Přejít k článku

Přejít na obsah

Umíte čekat?

Umíte čekat?

 Umíte čekat?

DOKÁŽETE si představit, kolik času lidé stráví každý rok jen tím, že na něco čekají? Čekají ve frontě v obchodu nebo u benzinové stanice. Čekají, až budou obslouženi v restauraci. Čekají u lékaře nebo u dentisty. Čekají na autobusy a vlaky. Ano, je skutečně překvapující, kolik času v životě člověk stráví čekáním na něco, co se má stát. Podle jednoho odhadu Němci ztratí 4,7 miliardy hodin ročně jen tím, že čekají v dopravních zácpách. Někdo vypočítal, že celkem se to rovná pravděpodobné délce života asi sedmi tisíc lidí.

Čekání může být velmi deprimující. V dnešní době se zdá, že na nic není dost času, a jestliže při čekání myslíme na všechny ty ostatní věci, které bychom měli právě dělat, čekání se může stát skutečným utrpením. Spisovatel Alexander Rose jednou řekl: „Polovina trýzně v životě je spojena s čekáním.“

Americký státník Benjamin Franklin si uvědomoval, že čekání může být také drahé. Před více než 250 lety prohlásil: „Čas jsou peníze.“ Proto se v podnicích projevuje snaha vyvarovat se zbytečných časových ztrát během pracovního procesu. Jestliže se za kratší dobu vyprodukuje více výrobků, znamená to větší zisk. Podniky, které přímo slouží veřejnosti, se snaží nabízet rychlé služby — rychlé občerstvení, bankovní služby, při nichž není nutno vystoupit z auta, a podobné věci —, uvědomují si totiž, že si přízeň zákazníků získají mimo jiné tím, že co nejvíce zkrátí dobu čekání.

Jak promarňujeme svůj život

Americký básník Ralph Waldo Emerson, který žil v devatenáctém století, si kdysi postěžoval: „Člověk ztratí čekáním obrovský kus života!“ V méně vzdálené minulosti si spisovatel Lance Morrow posteskl, že čekání je nudné a vyvolává nepříjemné tělesné pocity. Potom se však zmínil ještě o „skrytější trýzni čekání“. Co  to je? „Vědomí, že náš nejdražší majetek, čas, určitá část našeho života, nám je ukrádán a je nenávratně ztracen.“ Je to smutné, ale je to tak. Čas, který jsme ztratili čekáním, je ztracen navždy.

Kdyby ovšem život nebyl tak krátký, čekání by nás tolik netrápilo. Život však krátký je. Jeden z pisatelů biblických žalmů o tom již před tisíciletími řekl: „Dnů našich let je samo o sobě sedmdesát let; a pokud je jich pro zvláštní sílu osmdesát let, přece trvají na těžkostech a věcech, jež ubližují; vždyť to jistě rychle mine, a my ulétáme.“ (Žalm 90:10) Bez ohledu na to, kde žijeme a kdo jsme, počet dnů, hodin a minut, jež máme při svém narození před sebou, není neomezený. A přece se nemůžeme vyhnout situacím, kdy jsme nuceni něco z tohoto drahocenného času promarnit tím, že na něco nebo na někoho čekáme.

Učme se čekat

Mnohým z nás se už stalo, že jsme jeli v autě, jehož řidič se stále snažil předjet vozidlo, které bylo před ním. Často k tomu není žádný naléhavý důvod — řidič nemá žádné neodkladné jednání. A přece nemůže snést, že by tempo jeho jízdy určoval jiný řidič. Nemá trpělivost, což nasvědčuje tomu, že se nenaučil čekat. Nenaučil se čekat? Ano, umět čekat, tomu se člověk musí naučit. Nikdo se s tím nerodí. Malé děti, jakmile jsou hladové nebo jim něco schází, vyžadují okamžitou pozornost. Teprve když povyrostou, pochopí, že když něco chtějí, musí si na to někdy počkat. Ano, čekání neodmyslitelně patří k životu, a zralý člověk se tedy vyznačuje tím, že umí trpělivě čekat, pokud to je nutné.

Za určitých okolností je ovšem netrpělivost pochopitelná. Mladý manžel, který spěšně veze manželku do nemocnice, protože se jim má narodit dítě, je pochopitelně netrpělivý kvůli každému zdržení. Andělé, kteří přišli vybídnout Lota, aby opustil Sodomu, nebyli ochotni čekat, když Lot otálel. Hrozila zkáza a v sázce byl život Lota a jeho rodiny. (1. Mojžíšova 19:15, 16) Ale ve většině situací, kdy jsou lidé nuceni čekat, o život nejde. V takových případech by všechno mohlo být mnohem příjemnější, kdyby se každý naučil být trpělivý — i kdyby čekání bylo důsledkem něčí nevýkonnosti nebo liknavosti. A projevovat trpělivost by bylo snadnější, kdyby se každý naučil, jak lze čas strávený čekáním využívat prospěšně. Na straně 5 jsou uvedeny některé návrhy, co bychom mohli dělat, aby pro nás čekání bylo nejen snesitelné, ale aby bylo dokonce nějak prospěšné.

