Přejít k článku

Přejít na obsah

 ŽIVOTNÍ PŘÍBĚH

Našli jsme „perlu vysoké hodnoty“

Našli jsme „perlu vysoké hodnoty“

WINSTON A PAM PAYNOVI slouží v australasijské pobočce. Během jejich šťastného života si prošli i několika těžkými situacemi. Například se museli přizpůsobit různým kulturám a vyrovnat se s tím, že Pam potratila. Přesto nikdy nepřestali milovat Jehovu a bratry a sestry ani neztratili radost ze služby. Zeptejme se jich na něco z jejich života.

Winstone, řekni nám něco o tom, jak jsi hledal Boha.

Vyrůstal jsem na jedné farmě v Queenslandu v Austrálii. Rodiče nebyli věřící. Kvůli tomu, že jsme žili na odlehlém místě, jsem vlastně kromě nejbližší rodiny skoro nikoho jiného neznal. Když mi bylo 12, začal jsem hledat Boha. Modlil jsem se k němu a prosil ho, abych se o něm dozvěděl pravdu. Nakonec jsem z farmy odjel do Adelaide v Jižní Austrálii, kde jsem si našel práci. V 21 jsem na dovolené v Sydney potkal Pam, která mi řekla o hnutí britského izraelismu. Členové tohoto hnutí věří, že Britové jsou potomky takzvaných ztracených izraelských kmenů. Jedná se údajně o deset kmenů severního království, jejichž obyvatelé byli v osmém století př. n. l. odvedeni do vyhnanství. Když jsem se vrátil do Adelaide, nadhodil jsem to téma při rozhovoru s kolegou, který už předtím začal studovat Bibli se svědky Jehovovými. Po pouhých několika hodinách, co jsme si povídali hlavně o učení svědků, jsem si uvědomil, že moje modlitby z dětství byly právě vyslyšeny. Dozvídal jsem se pravdu o Stvořiteli a jeho království! Našel jsem „perlu vysoké hodnoty“. (Mat. 13:45, 46)

Pam, ty jsi tu perlu také začala hledat velmi brzy. Jak jsi ji našla?

Vyrůstala jsem ve věřící rodině. Žili jsme ve městě Coffs Harbour v Novém Jižním Walesu. Rodiče a prarodiče přijali nauky hnutí britského izraelismu. Mladší bratr, starší sestra a já spolu s mnoha bratranci a sestřenicemi jsme byli vychovávaní ve víře, že Bůh upřednostňuje lidi britského  původu. Mě to ale nepřesvědčilo a nepřipadala jsem si blízko Bohu. Když mi bylo 14, začala jsem se zajímat o různé místní církve. Chodila jsem třeba k anglikánům, baptistům nebo adventistům sedmého dne. Duchovně jsem ale stále hladověla.

Naše rodina se později přestěhovala do Sydney. Tam jsem potkala Winstona. Jak už se zmínil, naše rozhovory o Bohu nakonec vedly k tomu, že začal studovat se svědky. Dopisy, které mi psal, pak byly plné biblických veršů! Musím přiznat, že nejdřív mi to dělalo starosti, a dokonce jsem se na něj zlobila. Časem jsem ale rozpoznala zvuk pravdy.

V roce 1962 jsem se přestěhovala do Adelaide, abychom si s Winstonem byli blíž. Zařídil mi ubytování u jedněch svědků – Thomase a Janice Slomanových, kteří předtím sloužili jako misionáři na Papui-Nové Guineji. Byli ke mně nesmírně laskaví. Bylo mi teprve 18 a oni se mi po duchovní stránce tolik věnovali! I já jsem tedy začala studovat Bibli a brzy jsem se přesvědčila, že je v ní pravda. Potom co jsme se s Winstonem vzali, jsme se okamžitě naplno pustili do služby Jehovovi. Byl to ten nejuspokojivější způsob života – ten, který navzdory různým těžkostem jenom prohloubil naši vděčnost za tu drahocennou perlu, kterou jsme našli.

Winstone, povyprávěj nám o vašich prvních letech ve službě Jehovovi.

A. Mapa míst, která jsme v krajské službě navštívili

B. Poštovní známky z některých ostrovů. Kiribati a Tuvalu byly dříve známé jako Gilbertovy a Elliceovy ostrovy

C. Nádherný korálový ostrov Funafuti ve státě Tuvalu. Jeden z mnoha ostrovů, který jsme navštívili před tím, než tam začali sloužit misionáři

Nedlouho po naší svatbě nám Jehova otevřel první z mnoha velkých dveří ke službě naplno. (1. Kor. 16:9) Ukázal nám je bratr Jack Porter, který tehdy do našeho malého sboru jezdil jako krajský dozorce. (Teď je spolu se mnou členem výboru australasijské pobočky.) Společně se svou manželkou Roslyn nás povzbuzovali k průkopnické službě. Jako průkopníci jsme sloužili pět let. Když mi bylo 29, bratři nás pozvali do krajské služby a poslali nás na ostrovy v jižním Tichomoří, které tehdy spadaly pod pobočku na Fidži. K těmto ostrovům patřila Americká Samoa, Samoa, Kiribati, Nauru, Niue, Tokelau, Tonga, Tuvalu a Vanuatu.

