Přejít k článku

Přejít na obsah

Děkuji Jehovovi — Prostřednictvím celodobé služby

Děkuji Jehovovi — Prostřednictvím celodobé služby

 Životní příběh

Děkuji Jehovovi — Prostřednictvím celodobé služby

VYPRÁVÍ STANLEY E. REYNOLDS

Narodil jsem se v roce 1910 v Londýně v Anglii. Rodiče se po první světové válce přestěhovali do malé vesnice, která se jmenuje Westbury Leigh a leží v hrabství Wiltshire. Jako malý chlapec jsem si často kladl otázku: ‚Kdo je Bůh?‘ Nikdo mi však nikdy nedokázal odpovědět. Ani jsem nikdy nemohl pochopit, proč taková malá vesnice, jako byla ta naše, potřebuje k uctívání Boha dvě kaple a ještě kostel.

V ROCE 1935, tedy čtyři roky před tím, než začala druhá světová válka, jsme s mladším bratrem Dickem jeli na kole na dovolenou do Weymouthu na jižním pobřeží Anglie, abychom tam tábořili. Jednoho dne, zatímco pršelo a my jsme seděli ve stanu a lámali si hlavu s tím, co budeme dělat, nás navštívil jeden starší muž a nabídl mi tři biblické studijní pomůcky, které se jmenovaly Harfa Boží, Light I (Světlo I) a Light II (Světlo II). Vzal jsem si je a byl jsem rád, že mám něco, co mi pomůže přečkat jednotvárné deštivé počasí. To, co jsem si v nich přečetl, mě okamžitě upoutalo, nicméně tehdy mě ani nenapadlo, že to zcela změní můj život — i život mého bratra.

Když jsem se vrátil domů, maminka mi řekla, že podobnou biblickou literaturu rozšiřuje i Kate Parsonsová, která žila v naší vesnici. Byla v okolí dobře známá, protože i navzdory svému celkem pokročilému věku jezdila na malém motocyklu a tak překonávala poměrně velké vzdálenosti mezi jednotlivými domy v naší obci. Zašel jsem za ní a ona mi ochotně nabídla knihy Stvoření Bohatství a rovněž další publikace Watch Tower Society. Také mi řekla, že je svědkem Jehovovým.

 Potom, co jsem si ty knihy společně s Biblí přečetl, jsem věděl, že Jehova je pravý Bůh, a chtěl jsem ho uctívat. Poslal jsem tedy naší církvi dopis s oznámením, že z ní vystupuji, a začal jsem se účastnit biblických studií u Johna a Alice Moodyových. Žili ve Westbury, městě, které jsme měli nejblíže. Na tato shromáždění nás chodilo jen sedm. Kate Parsonsová hrála vždy před shromážděním i po něm na harmonium a my jsme společně z plných plic zpívali písně Království.

Počátek mé služby

Chápal jsem, že žijeme v závažné době, a proto jsem toužil podílet se na kazatelském díle prorokovaném u Matouše 24:14. Zanechal jsem tedy kouření, koupil jsem si aktovku a zasvětil jsem se Vznešenému Bohu, Jehovovi.

V srpnu roku 1936 navštívil Joseph F. Rutherford, prezident Watch Tower Society, Glasgow ve Skotsku, aby tam promluvil na námět „Armagedon“. I když město Glasgow bylo vzdálené asi 600 kilometrů, byl jsem rozhodnut, že se toho sjezdu zúčastním a že tam budu pokřtěn. Peněz jsem měl málo, a tak jsem vzal své kolo a dopravil se vlakem do města Carlisle, které leží na pomezí Skotska a Anglie, a odtamtud jsem pokračoval na kole 160 kilometrů dále na sever. Také větší část zpáteční cesty domů jsem jel na kole. Vrátil jsem se sice tělesně vyčerpaný, ale duchovně jsem byl posílen.

