Přejít k článku

Přejít na obsah

Měnící se tvář „křesťanství“ — Je Bohu přijatelná?

Měnící se tvář „křesťanství“ — Je Bohu přijatelná?

 Měnící se tvář „křesťanství“ — Je Bohu přijatelná?

PŘEDSTAVTE si, že nějakého malíře pověříte úkolem, aby namaloval váš portrét. Když je s prací hotov, jste nadšeni, vaše podoba je dokonalá. Máte představu, že vaše děti, vnoučata a také jejich vnoučata se na ten portrét budou dívat s pocitem hrdosti.

Avšak o několik generací později bude mít jeden z vašich potomků pocit, že vám vysoké čelo na obraze nesluší, a tak vám pár vlasů přimaluje. Jinému se zase nebude líbit tvar vašeho nosu, a proto jej také pozmění. V průběhu následujících generací přichází jedno „vylepšení“ za druhým, takže nakonec je vám portrét sotva podobný. Kdybyste věděli, že to tak dopadne, co byste si asi pomysleli? Nepochybně by vás to rozhořčilo.

Je smutné, že příběh o tomto portrétu v podstatě vystihuje příběh údajně křesťanské církve. Dějiny ukazují, že krátce po smrti Kristových apoštolů se přesně podle biblické předpovědi začala oficiální tvář „křesťanství“ měnit. (Matouš 13:24–30, 37–43; Skutky 20:30) *

Uplatňovat biblické zásady v různých kulturách a historických obdobích je samozřejmě zcela správné. Ale něco naprosto jiného je měnit biblické učení, aby vyhovovalo smýšlení, které je v určité době všeobecně přijímáno. Přesně k tomu však došlo. Uvažujme například o změnách, které proběhly v několika významných oblastech.

‚Sňatek‘ církve a státu

Ježíš učil, že jeho panství neboli Království je nebeským panstvím, které ve stanoveném čase zničí všechna lidská panství a bude vládnout nad celou zemí. (Daniel 2:44; Matouš 6:9, 10) Nemělo vládnout prostřednictvím lidského politického systému. Ježíš řekl: „Mé království není částí tohoto světa.“ (Jan 17:16; 18:36) Proto se Ježíšovi učedníci, i když dodržovali zákony, neúčastnili politiky.

V době římského císaře Konstantina ve čtvrtém století však mnoho těch, kdo se prohlašovali za křesťany, ztratilo trpělivost a přestalo očekávat Kristův návrat a zřízení Božího Království. Jejich postoj k politice se postupně změnil. Dílo Europe—A History (Dějiny Evropy) uvádí: „Křesťané v době před Konstantinem neusilovali o [politickou] moc jako prostředek k podpoře své věci. Po Konstantinovi šly křesťanství a vysoká politika ruku v ruce.“ Přetvořené křesťanství se stalo oficiálním „všeobecným“ neboli „katolickým“ náboženstvím Římské říše.

 Podle encyklopedie Great Ages of Man (Významné epochy lidstva) tento ‚sňatek‘ mezi církví a státem vedl k tomu, že „v roce 385 A. D., pouhých 80 let po poslední velké vlně pronásledování křesťanů, začala církev sama popravovat kacíře, a její duchovní měli téměř stejnou moc jako císařové“. Tak začalo období, kdy přesvědčování jakožto prostředek náboženské konverze bylo zastíněno mečem a kdy mocné duchovenstvo honosící se tituly vystřídalo pokorné kazatele, kteří žili v prvním století. (Matouš 23:9, 10; 28:19, 20) Historik H. G. Wells se v souvislosti s těmito změnami zmiňuje o ‚značných rozdílech mezi křesťanstvím čtvrtého století a učením Ježíše z Nazaretu‘. Tyto ‚značné rozdíly‘ ovlivnily dokonce i základní nauky týkající se Boha a Krista.

Bůh v nové podobě

Kristus a jeho první následovníci učili, že je pouze „jeden Bůh, Otec“, který se vyznačuje svým osobním jménem Jehova, jež se v raných biblických rukopisech objevuje asi 7 000krát. (1. Korinťanům 8:6; Žalm 83:18) Ježíš byl stvořen Bohem, a jak uvádí katolická Biblí česká (Frencla Svaté Písmo) Kolosanům 1:15, je „prvorozený všeho stvoření“. Proto Ježíš jakožto stvořená bytost otevřeně řekl: „Otec je větší než já.“ (Jan 14:28)

Ve třetím století však někteří vlivní duchovní, kteří se ‚zamilovali‘ do trinitářského učení pohanského řeckého filozofa Platóna, začali Boha přetvářet, aby odpovídal nauce o Trojici. V následujících stoletích tato nauka v rozporu s Písmem vyvýšila Ježíše na úroveň Jehovy a z Božího svatého ducha, neboli činné síly, udělala osobu.

