NARODILA jsem se v roce 1923 ve městě Hemsworth v Anglii. Měla jsem staršího bratra, který se jmenoval Bob. Když mi bylo asi devět, dostal náš táta nějaké knihy, ve kterých se otevřeně mluvilo o falešném náboženství. Nelíbilo se mu pokrytectví duchovních, a tak ho zaujalo, co se v knížkách dočetl. O pár let později u nás zazvonil Bob Atkinson a přehrál nám na gramofonu jeden proslov bratra Rutherforda. Poznali jsme, že to pochází od stejné skupiny lidí jako ty knihy. Rodiče bratru Atkinsonovi navrhli, aby s námi každý den povečeřel a při té příležitosti nám odpovídal na naše biblické otázky, kterých jsme měli spoustu. Bob nás vybídl, abychom chodili na shromáždění, která se konala doma u jednoho bratra několik kilometrů daleko. Začali jsme tam chodit pravidelně a v Hemsworthu vznikl malý sbor. Brzy jsme u nás doma ubytovávali zónové služebníky (dnes bychom řekli krajské dozorce) a zvali jsme na jídlo průkopníky z okolních sborů. Příklad těchto bratrů a sester na mě hluboce zapůsobil.

V té době jsme založili živnost, ale táta mému bratrovi řekl: „Jestli chceš být průkopníkem, živnosti se zbavíme.“ Bob souhlasil, a když mu bylo 21, odstěhoval se, aby sloužil jinde. O dva roky později, to mi bylo 16, jsem s průkopnickou službou začala i já. Kromě víkendů jsem sloužila většinou sama a používala jsem kartu se svědectvím a gramofon. Jehova mě odměnil tím, že jsem studovala Bibli s jednou ženou, která dělala hezké duchovní pokroky. Mnozí z její rodiny se časem také dali pokřtít. Následující rok jsem spolu s Mary Henshallovou byla jmenována zvláštní průkopnicí. Naším působištěm se stalo hrabství Cheshire.

Během druhé světové války musely ženy svou prací podporovat válečné úsilí. Vzhledem k tomu, že jsme byly zvláštní průkopnice, očekávaly jsme, že se na nás bude vztahovat výjimka jako na ostatní náboženské služebníky. Soud to ale viděl jinak a já jsem musela na 31 dní do vězení. Protože  mi svědomí nedovolovalo podporovat válku, musela jsem během dalšího roku, to mi bylo 19, před soud ještě dvakrát. V obou případech soud celou věc vyřešil velmi rychle a v můj prospěch. Během celé té doby jsem cítila, že mě Jehova jakoby drží za ruku a posiluje mě svým svatým duchem. (Iz. 41:10, 13)

V roce 1946 jsem poznala Arthura Matthewse. Zrovna ho pustili z vězení, kde si odpykával tříměsíční trest za to, že z důvodu svědomí odmítl nastoupit na vojnu. Začal sloužit se svým bratrem Dennisem, který byl zvláštním průkopníkem v Hemsworthu. Jejich otec je odmalička učil o Jehovovi a v dospívání se dali pokřtít. Zakrátko bratři Dennise požádali, aby sloužil v Irsku, takže Arthur zůstal jako průkopník sám. Ve službě dělal, co mohl, a hezky se choval, což mé rodiče zaujalo, a tak mu navrhli, že může bydlet u nich. Vždycky když jsem je navštívila, s Arthurem jsme se nabídli, že po jídle umyjeme nádobí. Časem jsme si začali psát. V roce 1948 Arthur musel znovu na tři měsíce do vězení. V lednu 1949 jsme se vzali a dali si za cíl, že v celodobé službě zůstaneme tak dlouho, jak to jen bude možné. S Jehovovou podporou a díky dobrému hospodaření jsme mohli v průkopnické službě pokračovat. Dovolenou jsme využívali k tomu, abychom si sběrem ovoce vydělali nějaké peníze.

