Přejít k článku

Přejít na obsah

 ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

Měl jsem skvělé životní vzory

Měl jsem skvělé životní vzory

„Víš, kolik mi je?“ zeptal jsem se. „Vím to přesně,“ odpověděl Izak Marais, který mi do Colorada volal až z Pattersonu. Budu vám vyprávět, co tomuto rozhovoru předcházelo.

NARODIL JSEM SE 10. prosince 1936 ve městě Wichita v Kansasu. Byl jsem nejstarší ze čtyř dětí. Moji rodiče, William a Jean, věrně sloužili Jehovovi. Tatínek byl skupinovým služebníkem – dnes bychom řekli koordinátorem rady starších. Maminka znala biblickou pravdu od své maminky, Emmy Wagnerové. Emma učila o Bibli mnoho lidí, mimo jiné Gertrude Steelovou, která roky sloužila jako misionářka na Portoriku. * Měl jsem tedy kolem sebe mnoho skvělých vzorů.

ŽIVOTNÍ VZORY, NA KTERÉ VZPOMÍNÁM

Tatínek na ulici nabízí časopisy

Jednou když mi bylo pět, jsme v sobotu večer s tatínkem nabízeli na ulici časopisy Strážná věž Útěcha (dnes Probuďte se!). Tehdy byla naše země zapojená do druhé světové války. Šel kolem nás jeden opilý doktor a začal tatínkovi nadávat kvůli tomu, že je jako křesťan politicky neutrální. Vyčítal mu, že je zbabělec a nechce jít na vojnu. Postavil se těsně před něj a řekl mu: „Proč mi jednu nevrazíš, ty zbabělče?“ Byl jsem vyděšený, ale tatínka jsem moc obdivoval. Prostě dál nabízel časopisy lidem, kteří se kolem nás shlukli. Pak šel okolo jeden voják a doktor na něj zakřičel: „Udělej něco s tím zbabělcem!“ Voják viděl, že je opilý, a tak mu řekl: „Jdi domů a vyspi se z toho.“ Potom oba odešli. Jsem moc vděčný, že tehdy dal Jehova tatínkovi takovou odvahu. Tatínek vlastnil ve Wichitě dvě holičství a ten doktor byl jedním z jeho zákazníků.

S rodiči cestou na sjezd do Wichity, 40. léta

Když mi bylo osm, rodiče prodali dům a holičství a postavili si malý mobilní dům. Přestěhovali jsme se do Colorada, kde bylo potřeba víc zvěstovatelů. Usadili jsme se poblíž města Grand Junction, kde pak rodiče sloužili jako průkopníci a pracovali na částečný úvazek jako farmáři a rančeři. Díky jejich úsilí a Jehovově  podpoře tam vznikl sbor. Dvacátého června 1948 mě tam tatínek v jedné horské řece pokřtil. K dalším, kdo se tehdy dali pokřtít, patřili Billie Nichols a jeho žena. Billie a časem i jeho syn působili spolu s manželkami v krajské službě.

Přátelili jsme se s mnoha bratry a sestrami, kteří se ve službě Jehovovi velmi namáhali – zejména s rodinou Steelových: Donem a Earlene, Davem a Julií a Siem a Marthou. Často jsme si povídali o duchovních věcech. Viděl jsem na nich, že když má člověk Království na prvním místě, jeho život je pak opravdu smysluplný a radostný. Tito přátelé mě v životě hodně ovlivnili.

DALŠÍ STĚHOVÁNÍ

Když mi bylo devatenáct, nabídl mi rodinný přítel Bud Hasty, abych s ním průkopničil na jihu Spojených států. Krajský dozorce nás požádal, abychom se přestěhovali do Rustonu v Louisianě, kde bylo hodně nečinných svědků. Měli jsme každý týden pořádat všechna shromáždění bez ohledu na to, kolik lidí přijde. Našli jsme vhodné místo a dali ho do pořádku. Nějakou dobu jsme na shromáždění chodili jenom my dva. Jeden z nás vždycky program vedl a druhý odpovídal na všechny otázky. Když byla součástí nějaká scénka, na pódiu jsme byli oba a v sále neseděl nikdo. Pak konečně na shromáždění začala chodit jedna starší sestra. Časem se k nám přidalo několik zájemců a také nečinných bratrů a sester. Zanedlouho z nás byl pěkný sbor.

