Přejít k článku

Přejít na obsah

Věrní a nebojácní tváří v tvář nacistickému útlaku

Věrní a nebojácní tváří v tvář nacistickému útlaku

 Věrní a nebojácní tváří v tvář nacistickému útlaku

Sedmnáctého června 1946 nizozemská královna Vilemína poslala jedné rodině svědků Jehovových v Amsterdamu zprávu, ve které jí vyjádřila svou soustrast. Královna chtěla vyslovit obdiv Jacobu van Bennekomovi, synovi té rodiny, který byl během druhé světové války popraven nacisty. Rada města Doetinchem, které leží ve východní části Nizozemska, před několika lety rozhodla o tom, že jednu ulici pojmenují po Bernardu Polmanovi, který byl také svědek Jehovův a byl během války popraven.

PROČ se nacisté během druhé světové války obrátili proti Jacobovi, Bernardovi a jiným svědkům Jehovovým v Nizozemsku? A co těmto svědkům umožnilo zůstat věrní během několikaletého krutého pronásledování a nakonec si získat úctu a obdiv svých krajanů a královny? Abychom to zjistili, prozkoumejme některé události, které vedly ke střetu mezi malou skupinou svědků Jehovových a obrovskou nacistickou válečnou mašinérií — ke střetu, který se podobal souboji mezi Davidem a Goliášem.

Zakázáni — ale aktivnější než kdy dříve

Desátého května 1940 nacistická armáda vtrhla do Nizozemska. Jelikož literatura rozšiřovaná svědky Jehovovými odhalovala odporné nacistické praktiky a hájila Boží Království, nacisté neztráceli čas a pokusili se činnost svědků zastavit. Ani ne tři týdny potom, co nacisté vpadli do Nizozemska, vydali tajné nařízení zakazující svědky Jehovovy. Desátého března 1941 tisková zpráva  zákaz uveřejnila a obvinila svědky z toho, že vedli kampaň „proti všem státním a církevním institucím“. Následkem toho hon na svědky zesílil.

Je zajímavé, že i když nechvalně proslulé gestapo, neboli tajná policie, mělo dohled nad všemi církvemi, krutě pronásledovalo jen jednu křesťanskou organizaci. Holandský historik dr. Louis de Jong zdůrazňuje: „Pronásledování až k smrti postihlo jen jednu náboženskou skupinu — svědky Jehovovy.“ (Het Koninkrik der Nederlanden in de Tweede Wereldoorlog, Království Nizozemské během druhé světové války)

Gestapo při vyhledávání a zatýkání svědků spolupracovalo s nizozemskou policií. Jeden cestující dozorce, který dostal strach a odpadl, navíc nacistům poskytl informace o svých bývalých spoluvěřících. Na konci dubna 1941 bylo ve vězení již 113 svědků. Zastavil tento útok kazatelskou činnost?

Odpověď najdeme ve spise Meldungen aus den Niederlanden (Zprávy z Nizozemska), což je tajný dokument, který německá Sicherheitspolizei (tajná policie) připravila v dubnu 1941. Ve zprávě o svědcích Jehovových se říká: „Tato zakázaná sekta stále neúnavně působí v celé zemi, pořádá nezákonná shromáždění a vylepuje letáky s takovými slogany jako ‚Pronásledování Božích svědků je zločin‘ a ‚Jehova potrestá pronásledovatele věčným zničením‘.“ O dva týdny později stejný pramen uvedl, že „navzdory zesíleným přísným opatřením, která tajná policie podnikla proti činnosti badatelů Bible, jejich činnost se stupňuje“. Ano, i přes nebezpečí, že budou zatčeni, svědkové pokračovali ve své práci a jen v roce 1941 rozšířili více než 350 000 kusů literatury!

Co dodávalo této malé, ale rostoucí skupině několika set svědků odvahu, aby se postavili proti svým obávaným nepřátelům? Stejně jako starověký věrný prorok Izajáš se i svědkové báli Boha, a ne člověka. Proč? Protože si vzali k srdci Jehovova uklidňující slova určená Izajášovi: „Já — já jsem Ten, kdo vás utěšuje. Kdo jsi, že by ses bál smrtelného člověka?“ (Izajáš 51:12)

Nebojácnost si zasluhuje úctu

Na konci roku 1941 počet svědků, kteří byli uvězněni, stoupl na 241. Avšak jen několik z nich propadlo strachu z člověka. Willy Lages, nechvalně známý člen německé tajné policie, údajně řekl, že „90 procent svědků  Jehovových odmítlo cokoli prozradit, zatímco tuto sílu zůstat zticha mělo jen malé procento jiných skupin“. Holandský duchovní Johannes J. Buskes, který byl s některými svědky uvězněn, na základě toho, co viděl, potvrzuje Lagesova slova. Buskes v roce 1951 napsal:

