Přejít k článku

Přejít na obsah

Ochotně se nabídli: Slouží na Madagaskaru

Ochotně se nabídli: Slouží na Madagaskaru

„KDYŽ jsem slyšela, jaké zážitky mají přátelé, kteří slouží v místech, kde je potřeba víc průkopníků, přála jsem si mít taky takovou radost,“ říká průkopnice Sylviana, které je 27 let. Dodává: „Bála jsem se ale, že je to nad moje síly.“

Máš podobné pocity jako Sylviana? Přeješ si sloužit tam, kde je potřeba víc zvěstovatelů, ale říkáš si, jestli takového cíle někdy dosáhneš? Pokud ano, nenech se tím odradit! S Jehovovou pomocí dokázaly tisíce bratrů a sester překonat překážky, které jim bránily pustit se ve službě do něčeho nového. Abychom zjistili, jak Jehova některým z nich obrazně řečeno otevřel dveře, navštivme Madagaskar, čtvrtý největší ostrov na světě.

Do této země, kde mají lidé úctu k Bibli a hezky reagují na dobrou zprávu, přijelo během posledních deseti let víc než 70 nadšených zvěstovatelů a průkopníků z 11 zemí *. Také hodně místních zvěstovatelů se v rámci tohoto velkého ostrova ochotně přestěhovalo, aby s kázáním dobré zprávy pomohli. Seznamme se s některými z nich.

PŘEKONÁVAJÍ OBAVY

Perrine a Louis

Louis Perrine, manželé, kterým je něco přes 30, se na Madagaskar přestěhovali z Francie. Roky přemýšleli o službě v zahraničí, ale Perrine se toho obávala. Vysvětluje: „Bála jsem se jít do neznáma. Neuměla jsem si představit, že opustím rodinu, sbor, náš byt, všechna ta známá místa a zaběhlý způsob života. Moje obavy byly vlastně tou největší překážkou, jakou jsem musela překonat.“ Perrine nakonec sebrala odvahu a v roce  2012 se s Louisem přestěhovali. Jak jejich rozhodnutí hodnotí? „Když se ohlédnu zpátky, můžu říct, že vidět, jak Jehovova ruka působí v našem životě, posílilo moji víru.“ A Louis dodává: „Představte si, že na naši první Památnou slavnost na Madagaskaru nám přišlo deset zájemců!“

Pak ale Louis a Perrine museli řešit nějaké problémy. Co jim dodalo sílu, aby ve svém působišti zůstali? Snažně Jehovu prosili, aby jim pomohl vytrvat. (Fil. 4:13) Louis vypráví: „Jehova odpověděl na naše modlitby a my jsme pocítili vnitřní klid. Díky tomu jsme se dokázali zaměřovat na radost, kterou nám služba přinášela. Přátelé z Francie nám psali e-maily a dopisy, ve kterých nás povzbuzovali, abychom se nevzdali.“ (Fil. 4:6, 7; 2. Kor. 4:7)

Jehova je za jejich vytrvalost bohatě odměnil. „V říjnu 2014 jsme ve Francii absolvovali biblickou školu pro manželské páry *,“ říká Louis. „Byl to od Jehovy nezapomenutelný dar.“ Jsou nadšení, protože po skončení školy se jejich působištěm znovu stal Madagaskar.

„BUDEME NA VÁS PYŠNÍ!“

Nadine a Didier

Manželé Didier Nadine, kterým je kolem 60 let a jsou také z Francie, se na Madagaskar přestěhovali v roce 2010. Didier vypráví: „V mládí jsme byli průkopníci. Pak jsme vychovali dva syny a dceru. Když dospěli, zvažovali jsme možnost sloužit v zahraničí.“ Nadine připouští: „Představa, že budu daleko od dětí, mě brzdila, ale řekly nám: ‚Když se přestěhujete tam, kde je málo zvěstovatelů, budeme na vás pyšní!‘ To nás povzbudilo, a tak jsme se přestěhovali. Žijeme teď sice daleko od nich, ale jsme rádi, že si s nimi můžeme často povídat.“

