Přejít k článku

Přejít na obsah

Volání o pomoc

Volání o pomoc

Volání o pomoc

„BŮH na mě zapomněl!“ vykřikla jedna žena žijící v Brazílii. Náhle jí zemřel manžel a ona měla pocit, že pro ni život ztratil smysl. Už jste se někdy pokusili utěšit někoho, kdo je tak sklíčený nebo kdo snad volá o pomoc?

Někteří lidé propadnou takovému zoufalství, že skoncují se svým životem — a je mezi nimi i řada mladých lidí. Ze studie, která byla provedena v Brazílii a uveřejněna v listu Folha de S. Paulo, je patrné, že „sebevražednost mezi mládeží se zvýšila o dvacet šest procent“. Podívejme se, v jaké situaci byl například Walter *, mladý muž, který žil v São Paulu. Neměl rodiče, domov ani soukromí a neměl ani přátele, na které by se mohl spolehnout. Rozhodl se, že svůj strastiplný život ukončí skokem z mostu.

Svobodná matka Edna už měla dvě děti, když se seznámila s dalším mužem. Za pouhý měsíc spolu začali žít u jeho matky, která byla zapletena do spiritismu a byla alkoholičkou. Edna měla další dítě, začala se opíjet a propadla takové depresi, že se pokusila o sebevraždu. Nakonec ztratila právo pečovat o své děti.

A jak na tom jsou starší lidé? Maria bývala veselá a povídavá. S přibývajícím věkem si však začala dělat starosti kvůli své práci — byla totiž zdravotní sestrou a začala mít strach, aby neudělala nějaké chyby. Deprimovalo ji to. Nejdříve se pokoušela léčit se sama, potom vyhledala lékařskou pomoc, a zdálo se, že jí léčení pomáhá. Když však v padesáti sedmi letech o svou práci přišla, deprese vznikla znovu, a byla tak silná, že Maria neviděla žádné východisko. Začala pomýšlet na sebevraždu.

„Asi deset procent lidí, kteří jsou v depresi, se pokusí o sebevraždu,“ říká profesor José Alberto Del Porto z Univerzity v São Paulu. „Zdá se neuvěřitelné, že sebevraždou přichází o život víc lidí než zabitím, ale je to smutná skutečnost,“ uvádí dr. David Satcher, hlavní lékař zdravotnických zařízení ve Spojených státech.

Pokus o sebevraždu je někdy vlastně voláním o pomoc. A tomu, kdo ztratil naději, jistě chtějí členové jeho rodiny a jeho přátelé účinně pomoci. Říkat mu například „přestaň se litovat“, „hodně lidí je na tom hůř než ty“ nebo „všichni máme občas špatný den“ — to nepomůže. Co kdybychom raději byli skutečnými přáteli a dobrými posluchači? Ano, pokusme se zoufalému člověku pomoci, aby viděl, že stojí za to žít.

Francouzský spisovatel Voltaire napsal: „Kdyby člověk, který dnes v záchvatu melancholie spáchá sebevraždu, týden počkal, byl by potom rád na světě.“ Jak tedy mohou lidé, kteří podléhají beznaději, zjistit, že stojí za to žít?

[Poznámka pod čarou]

^ 3. odst. Některá jména byla změněna.

[Obrázek na straně 3]

Stále více lidí, mladých i dospělých, páchá sebevraždu

[Obrázek na straně 4]

Jak můžete pomoci někomu, kdo ztratil naději?