JE 26. března 1937 a dva muži vyčerpaní cestou pomalu přijíždějí svým zaprášeným autem do Sydney. Byli pryč jeden rok a za tu dobu urazili víc než 19 300 kilometrů. Navštívili při tom některá z nejodlehlejších a nejdrsnějších míst v Austrálii. Nebyli to průzkumníci ani dobrodruzi. Arthur Willis a Bill Newlands byli průkopníci odhodlaní přinést dobrou zprávu o Božím království do rozlehlého australského vnitrozemí.

Až téměř do konce 20. let kázala malá skupina badatelů Bible a v Austrálii převážně v pobřežních městech a jejich okolí. Vnitrozemí bylo obydlené jen řídce a byla to vyprahlá krajina o velikosti asi poloviny Evropy. Bratři si ale dobře uvědomovali, že Ježíšovi učedníci o něm mají vydávat svědectví i v „nejvzdálenější části země“, tedy i v australském vnitrozemí. (Sk. 1:8) Jak se jim podaří takový mamutí úkol splnit? Spolehli se na Jehovu a rozhodli se, že pro to udělají maximum.

V roce 1929 zvěstovatelé ze sborů ve státech Queensland a Západní Austrálie sestavili dodávky dobře vybavené na cestu do vnitrozemí. Auta řídili houževnatí průkopníci, kteří je uměli opravit a dokázali si poradit i v náročných podmínkách. Navštívili mnoho míst, kde se nikdy předtím nekázalo.

Průkopníci, kteří si auto dovolit nemohli, cestovali do vnitrozemí na kole. Například v roce 1932 se 23letý Bennett Brickell vydal z Rockhamptonu v Queenslandu na pětiměsíční kazatelskou výpravu přes severní část tohoto státu. Na pořádně naloženém kole vezl deky, oblečení, jídlo a spoustu knih. Nevzdal se, ani když se mu prodřely pláště, a s důvěrou v Jehovu pokračoval dál. Posledních asi 320 kilometrů tlačil kolo oblastí, kde předtím lidé zemřeli žízní. Během následujících 30 let bratr  Brickell urazil po Austrálii statisíce kilometrů na kole, na motorce a autem. Byl to on, kdo jako první kázal původním obyvatelům Austrálie. Ve vnitrozemí pomáhal zakládat sbory a hodně lidí ho tam znalo a mělo v úctě.

Austrálie je jednou ze zemí s nejnižší hustotou obyvatel. Zejména vnitrozemí je obydlené velmi řídce. Když se Jehovovi služebníci vydali za lidmi v odlehlých oblastech, projevili velké odhodlání.

Takto odhodlaní byli průkopníci Stuart Keltie a William Torrington. V roce 1933 se vydali přes písečné duny rozlehlé Simpsonovy pouště do města Alice Springs ve středu kontinentu. Když se jejich malé auto definitivně rozbilo, bratr Keltie – který měl dřevěnou nohu – pokračoval v cestě na velbloudu. Úsilí těchto bratrů rozhodně nebylo marné. Vydali svědectví Charlesi Bernhardtovi, majiteli hotelu při odlehlé železniční zastávce William Creek. Ten později přijal pravdu, hotel prodal a 15 let sám sloužil jako průkopník v oblastech Austrálie, které patří k těm nejsušším a nejodlehlejším.

Aby průkopníci zvládli všechny překážky, se kterými se setkávali, museli být odvážní a vytrvalí. Arthur Willis a Bill Newlands, o kterých se píše na začátku článku, jednou během cesty do vnitrozemí dva týdny překonávali 32 kilometrů, když se z pouště po silných deštích stalo bahnité jezero. Občas ve spalujícím horku celí upocení tlačili auto přes písečné duny a cestovali také skalnatými údolími a písčitými koryty řek. Když se jim auto porouchalo, což se stávalo docela často, několik dní pěšky nebo na kole cestovali do nejbližšího města a pak celé týdny čekali, než dorazí náhradní díly. I přes takové potíže si uchovávali optimismus. Arthur Willis volně citoval výrok z časopisu Zlatý věk, když později prohlásil: „Žádná cesta není pro Jehovovy svědky příliš dlouhá ani příliš hrbolatá.“

Dlouholetý průkopník Charles Harris se vyjádřil, že odloučení a fyzické strádání spojené se službou ve vnitrozemí ho vlastně přiblížily k Jehovovi. Dodal: „Životem se jde mnohem lépe, když si člověk nese co nejmenší zavazadlo. Ježíš byl ochoten spát pod širým nebem, když to bylo třeba. Jestliže to tedy naše služba vyžaduje, měli bychom s radostí jednat také tak.“ A přesně to udělalo mnoho průkopníků. Díky jejich neúnavnému úsilí se dobrá zpráva dostala do všech koutů Austrálie, a hodně lidí se tak mohlo postavit na stranu Božího království.