Přejít k článku

Přejít na obsah

Cyril Lucaris — Muž, který si vážil Bible

Cyril Lucaris — Muž, který si vážil Bible

 Cyril Lucaris — Muž, který si vážil Bible

Stalo se to jednoho letního dne roku 1638. Rybářům, kteří se plavili po Marmarském moři nedaleko Konstantinopole (dnešního Istanbulu), hlavního města osmanské říše, se naskytl úděsný pohled — na vodě plula mrtvola. Prohlédli si ji podrobněji a s hrůzou zjistili, že to je tělo člověka, který byl zardoušen, a že to byl konstantinopolský ekumenický patriarcha, hlava pravoslavné církve.Takovým způsobem tragicky skončil život Cyrila Lucarise, který byl významnou náboženskou osobností 17. století.

SPLNĚNÍ svého snu — vydání překladu Křesťanských řeckých písem v běžné řečtině — se Lucaris nedožil. A další Lucarisův sen se vlastně nesplnil nikdy — toužil totiž vidět, jak se pravoslavná církev vrací k „jednoduchosti evangelia“. Kdo byl tento muž? Jaké překážky se mu v jeho snahách stavěly do cesty?

S rozhořčením pozoroval nedostatek vzdělání

Cyril Lucaris se narodil roku 1572 na Krétě, v Kandii (což je nynější Herákleion), která tehdy byla pod vládou Benátčanů. Byl nadaný, a proto studoval v Itálii, a to v Benátkách a v Padově, a pak se vydal na cesty jak po Itálii, tak i po jiných zemích. Boje mezi různými skupinami uvnitř církve v něm vyvolaly roztrpčení, kdežto reformační hnutí v Evropě na něho působila přitažlivě, a možná proto navštívil Ženevu, kde tehdy měl rozhodující vliv kalvinismus.

Když Lucaris navštívil Polsko, povšiml si, v jakém ubohém duchovním stavu jsou členové pravoslavné církve, a to jak kněží, tak i laikové, protože nemají vzdělání. V Alexandrii a Konstantinopoli ho zneklidnilo zjištění, že z některých kostelů byly dokonce odstraněny kazatelny, kde se předčítá z Písma!

V roce 1602 odešel Lucaris do Alexandrie a tam se ujal úřadu jako nástupce patriarchy Meletia, který byl jeho příbuzným. Potom si začal dopisovat s různými reformačně smýšlejícími evropskými teology. V jednom z těchto dopisů se zmínil o tom, že se v pravoslavné církvi udržuje mnoho nesprávných zvyklostí. V jiných dopisech zdůrazňoval, že pověry, které jsou v církvi, je nutné nahradit „jednoduchostí evangelia“ a že se církev má opírat výlučně o autoritu Písma.

 Lucaris byl také znepokojen tím, že duchovní autorita církevních otců je považována za rovnocennou slovům Ježíše a jeho apoštolů. „Tvrzení určitých lidí, že výroky zakládající se na lidské tradici jsou stejně důležité jako Písmo, už nemohu poslouchat,“ napsal. (Matouš 15:6) Dodal, že podle jeho názoru je uctívání obrazů nebo soch zhoubné. Prohlásil, že vzývání „svatých“ je urážkou Ježíše jako prostředníka. (1. Timoteovi 2:5)

Jak se kupčilo s úřadem patriarchy

Tyto Lucarisovy názory, a také jeho odpor vůči římskokatolické církvi, proti němu vyvolaly nenávist a pronásledování ze strany jezuitů a těch představitelů pravoslavné církve, kteří byli nakloněni spojení s katolíky. Navzdory tomuto odporu však byl Lucaris v roce 1620 zvolen konstantinopolským patriarchou. Patriarchát pravoslavné církve tehdy podléhal osmanské říši. Když se zaplatily peníze, byla osmanská vláda ochotna jednoho patriarchu sesadit a jiného dosadit.

Lucarisovi nepřátelé, především jezuité a všemocná, obávaná papežská instituce Congregatio de Propaganda Fide (Výbor pro propagování víry) stále Lucarise pomlouvali a osnovali proti němu intriky. „Jezuité k tomu využívali všech prostředků — lsti, falešného obviňování, lichocení a především úplatkářství, které bylo tím nejmocnějším nástrojem, když šlo o to, jak získat přízeň [osmanských] velmožů,“ uvádí se v díle Kyrillos Loukaris. V roce 1622 byl proto Lucaris vypovězen na ostrov Rhodos a úřad si koupil Řehoř z Amasye, a to za 20 000 stříbrných penízů. Řehoř však nemohl slíbený obnos dodat, a tak si tento úřad koupil Anthimus z Adrianopole, ale ten se ho později vzdal. Překvapující je, že do úřadu patriarchy byl opět dosazen Lucaris.

Lucaris se rozhodl této nové příležitosti využít a poskytnout pravoslavnému duchovenstvu i laikům možnost vzdělání, a proto chtěl vydat nový překlad Bible a teologické traktáty. Aby tuto vydavatelskou činnost umožnil, opatřil tiskový stroj a zařídil, aby byl tento stroj dopraven pod ochranou anglického velvyslance do Konstantinopole. Když tam však byl v červnu 1627 stroj dodán, nepřátelé vznesli proti Lucarisovi obvinění, že ho používá k politickým účelům, a nakonec dali stroj zničit. Nyní musel Lucaris používat tiskové stroje v Ženevě.

