Přejít k článku

Přejít na obsah

Jehova vždy odměňuje ty, kdo mu jsou věrně oddáni

Jehova vždy odměňuje ty, kdo mu jsou věrně oddáni

 Životní příběh

Jehova vždy odměňuje ty, kdo mu jsou věrně oddáni

VYPRÁVÍ VERNON DUNCOMBE

Dojedl jsem pozdní lehkou večeři a jako obvykle jsem si zapálil cigaretu. Potom jsem se zeptal své manželky Aileen: „Tak co dnes bylo na shromáždění?“

ZAMYSLELA se a pak řekla: „Četl se dopis, ve kterém byla oznámena nová pověření, a bylo čteno i tvé jméno. Máš být služebníkem pro ozvučení. Dopis končil větou: ‚Jestliže někteří z těchto nově jmenovaných bratrů užívají tabák, jsou povinni písemně oznámit Společnosti, že toto pověření nemohou přijmout.‘“ * Odpověděl jsem protáhlým, rozhodným: „Dobrá-á-á! Takhle to tedy je.“

Zaťal jsem zuby a zamáčkl jsem cigaretu do popelníku, který ležel vedle. „Nevím, proč jsem byl jmenován pro tuto práci. Ale žádné jmenování jsem ještě neodmítl, a nemíním to udělat ani teď.“ Odhodlal jsem se k tomu, že už nikdy nebudu kouřit. Toto rozhodnutí hluboce ovlivnilo můj život — jako křesťana i jako hudebníka. Dovolte, abych vám vyprávěl něco z událostí, které vedly k tomu, že jsem se tak rozhodl.

Moje mládí

Narodil jsem se 21. září 1914 v Torontu v Kanadě jako nejstarší syn láskyplných a pracovitých rodičů, Vernona a Lily. V naší rodině, o kterou se vzorně starali, byli nakonec čtyři chlapci a dvě děvčata. Po mně se narodili chlapci Yorke, Orlando a Douglas, a potom děvčata Aileen a Coral. Bylo mi právě devět let, když mi maminka dala do rukou housle a v Harrisově hudební škole domluvila, že tam budu chodit na hodiny. Ekonomická situace nebyla lehká, ale maminka a tatínek mi dokázali platit jízdné i školné. Později jsem studoval hudební teorii a skladbu na Královské hudební konzervatoři v Torontu, a ve dvanácti  letech jsem se účastnil městské soutěže sólistů, která se konala ve známém koncertním sále Massey Hall v centru města. Byl jsem vybrán jako vítěz a dostal jsem darem krásné housle v pouzdře z aligátoří kůže.

Časem jsem se naučil hrát také na piano a na kontrabas. Často jsem pak s jednou skupinou hrával v pátek a v sobotu při malých večírcích a při studentských tanečních zábavách. Při jedné takové studentské zábavě jsem se seznámil s Aileen. Když jsem chodil poslední rok na střední školu, hrával jsem s mnoha orchestry po celém městě. Po maturitě jsem byl pozván do orchestru, který byl pojmenován podle Ferde Mowryho, a měl jsem zde dobře placenou trvalou práci až do roku 1943.

Jak jsem poznal Jehovu

Moji rodiče se s biblickou pravdou poprvé setkali krátce před vypuknutím první světové války, když otec pracoval jako aranžér výloh v jednom obchodním domě ve středu Toronta. V jídelně často poslouchal, o čem spolu diskutovali dva jiní zaměstnanci, kteří byli badateli Bible (tak se tehdy říkalo svědkům Jehovovým). To, co od nich slyšel, pak večer po návratu domů vyprávěl mamince. O řadu let později, v roce 1927, pořádali badatelé Bible velký sjezd v Torontu, a to v Coliseu na Kanadském národním výstavišti. V našem domě, který byl dva bloky od západního vchodu na výstaviště, bylo ubytováno dvacet pět osob z Ohia ve Spojených státech.

Jedna žena, která se jmenovala Ada Bletsoe a patřila k badatelům Bible, začala potom maminku často navštěvovat a nechávala jí nejnovější literaturu. Jednoho dne řekla: „Paní Duncombová, už vám tady nějakou dobu nechávám literaturu. Četla jste z toho vůbec něco?“ Maminka se sice starala o šest dětí, ale od toho okamžiku se rozhodla, že začne ty časopisy číst, a nikdy nepřestala. Já jsem si však této literatury příliš nevšímal. Snažil jsem se odmaturovat a velmi jsem se věnoval hudbě.