„Tehdy jsem si k nim kvůli jejich důvěře v Boha a silné víře vytvořil velkou úctu. Nikdy nezapomenu na mladého muže — nemohl mít víc než devatenáct let —, který rozšiřoval letáky obsahující předpovědi o pádu Hitlera a Třetí říše. . . . Mohl být do půl roku propuštěn, kdyby slíbil, že s touto činností přestane. To ale velmi důrazně odmítl, a byl odsouzen k blíže neurčeným nuceným pracím v Německu. Věděli jsme dobře, co to znamená. Příští ráno, když byl odveden a my jsme se s ním loučili, řekl jsem mu, že na něho budeme myslet a modlit se za něj. Jen odpověděl: ‚Nemějte o mě strach. Boží Království jistě přijde.‘ Na takové věci nikdy nezapomenete, i když proti učení těchto svědků Jehovových máte všemožné námitky.“

I přes krutý útlak se počet svědků zvyšoval. Krátce před druhou světovou válkou bylo svědků asi 300, ale do roku 1943 jejich počet dosáhl 1 379. Je smutné, že do konce toho roku zemřelo v různých koncentračních táborech 54 z více než 350 uvězněných svědků. V roce 1944 bylo stále 141 svědků Jehovových z Nizozemska drženo v různých koncentračních táborech.

Poslední rok nacistického pronásledování

Po šestém červnu 1944, dni „D“, začal poslední rok pronásledování svědků. Nacisté a jejich kolaboranti byli vojensky takříkajíc zatlačeni do rohu. Někdo by si mohl myslet, že v takové situaci nacisté přestanou nevinné křesťany pronásledovat. Přesto bylo v tom roce 48 svědků uvězněno a dalších 68 uvězněných svědků zahynulo. Jedním z nich byl Jacob van Bennekom, o kterém jsme se zmínili dříve.

Osmnáctiletý Jacob byl jedním z 580 lidí, kteří byli v roce 1941 pokřtěni jako svědkové Jehovovi. Brzy nato opustil dobré zaměstnání, protože tam po něm požadovali, aby porušil svou křesťanskou neutralitu. Stal se kurýrem a začal sloužit jako celodobý služebník. Byl přistižen při převozu biblické literatury a uvězněn. V srpnu 1944 jednadvacetiletý Jacob napsal své rodině z vězení v Rotterdamu:

 „Jsem v dobrém stavu a mám velkou radost. . . . Byl jsem teď čtyřikrát u výslechu. První dva výslechy byly docela drsné a hodně mě zbili, ale díky síle a nezasloužené laskavosti Pána jsem až do této chvíle nic neprozradil. . . . Už jsem tady měl přednášky, celkem šest, a bylo na nich 102 posluchačů. Někteří z nich projevují zájem a slíbili, že jakmile budou na svobodě, budou se o to dál zajímat.“

Čtrnáctého září 1944 byl Jacob převezen do koncentračního tábora v holandském městě Amersfoort. I zde dále kázal. Jak? Jeden spoluvězeň vzpomínal: „Vězni sbírali cigaretové nedopalky, které stráž zahodila, a stránky z Bible používali jako cigaretový papír. Jacobovi se někdy podařilo přečíst několik slov z té stránky Bible, která se měla právě použít k ubalení cigarety. Hned tato slova použil jako základ pro to, aby nám kázal. Brzy jsme Jacobovi dali přezdívku ‚Biblický muž‘.“

V říjnu 1944 byl Jacob ve velké skupině vězňů, které bylo přikázáno, aby vykopala jámy jako past na tanky. Jacob to odmítl udělat, protože jeho svědomí mu nedovolovalo podporovat válečné úsilí. Přestože mu stráže neustále vyhrožovaly, nepoddal se jim. Třináctého října ho důstojník vzal ze samotky zpět na pracoviště. Jacob opět stál na svém. Nakonec mu přikázali, aby si vykopal vlastní hrob a zastřelili ho.

Hon na svědky pokračuje

Odvážný postoj Jacoba a jiných doháněl nacisty k šílenství, a tak začal další hon na svědky. Jedním z terčů pronásledování se stal osmnáctiletý Evert Kettelari. Nejprve jim unikl a schovával se, ale pak byl zatčen a krutě zbit, protože od něj chtěli informace o jiných svědcích. Odmítl jim je poskytnout a byl za to poslán do Německa na nucené práce.