Překlad Křesťanských písem

Lucaris měl nesmírnou úctu k Bibli a vážil si toho, že Bible má sílu lidi vychovávat. Proto se v něm roznítilo toužebné přání napomoci k tomu, aby mohli slovům Bible lépe rozumět prostí lidé. Uvědomoval si, že jazyk, který byl použit v původních inspirovaných řeckých rukopisech Bible, již není prostému člověku srozumitelný. Proto rozhodl, že první knihou, která bude vydána, mají být Křesťanská řecká písma přeložená do soudobé řečtiny. V březnu roku 1629 začal na překladu pracovat učený mnich Maximus Callipolites. Ačkoli dosavadní text byl pro čtenáře velice nejasný, mnozí představitelé pravoslavné církve považovali překládání Písma za něco urážlivého. Aby je uklidnil, dal Lucaris původní text a novodobý překlad vytisknout ve dvou paralelních sloupcích, pouze s několika doplňujícími poznámkami. Callipolites krátce po odevzdání rukopisu zemřel, a korekturu proto přečetl sám Lucaris. Tento překlad byl vytištěn nedlouho po Lucarisově smrti v roce 1638.

Přes všechna opatření, která Lucaris provedl, vyvolal tento překlad bouři nesouhlasu mezi mnoha biskupy. Z předmluvy k tomuto překladu Bible bylo jasně patrné, že Lucaris Boží slovo velice miloval. Napsal, že Písmo vyjádřené v jazyce, jímž lidé mluví, je „líbezným poselstvím, které nám bylo dáno z nebe“. Nabádal lidi, aby „celý obsah [Bible] znali a aby se s ním dobře seznámili“, a řekl, že neexistuje žádný jiný způsob, jak se poučit o „věcech, které se správně týkají víry, . . . jedině z Božího a posvátného Evangelia“. (Filipanům 1:9, 10)

Lucaris přísně odsuzoval ty, kdo zakazovali studovat Bibli, a také ty, kdo zakazovali překládat původní text: „Jestliže mluvíme nebo čteme bez porozumění, je to, jako kdybychom házeli svá slova do větru.“ (Srovnej 1. Korinťanům 14:7–9.) V závěru předmluvy napsal: „Všichni,  kdo čtete toto Boží a svaté Evangelium ve svém jazyce, si z jeho čtení přisvojte užitek . . . a kéž Bůh vždy osvěcuje vaši cestu k tomu, co je dobré.“ (Přísloví 4:18)

Vyznání víry

Když dal Lucaris podnět k pořízení tohoto biblického překladu, učinil potom ještě další odvážný krok. V roce 1629 vydal v Ženevě Vyznání víry. Bylo to osobní prohlášení o náboženských názorech a Lucaris doufal, že je pravoslavná církev přijme. Kniha The Orthodox Church uvádí, že podle tohoto Vyznání „nemá pravoslavná nauka o kněžství a o svatých řádech žádný význam a uctívání ikon a vzývání svatých se v něm odsuzují jako projevy modlářství“.

Vyznání se skládá z osmnácti článků. Jeho druhý článek prohlašuje, že Písmo je inspirováno Bohem a že má vyšší autoritu než církev. Je v něm řečeno: „Věříme, že Svaté písmo bylo dáno Bohem. . . . Věříme, že autorita Svatého písma převyšuje autoritu Církve. Být vyučován Svatým Duchem je něco naprosto jiného než být vyučován člověkem.“ (2. Timoteovi 3:16)

Osmý a desátý článek vyjadřují přesvědčení, že Ježíš Kristus je jediným Prostředníkem, Veleknězem a jedinou Hlavou sboru. Lucaris napsal: „Věříme, že náš Pán Ježíš Kristus, sedě po pravici svého Otce, se za nás přimlouvá a že jedině on zastává úřad pravého a zákonného velekněze a prostředníka.“ (Matouš 23:10)

Dvanáctý článek prohlašuje, že církev může zbloudit a omylem považovat nesprávné za správné, ale že ji světlo svatého ducha může zachránit prostřednictvím usilovné práce věrných služebníků. V osmnáctém článku Lucaris tvrdí, že očistec je pouhým výmyslem: „Je zřejmé, že smyšlenku o Očistci nelze připustit.“

Závěr tohoto Vyznání obsahuje řadu otázek a odpovědí. Lucaris především zdůrazňuje, že  Písmo by měl číst každý z věrných, a že pokud křesťan Boží slovo nečte, je to pro něho škodlivé. Potom dodává, že je třeba se vyhýbat apokryfním knihám. (Zjevení 22:18, 19)

Čtvrtá otázka zní: „Co bychom si měli myslet o ikonách?“ Lucaris odpovídá: „Jsme poučováni Božím a Posvátným písmem, které jasně říká: ‚Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž na zemi dole . . . Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti [2. Mojžíšova 20:4, 5, KB]‘, protože bychom měli uctívat nikoli tvora, ale jedině Stvořitele a Zhotovitele nebe a země a jen jemu bychom se měli klanět. . . . Uctívání [ikon] a službu [jim], jakožto zakázané . . . v Posvátném písmu, odmítáme, abychom nezapomněli a místo Stvořitele a Tvůrce abychom neuctívali barvy a umělecká díla a tvory.“ (Skutky 17:29)

Lucaris žil v době duchovního temna, a proto nemohl plně rozeznat všechny omyly, * ale zaslouží si uznání za to, že se snažil prosadit Bibli jako autoritu v otázce církevních nauk a zpřístupnit lidem poznání o tom, co Bible učí.