Dílo New Catholic Encyclopedia ohledně toho, že církev přijala pohanskou představu Trojice, přiznává: „Formulace ‚jeden Bůh ve třech Osobách‘ nebyla pevně stanovena, rozhodně nebyla plně vtělena do křesťanského života a do křesťanského vyznání víry dříve než na konci 4. století. Ale právě tato formulace má jako první nárok na titul dogma o Trojici. U apoštolských Otců nebylo nic, co by se jen zdaleka blížilo takovému způsobu myšlení nebo stanovisku.“

Podobně i The Encyclopedia Americana uvádí: „Trinitářství čtvrtého století nezrcadlilo přesně rané křesťanské učení o povaze Boha; bylo naopak odchylkou od tohoto učení.“ A dílo The Oxford Companion to the Bible označuje nauku o Trojici za jednu z mnoha „formulací pozdějšího vyznání“. Nicméně nauka o Trojici nebyla jedinou pohanskou představou, kterou církev přijala.

Přetvoření duše

Lidé dnes všeobecně věří, že člověk má nesmrtelnou duši, která přežívá smrt těla. Věděli jste však, že tato církevní nauka se do křesťanství rovněž dostala až později? Ježíš potvrdil biblickou pravdu, že mrtví „si neuvědomují naprosto nic“, tedy že jakoby spí. (Kazatel 9:5; Jan 11:11–13) Ukázal, že zpátky k životu budou přivedeni prostřednictvím vzkříšení — tím, že ‚opět vstanou‘ ze spánku smrti. (Jan 5:28, 29) Kdyby existovala nějaká nesmrtelná duše, nebylo by žádné vzkříšení třeba, jelikož nesmrtelnost vylučuje smrt.

Ježíš dokonce názorně doložil biblické učení o vzkříšení tím, že několik mrtvých lidí vzkřísil. Uvažujme o příkladu Lazara, který byl mrtev čtyři dny. Potom, co jej Ježíš vzkřísil, Lazar vyšel z hrobky jako živý člověk, který dýchá. Když se Lazar probudil ze smrti, žádná nesmrtelná duše nevklouzla z místa nebeské blaženosti zpátky do jeho těla. Kdyby to tak bylo, sotva bychom mohli říci, že mu Ježíš prokázal nějakou laskavost tím, že ho vzkřísil. (Jan 11:39, 43, 44)

Odkud tedy pochází nauka o nesmrtelné duši? Dílo The Westminster Dictionary of Christian Theology říká, že tato představa „vděčí za svůj původ spíše řecké filozofii než biblickému zjevení“. A dílo The Jewish Encyclopedia vysvětluje: „Víra, že duše pokračuje ve své existenci i po rozpadu těla, je spíše  záležitost filozofické nebo teologické spekulace než prosté víry, a také o ní Svaté písmo nikde výslovně neučí.“

Jedna lež často vede k další lži a to platí i v případě nauky o nesmrtelnosti duše. Ta totiž otevřela cestu pohanské představě o věčném trýznění v ohnivém pekle. * Bible však jasně říká, že „mzda, kterou platí hřích, je . . . smrt“ — ne věčné trýznění. (Římanům 6:23) Proto Kralická bible popisuje vzkříšení následujícím způsobem: „A vydalo moře mrtvé, kteříž byli v něm, tolikéž smrt i peklo vydali ty, kteříž v nich byli.“ Podobně i Biblí česká (Frencla Svaté Písmo) říká, že „moře . . . a smrt i peklo vydali mrtvé své“. Ano, jednoduše řečeno, ti, kdo jsou v pekle, jsou mrtví — neboli jak řekl Ježíš, ‚spí‘. (Zjevení 20:13)

Opravdu věříte, že učení o věčném zatracení v pekle přitahuje lidi k Bohu? Sotva. Pro lidi, kteří milují spravedlnost a kteří projevují lásku, je to odpudivá myšlenka. Bible naopak učí, že „Bůh je láska“ a že kruté zacházení dokonce i se zvířaty je mu odporné. (1. Jana 4:8; Přísloví 12:10; Jeremjáš 7:31; Jonáš 4:11)

Zohyzďování „portrétu“ v naší době

Zohyzďování Boha a křesťanství pokračuje i dnes. Jeden profesor náboženství nedávno popsal boj, který probíhá v protestantské církvi, jejímž je členem, jako boj, v němž stojí „autorita Písma a vyznání proti autoritě cizorodých a humanistických ideologií, věrnost církve Kristovu panství proti přizpůsobení a přeformulování křesťanství s ohledem na ducha doby. V sázce je odpověď na otázku: Kdo stanovuje, jak má církev postupovat, . . . Svaté písmo, nebo ideologie, která dnes převládá?“

