Přejít k článku

Přejít na obsah

 ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

Nelituji, že jsem se rozhodl následovat Ježíše

Nelituji, že jsem se rozhodl následovat Ježíše

„Pokud půjdeš kázat, už se nevracej. Když se vrátíš, zlámu ti nohy.“ Protože mi otec takto vyhrožoval, rozhodl jsem se odejít z domova. To bylo poprvé, co jsem něco opustil, abych následoval Ježíše. Tehdy mi bylo 16 let.

CO TOMU předcházelo? Rád vám to povyprávím. Narodil jsem se 29. července 1929 a vyrůstal v jedné vesnici v provincii Bulacan na Filipínách. Lidé tehdy byli chudí, protože zemi zasáhla hospodářská krize. Když jsem byl ještě kluk, vypukla válka. Na Filipíny vtrhla japonská armáda. Naše vesnice ale byla poměrně odlehlá, takže se tam přímo nebojovalo. Neměli jsme rádio, televizi ani noviny, a tak se k nám zprávy o válce dostávaly jenom z vyprávění.

Byl jsem druhé z osmi dětí, a když mi bylo osm, vzali si mě k sobě prarodiče. Byli jsme sice katolíci, ale dědeček byl otevřený různým názorům a sbíral náboženské publikace, které mu dávali kamarádi. Vzpomínám si, že mi jednou ukázal brožury Ochrana, Bezpečnost Odhaleno v tagalštině *. Ukázal mi také Bibli, kterou jsem si četl moc rád, zvlášť evangelia. Díky tomu jsem se rozhodl, že chci následovat Ježíše. (Jan 10:27)

UČÍM SE NÁSLEDOVAT JEŽÍŠE

Japonská okupace skončila v roce 1945. V té době rodiče chtěli, abych se vrátil domů. Dědeček to viděl stejně, takže jsem odjel.

V prosinci toho roku přijela do naší vesnice kázat skupina svědků Jehovových z města Angat. K našim dveřím přišel jeden starší muž a vysvětloval nám, co Bible říká o „posledních dnech“. (2. Tim. 3:1–5) Řekl nám, ať přijdeme na setkání, které se bude konat v jedné vesnici poblíž a na kterém se bude studovat Bible. Rodiče nešli, ale já ano. Bylo tam asi 20 lidí a někteří měli různé biblické otázky.

Tomu, o čem se tam mluvilo, jsem ale úplně nerozuměl, takže jsem se rozhodl odejít. Jenže v tu chvíli začali zpívat. Ta píseň na mě hodně zapůsobila, a tak jsem zůstal. Po zpěvu a modlitbě  byli všichni vybídnuti, aby následující neděli přišli na shromáždění do Angatu.

Někteří z nás tam šli, přestože to měli až osm kilometrů. Shromáždění se konalo u rodiny Cruzových. Líbilo se mi, že mezi těmi 50 přítomnými byly i děti, které se dokázaly vyjadřovat k hlubokým biblickým námětům. Po několika dalších shromážděních mi bratr Damian Santos, starší průkopník a bývalý starosta, nabídl, abych zůstal přes noc. Spoustu hodin jsme strávili diskutováním o Bibli.

Mnozí z nás reagovali na biblickou pravdu rychle. Po pár shromážděních se nás bratři zeptali, jestli se chceme dát pokřtít. Já jsem řekl, že ano. Věděl jsem, že se chci řídit vybídkou: „Služte jako otroci Pánu, Kristu.“ (Kol. 3:24) Šli jsme k nedaleké řece a ještě s jedním zájemcem jsme byli pokřtěni. Bylo to 15. února 1946.

Uvědomovali jsme si, že když jsme pokřtění, měli bychom napodobovat Ježíše a hodně chodit do služby. To se ale nelíbilo mému otci, který řekl: „Na to, abys kázal, jsi moc mladý. A navíc to, že tě ponořili do vody, z tebe nedělá kazatele.“ Vysvětlil jsem mu, že Bůh si přeje, abychom s druhými mluvili o jeho království. (Mat. 24:14) Pak jsem řekl: „Chci plnit svůj slib, který jsem dal Bohu.“ Tehdy mi otec vyhrožoval, jak jsem to zmínil na začátku vyprávění. Byl rozhodnutý mi v kázání bránit. Poprvé v životě jsem něco opustil, abych se mohl zaměřit na duchovní cíle.