Ihned po uveřejnění tohoto Vyznání se proti Lucarisovi vzedmula nová vlna odporu. V roce 1633 se Cyril Contari, metropolita v Beroji (dnešním Aleppě), který byl Lucarisovým osobním nepřítelem a měl podporu od jezuitů, pokoušel koupit si od Osmanů úřad patriarchy. Jeho plán však selhal, protože Contari nebyl schopen zaplatit. Lucaris v úřadu zůstal. O rok později Athanasius z Tesaloniky za tento úřad zaplatil 60 000 stříbrných penízů. Lucaris byl opět sesazen. Ale za měsíc byl povolán zpět a znovu dosazen do úřadu. Mezitím si Contari obstaral 50 000 stříbrných penízů. Tentokrát byl Lucaris vypovězen na Rhodos. Za šest měsíců se jeho přátelům podařilo zajistit, aby byl do úřadu znovu dosazen.

V roce 1638 však jezuité a jejich pravoslavní spolupracovníci obvinili Lucarise z velezrady vůči osmanské říši. Tentokrát sultán nařídil, že má být usmrcen. Lucaris byl zatčen a 27. července 1638 byl vzat na palubu malého člunu, jako kdyby měl být dopraven do vyhnanství. Jakmile se člun dostal na moře, Lucarise zardousili. Jeho tělo pohřbili u pobřeží, později je vykopali a hodili do moře. Objevili je rybáři a potom je pohřbili Lucarisovi přátelé.

Poučení pro nás

„Neměli bychom přehlédnout skutečnost, že jedním z [Lucarisových] hlavních cílů bylo, aby svému duchovenstvu i svému stádu zpřístupnil poučení a aby pozvedl úroveň jejich vzdělání, která byla v šestnáctém století a začátkem století sedmnáctého mimořádně nízká,“ vysvětluje jeden učenec. Bylo mnoho překážek, které Lucarisovi znemožnily tohoto cíle dosáhnout. Pětkrát byl sesazen z úřadu patriarchy. Třicet čtyři let po jeho smrti synod v Jeruzalémě prohlásil jeho náboženské názory za kacířské a uvalil na ně klatbu. Tento synod vydal prohlášení, že Písmo „by neměl číst kdokoli, ale pouze ti, kdo po náležitém zkoumání nahlížejí do hlubokých věcí ducha“, tedy pouze údajně vzdělaní duchovní.

Vládnoucí třída duchovenstva opět potlačila snahy zpřístupnit Boží slovo jejich stádu. Násilím umlčela hlas, který poukazoval na některé omyly v jejich nebiblických náboženských názorech. Prokázalo se, že tato třída patří k nejhorším nepřátelům náboženské svobody a pravdy. Je politováníhodné, že tento postoj v různých podobách přežívá až dodnes. Je to střízlivá připomínka toho, co se stane, jestliže se intriky podnícené duchovenstvem postaví proti svobodě myšlení a slova.

[Poznámka pod čarou]

^ 24. odst. Ve svém Vyznání podporuje Trojici a nauky o předurčení a o nesmrtelné duši — to vše jsou nebiblická učení.

[Praporek na straně 29]

Lucaris si zaslouží uznání za to, že se snažil prosadit Bibli jako autoritu v otázce církevních nauk a zpřístupnit lidem poznání o tom, co Bible učí

[Rámeček a obrázek na straně 28]

Lucaris a Alexandrijský kodex

Jedním z klenotů Britské knihovny je Alexandrijský kodex, rukopis Bible, který pochází z pátého století n. l. Původně mohl mít asi 820 listů, z nichž se jich 773 zachovalo.

Když byl Lucaris patriarchou v Alexandrii v Egyptě, vlastnil velkou sbírku knih. Když se stal patriarchou v Konstantinopoli, vzal si Alexandrijský kodex s sebou. V roce 1624 jej nabídl britskému velvyslanci v Turecku jako dar pro anglického krále Jakuba I. O tři roky později byl tento rukopis předán jeho nástupci, Karlu I.

V roce 1757 byla Královská knihovna, jež byla majetkem krále, věnována britskému národu a tento vynikající kodex je nyní vystaven v galerii Johna Ritblata v nové Britské knihovně.

[Podpisky]

Z publikace The Codex Alexandrinus in Reduced Photographic Facsimile, 1909

Gewerbehalle, sv. 10

[Podpisek obrázku na straně 26]

Bib. Publ. Univ. de Genève