Jednou jsme s Budem potkali nějakého protestantského duchovního. Mluvil o biblických verších, které jsem neznal. To mě znepokojilo a začal jsem víc přemýšlet o tom, čemu věřím. Celý týden jsem dlouho do noci hledal odpovědi na otázky, které mi položil. To mi pomohlo, abych si upevnil víru. Nemohl jsem se dočkat, až se zase setkám s nějakým kazatelem.

Krátce nato mě krajský dozorce poprosil, abych se přestěhoval do El Dorada v Arkansasu a pomohl tam místnímu sboru. Odtud jsem často cestoval do Colorada, abych se dostavil před odvodní komisi. Jednou jsme jeli spolu s dalšími průkopníky mým autem a měli jsme v Texasu nehodu, po které bylo auto na odpis. Zavolali jsme jednomu bratrovi a ten pro nás přijel. Vzal nás k sobě domů a pak na shromáždění. Tam zaznělo  oznámení o naší nehodě a bratři nám laskavě dali nějaké peníze. Bratr také prodal moje auto za 25 dolarů.

Z Texasu jsme se svezli do Wichity, kde sloužil jako průkopník jeden blízký přítel naší rodiny, Doc McCartney. Jeho dva synové, dvojčata Frank a Francis, byli a pořád jsou jedni z mých nejlepších přátel. Měli staré auto, které mi prodali právě za 25 dolarů. Tehdy jsem poprvé zažil, jak se o mě Jehova postaral, když jsem dal duchovní věci na první místo. Během této návštěvy mi McCartneyovi představili sympatickou sestru Bethel Cranovou. Její maminka Ruth sloužila ve Wellingtonu v Kansasu a byla průkopnicí až do svých víc než devadesáti let. Za necelý rok, v roce 1958, jsme se s Bethel vzali a společně jsme začali s průkopnickou službou v El Doradu.

NOVÉ VÝZVY

Chtěli jsme napodobovat skvělé vzory z našeho dětství, a tak jsme se rozhodli, že přijmeme jakékoli pozvání, které od Jehovovy organizace dostaneme. Bratři nás poslali jako zvláštní průkopníky do Walnut Ridge v Arkansasu. V roce 1962 jsme pak dostali pozvání do 37. třídy Gileadu. Byli jsme nadšení. A těšili jsme se z toho, že v naší třídě byl i Don Steele. Po absolvování Gileadu se naším novým působištěm stalo Nairobi v Keni. Z New Yorku jsme odjížděli s těžkým srdcem, ale když jsme se na letišti v Nairobi setkali s bratry a sestrami, měli jsme velkou radost.

S Mary a Chrisem Kanaiyovými ve službě v Nairobi

Keňu a nádhernou službu tam jsme si rychle zamilovali. Naši první zájemci, kteří se dali pokřtít, byli Chris a Mary Kanaiyovi. Dodnes v Keni vytrvávají v celodobé službě. Další rok nás bratři požádali, abychom odjeli do Kampaly v Ugandě. Byli jsme v té zemi první misionáři. Byla to krásná doba, protože mnozí upřímně toužili poznat biblickou pravdu a stali se našimi bratry a sestrami. Po třech a půl letech v Africe jsme se vrátili do Států a založili rodinu. Afriku jsme opouštěli ještě s těžším srdcem než tehdy New York. Afričany jsme si oblíbili a doufali jsme, že jednoho dne přijedeme zpátky.

