Přejít k článku

Přejít na obsah

Ochotně se nabídli

Ochotně se nabídli

MEZI nadšenými svědky Jehovovými, kteří slouží v zemích, kde je zapotřebí víc zvěstovatelů, je mnoho svobodných sester. Některé z nich slouží v zahraničí už desítky let. Co je kdysi podnítilo, aby se přestěhovaly? Co se z takové služby naučily? Kudy se jejich život ubíral? Několika takových sester jsme se na to zeptali. Pokud jsi svobodná sestra a ze srdce toužíš zapojit se do služby, která je velmi uspokojující, určitě z jejich vyprávění něco načerpáš. Ve skutečnosti z toho můžeme mít užitek my všichni.

PŘEKONALY POCHYBNOSTI

Anita

Přemýšlíš, jestli máš na to, sloužit jako svobodná průkopnice v zahraničí? Anita, které je 75 let, o svých schopnostech vážně pochybovala. Vyrůstala v Anglii, kde v osmnácti začala s průkopnickou službou. Vypráví: „Ráda jsem učila lidi o Jehovovi. Ale vůbec jsem si neuměla představit, že bych sloužila v zahraničí. Nikdy jsem se neučila cizí jazyk a byla jsem přesvědčená, že bych to nezvládla. Když jsem tedy dostala pozvání do školy Gilead, byla jsem v šoku. Překvapilo mě, že takové pozvání dostal někdo tak nevýznamný jako já. Ale říkala jsem si, že jestli si Jehova myslí, že to zvládnu, tak to zkusím. To bylo před víc než padesáti lety. Od té doby sloužím jako misionářka v Japonsku.“ Anita dodává: „Někdy s jiskrou v oku říkám mladším sestrám: ‚Zabal si batoh, přidej se ke mně, a zažiješ to největší dobrodružství!‘ Jsem šťastná, že mnohé to udělaly.“

SEBRALY ODVAHU

Hodně sester, které slouží v cizí zemi, zpočátku váhalo, jestli se přestěhovat. Jak sebraly potřebnou odvahu?

Maureen

Maureen, které je 64, vzpomíná: „Jak jsem vyrůstala, toužila jsem pomáhat druhým, protože jsem v tom viděla smysl života.“ Když jí bylo dvacet, přestěhovala se do provincie Quebec v Kanadě, kde bylo zapotřebí víc průkopníků. Vypráví: „Později jsem byla pozvána do školy Gilead, ale bála jsem se jít do neznáma, a navíc bez přátel. ... Také jsem nechtěla opustit maminku, která musela pečovat o nemocného tatínka. Mnoho nocí jsem to s pláčem svěřovala Jehovovi. Když jsem o svých obavách mluvila s rodiči, povzbuzovali mě, abych pozvání přijala. Také jsem  viděla, že místní sbor rodiče laskavě podporuje. Když jsem sledovala Jehovovu péči, pomohlo mi to uvěřit, že se postará i o mě. Tehdy jsem byla připravená vyrazit.“ Od roku 1979 byla Maureen přes třicet let misionářkou v západní Africe. Dnes se stará o svoji maminku v Kanadě a slouží tam jako zvláštní průkopnice. Když vzpomíná na roky strávené službou v zahraničí, dodává: „Jehova mi vždycky dal to, co jsem potřebovala.“

Wendy

Wendy z Austrálie, které je 65 let, začala s průkopnickou službou v dospívání. Vzpomíná: „Byla jsem velmi plachá a mluvit s někým, koho jsem neznala, pro mě bylo těžké. V průkopnické službě jsem se ale naučila povídat si s nejrůznějšími lidmi, a tak jsem si začala víc věřit. Časem jsem si uvědomila, že se sebedůvěrou už problém nemám. Také jsem se naučila spoléhat na Jehovu a už jsem si dokázala představit, že bych se přestěhovala do zahraničí. Jedna svobodná sestra, která byla přes třicet let misionářkou v Japonsku, mě pozvala, abych tam s ní tři měsíce spolupracovala. Potom jsem po službě v zahraničí toužila ještě víc.“ V roce 1986 se Wendy přestěhovala na souostroví Vanuatu, asi 1 770 kilometrů východně od Austrálie.

Dnes tam slouží v překladatelské kanceláři. Říká: „Mám velkou radost, když vidím, jak na odlehlých místech vznikají skupiny a sbory. Nedokážu slovy vyjádřit, jak moc si vážím toho, že jsem mohla aspoň trochu přispět k pokroku Jehovova díla v téhle oblasti.“

Kumiko (uprostřed)

Kumiko, které je 65 let, sloužila jako pravidelná průkopnice v Japonsku a její spolupracovnice navrhla, aby se přestěhovaly do Nepálu. Kumiko vzpomíná: „Pořád o tom mluvila, ale já jsem byla proti. Věděla jsem, že se budu muset naučit nový jazyk a přizpůsobit se novému prostředí, a bála jsem se toho. Navíc nebylo lehké získat potřebné peníze na přestěhování. V době, kdy jsem to všechno zvažovala, jsem měla nehodu na motorce a skončila v nemocnici. Říkala jsem si: Kdo ví, co by se mohlo stát příště? Mohla bych vážně onemocnět a o možnost sloužit v zahraničí přijít. Nemohla bych to zkusit aspoň na jeden rok? Prosila jsem Jehovu, aby mi dodal odvahu.“ Potom co Kumiko z nemocnice propustili, se do Nepálu  jela podívat a později se tam se svojí spolupracovnicí přestěhovala.

