Přejít k článku

Přejít na obsah

 ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

Jehova mě ve službě vždycky podporoval

Jehova mě ve službě vždycky podporoval

Řekl jsem tomu důstojníkovi, že kvůli svému rozhodnutí nevzít do ruky zbraň jsem už ve vězení jednou byl. Zeptal jsem se ho: „Chcete, abych to podstoupil znova?“ Tento rozhovor proběhl, když jsem podruhé dostal povolávací rozkaz do armády Spojených států.

NARODIL jsem se v roce 1926 v městečku Crooksville v Ohiu jako jedno z osmi dětí. Rodiče nebyli nábožensky založení, ale nám dětem říkali, ať do kostela chodíme. Já jsem chodil k metodistům. Když mi bylo čtrnáct, dostal jsem od pastora ocenění za to, že jsem za celý rok nevynechal ani jednu nedělní bohoslužbu.

Margaret Walkerová (druhá sestra zleva) mi pomohla poznat pravdu

V té době začala maminku navštěvovat naše sousedka Margaret Walkerová, která byla svědek Jehovův, a vyprávěla jí o tom, co učí Bible. Jednoho dne jsem se rozhodl, že si k nim přisednu. Maminka se ale bála, že bych vyrušoval, a tak mě poslala ven. Jenže já jsem se nenechal odradit a pokaždé jsem jejich rozhovory tajně poslouchal. Po několika návštěvách se mě Margaret zeptala: „Víš, jaké jméno má Bůh?“ Odpověděl jsem: „To ví každý – přece Bůh.“ Ona mi řekla: „Dones si Bibli a najdi Žalm 83:18.“ Když jsem ten verš našel, zjistil jsem, že Boží jméno je Jehova. Byl jsem tak nadšený, že jsem hned běžel za kamarády a řekl jim: „Až  přijdete domů, najděte si Žalm 83:18. Píše se tam, jak se jmenuje Bůh.“ Dalo by se říct, že jsem hned od první chvíle kázal.

Začal jsem studovat Bibli a v roce 1941 jsem se dal pokřtít. Krátce nato mě bratři pověřili, abych vedl sborové studium knihy. Na shromáždění začala chodit i maminka a všichni sourozenci. Táta ale neměl zájem.

SITUACE DOMA SE VYOSTŘUJE

Ve sboru jsem dostával pořád víc úkolů a doma jsem si vytvořil teokratickou knihovničku. Táta jednou na ty knihy ukázal a řekl: „Tohle všechno musí z domu. A ty můžeš jít taky!“ Tak jsem odešel a pronajal si pokoj v nedalekém městě Zanesville. Domů jsem ale poměrně často jezdil a vždycky jsem se snažil rodinu nějak povzbudit.

Tátovi se vůbec nelíbilo, že maminka chodí na shromáždění. Někdy, když už byla na cestě, se za ní rozběhl a dovlekl ji zpátky. Ona ale pokaždé vyběhla druhým vchodem a stejně na shromáždění šla. Říkal jsem jí: „Neboj se. Ono ho to jednou přestane bavit.“ Táta to časem opravdu vzdal, a tak bylo pro maminku snazší na shromáždění chodit.

Roku 1943 se v našem sboru začala konat teokratická škola. Rady, které jsem ke svým cvičným úkolům dostával, mi pomohly zlepšit svoje řečnické schopnosti.

ODMÍTÁM VSTOUPIT DO ARMÁDY

Tou dobou zuřila druhá světová válka. V roce 1944 jsem byl povolán k vojenské službě. Dostavil jsem se na vojenskou základnu Fort Hayes ve městě Columbus, podstoupil jsem zdravotní prohlídku a vyplnil formuláře. Zároveň jsem členům odvodní komise řekl, že vojákem nebudu. Nechali mě jít. O pár dní později u mě ale zazvonil nějaký policista a oznámil mi: „Corwine Robisone, mám na vás zatykač.“

O dva týdny později jsem stál před soudem. Soudce mi řekl: „Kdyby to bylo na mně, nechal bych vás zavřít na doživotí. Chcete něco říct?“ Odpověděl jsem: „Ctihodnosti, měl jsem být posouzen jako náboženský služebník. Mojí kazatelnou je práh každého domu a dobrou zprávu o Království jsem kázal už mnoha lidem.“ Soudce řekl porotě: „Vaším úkolem není posoudit, zda je tento mladík náboženským služebníkem. Máte posoudit, zda byl ochoten nastoupit vojenskou službu, nebo ne.“ Ani ne za půl hodiny se porota vrátila a vynesla verdikt: vinen. Soudce mě poslal na pět let do federální věznice v Ashlandu ve státě Kentucky.