Uplynulo něco málo přes rok a bratři nás požádali, abychom odjeli sloužit do Severního Irska, nejprve do města Armagh a pak do Newry, což byla především katolická města. Byla tam napjatá atmosféra, a proto jsme při rozhovorech s lidmi museli být velmi opatrní. Shromáždění probíhala v domě jedněch manželů, kteří žili 16 kilometrů od nás, a scházelo se nás tam kolem osmi. Někdy jsme zůstali přes noc. Spali jsme na podlaze a ráno nás čekala vydatná snídaně. Mám velkou radost, když vím, že v té oblasti je teď hodně bratrů a sester.

Můj bratr a jeho manželka Lottie už v Severním Irsku jako zvláštní průkopníci sloužili. V roce 1952 jsme všichni čtyři byli na oblastním sjezdu v Belfastu. Jeden bratr byl tak hodný, že ubytoval nás i Prycea Hughese, který byl později služebníkem pobočky v Británii. Jeden večer jsme si povídali o brožuře God’s Way Is Love (Boží cesta je láska), která byla vydaná zvlášť pro Iry. Bratr Hughes vyprávěl, jak je těžké mluvit o Bibli s katolíky v Irsku. Bratři byli donuceni opustit místa, kde byli ubytovaní, a kněží podněcovali lidi, aby na bratry útočili. Pryce řekl: „Potřebujeme manžele s auty, aby během zvláštní kampaně brožuru předali lidem v celém Irsku.“ * Okamžitě jsme řekli:  „Jdeme do toho!“ To je ta situace, o které jsem se zmínila na začátku tohoto příběhu.

V Dublinu žila „máma“ Rutlandová, sestra, která už mnoho let byla věrná Jehovovi a u které měli průkopníci vždycky dveře otevřené. Nějakou dobu jsme u ní pobyli i my. Pak jsme prodali některé naše věci, všichni čtyři se naskládali na Bobovu motorku a do sajdkáry a vydali se koupit auto. Našli jsme jedno už ojeté a poprosili jsme prodejce, aby nám ho přivezl, protože nikdo z nás ho neuměl řídit. Arthur celý večer strávil tím, že seděl na posteli a učil se zacházet s pomyslnou řadicí pákou. Druhý den ráno, když se pokoušel vyjet z garáže, šla okolo misionářka Mildred Willettová, která se později provdala za Johna Barra. Moc nám pomohla, protože uměla řídit. Aspoň trochu nás to naučila, takže jsme byli připravení vyrazit.

Potřebovali jsme ale také někde bydlet. Bratři nám říkali, abychom nebydleli v přívěsu, protože ten by mohli odpůrci zapálit. Hledali jsme proto nějaký dům, ale marně. První noc jsme všichni čtyři spali v autě. Další den jsme sehnali jenom podomácku vyrobený přívěs s dvěma malými lůžky. Stal se naším domovem. Farmáři byli kupodivu přátelští, a tak nebyl problém nechávat přívěs na jejich pozemku. Sloužili jsme v obvodech, které byly 15 až 25 kilometrů daleko. Když jsme se s přívěsem přesunuli dál, vrátili jsme se do místa, kde jsme parkovali předtím, abychom o Bibli mluvili s lidmi i tam.

V jihovýchodní části země jsme navštívili všechny domácnosti a obešlo se to bez větších problémů. Nechali jsme tam přes 20 000 brožur a do britské pobočky jsme zaslali jména lidí, které biblická pravda zaujala. Je úžasné, že teď jsou tam stovky svědků Jehovových!

Časem se naším obvodem stal jih Londýna. Během několika týdnů Arthurovi zavolali bratři z britské pobočky a požádali ho, aby začal s krajskou službou, a to hned další den! Po týdnu školení jsme odjeli do našeho kraje ve Skotsku, takže na přípravu proslovů Arthur neměl skoro žádný čas. Byl ale vždycky ochotný ve službě Jehovovi udělat, co bylo potřeba, i když to nebylo jednoduché. Velmi mě to povzbuzovalo. Krajská služba se nám moc líbila. Po několika letech služby v nepřiděleném území jsme byli moc rádi, že máme kolem sebe tolik bratrů a sester.

