Přejít k článku

Přejít na obsah

Jehova je mým útočištěm a mou silou

Jehova je mým útočištěm a mou silou

 Životní příběh

Jehova je mým útočištěm a mou silou

VYPRÁVÍ MARCEL FILTEAU

„Když se za něj vdáš, určitě se dostaneš do vězení.“ Tak lidé varovali ženu, kterou jsem si chtěl vzít za manželku. Dovolte mi, abych vám vysvětlil, proč něco takového říkali.

NARODIL jsem se v roce 1927 v kanadské provincii Quebec, jež tehdy byla baštou katolicismu. Asi o čtyři roky později nás začala u nás doma ve městě Montreal navštěvovat Cécile Dufourová, svědkyně Jehovova, která byla v celodobé službě. Naši sousedé jí kvůli tomu často vyhrožovali. A opravdu — za to, že kázala biblické poselství, byla mnohokrát zatčena a týrána. Brzy jsme tedy poznali, jak pravdivá jsou Ježíšova slova: „Budete předmětem nenávisti všech národů kvůli mému jménu.“ (Matouš 24:9)

Mnoha lidem tehdy připadalo nemyslitelné, že by francouzská kanadská rodina opustila své katolické náboženství. Moji rodiče se sice pokřtěnými svědky Jehovovými nikdy nestali, ale zanedlouho došli k závěru, že nauky katolické církve neodpovídají Bibli. Proto svých osm dětí povzbuzovali ke čtení literatury, kterou vydávali svědkové Jehovovi, a ty z nás, kdo jsme biblickou pravdu přijali, rodiče podporovali.

Svůj postoj jsem zaujal v obtížných dobách

O studium Bible jsem se začal vážněji zajímat v roce 1942, ještě když jsem chodil do školy. Činnost svědků Jehovových byla tehdy v Kanadě zakázána, protože se tito lidé řídili příkladem prvních křesťanů a nedali se zatáhnout do válek mezi národy. (Izajáš 2:4; Matouš 26:52) Můj nejstarší bratr Roland se dostal  do pracovního tábora, protože během světové války, která tehdy zuřila, odmítl vzít do ruky zbraň.

Přibližně v té době mi tatínek dal francouzsky psanou knihu, v níž bylo popisováno utrpení, které museli snášet svědkové Jehovovi v Německu za to, že odmítali podporovat vojenské akce Adolfa Hitlera. * Tyto příklady statečnosti a ryzosti na mě zapůsobily tak, že jsem se s nimi ztotožnil, a začal jsem se účastnit shromáždění, která svědkové Jehovovi pořádali v jednom soukromém domě. Za krátký čas mě pozvali, abych se s nimi podílel na kazatelské činnosti. Pozvání jsem přijal a plně jsem si přitom uvědomoval, že mohu být zatčen a uvězněn.

V modlitbě jsem poprosil o sílu, a pak jsem poprvé zaklepal na dveře. Otevřela mi jakási laskavá paní. Představil jsem se a pak jsem jí přečetl slova ze 2. Timoteovi 3:16: „Celé Písmo je inspirováno Bohem a je prospěšné.“

„Zajímalo by vás dozvědět se o Bibli víc?“ zeptal jsem se.

„Ano,“ odpověděla.

Řekl jsem jí tedy, že přivedu přítelkyni, která zná Bibli lépe než já, a následující týden jsem ji skutečně přivedl. Po této první zkušenosti jsem pocítil větší jistotu a poznal jsem, že kazatelskou službu nevykonáváme svou vlastní silou. Jak řekl apoštol Pavel, děláme to s Jehovovou pomocí. Je skutečně nezbytně nutné, abychom si uvědomovali, že „moc, která je nad to, co je normální, [je] Boží, a ne z nás“. (2. Korinťanům 4:7)

Od té doby se kazatelská činnost stala pravidelnou součástí mého života, a s ní i zatýkání a věznění. Není divu, že když jsem se chtěl oženit, mé budoucí nevěstě někdo řekl: „Když se za něj vdáš, určitě se dostaneš do vězení.“ Ale tak zlé ty zážitky ve skutečnosti nebyly. Obvykle jsme byli ve vězení přes noc, a pak za nás jeden ze svědků Jehovových zaplatil kauci, abychom mohli být propuštěni.