V ÚLOZE RODIČŮ

Usadili jsme se na západě Colorada, kde žili moji rodiče. Zanedlouho se nám narodila Kimberly a o sedmnáct měsíců později Stephany. Náš nový úkol – vštípit jim pravdu do srdcí – jsme brali vážně. Chtěli jsme napodobovat skvělé vzory, které jsme měli my. Realisticky jsme si ale uvědomovali, že i když takové vzory můžou mít na děti dobrý vliv, není to zárukou, že se i ony rozhodnou Jehovovi sloužit. Můj mladší bratr a sestra totiž od pravdy odešli. Doufám, že znovu napodobí ty krásné vzory, které mohli pozorovat i oni.

Výchovu našich dcer jsme si opravdu užívali a snažili jsme se dělat hodně věcí společně. Žili jsme poblíž Aspenu v Coloradu, a tak jsme se naučili lyžovat, abychom všichni mohli občas vyrazit na svah. Během takových dnů jsme měli čas si s děvčaty povídat, třeba když jsme jeli lanovkou. Také jsme společně kempovali a měli moc hezké rozhovory u táboráku. Dcery už jako  malé přemýšlely o tom, co budou dělat, až vyrostou, a jakého manžela by si přály. Dělali jsme všechno pro to, aby si zamilovaly Jehovova měřítka. Vždycky jsme je povzbuzovali, aby si daly za cíl sloužit Jehovovi naplno a vzaly si někoho, kdo bude mít podobný cíl. Také jsme se jim snažili vysvětlit, že není dobré do manželství spěchat. Vymysleli jsme si pořekadlo: „Do třiadvaceti není kam spěchati.“

Po vzoru rodičů jsme dělali všechno pro to, abychom jako rodina pravidelně chodili na shromáždění a do služby. Když byla možnost, aby u nás přespal někdo z celodobých služebníků, tak jsme toho využili. A často jsme nadšeně vyprávěli o naší misionářské službě. Dcerám jsme říkali, že bychom si přáli podívat se jednoho dne do Afriky i s nimi. Ta představa se jim líbila.

Vždycky jsme měli pravidelné rodinné studium, během kterého jsme nacvičovali, jak můžou děvčata reagovat v situacích, které by mohly nastat ve škole. Dcerám jsme dávali různé otázky a ony na ně měly odpovídat. Bavilo je to a získávaly tak sebedůvěru. Jak byly starší, občas se jim na rodinné studium nechtělo. Jednou jsem jim v zoufalství řekl, ať jdou do svých pokojů, že studium nebude. To je zaskočilo a začaly brečet, že studovat chtějí. Tehdy nám došlo, že naše snaha vypěstovat v nich ocenění pro duchovní věci přináší výsledky. Postupně si studium zamilovaly a cítily, že se při něm můžou s volností vyjadřovat. Mrzelo nás, když občas nesouhlasily s nějakou biblickou myšlenkou, ale aspoň jsme věděli, co si opravdu myslí. Když jsme to s nimi rozebrali, souhlasily s tím, jak to vidí Jehova.

ZVYKÁME SI NA DALŠÍ ZMĚNY

Výchova dětí utekla rychleji, než jsme si představovali. Udělali jsme, co jsme mohli, aby si dcery Jehovu zamilovaly, a využívali jsme při tom pomoc a rady od jeho organizace. Měli jsme radost, když obě dcery po skončení střední školy začaly s průkopnickou službou. Získaly takové dovednosti, které jim umožnily se o sebe v hmotném ohledu postarat. Se dvěma dalšími sestrami se přestěhovaly do Clevelandu v Tennessee, kde bylo málo zvěstovatelů. Moc se nám po nich stýskalo, ale byli jsme rádi, že se rozhodly plně se věnovat službě. S manželkou jsme se znovu pustili do průkopnické služby a díky tomu se nám otevřely další možnosti: mohli jsme zastupovat krajského dozorce a zapojit se do organizování sjezdů.

Než se dcery odstěhovaly do Tennessee, udělaly si výlet do Londýna a navštívily britskou pobočku. Tam Stephany, tehdy 19letá, poznala mladého betelitu Paula Nortona. Při další cestě se Kimberly seznámila s jeho spolupracovníkem Brianem Llewellynem. Paul a Stephany se vzali, ale až po tom, co jí bylo 23. Následující rok měli svatbu Brian a Kimberly, které bylo 25. Dcery tedy se svatbou počkaly aspoň do třiadvaceti. S jejich výběrem partnerů jsme naprosto souhlasili.