Od té doby jsem na kole jezdil pokaždé, když jsem cestoval po okolních vesnicích, abych se s lidmi dělil o svou víru. Tehdy měl každý svědek kartu se svědectvím, jež obsahovala biblické poselství, které si mohl obyvatel domu přečíst. Také jsme používali přenosné gramofony, abychom pouštěli nahrávky biblických proslovů přednesených prezidentem Společnosti. A samozřejmě jsme vždy nosili tašku na časopisy, * podle které bylo snadné poznat, že jsme svědkové Jehovovi.

Průkopnická služba během války

Můj bratr byl pokřtěn v roce 1940. V roce 1939 začala druhá světová válka a my jsme si oba uvědomovali naléhavou potřebu celodobých kazatelů. Proto jsme si podali přihlášku do průkopnické služby. Byli jsme vděční, že nás společně přidělili do průkopnického domova v Bristolu, abychom se tam ve službě připojili k Edith Pooleové, Bertovi Farmerovi, Tomovi a Dorothy Bridgesovým, Bernardu Houghtonovi a dalším průkopníkům, jejichž víru jsme již dlouho obdivovali.

Brzy pro nás přijela malá dodávka, která měla po stranách tučným písmem napsáno:  „SVĚDKOVÉ JEHOVOVI“. Řidičem byl Stanley Jones, který se později stal misionářem v Číně a tam byl kvůli své kazatelské činnosti sedm let vězněn na samotce.

Válka pokračovala a my jsme zřídkakdy měli možnost spát celou noc. Kolem našeho průkopnického domova padaly bomby a museli jsme neustále hlídkovat pro případ, že by byly použity zápalné bomby. Jednou večer jsme po vynikajícím sjezdu, jehož se zúčastnilo 200 svědků, odjeli z centra Bristolu a do relativního bezpečí našeho domova jsme se dostali za spršky dopadajících střepin protiletadlových granátů.

Druhý den ráno jsme se s Dickem vrátili do města, abychom posbírali nějaké věci, které jsme tam zapomněli. Byli jsme však ohromeni. Bristol se proměnil v hromadu trosek. Celé centrum města bylo rozbombardováno a vypáleno. Ulice Park Street, kde stál náš sál Království, se stala hromadou suti, z níž stoupal dým. Žádný svědek však nebyl zabit ani zraněn. Biblickou literaturu jsme ze sálu Království již předtím odvezli a včas ji uložili doma u jednotlivých členů sboru. Děkovali jsme Jehovovi, že to tak dopadlo.

Nečekaná svoboda

Sbor v Bristolu, kde jsem sloužil jako předsedající dozorce, se do doby, kdy jsem obdržel povolávací rozkaz k nástupu vojenské služby, rozrostl na 64 služebníků. Mnoho jiných svědků bylo kvůli svému neutrálnímu postoji posláno do vězení a já čekal, že o svou svobodu kázat přijdu podobným způsobem. Můj případ se projednával u místního soudu v Bristolu, kde mě obhajoval bratr Anthony Buck, který býval vězeňským dozorcem. Byl to smělý, nebojácný muž, který se rozhodným způsobem zastával biblické pravdy, a díky jeho vynikající obhajobě jsem byl vojenské služby neočekávaně zcela zproštěn pod podmínkou, že budu pokračovat ve své celodobé službě.

Ze své svobody kázat jsem byl nadšený a rozhodl jsem se, že ji v co největší míře využiji. Když mi bylo telefonicky sděleno, abych se dostavil do Londýna k bratru Albertu D. Schroederovi, dozorci odbočky, byl jsem pochopitelně zvědav, co mě tam čeká. Představte si, jak jsem byl překvapen, když jsem byl požádán, abych odjel do hrabství Yorkshire a tam sloužil jako cestující dozorce, tedy abych každý týden navštěvoval jiný sbor, pomáhal bratrům a povzbuzoval je. Měl jsem sice pocit, že na takový úkol nestačím, nicméně byl jsem zproštěn vojenské služby a nic mi nebránilo, abych se tam přestěhoval. A tak jsem přijal Jehovovo vedení a ochotně jsem šel.

