Přejít k článku

Přejít na obsah

 ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

Jsem vděčný za to, s kým jsem mohl spolupracovat

Jsem vděčný za to, s kým jsem mohl spolupracovat

V POLOVINĚ 30. let se do newyorského Bronxu přistěhovali James a Jessie Sinclairovi, kterým jsem se o několik let později narodil. Zakrátko se zde seznámili s Williem Sneddonem, který stejně jako oni pocházel ze Skotska. Po pár minutách si začali povídat o svých rodinách.

Maminka Williemu vyprávěla, že přišla o otce a staršího bratra krátce před Velkou válkou. Při rybaření na moři totiž najeli lodí na minu. Willie na to reagoval: „Tak to je váš otec v pekle!“ Willie patřil ke svědkům Jehovovým a moje šokovaná maminka tak poprvé slyšela biblickou pravdu.

Willie a Liz Sneddonovi

Willie tím maminku rozzlobil, protože její otec byl dobrý člověk. Willie ale dodal: „A co kdybych vám řekl, že do pekla šel i Ježíš?“ Maminka si vzpomněla na modlitbu, kterou znala z kostela. Říkalo se v ní, že Ježíš sestoupil do pekel a pak třetí den vstal. Začala proto přemýšlet: Pokud by peklo bylo místo, kde jsou zlí lidé mučeni v plamenech, co by tam dělal Ježíš? A tak se maminka začala zajímat o to, co se píše v Bibli, a také začala v Bronxu chodit na shromáždění. V roce 1940 se dala pokřtít.

S maminkou a o něco později s tatínkem

Rodiče tehdy nebyli nijak zvlášť povzbuzováni, aby se svými dětmi studovali Bibli. A tak zatímco maminka bývala o víkendech ve službě nebo na shromáždění, o mě se staral tatínek. Když jsem povyrostl, začali jsme na shromáždění chodit všichni tři. Maminka trávila ve službě hodně času a vedla několik studií. Jednu dobu dokonce vedla skupinová studia, protože zájemci bydleli blízko sebe. O prázdninách jsem často chodil do služby s ní. Hodně jsem se tak naučil o Bibli a také jak z ní druhé vyučovat.

Musím říct, že když jsem byl malý, duchovní věci jsem nebral moc vážně, byla to prostě běžná součást našeho života. Když mi ale bylo 12, stal jsem se  zvěstovatelem a od té doby už jsem chodil do služby pravidelně. V 16 letech jsem se zasvětil Jehovovi a 24. července 1954 jsem se na sjezdu v Torontu dal pokřtít.

SLUŽBA V BETELU

Někteří bratři v našem sboru tehdy sloužili v betelu anebo tam pracovali v minulosti. Hodně mě to ovlivnilo. Obdivoval jsem, jak dobře umí vyučovat a vysvětlovat biblické nauky. Učitelé mi sice doporučovali, abych šel na univerzitu, ale já si dal za cíl službu v betelu. A tak jsem si na sjezdu v Torontu dal do betelu přihlášku. O rok později na sjezdu na Yankee Stadium v New Yorku jsem to udělal znovu. Krátce nato jsem byl pozván, abych od 19. září 1955 začal sloužit v betelu v Brooklynu. Bylo mi tehdy 17 let. První práce, kterou jsem dostal, byla ve vazárně na Adams Street 117. Brzo jsem dostal za úkol obsluhovat stroj, který seřazoval 32stránkové části knih, aby je mohl další stroj sešít k sobě.

V 17 letech, kdy jsem začal sloužit v brooklynském betelu

Uměl jsem psát na stroji, a tak jsem byl asi po měsíci ve vazárně přidělen do oddělení časopisů. Pro každého nového odběratele časopisů Strážná věž Probuďte se! totiž bylo potřeba napsat na stroji jeho adresu na malý kovový štítek. O pár měsíců později jsem už pracoval v oddělení expedice. Měl ho tehdy na starost Klaus Jensen. Požádal mě, abych pomáhal bratrovi, který vozil krabice s publikacemi do přístavu, odkud se rozesílaly do celého světa. Také jsme brali na poštu pytle s časopisy, které byly určeny sborům po celých Spojených státech. Bratru Jensenovi totiž přišlo, že  fyzickou práci potřebuji. Vážil jsem tehdy 57 kilo a byl jsem hubený jako lunt. Bratr Jensen to odhadl moc dobře. Díky doručování publikací do přístavu a na poštu jsem opravdu zesílil.

Oddělení časopisů vyřizovalo také sborové objednávky časopisů. Díky tomu jsem zjistil, v jakých různých jazycích se časopisy v Brooklynu tisknou. O mnoha z nich jsem do té doby ani neslyšel, ale měl jsem radost, že desítky tisíc časopisů putují do tolika vzdálených zemí. Ani by mě nenapadlo, že jednou budu moct mnoho z nich navštívit.