V červnu 1935 jsme s Aileen uzavřeli sňatek v jednom anglikánském kostele. Já jsem ve svých třinácti letech vystoupil ze Sjednocené církve a do žádné jiné náboženské organizace jsem nevstoupil, a tak jsem si dal do matrikového záznamu o sňatku zapsat, že jsem svědek Jehovův, ačkoli jsem jím ještě nebyl.

Těšili jsme se, že jednou budeme mít rodinu, a přáli jsme si být dobrými rodiči. Začali jsme tedy společně číst Nový zákon. Přišly nám však do toho jiné věci, a naše dobré úmysly se zhatily. Později jsme se o společné čtení pokusili znovu, ale dopadlo to stejně. V roce 1935 jsme pak dostali k Vánocům knihu Harfa Boží, zabalenou jako dárek. Manželka řekla: „To nám ale tvoje maminka poslala k Vánocům opravdu zvláštní dárek.“ Ale když jsem odešel do práce, začala tu knihu číst a to, co četla, se jí líbilo. Nějakou dobu jsem o tom však nevěděl. Pokud jde o to, že jsme chtěli mít rodinu, tato naděje se nám nesplnila. Prvního února 1937 se nám sice narodila dceruška, ale nežila. Byli jsme nesmírně zarmoucení.

Moje rodina se tehdy aktivně podílela na kazatelské činnosti a já jsem se dozvěděl, že tatínek je v rodině jediným zvěstovatelem Království, který ještě nezískal žádné předplatné na časopis Útěcha (nyní Probuďte se!). To bylo tehdy měsíčním cílem v kazatelské službě. Do té doby jsem sice ještě nepřečetl ani jednu publikaci Společnosti, ale bylo mi tatínka líto, a proto jsem mu řekl: „Dobrá, tati, napiš předplatné na mě, a budeš na tom jako všichni ostatní.“ Přišlo léto, a orchestr se přestěhoval, aby hrál v jednom letovisku. Útěchu jsem tam dostával poštou. Přišel podzim, a orchestr se vrátil zpátky do Toronta. Časopis chodil dál na naši novou adresu, a já jsem nevyndal z obálky ani jedno číslo.

Jednou o Vánocích jsem se podíval na ten stoh časopisů a řekl jsem si, že když už jsem za ně zaplatil, měl bych si alespoň něco z toho přečíst, abych viděl, o čem se v nich píše. První výtisk, který jsem otevřel, mě velice překvapil. Obsahoval výklad, který odhaloval tehdejší politické intriky a zkaženost. O tom, co jsem četl, jsem začal mluvit se svými kolegy hudebníky. Tvrdili však, že to, co jim říkám, není pravda, a tak jsem musel číst dál, abych se mohl bránit. Nevědomky jsem začal vydávat svědectví o Jehovovi. A ty nádherné biblické publikace od ‚věrného a rozvážného  otroka‘ jsem pak už nikdy nepřestal číst. (Matouš 24:45)

Během týdne jsem sice měl mnoho práce, ale brzy jsme s Aileen začali chodit na nedělní shromáždění. V roce 1938 jsme jednou v neděli přišli na shromáždění a pozdravily se s námi dvě starší sestry. Jedna z nich řekla: „Mladý bratře, postavil ses už vůbec na Jehovovu stranu? Víš přece, že Armagedon je za dveřmi!“ Věděl jsem, že Jehova je jediný pravý Bůh, a byl jsem přesvědčen, že toto je jeho organizace. Chtěl jsem do ní patřit, a byl jsem tedy 15. října roku 1938 pokřtěn. Aileen byla pokřtěna asi o šest měsíců později. S radostí mohu říci, že se všichni členové mé rodiny stali Jehovovými zasvěcenými služebníky.

Společenství s Božím lidem pro mě bylo skutečně radostným zážitkem. Brzy jsem se mezi nimi cítil jako doma. Když jsem nemohl přijít na shromáždění, vždy jsem se nedočkavě vyptával, co se tam dělo. Ten večer, o němž byla zmínka v úvodu, znamenal obrat v mé službě Jehovovi.