Pro Didiera a Nadine nebylo snadné naučit se malgasky. „Už nám není dvacet,“ směje se Nadine. Jak to zvládli? Nejdřív chodili do francouzského sboru. Později, když už byli připravení poprat se s místním jazykem, přešli do sboru, kde se mluví malgasky. Nadine říká: „Ve službě potkáváme hodně lidí, kteří chtějí studovat Bibli. Často nám děkují, že jsme je navštívili. Ze začátku jsem si připadala jako ve snu. Průkopnickou službu tady miluju. Když se ráno probudím, řeknu si: To je úžasné, mám před sebou celý den ve službě!“

Didier se smíchem vzpomíná na dobu, kdy se začal učit malgasky. „Vedl jsem shromáždění, ale odpovědím bratrů a sester jsem vůbec nerozuměl. Jediné, co jsem uměl říct, bylo ‚děkuji‘. Jednou se stalo, že jsem sestře poděkoval za odpověď, a ti, kdo seděli za ní, mi naznačovali, že  odpověděla špatně. Rychle jsem vyvolal bratra, který odpověděl správně. Teda aspoň doufám.“

NADŠENĚ SOUHLASILA

Thierry a jeho manželka Nadia sledovali na sjezdu v roce 2005 dramatizaci Dávejte si cíle, které přinášejí čest Bohu. Tento příběh o Timoteovi na ně hodně zapůsobil a jejich touha sloužit tam, kde je málo zvěstovatelů, zesílila. Thierry říká: „Když jsme na konci dramatizace tleskali, naklonil jsem se k manželce a zeptal se jí: ‚Tak kam vyrazíme my?‘ Řekla mi, že ji napadlo to samé.“ Krátce nato začali podnikat kroky, aby svého cíle dosáhli. Nadia vypráví: „Postupně jsme se zbavovali různých věcí, až se nám všechno vešlo do čtyř kufrů!“

Nadia a Marie-Madeleine (vlevo) a Thierry (vpravo)

Na Madagaskar přijeli v roce 2006 a od začátku tam mají ze služby velkou radost. Nadia říká: „Z toho, jak lidé reagují na dobrou zprávu, jsme nadšení!“

O šest let později ale museli řešit náročnou situaci. Nadiina maminka Marie-Madeleine, která žila ve Francii, spadla a zlomila si ruku a poranila hlavu. Manželé nejdřív mluvili s jejím lékařem a pak ji poprosili, aby se k nim přestěhovala na Madagaskar. I když jí bylo 80, nadšeně souhlasila. Co si myslí o životě v zahraničí? Říká: „Na některé věci si těžko zvykám, ale i když už toho nezvládnu moc, cítím se ve sboru užitečná. A z čeho mám opravdu velkou radost je to, že děti můžou dál být tady, kde jejich služba přináší tak nádherné výsledky.“

„JEHOVA MI POMOHL V PRAVÝ ČAS“

Riana má přednášku v jazyce tandroy

Bratr, který se jmenuje Riana a je mu 22 let, vyrostl v Alaotra Mangoro, což je úrodná oblast na východě Madagaskaru. Učení mu šlo dobře, a tak chtěl jít na vysokou školu. Potom co se pustil do studia Bible, ale změnil názor. Vypráví: „Chtěl jsem skončit střední školu dřív a slíbil jsem Jehovovi, že když udělám závěrečnou zkoušku, začnu s průkopnickou.“ Svůj slib dodržel. Přistěhoval se k jednomu průkopníkovi, našel si práci na částečný úvazek a pustil se do průkopnické služby. Říká: „Bylo to to nejlepší rozhodnutí, jaké jsem kdy udělal.“

Jeho příbuzní ale nechápali, proč nechce dělat kariéru. Riana vypráví: „Otec, strýc a prateta na mě tlačili, abych na vysokou školu šel. S průkopnickou službou jsem ale nechtěl za nic na světě skončit.“ Zanedlouho si přál sloužit tam, kde je potřeba víc zvěstovatelů. Co k této jeho touze přispělo? Říká: „Vykradli nás a já přišel o většinu věcí. Přemýšlel jsem o Ježíšových slovech, abychom si střádali ‚poklady v nebi‘. Rozhodl jsem se, že o ně budu usilovat.“ (Mat. 6:19, 20) Přestěhoval se do nejjižnější části země – suchem sužované oblasti vzdálené 1 300 kilometrů od domova. Žijí tam lidé z etnika Antandroy. Proč se přestěhoval právě tam?