S Robertem Wallenem, Charlesem Molohanem a Donem Adamsem

V roce 1961 jsem dostal za úkol pracovat v kanceláři pokladníka, kterou měl na starosti bratr Grant Suiter. Po pár letech si mě zavolal do kanceláře bratr Nathan Knorr, který tehdy vedl celosvětové dílo. Řekl mi, že jeden z bratrů, kteří s ním spolupracují, bude měsíc na škole služby Království a potom půjde pracovat do služebního oddělení. Byl jsem pověřen, abych se ujal práce místo něj a spolupracoval s Donem Adamsem. Don Adams byl shodou okolností ten, kdo ode mě na sjezdu v roce 1955 přebíral přihlášku do betelu. Začal jsem také spolupracovat s Robertem Wallenem a Charlesem Molohanem. My čtyři jsme společně pracovali přes 50 let. Měl jsem vždycky velkou radost z toho, že můžu spolupracovat s tak duchovně smýšlejícími muži. (Žalm 133:1)

Ve Venezuele v roce 1970 na mojí první zónové návštěvě

V roce 1970 jsem začal jednou za rok nebo za dva cestovat na několik týdnů do poboček Watch Tower Society. Tehdy se tomu říkalo návštěva zónového  dozorce. Během návštěvy se setkávám s betelity a misionáři, snažím se druhé duchovně povzbudit a také kontroluji dokumenty v pobočce. Vždycky mě moc těšilo setkávat se se studenty prvních tříd Gileadu, kteří stále věrně sloužili v zemích, do kterých byli posláni. Velmi si vážím toho, že jsem mohl takto navštívit více než 90 zemí.

Navštívil jsem bratry a sestry ve více než 90 zemích!

NAŠEL JSEM SKVĚLOU PARTNERKU

Všichni betelité z Brooklynu patřili do některého ze sborů v New Yorku a okolí. Já chodil stále do toho stejného sboru v Bronxu, ze kterého v průběhu let vznikly další sbory. Začalo se mu říkat Upper Bronx.

V polovině 60. let se do obvodu našeho sboru přistěhovala rodina původem z Lotyšska. Předtím žili v jižní části Bronxu, kde poznali pravdu. Jejich nejstarší dcera Livija začala hned po střední škole s pravidelnou průkopnickou službou. O pár měsíců později se přestěhovala do Massachusetts, protože tam bylo víc zapotřebí zvěstovatelů. Začal jsem jí psát, co je nového ve sboru, a ona mi zase psala, jak se jí daří ve službě.

Livija a já

O několik let později byla Livija jmenována zvláštní průkopnicí. Chtěla dělat pro Jehovu co nejvíc, a tak si podala přihlášku do betelu. V roce 1971 byla do betelu pozvána. Říkal jsem si, jestli to náhodou není znamení od Jehovy! Dne 27. října 1973 jsme se vzali. Moc nás potěšilo, že náš svatební proslov měl bratr Knorr. V Příslovích 18:22 je napsáno: „Našel někdo dobrou manželku? Našel něco dobrého a dostává se mu dobré vůle od Jehovy.“ Livija i já si moc vážíme toho, že spolu můžeme sloužit v betelu už přes čtyřicet let. A stále jsme ve sboru v té samé části Bronxu.

SPOLUPRACUJI S KRISTOVÝMI BRATRY

Moc rád vzpomínám na dobu, kdy jsem spolupracoval s bratrem Knorrem. Sloužil Jehovovi s maximálním nasazením a velmi si vážil práce misionářů. Mnozí z nich byli vůbec první svědkové v zemích, kam byli posláni. Bylo smutné, když pak bratr Knorr v roce 1976 dostal rakovinu. V době, kdy už byl upoután na lůžko, mě požádal, abych mu přečetl nějaké materiály, které se připravovaly k tisku. Poprosil mě, abych přizval i Fredericka Franze, aby taky mohl poslouchat. Později jsem se dozvěděl, že bratr Knorr do té doby sám trávil hodně času tím, že bratru Franzovi, kterému slábl zrak, předčítal.

S Danielem a Marinou Sydlikovými v roce 1977 na zónové návštěvě

V roce 1977 bratr Knorr zemřel. Pro všechny, kdo ho měli rádi, bylo velkou útěchou, že věrně sloužil Jehovovi až do posledního dne svého pozemského života.  (Zjev. 2:10) Vedením celosvětového díla byl pak pověřen bratr Franz.

V té době jsem pracoval jako sekretář Miltona Henschela, který s bratrem Knorrem spolupracoval celá desetiletí. Řekl mi, že mou hlavní prací v betelu bude pomáhat bratru Franzovi s čímkoli, co bude potřebovat. Pravidelně jsem mu četl materiály, které se připravovaly k tisku. Bratr Franz měl vynikající paměť a uměl se úžasně soustředit na to, co slyšel. Byla pro mě čest mu pomáhat až do prosince 1992, kdy skončil jeho život na zemi.

Columbia Heights 124, kde jsem pracoval desítky let

Těch 61 let v betelu uteklo tak rychle! Oba moji rodiče zemřeli jako věrní Jehovovi služebníci, a tak se těším, až je přivítám v mnohem lepším světě. (Jan 5:28, 29) Nic, co tenhle svět nabízí, se ani zdaleka nemůže vyrovnat tomu, když člověk spolupracuje s muži a ženami, kteří věrně slouží Jehovovi i svým spolukřesťanům. S manželkou jsme se přesvědčili, že „Jehovova radost je [naše] pevnost“. (Neh. 8:10)

Boží lid stále káže dobrou zprávu a toto dílo nezávisí na žádném konkrétním jednotlivci. Moc si vážím toho, že jsem během let mohl spolupracovat s tolika skvělými bratry a sestrami. Patřilo mezi ně i mnoho pomazaných, jejichž pozemský život už skončil. Jsem vděčný, že jsem s Jehovovými služebníky zažil tolik krásných věcí!