Je smutné, že „ideologie, která dnes převládá“, má stále navrch. Není například žádným tajemstvím, že mnohé církve ve snaze vypadat pokrokově a přístupně změnily svůj postoj k různým sporným otázkám. Jak bylo ukázáno v úvodním článku, zejména v morálních záležitostech zaujímají církve docela liberální stanovisko. Nicméně Bible nenechává nikoho z nás na pochybách, že smilstvo, cizoložství a homosexualita jsou z Božího pohledu těžkým hříchem a že ti, kdo se takových hříchů dopouštějí „nezdědí Boží království“. (1. Korinťanům 6:9, 10; Matouš 5:27–32; Římanům 1:26, 27)

Když apoštol Pavel psal výše uvedená slova, v řeckém a římském světě, který jej obklopoval, se to všemi formami ničemnosti jen hemžilo. Pavel si mohl říci: ‚Ano, Bůh sice proměnil Sodomu a Gomoru v popel kvůli jejich hrozným sexuálním hříchům, ale to bylo již před 2 000 lety. V této osvícené době to jistě neudělá.‘ Pavel však záležitost nijak nezlehčoval, odmítl falšovat biblickou pravdu. (Galaťanům 5:19–23)

Podívejte se na původní „portrét“

Když Ježíš mluvil s tehdejšími židovskými náboženskými vůdci, řekl jim, že jejich uctívání je ‚marné, protože tito vůdci vyučovali lidské příkazy jako nauky‘. (Matouš 15:9) Tito duchovní zacházeli s Jehovovým Zákonem, který Bůh dal prostřednictvím Mojžíše, naprosto stejně, jako duchovenstvo křesťanstva zacházelo — a dosud zachází — s Kristovým učením. Boží pravdu přestříkalo „nátěrem“ tradice. Ježíš ale k užitku upřímných lidí všechny „vrstvy“ lží „seškrábal“. (Marek 7:7–13) Říkal druhým pravdu, ať byla, či nebyla populární. Boží slovo pro něj vždy bylo autoritou. (Jan 17:17)

Ježíšův postoj ostře kontrastuje s postojem většiny těch, kdo se prohlašují za křesťany. Vždyť Bible předpověděla: ‚Lidé si podle svých choutek seženou učitele, kteří by vyhověli jejich přáním. Odvrátí sluch od pravdy  a přikloní se k bájím.‘ (2. Timoteovi 4:3, 4, Ekumenický překlad) Tyto ‚báje‘, z nichž o některých jsme uvažovali, jsou duchovně zhoubné, kdežto pravda z Božího slova buduje a vede k věčnému životu. Svědkové Jehovovi vás povzbuzují, abyste právě tuto pravdu prozkoumali. (Jan 4:24; 8:32; 17:3)

[Poznámky pod čarou]

^ 4. odst. Jak Ježíš odhalil v podobenství o pšenici a plevelu i ve svém znázornění o široké a stísněné cestě (Matouš 7:13, 14), pravého křesťanství se měla během staletí držet jen hrstka lidí. Ta měla být zastíněna většinou těch, kdo se podobají plevelu a kdo vydávají sebe a své učení za pravou podobu křesťanství. O této podobě pojednává náš článek.

^ 19. odst. Výraz „peklo“ je překladem hebrejského slova šeol a řeckého slova hádes, která obě znamenají zkrátka „hrob“. I když v Kralické bibli je slovo šeol 23krát přeloženo jako „peklo“, 36krát se tam překládá také jako „hrob“, 2krát jako „propast“, 1krát jako „jáma“, 1krát jako „smrt“ a 1krát jako „zem“, což ukazuje, že tyto výrazy znamenají v podstatě totéž.

[Rámeček a obrázky na straně 7]

Původ označení křesťan

V průběhu minimálně deseti let po smrti Ježíše byli jeho následovníci známi jako ti, kdo patří k „té Cestě“. (Skutky 9:2; 19:9, 23; 22:4) Proč? Protože jejich způsob života se soustřeďoval na víru v Ježíše Krista, jenž je ‚cestou a pravdou a životem‘. (Jan 14:6) Potom — někdy po roce 44 n. l. — byli v syrské Antiochii Ježíšovi učedníci „božskou prozřetelností nazváni křesťané“. (Skutky 11:26) Toto označení se rychle rozšířilo, a to dokonce i mezi veřejnými činiteli. (Skutky 26:28) Nové označení nezměnilo křesťanský způsob života, kterým měli křesťané dále následovat Kristův vzor. (1. Petra 2:21)

[Obrázky na straně 7]

Svědkové Jehovovi svou veřejnou službou obracejí pozornost lidí na Boží slovo, Bibli

[Podpisek obrázku na straně 4]

Třetí fotografie zleva: United Nations/Saw Lwin