Čekala nás velká změna

K další významné změně v našem životě došlo 1. května 1943. Předtím jsme se účastnili našeho prvního velkého sjezdu — byl to Teokratický sjezd nového světa, který se konal v září 1942 v Clevelandu v Ohiu. Uprostřed hrozné světové války, jejíž konec byl v nedohlednu, jsme tam slyšeli napínavou veřejnou přednášku nazvanou „Mír — může být trvalý?“, kterou odvážně pronesl bratr Knorr, tehdejší prezident Watch Tower Society. Dobře si vzpomínáme, jak na základě 17. kapitoly Zjevení ukázal, že po válce přijde období míru, a že v té době bude vykonáno velké kazatelské dílo.

Nejvíce na nás zapůsobila jedna z dřívějších přednášek bratra Knorra nazvaná „Jefta a jeho slavnostní slib“. Tehdy zazněla výzva, aby se přihlásilo více průkopníků. S Aileen jsme se na sebe podívali a (společně s ostatními) jsme jednohlasně řekli: „To jsme my!“ Ihned jsme začali plánovat, jak bychom se pustili do této důležité práce.

Dílo svědků Jehovových bylo v Kanadě zakázáno již od 4. července 1940. Když jsme 1. května 1943 začali s průkopnickou službou, bylo stále ještě nelegální vydávat svědectví o Jehovovi a nabízet v kazatelské službě literaturu Společnosti. Při své křesťanské službě si každý z nás s sebou nosil jen svůj osobní výtisk překladu Bible, a to King James Version. Jen několik dnů po našem příjezdu do města Parry Sound v Ontariu, kam jsme byli jako průkopníci přiděleni, tam odbočka poslala zkušeného průkopníka Stewarta Manna, aby vykonával kazatelskou službu společně s námi. To bylo opravdu láskyplné opatření. Bratr Mann byl usměvavý a měl příjemné vystupování. Učili jsme se od něho a ta doba byla pro nás velmi radostná. Vedli jsme celou řadu biblických studií, a tehdy nás Společnost poslala na jiné místo, do města Hamiltonu. Krátce na to jsem byl povolán do armády, ačkoli jsem tehdy už nebyl ve vojenském věku. Vstoupit do armády jsem odmítl, a 31. prosince 1943 jsem byl zatčen. Byly provedeny soudní formality, a pak jsem byl odsouzen do tábora alternativní služby, kde jsem zůstal až do srpna 1945.

Jakmile jsem byl propuštěn, ihned jsme byli s Aileen přiděleni jako průkopníci do Cornwallu v provincii Ontario. Krátce nato jsme dostali od právního oddělení Společnosti zvláštní pověření pro činnost ve spojitosti s policejními soudy a odjeli jsme do provincie Québec. V Québeku tehdy vládl Duplessis, a svědkové Jehovovi byli mimořádně tvrdě pronásledováni. Každý týden jsem byl několik dnů u čtyř různých soudů  a pomáhal jsem bratrům. Byla to velmi vzrušující doba, a naše víra se tehdy velmi posílila.

Po sjezdu v Clevelandu v roce 1946 jsme dostali pověření ke krajské a oblastní službě, a s manželkou jsme proto cestovali po celé Kanadě, od jednoho pobřeží ke druhému. Události se vyvíjely rychle. V roce 1948 jsme byli pozváni do 11. třídy biblické školy Strážné věže Gilead. Našimi dvěma instruktory byli bratři Albert Schroeder a Maxwell Friend. Ve třídě, která měla 108 studentů, bylo celkem čtyřicet pomazaných. Bylo mezi námi mnoho Jehovových služebníků, kteří se už velmi dlouho podíleli na službě, takže nám tento zážitek přinesl opravdu velké obohacení a povzbuzení.