Důležitá rozhodnutí

V dubnu 1943 jsem se zasvětil Jehovovi a symbolizoval jsem to křtem ve vodě. Potom v srpnu 1944 jsem se poprvé účastnil velkého sjezdu v Buffalu, ve státě New York v USA, přímo za kanadskou hranicí. Bylo tam 25 000 účastníků a program ve mně roznítil touhu stát se průkopníkem, což je označení pro ty svědky Jehovovy, kteří jsou celodobými kazateli. V květnu 1945 byl v Kanadě zrušen zákaz činnosti svědků Jehovových a hned příští měsíc jsem začal s průkopnickou službou.

 Na službě jsem se podílel stále intenzivněji, což však vedlo k tomu, že jsem byl stále častěji ve vězení. Jednou jsem se ocitl v cele s Mikem Millerem, který věrně sloužil Jehovovi už mnoho let. Seděli jsme na betonové podlaze a povídali jsme si. Náš povzbuzující duchovní rozhovor mě velice posílil. Potom mě však napadla otázka: „Co kdybychom předtím měli mezi sebou nějaké nedorozumění a nemluvili bychom spolu?“ Čas strávený ve vězení s tímto drahým bratrem mi poskytl jedno z nejkrásnějších poučení, jaká jsem kdy v životě dostal — své bratry potřebujeme a měli bychom proto umět druhým odpouštět a být k sobě navzájem laskaví. Jinak by se stalo to, o čem psal apoštol Pavel: „Jestliže . . . jeden druhého dál koušete a požíráte, dávejte pozor, abyste jeden druhého nevyhladili.“ (Galaťanům 5:15)

V září 1945 jsem byl pozván, abych sloužil v Torontu v kanadské odbočce Watch Tower Society neboli v betelu. Duchovní program tam byl skutečně povzbuzující a posiloval víru. Následující rok mi byla přidělena práce na farmě, která patřila k betelu a ležela asi 40 kilometrů severně od odbočky. Společně s mladou Anne Wolynkovou jsme sbírali jahody, a já jsem si všiml nejen její tělesné krásy, ale také její lásky k Jehovovi a horlivosti pro něj. Vznikl mezi námi vztah a v lednu 1947 jsme se vzali.

Dva a půl roku jsme potom sloužili jako průkopníci ve městě London v provincii Ontario a pak na ostrově Cape Breton, kde jsme pomáhali při zakládání sboru. V roce 1949 jsme byli pozváni do 14. třídy biblické školy Strážné věže Gilead, kde jsme byli vyškoleni pro misionářskou službu.

Misionářská činnost v Quebeku

Kanadští absolventi předcházejících tříd Gileadu byli pověřeni, aby zahájili kazatelskou činnost v Quebeku. Společně se 25 jinými absolventy naší 14. třídy jsme se k nim v roce 1950 připojili. Vzrůstající misionářská činnost vedla k tomu, že se vystupňovalo pronásledování a davové násilí, které podněcovali představitelé římskokatolické církve.

Dva dny po příchodu do našeho prvního misionářského působiště ve městě Rouyn byla Anne zatčena a naložili ji dozadu do policejního auta. To pro ni byl nový zážitek, protože pocházela z malé vesnice v kanadské provincii Manitoba, kde viděla strážníka jen zřídka. Samozřejmě se polekala a vzpomněla si přitom na slova: „Když se za něj vdáš, určitě se dostaneš do vězení.“ Ale než odjeli, našli policisté také mě a naložili mě do auta společně s Anne. „To jsem ráda, že tě vidím!“ vykřikla. Byla však úžasně klidná a poznamenala: „Vždyť totéž se stalo apoštolům za to, že kázali o Ježíšovi.“ (Skutky 4:1–3; 5:17, 18) Později téhož dne jsme byli propuštěni na kauci.

Asi rok po tomto incidentu, když jsme jednou sloužili dům od domu ve svém novém působišti v Montrealu, zaslechl jsem dole na ulici nějaký rozruch a uviděl jsem, jak dav rozvzteklených lidí hází kameny. Šel jsem Anne a její spolupracovnici na pomoc, a v tu chvíli se objevila policie. Ale místo aby zatkli výtržníky, zatkli Anne a její spolupracovnici! Když se ocitly ve vězení, Anne připomněla té nové svědkyni, že právě prožívají uskutečňování Ježíšových slov: „Budete předmětem nenávisti všech lidí kvůli mému jménu.“ (Matouš 10:22)