V tomtéž měsíci, v říjnu 1944, začala policie pátrat po Bernardu Luimesovi, švagrovi Everta. Když ho našli, byli v jeho  společnosti další dva svědkové — Antonie Rehmeijer a Albertus Bos. Albertus již strávil 14 měsíců v koncentračním táboře. Když ho propustili, horlivě se opět pustil do kazatelského díla. Nacisté tyto tři muže nejprve nemilosrdně zbili a pak je zastřelili. Jejich těla byla nalezena a znovu pohřbena až po skončení války. Krátce po válce podalo o této popravě zprávu několik místních novin. Jedny noviny napsaly, že tito tři svědkové zásadně odmítali vykonat pro nacisty jakoukoli službu, která byla v rozporu s Božím zákonem, a dodaly, že „za to museli zaplatit svým životem“.

Mezitím byl 10. listopadu 1944 Bernard Polman, o kterém jsme se zmínili dříve, uvězněn a poslán pracovat na nějakém vojenském projektu. Mezi těmi, kdo byli na nucených pracích, byl jediným svědkem a zároveň jediným, kdo tuto práci odmítl dělat. Stráže vyzkoušely nejrůznější taktiky, aby ho přinutily ke kompromisu. Nedostával žádné jídlo. Krutě ho bili holemi, rýčem a pažbou pušky. Navíc ho přinutili, aby se brodil ve studené vodě, která mu sahala po kolena, a pak ho zavřeli do vlhkého sklepa, kde v mokrém oblečení strávil noc. Bernard však stále odolával.

Dvěma Bernardovým sestrám, které nebyly svědky Jehovovými, bylo tehdy dovoleno, aby jej navštívily. Naléhaly na něj, aby změnil svůj postoj, ale nerozmluvily mu to. Když se Bernarda zeptaly, co by pro něj mohly udělat, řekl, aby šly domů a studovaly Bibli. Pronásledovatelé pak dovolili jeho těhotné manželce, aby ho navštívila, a doufali, že snad ona zlomí jeho odhodlání. Ale její přítomnost a odvážná slova jen posílily Bernardovo rozhodnutí zůstat Bohu věrný. Sedmnáctého listopadu 1944 byl Bernard zastřelen pěti trýzniteli, zatímco všichni ti, kdo byli na nucených pracích, přihlíželi. Přestože byl Bernard mrtvý a jeho tělo bylo rozervané kulkami, důstojníka to rozzuřilo natolik, že vytáhl revolver a dvakrát mu prostřelil hlavu skrze oči.

Ačkoli byli svědkové, kteří se o popravě dozvěděli, tímto brutálním zacházením šokováni, zůstali věrní a nebojácní a pokračovali v křesťanské činnosti. Jeden malý sbor svědků Jehovových, který byl blízko oblasti, kde byl Bernard zabit, krátce po popravě podal zprávu: „Tento měsíc i přes ošklivé počasí a těžkosti, které nám Satan působil, jsme byli schopni zvýšit svůj podíl na službě. Počet hodin strávených ve službě se zvýšil z 429 na 765. . . . V kazatelské službě jeden bratr potkal muže, kterému vydal dobré svědectví. Muž se zeptal, zda je stejné víry jako ten muž, který byl zastřelen. Když oslovený muž uslyšel, že ano, zvolal: ‚To byl úžasný člověk, to byla úžasná víra! Tomu já říkám hrdina víry!‘ “

Jehova na ně pamatuje

V květnu 1945 byli nacisté poraženi a z Nizozemska vyhnáni. Navzdory neustálému pronásledování se během války počet svědků Jehovových zvýšil z několika set na více než 2 000. Když historik dr. de Jong mluvil o těchto svědcích působících během války, připustil: „Drtivá většina z nich odmítla zapřít svou víru, ačkoli jim bylo vyhrožováno a byli mučeni.“

Někteří vládní představitelé mají tedy pádný důvod k tomu, že si svědky Jehovovy pamatují pro jejich odvážný postoj, který zastávali, když čelili nacistické vládě. Co je však důležitější, je to, že na ryzost těchto svědků působících v době války bude pamatovat Jehova a Ježíš. (Hebrejcům 6:10) Během blížícího se Tisíciletého panování Ježíše Krista budou tito věrní a nebojácní svědkové, kteří svůj život obětovali ve službě Bohu, vzbuzeni z pamětních hrobek s vyhlídkou na věčný život v ráji na zemi! (Jan 5:28, 29)

[Obrázek na straně 24]

Jacob van Bennekom

[Obrázek na straně 26]

Novinový ústřižek o nařízení, kterým byli svědkové Jehovovi zakázáni

[Obrázky na straně 27]

Vpravo: Bernard Luimes; níže: Albertus Bos (vlevo) a Antonie Rehmeijer; dole: odbočka Společnosti v Heemstede