Jednoho dne za námi přijel na návštěvu bratr Knorr z Brooklynu. Ve svém proslovu pronesl výzvu, aby se přihlásilo dvacet pět dobrovolníků, kteří by byli ochotni naučit se japonsky. Přihlásilo se všech 108 studentů! Bylo na prezidentovi, aby rozhodl, kdo se této výuky zúčastní. Myslím, že tento výběr řídil Jehova, protože výsledek byl vynikající. Mnozí z těch dvaceti pěti, kteří byli vybráni a potom dostali výsadu zahájit dílo v Japonsku, jsou stále ještě na místě, kam byli přiděleni — jsou už sice v pokročilém věku, ale jsou stále tam. Někteří z nich, například Lloyd a Melba Barryovi, byli pak přiděleni na jiná místa. Lloyd byl členem vedoucího sboru a minulý rok zemřel. Společně se všemi těmito služebníky se radujeme z toho, jakou odměnu Jehova dal.

Přišel den graduace, a my jsme byli přiděleni na Jamajku. V Québeku však zůstaly otevřené soudní případy, a proto jsme dostali pokyn, abychom se vrátili do Kanady.

Ještě daleko víc hudby!

Hudbu jsem sice kvůli průkopnické službě opustil, ale zdálo se, že hudba neopustila mě. O rok později přišel prezident Společnosti Nathan Knorr se svým tajemníkem Miltonem Henschelem do torontské arény Maple Leaf Gardens. Bratr Knorr zde pronesl veřejnou přednášku, která měla název „Je později, než si myslíš!“, a v posluchačích vyvolala radostné vzrušení. Poprvé jsem byl pozván, abych řídil sjezdový orchestr. Některé oblíbené písně ze Zpěvníku služby království (1944) jsme připravili ve valčíkové úpravě. Zdálo se, že se to bratrům líbí. Po skončení programu v sobotu odpoledne jsme zkoušeli náš plánovaný program na neděli. Zahlédl jsem bratra Henschela, jak jde arénou směrem k nám, a zarazil jsem proto orchestr, abych šel bratrovi naproti. Zeptal se: „Kolik tady máš v orchestru hudebníků?“ „Když tu jsou všichni, je jich asi třicet pět,“ odpověděl jsem. „Tak příští léto v New Yorku jich budeš mít dvakrát tolik,“ odpověděl.

Ale do Brooklynu jsem byl pozván ještě před tím, než nadešlo léto. Okolnosti byly takové, že z počátku tam Aileen se mnou nemohla jít. Nová budova na 124 Columbia Heights ještě nebyla hotová, a proto jsem dostal lůžko v původní budově, v malém pokoji společně se dvěma pomazanými bratry — postarším bratrem Paynem a s Karlem Kleinem, s nímž jsem se zde setkal poprvé. Bylo nás tam příliš mnoho? Ano. Ale vycházeli jsme spolu velmi dobře. Starší bratři byli trpěliví a shovívaví. A já jsem se zkrátka snažil nepřekážet. Bylo to dobré poučení o tom, co dokáže Boží duch. To, že jsem se setkal s bratrem Kleinem a že jsem s ním spolupracoval, pro mě znamenalo velké požehnání. Byl vždy laskavý a kdykoli ochotně pomohl. Dobře se nám společně pracovalo a zůstali jsme blízkými přáteli více než padesát let.

Bylo pro mě výsadou, že jsem mohl v letech 1950, 1953, 1955 a 1958 pomáhat s hudbou na sjezdech na Yankee Stadionu a že jsem také mohl společně s Alem Kavelinem nést odpovědnost za orchestr na sjezdu, který se konal v roce 1963 na stadionu Rose Bowl v Pasadeně v Kalifornii. Na sjezdu, který se konal v roce 1953 na Yankee Stadionu, byl v neděli před veřejnou přednáškou předveden hudební program. Erich Frost představil sopranistku Edith Shemionikovou (později Weigandovou), která zazpívala jeho skladbu nazvanou „Vpřed!“, a náš orchestr ji doprovázel. Potom jsme poprvé slyšeli zpívat naše bratry a sestry z Afriky a žasli jsme nad jejich bohatými, nádhernými hlasy. Misionář Harry Arnott totiž přinesl pro naše potěšení pěknou magnetofonovou nahrávku ze Severní  Rhodésie (nyní Zambie). Ta hudba zněla po celém stadionu.