Tehdy byli lidé žijící na některých odlehlejších ostrovech vůči svědkům Jehovovým podezíraví, a tak jsme museli být opatrní a nenápadní. (Mat. 10:16) Sbory byly malé a v některých nám bratři ani nemohli nabídnout ubytování. Místo k přenocování jsme proto hledali u místních lidí ve vesnici. Vždycky k nám byli laskaví.

Winstone, hodně tě zajímá překladatelská práce. Čím to?

Jako instruktor na škole pro starší, Samoa

V ostrovním státě Tonga tehdy měli bratři v tongánštině, což je jeden z polynéských jazyků, pouze několik traktátů a brožur. Na biblických studiích používali knihu Pravda, která vede k věčnému životu v angličtině. Takže během čtyřtýdenní školy pro starší se tři místní starší, kteří uměli jakž takž anglicky, rozhodli knihu Pravda přeložit do tongánštiny. Pam potom rukopis přepsala na stroji a čistopis jsme poslali do tiskárny v pobočce ve Spojených státech. Práce na projektu trvala asi osm týdnů. I když překlad nebyl tak kvalitní, jak bychom si představovali, tato publikace pomohla mnoha lidem mluvícím tongánsky poznat pravdu. Pam ani já nejsme překladatelé, ale tato zkušenost rozdmýchala náš zájem o tuto činnost.

Pam, jak se lišil život na ostrovech od života v Austrálii?

Jedno z našich ubytování v krajské službě

Bylo to úplně jiné! Na některých místech jsme se museli vypořádat s hejny komárů, velkým horkem a vlhkostí, potkany i nemocemi a někdy jsme neměli dost jídla. Na druhou stranu na konci každého dne jsme si úžasně odpočinuli, když jsme se dívali na oceán z našeho příbytku, kterému se  samojsky říká fale. Je to typický polynéský dům s doškovou střechou a beze stěn. V noci se před námi za svitu měsíce rýsovaly siluety kokosových palem a na hladině oceánu se odrážel měsíc. Během takových krásných chvil jsme rozjímali a modlili se a naše myšlenky se měnily z negativních na pozitivní.

Zamilovali jsme si místní děti, které když viděly bílé cizince, byly velmi zvědavé a měly z toho zábavu. Když jsme byli na ostrově Niue, podrbal jeden malý kluk Winstona na ruce a řekl: „Líbí se mi tvoje peří.“ Očividně nikdy neviděl tak chlupaté ruce a nevěděl, jak je popsat.

Bylo smutné, v jak chudých podmínkách hodně lidí žilo. Obklopovala je nádherná příroda, ale neměli dostatečnou zdravotní péči a měli jenom málo pitné vody. Naši bratři a sestry ale nevypadali ustaraně. Byl to pro ně normální život. Byli šťastní, že kolem sebe mají svou rodinu, že mají kde se scházet k uctívání Jehovy a že ho můžou chválit. Jejich příklad nám pomáhal mít správně srovnané priority a nekomplikovat si život.

Pam, někdy jsi musela obstarávat vodu a připravovat jídlo v úplně jiných podmínkách, než na jaké jsi byla zvyklá. Jak jsi to zvládala?

Pam pere naše prádlo, Tonga

Musím poděkovat svému tátovi. Naučil mě hodně užitečných věcí, například jak rozdělat oheň a vařit na něm a jak vystačit s málem. Jednou, když jsme byli na ostrově Kiribati, jsme bydleli v malém domě s doškovou střechou, podlahou z korálů a s bambusovými stěnami. Když jsem chtěla uvařit jednoduché jídlo, vyhloubila jsem v podlaze díru, která sloužila jako ohniště, a do ohně jsem přikládala kokosové skořápky. Abych obstarala vodu, čekala jsem s místními ženami v řadě u studny. K vytažení vody používaly asi dvoumetrovou tyč, na jejímž konci byl připevněný tenký provaz. Vypadalo to jako rybářský prut, jenom na konci provazu nebyl háček, ale plechová nádoba. Každá žena, když přišla na řadu, hodila provaz a ve správnou chvíli švihla zápěstím. Nádoba se převrátila na stranu a naplnila se. Připadalo mi to jednoduché, ale jen do té doby, než přišla řada na mě! Provazem jsem hodila několikrát, jenže nádoba vždycky dopadla na hladinu a jenom plavala. Všichni se mi smáli, až se jedna žena nabídla, že mi pomůže. Místní byli vždycky ochotní a přátelští.