JEHOVA MĚ CHRÁNÍ VE VĚZENÍ

První dva týdny jsem strávil ve vězení v Columbu. Po prvním dni v cele jsem se k Jehovovi modlil: „Nedokážu takhle strávit pět let. Nevím, co mám dělat.“

Příští den mě stráže pustily z cely ven. Přišel jsem k vysokému, svalnatému vězni, který stál u okna, a chvíli jsme se mlčky dívali  ven. Potom se mě zeptal: „Za co seš tady, prcku?“ Odpověděl jsem: „Jsem svědek Jehovův.“ Řekl: „Fakt? A proč tě kvůli tomu zavřeli?“ Vysvětlil jsem mu: „Svědkové Jehovovi nechodí do války a nezabíjejí lidi.“ On na to: „Jiné chlapy sem zavřeli kvůli tomu, že někoho zabili. A tebe zavřeli za to, že zabíjet odmítáš? To přece nedává smysl.“ Řekl jsem: „To máš pravdu.“

Pak mi řekl: „Byl jsem 15 let zavřený jinde a četl jsem si tam nějaké vaše brožurky.“ Pomodlil jsem se: „Jehovo, pomoz mi získat tohohle člověka na moji stranu.“ Paul – tak se jmenoval – mi zničehonic řekl: „Jestli se tě kdokoli z těch chlápků dotkne, prostě začni řvát. Já už se o ně postarám.“ S žádným z padesáti vězňů na oddělení jsem pak neměl problémy.

Byl jsem jedním ze svědků, kteří byli kvůli křesťanské neutralitě uvězněni v Ashlandu v Kentucky

Když mě potom poslali do vězení v Ashlandu, setkal jsem se tam se spoustou dalších bratrů. Ti zkušenější pomáhali nám ostatním, abychom zůstali duchovně silní. Sestavovali nám týdenní program čtení Bible a my jsme si připravovali otázky a odpovědi pro takzvané biblické sešlosti. Měli jsme tam i služebníka pro obvody. Vězňové spali ve velké místnosti na postelích podél zdí. Služebník pro obvody mi vždycky řekl: „Robisone, máš na starost tu a tu postel. To je tvůj obvod. Každému, komu ji zrovna přidělí, vydej svědectví.“ Díky tomu se nám dařilo kázat organizovaně.

PO PROPUŠTĚNÍ

V roce 1945 sice druhá světová válka skončila, ale já jsem byl ještě nějakou dobu ve vězení. Bál jsem se o svoji rodinu, protože jsem si vybavoval, jak mi táta řekl: „Když se zbavím tebe, se zbytkem si už poradím.“ Po propuštění mě čekalo příjemné překvapení. I přes tátův odpor chodilo sedm členů mojí rodiny na shromáždění a jedna z mých sester byla pokřtěná.

Jdeme do služby s Demetriem Papageorgem, pomazaným bratrem, který začal Jehovovi sloužit už v roce 1913

Roku 1950 začala korejská válka a já jsem znovu dostal povolávací rozkaz. Potom co jsem na základně Fort Hayes podstoupil zkoušku způsobilosti, mi jeden důstojník řekl: „Měl jste jedny z nejlepších výsledků ve skupině.“ Odpověděl jsem: „To je sice hezké, ale do armády nepůjdu.“ Citoval jsem 2. Timoteovi 2:3 a dodal: „Už jsem voják  Krista.“ Následovalo dlouhé ticho. Nakonec mi řekl: „Můžete jít.“

Krátce potom jsem se na sjezdu v Cincinnati zúčastnil schůzky se zájemci o službu v betelu. Bratr Milton Henschel nám řekl, že pokud chceme tvrdě pracovat pro Boží království, v betelu máme otevřené dveře. Podal jsem si přihlášku a byl jsem přijat. Do brooklynského betelu jsem nastoupil v srpnu 1954 a sloužím tam až dodnes.

