Přejít k článku

Přejít na obsah

Otázky čtenářů

Otázky čtenářů

 Otázky čtenářů

Jak se ve světle biblického příkazu o správném používání krve dívají svědkové Jehovovi na lékařské postupy, při nichž se používá pacientova vlastní krev?

Každý křesťan by se měl vážně zamyslet nad tím, co říká Bible, a nerozhodovat se pouze na základě nějakého lékařského doporučení nebo na základě toho, čemu on osobně dává přednost. Tato záležitost je mezi ním a Jehovou.

Jehova, jemuž patří náš život, prohlásil, že krev bychom neměli konzumovat. (1. Mojžíšova 9:3, 4) V Zákoně, který dostal starověký Izrael, Bůh používání krve omezil, protože představuje život. Bůh prohlásil: „Duše [neboli život] těla je totiž v krvi a já sám jsem ji dal vám na oltář, abyste vykonali smíření za své duše.“ Co když nějaký člověk zabil zvíře pro pokrm? Bůh řekl: „V tom případě vylije jeho krev a pokryje ji prachem.“ * (3. Mojžíšova 17:11, 13) Tento příkaz Jehova stále znovu opakoval. (5. Mojžíšova 12:16, 24; 15:23) Židovská publikace Soncino Chumash uvádí: „Krev nesmí být uchovávána, ale musí být znehodnocena pro konzumaci, a to tím, že je vylita na zem.“ Žádný Izraelita nesměl vzít, uchovávat a používat krev jiného tvora, jehož život patřil Bohu.

Povinnost dodržovat mojžíšský Zákon skončila, když zemřel Mesiáš. Bůh však svůj názor na posvátnost krve nezměnil. Apoštolové pod vedením Božího ducha přikázali křesťanům, aby ‚se zdržovali krve‘. Tento příkaz neměl být brán na lehkou váhu. Z morálního hlediska to bylo stejně důležité jako zdržovat se sexuální nemravnosti nebo modlářství. (Skutky 15:28, 29; 21:25) Když ve 20. století začalo být dárcovství krve a transfuze běžné, svědkové Jehovovi pochopili, že tyto metody jsou v rozporu s Božím slovem. *

Občas lékař na pacienta naléhá, aby si nechal několik týdnů před operací odebrat svou vlastní krev (preoperativní odběr autologní krve), takže v případě potřeby by lékař mohl pacientovi tuto krev podat. Avšak takové odebrání, uchovávání a transfundování krve je v přímém rozporu s tím, co se říká ve 3. a 4. Mojžíšově. Krev by neměla být uchovávána, ale měla by být vylita — tedy jakoby vrácena Bohu. Je pravda, že mojžíšský Zákon již nyní neplatí. Svědkové Jehovovi však mají úctu k Božím zásadám, které obsahoval, a jsou rozhodnuti, že se budou ‚zdržovat krve‘. Z tohoto důvodu nejsme dárci krve, ani pro pozdější  transfuzi neuchováváme svou vlastní krev, jež má být ‚vylita‘. Tyto metody jsou totiž v rozporu s Božím zákonem.

Jiné postupy nebo testy týkající se krve nějakého člověka nejsou tak jednoznačně v rozporu se zásadami, které Bůh vyjádřil. Mnozí křesťané například připustili, aby jim bylo na testy nebo na rozbor odebráno určité množství krve, která je potom zlikvidována. Pokud jde o krev určitého člověka, mohou lékaři doporučovat i jiné, složitější postupy.

Během určitých chirurgických výkonů může být například při postupu, kterému se říká hemodiluce, odvedeno z těla určité množství krve. Krev, která zůstala v pacientovi, se rozředí. Později je přivedena zpět do těla i krev z mimotělního oběhu, a tak se krevní obraz přiblíží normálním hodnotám. Podobně lze zachytit a přefiltrovat i krev, která teče do operační rány, a pacientovi tak mohou být vráceny červené krvinky. Tomuto procesu se říká sběr červených krvinek z rány. Při dalším postupu zase může být krev odvedena do přístroje, který přechodně provádí funkce, jež jsou normálně zajišťovány tělesnými orgány (například srdcem, plícemi nebo ledvinami). Krev z přístroje se potom vrátí do pacientova těla. Při jiném postupu je krev odvedena do odstředivky (centrifugy), kde je možné odstranit její poškozené nebo vadné složky. Anebo může být cílem oddělit některé krevní komponenty a aplikovat je do jiné části těla. Existují také testy, při nichž se z těla odejme větší množství krve, která se nějak označí nebo se smísí s určitým lékem a potom se pacientovi opět podá.

Detaily se mohou lišit a určitě vzniknou nové postupy, způsoby léčby a testy. Není naším úkolem analyzovat každou obměnu a předložit nějaké rozhodnutí. Křesťan musí sám rozhodnout, jak se během chirurgického zákroku, lékařského vyšetření či stávající léčby bude s jeho krví manipulovat. Od lékaře nebo odborného pracovníka může předem získat informace o tom, co by se během dané procedury mohlo s jeho krví dít. Potom se musí rozhodnout podle toho, co mu dovoluje jeho svědomí. (Viz rámeček.)

Křesťané by měli mít na mysli to, že se zasvětili Bohu a zavázali se, že ho ‚budou milovat celým svým srdcem, celou svou duší, celou svou silou a celou svou myslí‘. (Lukáš 10:27) Na rozdíl od většiny lidí ve světě si svědkové Jehovovi svého dobrého vztahu k Bohu velmi cení. Dárce života vybízí všechny lidi, aby svou důvěru vložili v krev, kterou prolil Ježíš. Čteme: „Jeho prostřednictvím [Ježíše Krista] máme propuštění výkupným skrze krev onoho, ano, odpuštění svých přečinů.“ (Efezanům 1:7)

[Poznámky pod čarou]

^ 4. odst. Profesor Frank H. Gorman píše: „Vylití krve na zem můžeme rozumět tak, že se jedná o akt hluboké úcty, jímž člověk prokazuje, že si života zvířete váží, a tudíž si váží i Boha, který tento život stvořil a který se o něj stará.“

^ 5. odst. Strážná věž z 1. července 1951 v anglickém vydání zodpovídala klíčové otázky na toto téma a ukazovala, proč jsou transfuze darované krve nevhodné.

[Rámeček a obrázky na straně 31]

POLOŽTE SI OTÁZKY

Dovolí mi moje svědomí považovat krev, která je odvedena z mého těla — a její proudění se možná i na určitou dobu zastavilo —, stále za součást svého těla, a nemusí být tudíž ‚vylita na zem‘?

Trápilo by mě moje biblicky školené svědomí, kdyby mi při diagnostickém či léčebném postupu byla odebrána krev, a potom byla nějak upravena a vrácena zpět do mého těla (nebo na něj)?