Nelze přehlédnout skutečnost, že netrpělivost může svědčit o povýšenosti, o tom, že se takový člověk považuje za příliš důležitého, než aby ho někdo nechal čekat. Každý, kdo má takový postoj, by se měl zamyslet nad těmito biblickými slovy: „Lepší je ten, kdo je trpělivý, než ten, kdo je domýšlivý v duchu.“ (Kazatel 7:8) Domýšlivost neboli pýcha je závažná vada osobnosti, a biblické přísloví říká: „Každý, kdo je pyšný v srdci, je Jehovovi něčím odporným.“ (Přísloví 16:5) K tomu, abychom se naučili trpělivosti — abychom se naučili čekat —, je proto možná zapotřebí dobře prozkoumat sami sebe a svůj vztah k lidem, kteří jsou kolem nás.

Trpělivost se vyplatí

Čekání nám obvykle připadá snadnější, jsme-li přesvědčeni, že to, na co čekáme, za zdržení stojí a že to nakonec skutečně přijde. V tomto směru je dobré uvažovat o tom, že všichni upřímní ctitelé Boha čekají na splnění jeho nádherných slibů, které jsou zapsány v Bibli. Například v jednom žalmu, který byl napsán pod božskou inspirací, čteme: „Spravedliví budou vlastnit zemi a budou na ní přebývat navždy.“ Tento slib zaznívá i ve slovech apoštola Jana: „Kdo činí Boží vůli, zůstává navždy.“ (Žalm 37:29; 1. Jana 2:17) Je pochopitelné, že kdybychom mohli žít navždy, čekání by nebylo příliš obtížné. My však dnes věčně nežijeme. Je vůbec realistické mluvit o věčném životě?

Než si na tuto otázku odpovíme, je třeba si uvědomit, že Bůh stvořil naše prarodiče s vyhlídkou  na to, že budou žít navždy. Tuto vyhlídku ztratili pro sebe i pro své děti — tedy i pro nás — jedině proto, že zhřešili. Ale okamžitě po jejich hříchu Bůh oznámil, že podle jeho záměru mají být následky jejich neposlušnosti odstraněny. Slíbil, že přijde „semeno“, a prokázalo se, že tímto semenem je Ježíš Kristus. (1. Mojžíšova 3:15; Římanům 5:18)

To, zda my jako jednotlivci budeme mít ze splnění jeho slibů užitek, závisí na našem rozhodnutí. Bude k tomu třeba trpělivosti. Abychom se mohli tomuto druhu trpělivosti naučit, získáváme pomoc z Bible, která nás vybízí k zamyšlení nad příkladem rolníka. Ten rozsévá semena, a pak se už může jedině snažit své plodiny opatrovat a musí trpělivě čekat, dokud nepřijde doba sklizně. Potom bude mít za svou trpělivost odměnu a uvidí plody své namáhavé práce. (Jakub 5:7) Apoštol Pavel se zmiňuje o jiném příkladu trpělivosti. Vybízí nás, abychom si vzpomněli na věrné muže a ženy staré doby. Ti očekávali splnění Božích záměrů, ale museli čekat, až přijde Boží ustanovený čas. Pavel nás vybízí, abychom napodobovali ty, „kdo prostřednictvím víry a trpělivosti zdědí sliby“. (Hebrejcům 6:11, 12)

Ano, čekání nevyhnutelně patří k životu. To však neznamená, že by muselo být stále příčinou napětí. Pro ty, kdo čekají na splnění Božích slibů, může být zdrojem radosti. Čas, který tráví čekáním, mohou vyplnit tím, že pěstují důvěrný vztah k Bohu a konají skutky, jimiž projevují svou víru. A svými modlitbami, studiem a rozjímáním mohou pěstovat neochvějnou důvěru, že všechno, co Bůh slíbil, se stane v čase, který k tomu ustanovil.

[Rámeček a obrázky na straně 5]

TRÝZNIVÉ NAPĚTÍ SPOJENÉ S ČEKÁNÍM MŮŽETE OMEZIT!

Plánujte předem! Jestliže víte, že budete muset čekat, připravte se, abyste si mohli číst nebo psát, abyste mohli plést, háčkovat nebo se zabývat nějakou jinou užitečnou činností.

Využijte čas k rozjímání — rozjímat je v dnešním uspěchaném světě stále obtížnější.

Vedle telefonu mějte stále něco ke čtení pro případ, že byste museli čekat na spojení; za pět nebo deset minut můžete přečíst několik stránek.

Jestliže čekáte v nějaké skupině a je vhodné dát se s druhými do rozhovoru, využijte příležitosti a mluvte s nimi o nějakých povzbuzujících myšlenkách.

V autě mějte stále poznámkový blok nebo něco ke čtení pro chvíle, kdy musíte znenadání někde čekat.

Zavřete oči, odpočiňte si nebo se modlete.

ČEKÁNÍ MŮŽE PŘINÉST PROSPĚCH — ZÁVISÍ TO PŘEDEVŠÍM NA NAŠEM POSTOJI A NA NAŠÍ PROZÍRAVOSTI.