Když Arthur dostal pozvání, aby se v roce 1962 zúčastnil desetiměsíční školy Gilead, bylo to těžké rozhodování. Došli jsme ale k závěru, že i když s ním jet nemůžu, bude správné pozvání přijmout. Zůstala jsem tedy sama, a tak mi bratři řekli, abych se vrátila jako zvláštní průkopnice do Hemsworthu. Po roce Arthur přijel zpátky a byl jmenován oblastním dozorcem. Začali jsme tedy cestovat po Skotsku, severní Anglii a Severním Irsku.

V roce 1964 byl Arthur jmenován služebníkem pobočky v Irsku. Ty roky, kdy sloužil jako cestující dozorce, jsme si moc užívali, takže ze změny, která nás čekala, jsem nejdřív měla obavy. Když se ale dnes ohlédnu zpět, jsem za léta strávená v betelu moc vděčná. Věřím, že když člověk přijme nějaký úkol, i když se na něj vůbec necítí, Jehova ho vždycky podpoří. V betelu jsem dělala kancelářskou práci, balila literaturu, vařila a uklízela. Nějakou dobu jsme byli i v oblastní službě a tak jsme poznali bratry a sestry v celé zemi. Také jsme viděli, jak zájemci dělají hezké duchovní pokroky. Díky tomu všemu se mezi námi a naší duchovní rodinou v Irsku vytvořilo pevné pouto. Je to něco vzácného!

V roce 1965 se v Dublinu konal první mezinárodní sjezd v Irsku. * Navzdory silnému odporu ze všech stran sjezd proběhl úspěšně. Zúčastnilo se ho 3 948 lidí a 65 jich bylo pokřtěno. Přijelo 3 500 delegátů z různých zemí a bydleli u lidí v Dublinu. Každý hostitel dostal z irské pobočky dopis s poděkováním. Hostitelé zase chválili to, jak se delegáti chovali. Byl to skutečně zlomový bod v teokracii Irska.

Další rok začala na sbory na severu i jihu Irska dohlížet pobočka v Dublinu. Bylo to v ostrém kontrastu k politickému a náboženskému rozdělení na ostrově. S nadšením jsme sledovali, jak biblickou pravdu přijímá hodně katolíků a slouží spolu s bratry, kteří dříve byli protestanté.

Náš život se úplně změnil v roce 2011, kdy došlo ke sloučení britské a irské pobočky a my jsme byli posláni do betelu v Londýně. Dozvěděli jsme se to v době, kdy jsem si začala dělat starosti o Arthurovo zdraví. Lékaři mu diagnostikovali Parkinsonovu nemoc. Muž, se kterým jsem strávila 66 let života, 20. května 2015 zemřel.

Posledních pár let cítím hluboký žal, smutek a psychicky na tom nejsem moc dobře. Arthur tu byl vždycky pro mě. Tolik mi teď chybí! Ale když vás potká něco takového, přiblíží vás to k Jehovovi. Bylo dojemné vidět, jak moc měli lidé Arthura rádi. Napsali mi přátelé z Irska, Británie, a dokonce ze Spojených států. Tyto dopisy spolu s povzbuzením od Arthurova bratra Dennise, jeho ženy Mavis a mých neteří Ruth a Judy mi pomáhají tak moc, že to slovy ani nedokážu vyjádřit.

Velmi se mi líbí verš z Izajáše 30:18. Píše se tam: „A proto bude Jehova stále v očekávání, aby vám projevil přízeň, a proto povstane, aby vám projevil milosrdenství. Vždyť Jehova je Bůh soudu. Šťastní jsou všichni, kdo jsou stále v očekávání na něho.“ Je pro mě velkou útěchou vědět, že Jehova se už nemůže dočkat, až všechny věci napraví a pověří nás nádhernými úkoly v novém světě.

Když přemýšlím o našem životě, vidím, jak Jehova vedl a podporoval dílo v Irsku. Moc si vážím toho, že jsem na tomto duchovním růstu mohla mít svůj podíl. Jsem přesvědčená, že když děláme to, co po nás Jehova chce, přináší nám to velkou odměnu.