Albert Schroeder mě představil bratrům na sjezdu ve městě Huddersfield a v dubnu 1941 jsem se ujal svého nového pověření. Bylo pro mě velkou radostí poznat tolik milých bratrů. Jejich láska a projevy laskavosti mi pomohly, abych ještě více oceňoval, že Jehova má  své služebníky, kteří jsou mu zcela zasvěceni a kteří se navzájem milují. (Jan 13:35)

Další služební výsady

V roce 1941 se v leicesterské De Montfort Hall konal nezapomenutelný pětidenní národní sjezd. Navzdory tomu, že potraviny byly na příděl a státní doprava byla omezena, počet návštěvníků dosáhl v neděli 12 000, přestože v té době bylo v celé zemi jen něco málo přes 11 000 svědků. Naslouchali jsme záznamům proslovů prezidenta Společnosti a radovali se z vydání knihy nazvané Děti. I když se tento sjezd konal uprostřed druhé světové války, byl nepochybně milníkem teokratických dějin Jehovova lidu v Británii.

Krátce po tomto sjezdu jsem byl pozván, abych sloužil jako člen londýnské rodiny betel. Zpočátku jsem pracoval v expedici a později v kanceláři, kde jsem vyřizoval záležitosti týkající se sborů.

Rodina betel se musela vyrovnávat s nálety na Londýn, k nimž docházelo ve dne v noci, a také s tím, že úřady neustále prověřovaly odpovědné bratry, kteří v betelu pracovali. Pryce Hughes, Ewart Chitty a Frank Platt byli za svůj neutrální postoj posláni do vězení a nakonec i Albert Schroeder byl deportován do Spojených států. I přes tyto těžkosti bylo o sbory a o zájmy Království dobře postaráno.

Vzhůru do Gileadu!

Když v roce 1945 válka skončila, podal jsem si přihlášku do biblické školy Strážné věže Gilead, kde jsou školeni budoucí misionáři, a v roce 1946 jsem byl přijat do osmé třídy. Společnost zařídila, že několik z nás, jako například Tony Attwood, Stanley Jones, Harold King, Don Rendell a Stanley Woodburn, plulo z cornwallského rybářského přístavu Fowey. Jeden tamější svědek nám zaplatil cestu na malé nákladní lodi, která vezla kaolín. Naše kajuty byly velmi stísněné a paluba byla obvykle bičována vlnami. Bylo pro nás velkým ulehčením, když jsme konečně dorazili do přístavu Philadelphia.

Areál Gileadu ležel v nádherném prostředí v South Lansingu na severu ve státě New York a školení, jehož se mi tam dostalo, pro mě hodně znamenalo. Studenti v naší třídě pocházeli z 18 národů, což bylo poprvé, kdy Společnost mohla do školy zapsat tolik služebníků z cizích zemí. Všichni jsme se stali blízkými přáteli. Velmi jsem si vážil přátelství s Kallem Salavaarem z Finska, který byl mým spolubydlícím.

Čas školení rychle uplynul a na konci těch pěti měsíců za námi z ústředí v Brooklynu přijel Nathan H. Knorr, tehdejší prezident Společnosti, aby nám předal diplomy a aby nám řekl, kam budeme přiděleni. V té době studenti neznali místo svého přidělení až do chvíle, kdy bylo oznámeno při slavnostní graduaci. Já jsem byl poslán zpět do londýnského betelu, abych tam pokračoval ve své práci.

Zpátky do Londýna

Poválečná léta byla v Británii spojena s odříkáním. Potraviny a mnoho dalších potřebných věcí, včetně papíru, byly dále na příděl. Zvládli jsme to však a zájmy Jehovova Království byly úspěšně podporovány. Kromě práce v betelu jsem sloužil také na oblastních a krajských sjezdech a navštěvoval jsem sbory, k nimž patřilo i několik sborů v Irsku. Bylo pro mě rovněž výsadou setkat se s Erichem Frostem a dalšími bratry a sestrami z Evropy a slyšet jejich vyprávění o ryzosti ostatních svědků, kteří byli vystaveni hrůzám nacistických koncentračních táborů. Služba v betelu byla pro mě opravdu požehnanou výsadou.

