Přejít k článku

Přejít na obsah

Útěchu opravdu potřebujeme!

Útěchu opravdu potřebujeme!

 Útěchu opravdu potřebujeme!

„Pohleďme, slzy těch, kdo byli utlačováni, ale neměli žádného utěšitele; a na straně jejich utlačovatelů byla moc, takže neměli žádného utěšitele.“ (KAZATEL 4:1)

TOUŽÍTE po útěše? Dychtíte po tom, aby paprsek útěchy prosvitl temnými oblaky beznaděje? Jestliže je váš život poznamenán velkým utrpením a odpornými zážitky, prahnete po tom, abyste pocítili alespoň špetku osvěžujícího uklidnění?

Bývají chvíle, kdy útěchu a povzbuzení zoufale potřebujeme. Vždyť je tolik věcí, které v nás vyvolávají smutek. Každý potřebuje mít útočiště, cítit vřelou náklonnost, potřebujeme, aby nás někdo objal. Někteří z nás zestárli, a to je netěší. Jiní pociťují hluboké zklamání, protože jim život nepřinesl to, co očekávali. A někdo jiný možná dostal zdrcující zprávu z histologické laboratoře.

A sotva kdo by popřel, že naléhavá potřeba naděje a útěchy vzniká vinou dnešních událostí. Jen v uplynulém století zahynulo ve válkách přes sto milionů lidí. * Téměř každý po sobě zanechal zarmoucenou rodinu — matku, otce, sestry a bratry, vdovu a sirotky, a ti všichni zoufale potřebovali útěchu. Více než miliarda lidí dnes žije v krajní nouzi. Pro polovinu obyvatel světa je nedostupné řádné lékařské ošetření a tito lidé nemohou získat ani základní léky. Po ulicích obrovských znečištěných velkoměst se potulují miliony opuštěných dětí, z nichž mnohé berou drogy a živí se prostitucí. Miliony uprchlíků živoří v bídných táborech.

Čísla sice vypovídají o tvrdé skutečnosti, ale bolest jednotlivých lidí a strádání, které je postihuje v jejich osobním životě, jimi nelze vyjádřit. Zamysleme se například nad životem Světlany, mladé ženy, která pochází z Balkánu  a narodila se do velice bídných poměrů. * Vypráví: „Aby moji rodiče sehnali peníze, posílali mě žebrat nebo krást. Život v rodině se zhoršil natolik, že jsem se stala obětí krvesmilstva. Našla jsem práci jako servírka, a peníze, které jsem vydělala, si brala moje matka; ta říkala, že by si vzala život, kdybych jednou tu práci ztratila. A tak jsem začala žít jako prostitutka. Bylo mi teprve třináct let. Během doby jsem otěhotněla a podstoupila potrat. V patnácti letech jsem vypadala jako třicetiletá.“

Laimonis, mladý muž z Lotyšska, vypráví, jak velice potřeboval útěchu, a popisuje své chmurné vzpomínky na to, co vyvolalo jeho beznadějnou sklíčenost. Když mu bylo devětadvacet let, měl automobilovou nehodu, a ochrnul od pasu dolů. Byl úplně zoufalý a propadl pití. Za pět let z něj byla troska — ochrnutý alkoholik bez vyhlídky do budoucnosti. Odkud mohl načerpat útěchu?

Nebo se zamysleme nad tím, co prožila Angie. Její manžel podstoupil tři operace mozku, po kterých nejdříve zůstal částečně ochrnutý. Potom, pět let po poslední operaci, utrpěl velmi vážnou nehodu, při které mohl přijít o život. Když jeho manželka přišla na jednotku intenzivní péče a viděla, že tam manžel leží v komatu po velmi těžkém úrazu hlavy, uvědomila si, že hrozí tragédie. To, co ji a její rodinu čeká, bude těžké. Kde by mohla najít oporu a povzbuzení?

Pro Pat začal jeden zimní den před několika lety zdánlivě docela normálně. Další tři dny však jsou z její paměti vymazány. Manžel jí později vyprávěl, že nejdříve cítila velkou bolest na prsou, a pak u ní došlo k úplné zástavě srdce. Srdce jí začalo tlouci velmi rychle a chaoticky, a pak se zcela zastavilo. Přestala dýchat. „Byla jsem vlastně ve stavu klinické smrti,“ říká Pat. Ale nějak se stalo, že to přežila. O svém dlouhém pobytu v nemocnici vypráví: „Všechny ty zkoušky mě děsily, zejména když se lékaři snažili znovu vyvolat fibrilaci a zástavu srdce, jak se to stalo původně.“ Co jí mohlo v této kritické době poskytnout potřebné uklidnění a úlevu?

Joe a Rebecca ztratili devatenáctiletého syna, když zahynul při automobilové nehodě. „Něco tak zdrcujícího jsme nikdy předtím neprožili,“ říkají. „V minulosti jsme sice truchlili s druhými, kteří někoho ztratili, ale tu hroznou bolest v srdci, kterou cítíme nyní, jsme tehdy ve skutečnosti necítili.“ Co by mohlo zmírnit takovou „hroznou bolest v srdci“ — ten drtivý zármutek nad ztrátou člověka, kterého nesmírně milujeme?

Všichni tito lidé, a miliony jiných, opravdu takový vynikající zdroj útěchy a uklidnění našli. Přejete-li si poznat, jak byste mohli tohoto zdroje využít i vy, přečtěte si laskavě následující článek.

[Poznámky pod čarou]

^ 5. odst. Skutečný počet vojáků a civilních obyvatel, kteří zahynuli ve válkách, není znám. Například v knize Facts About the American Wars (Fakta o amerických válkách), jež vyšla v roce 1998, byly uveřejněny tyto údaje, které se vztahují pouze na druhou světovou válku: „Většina pramenů uvádí, že celkový počet osob (vojáků i civilistů), které zahynuly v důsledku druhé světové války, je 50 milionů, ale mnozí odborníci, kteří se zabývali tímto námětem podrobně, jsou přesvědčeni, že přesnější počet byl vyšší — dokonce až dvojnásobný.“

^ 6. odst. Jméno bylo změněno.

[Podpisky obrázku na straně 3]

UNITED NATIONS/FOTO OD J. K. ISAACA

UN FOTO 146150 OD O. MONSENA