Byla doba, kdy na soudní projednávání čekalo v Quebeku asi 1 700 případů, v nichž byli obžalovanými svědkové Jehovovi. Obvykle jsme byli obviněni, že rozšiřujeme podvratnou literaturu nebo že literaturu rozšiřujeme bez povolení. Právní oddělení Watch Tower Society proto podalo žalobu na vládu Quebeku. Právní bitva probíhala mnoho let a pak nám Jehova poskytl dvě významná vítězství před kanadským Nejvyšším soudem. V prosinci 1950 jsme byli zproštěni obžaloby z toho, že by naše literatura byla podvratná, a v říjnu 1953 bylo prosazeno naše právo rozšiřovat biblickou literaturu, aniž bychom museli žádat úřady o povolení. Velmi zřetelně jsme tedy  viděli, že Jehova je skutečně „útočištěm a silou, pomocí, která se pohotově najde v tísních“. (Žalm 46:1)

Počet svědků Jehovových se v Quebeku pozoruhodně zvýšil — ze 356 v roce 1945, kdy jsem začal s průkopnickou službou, na dnešních více než 24 000! Opravdu se stalo to, co bylo předpověděno v biblickém proroctví: „Ať bude proti tobě vytvořena jakákoli zbraň, nebude mít úspěch, a každičký jazyk, který proti tobě povstane v soudu, odsoudíš.“ (Izajáš 54:17)

Jak jsme pracovali ve Francii

V září 1959 jsme byli s Anne pozváni, abychom sloužili v pařížském betelu a byl jsem tam pověřen dohledem nad tiskařskou činností. Před tím, než jsme tam v lednu 1960 přijeli, prováděla tisk jedna komerční firma. Strážná věž tehdy byla ve Francii zakázána, a časopis se proto tiskl každý měsíc v podobě brožury, která měla 64 stran. Brožura se jmenovala Vnitřní bulletin Svědků Jehovových a obsahovala články, které se měly v daném měsíci studovat ve sborech. V letech 1960 až 1967 se počet těch, kdo se ve Francii podíleli na kazatelském díle, zvýšil z 15 439 na 26 250.

Nakonec byla většina misionářů přeložena na jiná místa, někteří do těch afrických zemí, v nichž se mluví francouzsky, a jiní zpět do Quebeku. Anne se necítila dobře a potřebovala operaci, a proto jsme se vrátili do Quebeku. Tři roky byla pod lékařským dohledem a pak se opět uzdravila. Já jsem byl v té době přidělen do krajské služby, a každý týden jsem tedy navštěvoval různé sbory a poskytoval jim duchovní povzbuzení.

Misionářská činnost v Africe

O několik let později, v roce 1981, jsme s radostí přijali nové pověření jako misionáři v Zairu, dnešní Konžské demokratické republice. Lidé tam byli chudí a prožívali mnoho těžkostí. Když jsme do této země přijeli, bylo tam 25 753 svědků, ale v dnešní době jich tam je už přes 113 000, a slavnosti na památku Kristovy smrti se v roce 1999 účastnilo 446 362 osob!

V roce 1984 jsme od vlády obdrželi pozemek o rozloze asi 200 hektarů, abychom na něm postavili novou odbočku. V roce 1985 se v hlavním městě Kinshase konal mezinárodní sjezd, kterého se zúčastnilo 32 000 delegátů z mnoha částí světa. Potom bylo naše dílo v Zairu narušeno odporem, který byl podnícen duchovenstvem. Odpovědným bratrům byl 12. března 1986 předán dopis, kterým byla společnost Svědků Jehovových v Zairu prohlášena za nelegální. Tento zákaz se vztahoval na veškerou naši činnost a podepsal jej tehdejší prezident země, dnes již zesnulý Mobutu Sese Seko.

K tomuto zvratu došlo nenadále, a proto jsme museli uplatnit biblickou radu: „Chytrý je ten, kdo uviděl neštěstí a pak se jde skrýt.“ (Přísloví 22:3) Našli jsme způsoby, jak získat ze zahraničí papír, barvu, film, tiskové desky a chemikálie, abychom mohli v Kinshase tisknout naše publikace. Také jsme si vytvořili vlastní systém rozvozu. Jakmile jsme vše zorganizovali, náš systém pracoval lépe než státní poštovní služba!