S Paulem, Stephany, Kimberly a Brianem před pobočkou v Malawi, rok 2002

Dcery nám říkají, že jsme jim my i prarodiče byli dobrými vzory a pomohli jim, aby se i v období finančních potíží řídily Ježíšovým pokynem „neustále . . . hledejte nejprve království“. (Mat. 6:33) V dubnu 1998 dostali Paul a Stephany pozvání do 105. třídy školy Gilead a potom byli posláni do Malawi. V té době byli Brian a Kimberly přijati do betelu v Londýně a později byli požádáni, aby se přestěhovali do malawské pobočky. Byli jsme velmi šťastní, protože sloužit Jehovovi naplno je ten nejlepší způsob života, jaký si mladí lidé můžou vybrat.

JEŠTĚ JEDNA VÝZVA

V lednu 2001 mi zavolal bratr Marais, dozorce oddělení překladatelských služeb. Byl to ten rozhovor, o kterém jsem se zmínil na začátku vyprávění. Vysvětlil mi, že bratři připravují kurz, který překladatelům po celém světě pomůže lépe rozumět anglickému textu. I když mi  bylo 64, chtěli mě vyškolit jako jednoho z instruktorů. S Bethel jsme se ohledně toho modlili a poradili jsme se s našimi maminkami. Obě chtěly, abychom pozvání přijali, i když to znamenalo, že jim nebudeme moct pomáhat. Zavolal jsem tedy bratrům zpátky a řekl jim, že se moc rádi dáme k dispozici.

Mojí mamince pak zjistili rakovinu. Řekl jsem jí, že nikam nepojedeme a spolu s mojí sestrou Lindou o ni budeme pečovat. „To nepřipadá v úvahu,“ odpověděla. „Kdybyste nejeli, cítila bych se ještě hůř.“ Linda to vnímala stejně. Opravdu moc jsme si vážili jejich obětavosti a také pomoci místních bratrů a sester. Den potom, co jsme odjeli do vzdělávacího střediska Strážné věže v Pattersonu, volala Linda, že maminka zemřela. Udělali jsme přesně to, co by nám doporučila: zabrali jsme se do naší nové práce.

Byli jsme nadšení, když jsme se dozvěděli, že naše první návštěva bude v pobočce v Malawi, kde sloužily naše dcery se svými manžely. Bylo úžasné být zase všichni spolu! Pak jsme vedli kurz v Zimbabwe a v Zambii. Instruktorem jsem byl tři a půl roku a potom nás bratři požádali, abychom se vrátili do Malawi a zdokumentovali zážitky svědků, kteří tam byli pronásledováni, protože zůstali politicky neutrální. *

Ve službě s vnučkami

V roce 2005 jsme se zase s těžkým srdcem vraceli do Basaltu v Coloradu, kde s Bethel sloužíme jako průkopníci. V roce 2006 se hned vedle nás nastěhovali Brian a Kimberly a vychovávají tu svoje dvě dcery, Mackenzie a Elizabeth. Paul a Stephany jsou pořád v Malawi, kde Paul působí jako člen výboru pobočky. Mně bude zanedlouho osmdesát a mám velkou radost, když vidím, jak se mladší bratři, se kterými jsem roky spolupracoval, ujímají odpovědností, které jsem míval já. Celý život se snažíme napodobovat skvělé vzory, které jsme kolem sebe měli, a vidíme, že z toho mají užitek i naše dcery a vnučky. Díky tomu jsme skutečně šťastní.

^ 5. odst. O misionářské službě rodiny Steelových se víc dočtete v anglickém vydání Strážné věže z 1. května 1956 na stranách 269 až 272 a z 15. března 1971 na stranách 186 až 190.

^ 30. odst. Viz například životní příběh Trophima Nsomby ve Strážné věži z 15. dubna 2015 na stranách 14 až 18.