Jak se nahrával zpěvník z roku 1966

Někdo si možná vzpomene na růžový zpěvník v umělohmotných deskách nazvaný „Zpívat a doprovázet se hudbou ve svých srdcích“. Když se jeho příprava blížila k závěru, bratr Knorr prohlásil: „Uděláme nějaké nahrávky. Bude zapotřebí, abys sestavil malý orchestr, jen několik houslí a pár fléten. Troubit se nebude.“ Naším studiem měl být sál Království v betelu, ale měli jsme určité obavy. Jak to zařídit, aby se zvuky neodrážely od holých stěn, od dlaždicové podlahy a kovových skládacích židlí? Kdo by nám pomohl vyřešit tyto nepříjemné zvukařské problémy? Někdo navrhl: „Tommy Mitchell. Pracuje pro rozhlasová studia společnosti ABC.“ S bratrem Mitchellem jsme se spojili a on nám ochotně přišel na pomoc.

Byla sobota ráno, první den nahrávání. Byli představeni hudebníci, a jeden z bratrů měl pouzdro s pozounem. Vzpomněl jsem si na výstrahu bratra Knorra: „Troubit se nebude.“ Co teď? Pozoroval jsem bratra, jak vyjímá pozoun z pouzdra, nasazuje snižec a začíná se rozehrávat. Ten bratr byl Tom Mitchell, a jeho první tóny byly nádherné. Hrál tak, že jeho pozoun zněl jako housle. Říkal jsem si: „Tenhle bratr tu musí zůstat!“ Bratr Knorr proti tomu vůbec nic nenamítl.

V tom orchestru jsme měli skupinu znamenitých hudebníků, a byli to zároveň láskyplní bratři a sestry. Nikdo z nich se nechoval povýšeně. Nahrávání bylo velice náročné, ale nikdo si nestěžoval. Když byla práce hotova, měli jsme slzy v očích; a mezi těmi, kdo se na ní podíleli, zůstalo silné přátelství. Každý z nás se ze své výsady radoval, a díky Jehovovi jsme tu práci dokončili.

Další požehnané výsady

Po tolika letech jsem stále ještě v celodobé službě a vykonávám ji velmi rád. Dvacet osm let jsme strávili na různých místech v krajské a oblastní službě — a v každém z těchto pověření jsme měli velkou radost. Potom jsme se pět let starali o sjezdový sál v Norvalu v provincii Ontario. Každý víkend se tam konal krajský sjezd a probíhaly tam také cizojazyčné oblastní sjezdy, takže jsme s Aileen měli hodně práce. V letech 1979 a 1980 používali zařízení sjezdového sálu architekti a technici, když pracovali na plánech pro budoucí odbočku Společnosti v Halton Hills. Když skončila naše práce ve sjezdovém sálu, přišlo další pověření související s hudbou, a to jsme vykonávali v letech 1982 až 1984 v Brooklynu.

Moje milovaná manželka zemřela 17. června 1994, pouhých sedm dnů po padesátém devátém výročí naší svatby. Oddaně jsme spolu pracovali v průkopnické službě plných 51 let.

Když tak vzpomínám na to, co všechno jsem v životě prožil, uvědomuji si, že mi Bible byla vždy velice cenným vodítkem. Někdy používám Aileeninu osobní Bibli a mám velkou radost, když vidím, co zapůsobilo na její srdce — celé verše, určitá slovní spojení a jednotlivá slova, která si označila. Stejně jako Aileen mám také já určité texty, které pro mě mají mimořádný význam. Jedním takovým místem je 137. žalm, v němž je vyjádřena tato nádherná modlitba k Jehovovi: „Ať už nikdy nejsem schopen znovu hrát na harfu, jestliže na tebe zapomenu, Jeruzaléme! Ať už nikdy nejsem schopen znovu zpívat, jestliže na tebe nebudu vzpomínat, jestliže na tebe nebudu myslet jako na svou největší radost!“ (Žalm 137:5, 6, Today’s English Version) Hudbu sice miluji, ale mou největší radostí je věrně sloužit Jehovovi, jenž mě odměnil bohatým a uspokojujícím životem.

[Poznámka pod čarou]

^ 5. odst. Strážná věž č. 8, 1974 vysvětlovala, proč od té doby bude nutné, aby ten, kdo se chce dát pokřtít a stát se jedním ze svědků Jehovových, předtím přestal kouřit.

[Obrázek na straně 28]

S Aileen v roce 1947

[Obrázek na straně 30]

Při jednom z prvních nahrávání