Tisíce svědků bylo zatčeno a mnoho jich bylo vystaveno brutálnímu mučení. Až na několik málo výjimek však takové zacházení vydrželi a zůstali věrní. Také já jsem byl zatčen a viděl jsem, jak hrozné podmínky museli bratři snášet ve vězeních. Tajná policie i úřady na nás často vyvíjely nátlak všeho druhu, ale Jehova nám vždy opatřil východisko. (2. Korinťanům 4:8)

Ve skladu jednoho obchodníka jsme ukryli asi 3 000 krabic literatury. Nakonec to však jeden z jeho pracovníků udal tajné policii a obchodník byl zatčen. Když ho vezli do vězení, náhodou jsem také jel autem a naše vozy se míjely. Obchodník policistům řekl, že jsem to byl já, kdo u něj zařídil uskladnění té literatury. Policisté zastavili, podrobili mě výslechu a obvinili mě, že jsem umístil ve skladu toho muže ilegální literaturu.

 „Máte jednu z těch knih?“ zeptal jsem se.

„Samozřejmě že máme,“ odpověděli.

„Mohl bych ji vidět?“ zeptal jsem se.

Jeden exemplář mi přinesli a já jsem jim ukázal vnitřní stranu, kde je uvedeno: „Ve Spojených státech amerických vytiskla Watch Tower Bible & Tract Society.“

„To, co máte v rukou, je americký majetek a nepatří to Zairu,“ připomenul jsem jim. „Vaše vláda vyhlásila zákaz zákonné korporace společnosti Svědků Jehovových v Zairu, a ne zákaz Watch Tower Bible & Tract Society ve Spojených státech. Měli byste proto dávat dobrý pozor, co s těmi publikacemi děláte.“

Dovolili mi odejít, protože neměli soudní příkaz k mému zatčení. Se dvěma nákladními auty jsme té noci přijeli ke skladu a literaturu jsme odvezli. Úředníci přišli druhý den a velice se rozvzteklili, když našli sklad prázdný. To už mě hledali, protože mezitím dostali soudní příkaz k mému zatčení. Našli mě, ale neměli auto, takže jsem se do vězení musel dovézt sám! Jel se mnou jiný svědek, aby mohl mým autem odjet dřív, než by je zabavili.

Po osmihodinovém výslechu rozhodli, že mám být vypovězen ze země. Ukázal jsem jim však fotokopii úředního dopisu, který potvrzoval, že jsem pověřen likvidací jmění společnosti Svědků Jehovových v Zairu, která byla nyní zakázána. Ve své činnosti v betelu jsem tedy směl pokračovat.

Po zákazu díla v Zairu jsem tam za velmi obtížných podmínek sloužil ještě čtyři roky, ale pak se u mě projevil krvácející žaludeční vřed a můj život byl ohrožen. Bylo rozhodnuto, že mám odjet na léčení do Jižní Afriky. Tamější odbočka o mě dobře pečovala a já jsem se uzdravil. Po osmi nezapomenutelných a obšťastňujících letech služby v Zairu jsme se v roce 1989 přestěhovali do odbočky v Jižní Africe. V roce 1998 jsme se vrátili do své vlasti a od té doby opět sloužíme v betelu v Kanadě.

Za svou službu jsem vděčný

Když se podívám zpět na těch 54 let strávených v celodobé službě, jsem opravdu vděčný za to, že sílu svého mládí jsem využil v drahocenné službě Jehovovi. Anne musela mnoho vytrpět za obtížných okolností, ale nikdy si nestěžovala. Naopak, ve všem, co jsme dělali, pomáhala ze všech sil. Bylo pro nás výsadou, že jsme společně mohli mnoha lidem pomoci poznat Jehovu, a celá řada jich je nyní v celodobé službě. Je to skutečně velká radost, když vidíme některé z jejich dětí, a dokonce jejich vnoučata, jak slouží našemu velkému Bohu Jehovovi!

Jsem přesvědčen, že nic z toho, co může nabídnout tento svět, nelze přirovnat k požehnání a výsadám, které nám poskytl Jehova. Je pravda, že jsme prožili mnoho zkoušek, ale ty všechny přispěly k tomu, že se posílila naše víra a důvěra v Jehovu. Jehova skutečně prokázal, že je silnou věží, útočištěm a pomocí, která se pohotově najde v tísních.

[Poznámka pod čarou]

^ 9. odst. Kniha vyšla původně německy pod názvem Kreuzzug gegen das Christentum (Křižácké tažení proti křesťanství). Byla přeložena do francouzštiny a polštiny.

[Obrázky na straně 26]

V roce 1947 společně v průkopnické službě; s Anne dnes

[Obrázek na straně 29]

Lidé, s nimiž jsme se setkali v Zairu, milovali biblickou pravdu