Cruzovi mi nabídli, že u nich v Angatu můžu bydlet. Také mě a jejich nejmladší dceru Noru povzbudili, abychom se stali průkopníky. Začali jsme 1. listopadu 1947. Nora sloužila v jiném městě, zatímco já jsem pokračoval v Angatu.

DALŠÍ PŘÍLEŽITOST NĚCO OPUSTIT

Když jsem byl v průkopnické službě třetí rok, přijel z pobočky bratr Earl Stewart a přednesl proslov na náměstí v Angatu. Přišlo tam přes 500 lidí. Mluvil anglicky a já jsem pak shrnutí jeho proslovu přednesl v tagalštině. Chodil jsem sice do školy jenom sedm let, ale učitelé často mluvili anglicky. V tagalštině bylo navíc málo biblických publikací, a proto jsem si hodně studoval v angličtině. Díky tomu jsem anglicky rozuměl dost na to, abych dokázal tlumočit tento proslov a později i další.

Bratr Stewart se v den, kdy jsem tlumočil jeho proslov, zmínil v místním sboru o tom, že pobočka chce pozvat jednoho nebo dva průkopníky do betelu. Měli přijet na výpomoc, protože hodně misionářů odcestovalo na sjezd Růst teokracie, který se v roce 1950 konal v New Yorku. Jedním z těch průkopníků jsem byl já. Opět jsem opustil známé prostředí, tentokrát abych pomohl v betelu.

Do betelu jsem přijel 19. června 1950 a pustil se do nových úkolů. Betel byl v jednom velkém starém domě obklopeném vysokými stromy. Stál na pozemku, který měl asi hektar, a sloužilo tam kolem deseti svobodných bratrů. Brzy ráno jsem začínal pracovat v kuchyni a kolem deváté hodiny jsem se přesunul do prádelny, kde jsem žehlil. Odpoledne mě čekalo to samé. Potom co se misionáři vrátili z mezinárodního sjezdu, jsem v betelu kupodivu mohl zůstat. Balil jsem časopisy, zpracovával předplatné a sloužil na recepci. Dělal jsem cokoli, co bylo potřeba.

OPOUŠTÍM FILIPÍNY A MÍŘÍM DO GILEADU

V roce 1952 jsem společně s šesti dalšími bratry z Filipín dostal pozvání do 20. třídy školy Gilead. Hodně z toho, co jsme ve Spojených státech viděli a zažili, pro nás bylo nové a zvláštní. Bylo to něco úplně jiného, než co jsem znal z naší malé vesnice.

Se spolužáky v Gileadu

Například jsme se museli naučit používat spotřebiče a další zařízení, které jsme neznali. A co bylo hodně jiné, bylo počasí. Jednou ráno jsem vyšel ven a ocitl se v nádherném bílém světě. Bylo to poprvé, co jsem viděl sníh. Pak jsem přišel na to, že je studený, pořádně studený!

 To všechno ale bylo ničím ve srovnání s nádherným školením v Gileadu. Instruktoři používali působivé vyučovací metody. Učili jsme se do hloubky studovat. Gilead mi moc pomohl posílit vztah s Jehovou.

Po škole jsem byl jmenován dočasným zvláštním průkopníkem a měl jsem působit v newyorské čtvrti Bronx. Díky tomu jsem mohl být v červenci 1953 na sjezdu Společnost nového světa, který se tam konal. Po něm jsem odjel sloužit zpátky na Filipíny.

OPOUŠTÍM POHODLÍ MĚSTA

Bratři v pobočce mi řekli: „Teď budeš sloužit jako krajský dozorce.“ Díky tomu jsem měl příležitost v doslovném smyslu následovat Krista, který cestoval do vzdálených měst a vesnic, aby pečoval o Jehovovy ovečky. (1. Petra 2:21) Kraj, kde jsem sloužil, tvořilo rozsáhlé území regionu Střední Luzon, který je na největším ostrově na Filipínách. Cestoval jsem do sborů v provinciích Bulacan, Nueva Ecija, Tarlac a Zambales. Abych se dostal do některých měst, musel jsem překonávat drsné pohoří Sierra Madre. Nebyla tam žádná veřejná doprava, a tak jsem se musel ptát řidičů nákladních aut, jestli si můžu sednout na klády, které přepravovali. Často byli přívětiví, ale přece jenom to nebylo úplně nejpohodlnější.