Oba jste si službu na ostrovech zamilovali. Podělíte se s námi o nějaké jedinečné zážitky?

Winston: Chvíli nám trvalo, než jsme poznali různé zvyky. Například když nás bratři pozvali na jídlo, obvykle nám naservírovali všechno, co na ten den měli. Nejdřív jsme nevěděli, že bychom měli něco nechat i jim, a tak jsme všechno snědli. Samozřejmě že když jsme zjistili, jak se věci mají, nějaké jídlo jsme jim nechali. I přes takové trapné situace pro nás bratři měli pochopení. A byli šťastní, když jsme je zhruba co půl roku navštívili. Kromě místních bratrů jsme byli jediní svědkové, které tehdy znali.

Se skupinou zvěstovatelů ve službě, Niue

Naše návštěvy byly také dobrým svědectvím pro místní. Mnozí vesničané měli za to, že bratři si svoje náboženství prostě vymysleli. Takže když k nim z cizí země přijel na návštěvu kazatel s manželkou, místní lidé byli nejenom poučeni, ale také ohromeni.

Pam: Jednu z nejhezčích vzpomínek mám na to, co jsme zažili na Kiribati, kde byl velmi malý sbor. Sloužil tam jediný starší. Jmenoval se Itinikai Matera a staral se o nás nejlépe, jak mohl. Jednou přišel s košíkem, ve kterém bylo jediné vajíčko. Řekl: „To je pro vás.“ Slepičí vejce pro nás tenkrát byla vzácnost. Ten malý, ale štědrý skutek nás velmi dojal.

 Pam, o několik let později jsi potratila. Co ti pomohlo se s tím vyrovnat?

Otěhotněla jsem v roce 1973, když jsme žili v jižním Tichomoří. Rozhodli jsme se vrátit do Austrálie, kde jsem o čtyři měsíce později o naše děťátko přišla. Oběma nám to zlomilo srdce. Časem se ta bolest zmírnila, ale nezmizela úplně. Pomohla nám až Strážná věž z 15. dubna 2009, kde se v „Otázkách čtenářů“ rozebíral námět: „Pokud dítě zemře ještě před tím, než se narodí, má naději na vzkříšení?“ Odpověď nás ujistila, že to závisí na Jehovovi, který vždycky dělá to, co je správné. Uzdraví všechny rány, které jsme utrpěli během života v tomto zlém světě. Svého Syna pověří, aby „rozbil Ďáblova díla“. (1. Jana 3:8) Díky tomu článku jsme si ještě víc vážili drahocenné perly, kterou jako Jehovův lid máme. Bez naděje na Boží království bychom byli úplně ztracení!

Potom jsme se znovu pustili do celodobé služby. Několik měsíců jsme sloužili v australské pobočce, jak se tehdy jmenovala, a pak jsme znovu začali s krajskou službou. Čtyři roky jsme navštěvovali sbory ve venkovské oblasti Nového Jižního Walesu a sbory v Sydney a v roce 1981 jsme byli znovu pozvaní do pobočky, kde sloužíme až dosud.

Winstone, dnes jsi členem výboru australasijské pobočky. Jak ti při tom pomáhá to, co jsi zažil na ostrovech v jižním Tichomoří?

Pomáhá mi to v mnoha ohledech. Australská pobočka začala nejdřív dohlížet na dílo na Americké Samoi a na Samoi. Potom došlo k jejímu sloučení s pobočkou na Novém Zélandu. V současné době se australasijská pobočka stará o území, které zahrnuje Austrálii, Americkou Samou a Samou, Cookovy ostrovy, Nový Zéland, Niue, Východní Timor, Tokelau a Tongu. Bylo pro mě velkou ctí, že jsem mnoho z těchto míst navštívil jako zástupce pobočky. To, že jsem na těchto ostrovech sloužil po boku místních bratrů a sester, je pro mě velkou pomocí.

Pam a Winston v australasijské pobočce

Na závěr bych rád řekl, že si s Pam už dlouhou dobu uvědomujeme jeden fakt: Z osobní zkušenosti můžeme říct, že to nejsou jenom dospělí, kdo pátrá po Bohu. I mladí lidé chtějí získat „perlu vysoké hodnoty“, dokonce i tehdy, když nikdo jiný v rodině zájem o biblickou pravdu nemá. (2. Král. 5:2, 3; 2. Par. 34:1–3) Jehova je opravdu milující Bůh, který chce, aby život získali všichni, mladí i staří.

Když jsme s Pam začali před více než padesáti lety hledat Boha, vůbec jsme netušili, k čemu to povede. Pravda o Království je bezpochyby perlou nevyčíslitelné hodnoty. Jsme rozhodnutí tuto vzácnou perlu za nic nevyměnit!