V betelu bylo tolik práce, že jsem se nikdy nenudil. Několik let jsem se staral o bojlery v tiskárně a v kancelářském komplexu, dělal jsem mechanika a zámečníka a pomáhal i v newyorských sjezdových sálech.

V brooklynském betelu jsem měl mimo jiné na starost bojlery v kancelářském komplexu

Režim v betelu jsem si zamiloval. Mám moc rád ranní uctívání a rodinné studium Strážné věže a taky rád chodím do služby s bratry ze sboru. Když si to tak vezmete, tyto duchovní návyky by měly fungovat v každé rodině svědků Jehovových. Pokud si rodiče s dětmi pravidelně rozebírají denní text, mají rodinné uctívání, jsou aktivní na shromážděních a naplno se věnují službě, přispívá to k duchovnímu zdraví celé rodiny.

V betelu i ve sboru jsem našel spoustu přátel. Někteří z nich byli pomazaní a dnes už slouží v nebi. Všichni jsme ale nedokonalí – včetně nás betelitů –, a proto se tu a tam stane, že se s někým nepohodnu. V takovém případě si vždycky vzpomenu na Matouše 5:23, 24, kde se píše, jak máme řešit vzájemné spory, a snažím se věci urovnat. Omluvit se není lehké. Málokdy se mi ale stalo, že potom co jsem se omluvil, by problém mezi mnou a nějakým bratrem dál pokračoval.

RADOSTNÉ ZÁŽITKY ZE SLUŽBY

Kvůli mému věku už je pro mě těžké chodit dům od domu. Ale nevzdávám to. Naučil jsem se trochu čínsky, abych mohl oslovovat Číňany na ulici. Někdy za dopoledne rozdám i 30 nebo 40 časopisů.

Vydávám svědectví Číňanům v Brooklynu

 Dokonce jsem měl i opětovnou návštěvu přímo v Číně. Začalo to tak, že mi jedna dívenka s úsměvem podala letáček s reklamou na stánek s ovocem. Taky jsem se usmál a nabídl jí Strážnou věž Probuďte se! v čínštině. Časopisy si vzala a řekla mi, že se jmenuje Katie. Vždycky když mě potom viděla, zastavila se u mě na pár slov. Učil jsem ji anglické názvy různých druhů ovoce a zeleniny a ona je vždycky opakovala po mně. Taky jsem jí vysvětloval biblické verše a dal jí knihu Co Bible říká. Po několika týdnech se po ní ale slehla zem.

Za pár měsíců si ode mě časopisy vzala jiná dívka, která rozdávala letáčky. O týden později mi podala svůj mobil a řekla: „Volá Čína.“ Odpověděl jsem: „Já v Číně nikoho neznám.“ Ona ale trvala na svém, a tak jsem si ten mobil vzal a řekl: „Haló, tady Robison.“ Z telefonu se ozvalo: „Robby, tady Katie. Jsem zpátky v Číně.“ „V Číně?“ zeptal jsem se. „Ano,“ odpověděla. „Robby, víš, kdo je ta holka, která ti podala mobil? To je moje sestra. Naučila jsem se od tebe spoustu věcí. Prosím, mohl bys ji taky učit, tak jako jsi učil mě?“ Řekl jsem: „Katie, udělám, co budu moct. Díky, že jsi o sobě dala vědět.“ Krátce nato jsem s Katinou sestrou mluvil naposled. Nevím, kde ty dvě dívky dneska jsou, ale doufám, že Jehovu poznávají dál.

Svatá služba pro Jehovu je náplní mého života už 73 let. Jsem mu moc vděčný, že mi pomohl zůstat věrný v otázce neutrality i ve zkouškách, se kterými jsem se setkal ve vězení. Moji sourozenci mi občas vyprávějí, že je povzbuzovalo, jak jsem vytrvával i přes tátův odpor. Maminka a šest mých sourozenců se nakonec dali pokřtít. I tátův postoj se změnil k lepšímu a před tím, než zemřel, dokonce několikrát přišel na shromáždění.

Pokud to bude Boží vůle, setkám se s přáteli a s rodinou v novém světě. Představte si, jaká to bude radost, až budeme žít věčně a budeme uctívat Jehovu s lidmi, které milujeme! *

^ 32. odst. V době, kdy byl tento článek připravován, bratr Corwin Robison ve věrnosti zemřel.