Sbory byly většinou relativně malé a nové. Bratři proto byli vděční, že jsem jim pomohl lépe zorganizovat shromáždění a kazatelskou službu.

Později jsem dostal za úkol sloužit v kraji, do kterého patřil celý region Bicol. Byly tam převážně odloučené skupiny, kam patřili i zvláštní průkopníci, kteří začínali sloužit na nedotčených územích. V jednom domě byla jediným záchodem díra v zemi, přes kterou byla položena dvě prkna. Když jsem na ně stoupl, do díry jsem se propadl. Docela mi to trvalo, než jsem se pořádně umyl a mohl jít k snídani.

Při službě v tomto kraji jsem si začal myslet na Noru, která se před lety pustila do průkopnické služby v Bulacanu. Teď sloužila jako zvláštní průkopnice ve městě Dumaguete, kam jsem ji jel navštívit. Potom jsme si nějakou dobu psali a v roce 1956 jsme se vzali. První týden po svatbě jsme strávili ve sboru na ostrově Rapu-Rapu. Museli jsme šplhat po horách a hodně jsme se nachodili, ale sloužit s manželkou bratrům a sestrám v těchto odlehlých oblastech bylo úžasné.

 OPĚT V BETELU

Po téměř čtyřech letech, kdy jsme cestovali, jsme dostali pozvání sloužit v betelu. Tato naše dlouhá životní etapa začala v lednu 1960. Během těch let jsem se toho hodně naučil od bratrů, kteří mají v Jehovově organizaci velkou odpovědnost, a Nora měla možnost pracovat v různých odděleních.

Přednáším na sjezdu a bratr tlumočí do cebuánštiny

Díky tomu, že jsem byl v betelu, jsem měl mimořádnou možnost zblízka sledovat úžasný duchovní vzrůst na Filipínách. Když jsem tam jako mladý a svobodný začal sloužit, bylo v této zemi asi 10 000 zvěstovatelů. Dnes jich je na Filipínách hodně přes 200 000 a kazatelskou službu tam podporuje víc než 400 betelitů.

S rozmachem díla byly časem prostory v betelu příliš malé. Vedoucí sbor nás proto požádal, abychom hledali pozemek, na kterém by se dala postavit nová, větší pobočka. A tak jsme s dozorcem tiskárny obešli všechny domy ve čtvrti, kde byl betel a kde tehdy bydlelo hodně Číňanů, a ptali se, jestli by někdo nechtěl prodat pozemek. Nepochodili jsme, a jeden muž nám dokonce řekl: „Číňané neprodávají. My kupujeme.“

Tlumočím proslov bratra Alberta Schroedera

Jiný majitel pozemku se nás ale nečekaně zeptal, jestli bychom jeho půdu nekoupili. Stěhoval se totiž do Spojených států. To spustilo řetězec událostí, kterému se dalo těžko uvěřit. Pozemek prodal ještě další soused, který navíc povzbuzoval ostatní, aby to udělali také. Dokonce jsme mohli koupit i pozemek muže, který předtím řekl, že Číňané neprodávají. Během krátké doby se rozloha pobočky víc než ztrojnásobila. Jsem přesvědčený, že to vedl Jehova.

V roce 1950 jsem byl v rodině betel nejmladší. Teď jsme s manželkou nejstarší. Nelituji, že jsem se rozhodl následovat Ježíše, ať už mě vedl kamkoli. Rodiče mě sice vyhodili z domu, ale Jehova mi dal velkou duchovní rodinu. Nemám sebemenší pochybnosti, že Jehova se o nás dobře postará bez ohledu na to, kde mu budeme sloužit. Jsme mu s Norou moc vděční za všechno, co od něj máme, a povzbuzujeme další, aby ho vyzkoušeli. (Mal. 3:10)

Ježíš jednou vybídl výběrčího daní, který se jmenoval Matouš Levi: „Buď mým následovníkem.“ Jak na to zareagoval? „Zanechal všechno, vstal a následoval ho.“ (Luk. 5:27, 28) Já jsem v životě zareagoval na podobné vybídky a ze srdce povzbuzuji další bratry a sestry, aby udělali to samé. Jehova je pak bohatě odmění.

Jsem šťastný, že můžu přispívat k rozmachu díla na Filipínách

^ 6. odst. Tyto brožury vydali svědkové Jehovovi, ale dnes se už netisknou.