Tehdy jsem již deset let znal Joan Webbovou, zvláštní průkopnici, která sloužila ve městě Watford ležícím na sever od Londýna. V roce 1952 jsme se vzali. Oba jsme chtěli pokračovat v celodobé službě a tak nás velmi nadchlo, když jsem byl po svém odchodu z betelu jmenován krajským dozorcem. Náš první kraj se rozkládal podél jižního pobřeží Anglie a zahrnoval území hrabství Sussex a Hampshire. Služba krajského dozorce v té době nebyla snadná. Cestovali jsme především autobusem, na kole a pěšky. Mnohé sbory měly velké venkovské obvody, do nichž bylo častokrát obtížné se dostat, nicméně počet svědků nepřetržitě vzrůstal.

New York 1958

V roce 1957 jsem dostal z betelu další pozvání: „Chtěl bys jít do kanceláře a pomáhat  s cestovními přípravami na blížící se mezinárodní sjezd, který se bude konat v roce 1958 na Yankee Stadionu a Polo Grounds v New Yorku?“ Brzy jsme byli s Joan plně zaměstnáni vyřizováním přihlášek bratrů, kteří měli cestovat letadly a loděmi, jež Společnost najala. Byl to pamětihodný mezinárodní sjezd Božská vůle, kterého se zúčastnilo ohromujících 253 922 návštěvníků. Na tomto sjezdu symbolizovalo 7 136 lidí své zasvěcení Jehovovi ponořením do vody, což byl více než dvojnásobek počtu těch, kdo byli pokřtěni při historické události o Letnicích roku 33 n. l., o níž je zpráva v Bibli. (Skutky 2:41)

Nikdy s Joan nezapomeneme na laskavost bratra Knorra, jenž nás osobně pozval, abychom se sjezdu zúčastnili a pomohli pečovat o delegáty, kteří do New Yorku přijeli ze 123 zemí. Byl to pro nás oba radostný zážitek, který nám přinesl hluboké uspokojení.

Požehnání vyplývající z celodobé služby

Po našem návratu jsme pokračovali v krajské službě až do doby, kdy se objevily zdravotní problémy. Joan byla nějakou dobu v nemocnici a já měl lehkou mozkovou mrtvici. Přešli jsme tedy do řad zvláštních průkopníků, ale později jsme měli ještě výsadu dočasně se ke krajské službě vracet. Nakonec jsme odešli zpátky do Bristolu, kde v celodobé službě pokračujeme až dosud. Můj bratr Dick žije se svou rodinou blízko nás a tak často společně vzpomínáme na to, co jsme zažili.

V roce 1971 se mi v důsledku odchlípení sítnice nenapravitelně poškodil zrak. Od té doby čtu jen s velkými potížemi, a tak využívám úžasného opatření od Jehovy v podobě nahrávek biblických publikací na kazetách. Dosud s Joan vedeme domácí biblická studia a během všech těch let jsme měli výsadu pomoci asi čtyřiceti lidem — k nimž patřila i jedna sedmičlenná rodina —, aby poznali pravdu.

Když jsme před více než šedesáti lety zasvětili svůj život Jehovovi, toužili jsme vstoupit do celodobé služby a vytrvat v ní. Jsme velmi vděční, že dosud máme sílu sloužit Vznešenému Jehovovi — což je jediný způsob, jak mu můžeme děkovat za dobrotu, kterou nám projevuje, a za společně prožitá léta štěstí.

[Poznámka pod čarou]

^ 11. odst. Byla to plátěná taška, která se dala zavěsit na rameno a která byla určena k nošení časopisů Strážná věž Útěcha (později Probuďte se!).

[Obrázek na straně 25]

S mým bratrem Dickem ( jsme úplně vlevo; Dick stojí za mnou) a dalšími průkopníky před průkopnickým domovem v Bristolu

[Obrázek na straně 25]

Průkopnický domov v Bristolu v roce 1940

[Obrázky na straně 26]

Stanley a Joan Reynoldsovi v den jejich svatby, 12. ledna 1952, a dnes