože to je skutečným zdrojem pravdy. (Jan 17:17)

[Rámeček a obrázek na straně 26]

Čemu věřil Henry Grew

Jehovovo jméno bylo potupeno a musí být posvěceno.

Nauky o Trojici, o nesmrtelné duši a o pekelném ohni jsou falešné.

Křesťanský sbor musí byt oddělen od světa.

Křesťané se nemají podílet na válkách národů.

Křesťané nejsou pod zákonem, který by se týkal soboty nebo nedělního sabatu.

Křesťané nemají patřit k žádným tajným společnostem, jako jsou například svobodní zednáři.

Křesťané se nemají dělit na třídu duchovenstva a třídu laiků.

Náboženské tituly pocházejí od antikrista.

Všechny sbory mají mít radu starších.

Starší musí být v celém svém chování svatí, aby na nich nelpěla žádná pohana.

Všichni křesťané musí kázat dobrou zprávu.

Budou existovat lidé, kteří budou žít věčně v pozemském ráji.

Křesťanské písně by měly být chvalozpěvy pro Jehovu a Krista.

[Podpisek obrázku]

Foto: Sbírka patřící The New-York Historical Society/69288

[Rámeček a obrázek na straně 28]

Čemu věřil George Storrs

Svým životem zaplatil Ježíš výkupní cenu za lidstvo.

Kázání dobré zprávy ještě nebylo vykonáno (v roce 1871).

Proto v té době (v roce 1871) konec ještě nemohl být blízko. Musel ještě přijít nějaký budoucí věk, v němž by bylo kázání uskutečněno.

Budou existovat lidé, kteří zdědí věčný život na zemi.

Má nastat vzkříšení všech, kdo zemřeli v nevědomosti. Ti kdo přijmou Kristovu výkupní oběť, obdrží věčný život na zemi. Ti, kdo ji zavrhnou, budou zničeni.

Nesmrtelnost duše a peklo jsou falešné nauky zneuctívající Boha.

Pánova večeře se má slavit každoročně 14. nisanu.

[Podpisek obrázku]

Foto: SIX SERMONS od George Storrse (1855)

[Obrázek na straně 29]

V roce 1909 se C. T. Russell, redaktor časopisu „Zion’s Watch Tower“ (Sionská Strážná věž) přestěhoval do Brooklynu ve státě New York