O téměř deseti letech strávených službou v Nepálu říká: „Všechno, čeho jsem se bála, se nečekaně vyřešilo, jako když se rozestoupily vody Rudého moře. Jsem tak ráda, že jsem se přestěhovala tam, kam bylo potřeba! Když v nějaké domácnosti mluvíme o dobré zprávě, často si nás přijde poslechnout dalších pět nebo šest lidí ze sousedství. Dokonce i malé děti mě prosí, abych jim dala nějaký leták o Bibli. Ze služby v oblasti, kde lidé tak hezky reagují, mám velkou radost.“

ZVLÁDLY SPECIFICKÉ PROBLÉMY

Asi nikoho nepřekvapí, že tyto odvážné svobodné sestry musely řešit různé problémy. Jak si poradily?

Diane

Diane z Kanady, které je 62 a sloužila dvacet let jako misionářka na Pobřeží slonoviny, říká: „Ze začátku pro mě bylo těžké žít tak daleko od rodiny. Prosila jsem Jehovu, aby mi pomohl místní lidi milovat. Jeden z instruktorů Gileadu, bratr Jack Redford, nám řekl, že po příjezdu do nového působiště možná nejprve budeme znepokojení, ne-li šokovaní, zvlášť pokud se setkáme s velkou chudobou. Poradil nám: ‚Nedívejte se na chudobu. Dívejte se na lidi, do jejich tváří a očí. Sledujte, jak reagují, když slyší poselství z Bible.‘ Přesně to jsem dělala a bylo to nádherné! Když jsem lidem říkala utěšující zprávu o Království, viděla jsem, jak se jim rozzářily oči.“ Co dalšího Diane pomohlo, aby si na službu v zahraničí zvykla? „Sblížila jsem se s lidmi, s kterými jsem studovala Bibli, a měla jsem velkou radost, když jsem sledovala, jak se stávají věrnými bratry a sestrami. Místo, kde jsem sloužila, se stalo mým domovem. Získala jsem duchovní matky, otce, bratry a sestry, přesně jak to slíbil Ježíš.“ (Mar. 10:29, 30)

Anne, které je 46 let, slouží v jedné asijské zemi, kde je naše dílo omezeno. Vypráví: „Během let, kdy jsem kázala na různých místech v zahraničí, jsem bydlela se sestrami, které pocházely z jiného prostředí než já a které měly i jinou povahu. Občas jsme se proto nepohodly a jedna druhé se nějak dotkly. Vždycky jsem se pak snažila svým spolubydlícím přiblížit a lépe poznat jejich kulturu.  Také jsem pracovala na tom, abych k nim byla laskavější a vstřícnější. Jsem ráda, že to přineslo dobré výsledky a vznikla tak hluboká a trvalá přátelství, která mi pomáhají vytrvávat ve službě tam, kde jsem.“

Ute

Ute z Německa, které je 53 let, byla v roce 1993 poslána jako misionářka na Madagaskar. Vypráví: „Nejdřív jsem bojovala s místním jazykem, vlhkým podnebím, malárií, amébami a parazitickými červy. Ale nebyla jsem na to sama. S učením jazyka mi trpělivě pomáhaly sestry, jejich děti a lidé, s kterými jsem studovala Bibli. Když jsem byla nemocná, obětavě o mě pečovala moje spolupracovnice. Především mi ale pomáhal Jehova. Pravidelně jsem mu v modlitbě svěřovala svoje obavy. Pak jsem celé dny, někdy i měsíce, trpělivě čekala na odpověď. Jehova vyřešil každý problém.“ Ute na Madagaskaru slouží dodnes.

MAJÍ SKVĚLÝ ŽIVOT

Tak jako jiní křesťané, kteří slouží tam, kde je to víc potřeba, i svobodné sestry cítí, že služba v zahraničí obohatila jejich život. Co úžasného zažívají?

Heidi

Heidi z Německa, které je 73, slouží od roku 1968 jako misionářka na Pobřeží slonoviny. Říká: „Největší radost mám z toho, když vidím, jak moje duchovní děti ‚nadále chodí v pravdě‘. Někteří moji bývalí zájemci jsou teď průkopníci a sboroví starší. Mnozí mi říkají ‚mami‘ nebo ‚babi‘. Jeden starší, jeho manželka a děti mě berou jako člena rodiny. Jehova mi tedy dal syna, snachu a tři vnoučata.“ (3. Jana 4)

Karen (uprostřed)

Karen z Kanady, které je 72, sloužila přes dvacet let v západní Africe. Vypráví: „Jako misionářka jsem se naučila být obětavější, laskavější a trpělivější. Díky tomu, že jsem spolupracovala se sestrami z mnoha zemí, jsem si také rozšířila obzor. Poznala jsem, že věci se dají dělat různě. A je opravdu úžasné mít přátele po celém světě! I když se naše životy a působiště mění, přátelství zůstávají.“

Margaret z Anglie, které je 79 let, sloužila jako misionářka v Laosu. Vzpomíná: „Díky službě v zahraničí jsem na vlastní oči viděla, jak Jehova do své organizace přitahuje nejrůznější lidi všech národností. To opravdu posílilo moji víru. Naprosto důvěřuju, že Jehova svoji organizaci vede a že to, co si předsevzal, splní.“

Svobodné sestry, které slouží v zahraničí, vynikajícím způsobem podporují kazatelské dílo. Zaslouží si upřímnou pochvalu. (Soud. 11:40) A jejich počet stále roste. (Žalm 68:11) Můžeš udělat potřebné změny a tyto sestry napodobit? Když se ti to podaří, určitě zjistíš, „že Jehova je dobrý“. (Žalm 34:8)