Měsíc před vloupáním začal studovat Bibli se dvěma muži z tohoto etnika. Naučil se v jejich jazyce několik frází a přemýšlel o těch mnoha lidech, kteří k tomuto etniku patří a dobrou zprávu ještě neslyšeli. Říká: „Modlil jsem se, aby mi Jehova pomohl přestěhovat se tam, kde lidé mluví jazykem tandroy.“

Hned po přestěhování se objevil problém. Nemohl najít práci. Jeden muž mu řekl: „Proč jsi přijel sem? Za prací se lidi stěhují tam, odkud jsi ty přišel!“ Po dvou týdnech jel skoro bez peněz na regionální sjezd a přemýšlel, co bude dělat. Během posledního sjezdového dne mu nějaký bratr strčil něco do kapsy od saka. Bylo to dost peněz na to, aby se do svého působiště vrátil, i na to, aby si tam založil malou živnost a začal prodávat jogurt. Říká: „Cítil jsem, že Jehova mi pomohl v pravý čas. Mohl jsem se dál věnovat těm, kdo zatím neměli možnost učit se o Jehovovi.“ Bylo tam také hodně práce ve sboru. Riana dodává: „Každý druhý týden jsem měl přednášku  pro veřejnost. Jehova mě prostřednictvím své organizace školil.“ Riana studuje Bibli s mnoha lidmi, kteří mluví jazykem tandroy a chtějí poznávat Jehovu.

JEHOVA ŽEHNÁ ÚSILÍ

Bůh slibuje, že požehná každému, kdo se snaží mu sloužit. (Iz. 65:16) Jeho podporu zažíváme, když překonáváme překážky, abychom mu mohli sloužit víc. Vzpomeň si na Sylvianu, o které jsme se zmínili na začátku. Bála se, že přestěhovat se tam, kde je málo zvěstovatelů, by bylo nad její síly. Proč si to myslela? Říká: „Mám levou nohu o devět centimetrů kratší, takže kulhám a rychle se unavím.“

Sylviana (vlevo) a Sylvie Ann (vpravo) s Doratine v den jejího křtu

V roce 2014 se Sylviana spolu s mladou průkopnicí Sylvií Ann ze stejného sboru přestěhovaly do vesničky, která je vzdálená 85 kilometrů od jejich rodného města. Navzdory překážkám se Sylvianin sen stal skutečností a Jehova ji úžasně odměnil! Vypráví: „Po roce služby v novém působišti se mladá maminka Doratine, se kterou jsem studovala Bibli, dala na krajském sjezdu pokřtít.“

„SKUTEČNĚ TI POMOHU“

Z vyjádření těchto zvěstovatelů vidíme, že když překonáváme překážky, abychom mohli sloužit víc, osobně zažijeme pravdivost Jehovova slibu: „Opevním tě. Skutečně ti pomohu.“ (Iz. 41:10) Náš vztah s Jehovou se tím prohlubuje. Navíc, když se ochotně nabídneme – ať už pro službu v zemi, kde žijeme, nebo v zahraničí – budeme lépe připravení na úkoly, které nás čekají v novém světě. Didier, kterého jsme už citovali, říká: „Sloužit tam, kde je to zapotřebí, je dobrá škola.“ Kéž by takové školení využilo co nejvíc zvěstovatelů!

^ 4. odst. Přijeli z České republiky, Francie, Guadeloupu, Kanady, Lucemburska, Německa, Nové Kaledonie, Spojených států, Švédska, Švýcarska a Velké Británie.

^ 8. odst. Tato škola byla nahrazena školou pro zvěstovatele Království. Celodobí služebníci, kteří slouží v zahraničí a splňují příslušné požadavky, si můžou podat přihlášku do této školy ve své rodné zemi nebo v jiné zemi, kde škola probíhá v jejich mateřštině nebo v jazyce, který dobře ovládají.